Johann Pallavicini

Johann markrabě (hrabě) Pallavicini
Rakousko-uherský velvyslanec v Turecku
Ve funkci: 1906 – 1918
Panovník	František Josef I., Karel I.
Předchůdce	Heinrich Calice
Nástupce	zánik Rakousko-Uherské monarchie
Rakousko-uherský vyslanec v Rumunsku
Ve funkci: 1899 – 1906
Panovník	František Josef I.
Předchůdce	Alois Lexa von Aehrenthal
Nástupce	Johann Schönburg-Hartenstein
Narození	18. března 1848 Padova
Úmrtí	4. května 1941 (ve věku 93 let) Pusztaradvány Maďarsko Maďarsko
Rodiče	Arthur Pallavicini (1810–1872) a Terezie Spaurová (1819–1902)
Příbuzní	Ede Pallavicini (sourozenec)
Profese	diplomat a politik
Commons	János Pallavicini
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Johann markrabě Pallavicini^{[pozn. 1]} (18. března 1848 Padova, Itálie – 4. května 1941 Pusztaradvány, Maďarsko) byl rakousko-uherský diplomat ze šlechtické rodiny italského původu. Vynikl především jako dlouholetý rakousko-uherský velvyslanec v Turecku, tuto funkci zastával až do konce první světové války (1906–1918).

Životopis

(c) DagobertMcChip, CC BY-SA 3.0

Pocházel ze starobylé italské šlechtické rodiny, která se během 19. století usadila mimo jiné v Čechách, na Moravě a v Uhrách. Narodil se jako mladší syn husarského důstojníka Arthura Pallaviciniho (1810–1872) a Terezie, rozené hraběnky Spaurové (1819–1902). Studoval v Šoproni a ve Vídni a v roce 1871 vstoupil do diplomatických služeb. Vystřídal nižší diplomatické posty v Berlíně, Paříži, Londýně, Bělehradě a Mnichově, v letech 1894-1899 byl velvyslaneckým radou v Petrohradě. V letech 1899–1906 byl vyslancem v Rumunsku a nakonec dlouholetým rakousko-uherským velvyslancem v Turecku (1906–1918). V roce 1911 v době nemoci Aloise Aehrenthala dočasně vedl také agendu ministerstva zahraničí. Na počátku první světové války se úspěšně zhostil důležitého úkolu, aby přivedl Osmanskou říši do války po boku centrálních mocností. Později byl kritizován, že ze své pozice doyena diplomatického sboru v Istanbulu důrazně neprotestoval proti genocidě v Arménii. V roce 1917 dostal od císaře Karla I. nabídku na funkci rakousko-uherského ministra zahraničí, kterou ale odmítl. Téhož roku získal velkokříž Řádu sv. Štěpána, byl též c. k. tajným radou a komořím. Jeho diplomatická mise v Turecku skončila s rozpadem monarchie a od té doby žil v soukromí na svých statcích v Maďarsku. V roce 1927 byl jmenován členem Horní komory maďarského parlamentu.

Rodina

Během svého působení v Londýně se v roce 1879 oženil s Angličankou Georginou Reade-Crowe (1852–1936), s níž měl tři syny.

Johannův starší bratr Eduard (Ede) Pallavicini (1845–1914) patřil k vlivným osobnostem veřejného života v Uhrách, byl též c. k. tajným radou a komořím. Mladší bratr Anton Pallavicini (1850–1916) sloužil v armádě a dosáhl hodnosti c. k. polního podmaršála.

Děti

• 1. Arthur Pallavicini (14. 9. 1880 Vídeň – 23. 5. 1968 San Francisco)
  • ⚭ (1912) Alice de la Fontaine und d`Harnoncourt-Unverzagt (3. 6. 1892 Ečka, Vojvodina, Srbsko – 13. 6. 1984), rozvedli se v roce 1923
• 2. Anton (Antal) Pallavicini (5. 10. 1881 – 24. 5. 1929)
• 3. Johann (János) Pallavicini (13. 4. 1883 Pusztaradvány – 7. 4. 1971 Heidenheim an der Brenz)
  • ⚭ (1912) Márta Solymosy de Loós et Egervár (2. 9. 1892 – 19. 5. 1992 Cleveland)

Odkazy

Poznámky

Literatura

• KRÁLOVÁ, Hana: Ve službě monarchii. Rakouská a rakousko-uherská zahraniční služba v 19. století; Praha, 2012; 131 s. ISBN 978-80-86781-18-1
• ŽUPANIČ, Jan a kolektiv: Na rozcestí. Rakousko-uherská zahraniční služba v posledních letech existence monarchie; Praha, 2010; 216 s. ISBN 978-80-86781-13-6

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Johann Pallavicini na Wikimedia Commons
• Johann Pallavicini in: Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950 dostupné online