Johann von Henriquez

Johann von Henriquez
Velitel 2. sočské armády
Ve funkci: 22. srpna 1917 – 24. prosince 1917
Předchůdce	nově zřízená funkce
Nástupce	Wenzel von Wurm
Velitel 12. armádního sboru
Ve funkci: 5. října 1915 – 15. července 1917
Předchůdce	Hermann Kövess von Kövessháza
Nástupce	Rudolf Braun
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	generál pěchoty (1916), polní podmaršál (1912), generálmajor (1909)
Narození	16. května 1861 Bjelovar
Úmrtí	12. ledna 1924 (ve věku 62 let) Budapešť
Titul	rytíř
Profese	voják
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Johann Nepomuk von Henriquez (16. května 1861 Bjelovar – 12. ledna 1924 Budapešť) byl rakousko-uherský generál. Jako absolvent vojenské akademie sloužil v c. k. armádě od roku 1881, byl štábním důstojníkem a posádkovým velitelem na různých místech monarchie v Uhrách, Čechách a Sedmihradsku. Za první světové války byl v hodnosti polního podmaršála divizním velitelem na východní frontě a zúčastnil se bitvy o Halič. Později byl velitelem armádního sboru a v roce 1916 dosáhl hodnosti generála pěchoty. V roce 1917 byl převelen na italskou frontu a zúčastnil se bojů na Soči (bitva u Caporetta). Po zániku monarchie byl odeslán do penze (1919).

Měl původ ve španělské rodině, která v 18. století ve službách Karla VI. přesídlila do habsburské monarchie. Narodil se jako nejmladší syn polního podmaršála Gustava Henriqueze (1810–1869), povýšeného v roce 1850 do šlechtického stavu.^[1][2] Středoškolské vzdělání absolvoval v Olomouci, v letech 1878–1881 studoval na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě. Do aktivní služby v armádě nastoupil v hodnosti poručíka k 17. praporu polních myslivců v Těšíně a Brně. V letech 1884–1886 si doplnil vzdělání na Válečné škole (K.u.k. Kriegschule) ve Vídni a poté byl v hodnosti nadporučíka zařazen do sboru důstojníků generálního štábu.^[3] Současně byl přidělen k 55. pěší brigádě v Klagenfurtu. V hodnosti kapitána (1890) byl jako štábní důstojník přeložen k 9. armádnímu sboru do Josefova,^[4] poté sloužil v Bystrici a od roku 1893 u 4. armádního sboru v Budapešti.^[5] V roce 1896 dosáhl hodnosti majora, následně vystřídal službu jako šéf štábu u 34. pěší divize v Temešváru a 31. pěší divize v Budapešti.^[6] V hodnosti podplukovníka (1899) byl převelen k 82. pěšímu pluku, kde strávil následujících deset let.^[7]

V roce 1904 byl povýšen do hodnosti plukovníka a stal se velitelem 82. pěšího pluku, u kterého sloužil již předtím několik let.^[8][9] V roce 1909 byl přeložen jako velitel 17. pěší brigády do Prahy a téhož roku byl povýšen na generálmajora.^[10] V Praze zároveň působil jako ředitel důstojnické školy.^[11] V roce 1912 byl povýšen do hodnosti polního podmaršála a stal se velitelem 17. pěší divize ve Velkém Varadíně.^[12][13]

Na začátku první světové války byl se svou divizí začleněn do 4. armády generála Meixnera určené původně k invazi do Srbska, k tomu ale nedošlo.^[14][15] Ještě v létě 1914 byl Henriquez přeložen na východní frontu v rámci 2. armády generála Böhm-Ermolliho a zúčastnil se bojů v Haliči. Ze zdravotních důvodů Henriquez v listopadu 1914 dočasně rezignoval na aktivní službu a vzdal se velení divize. Do války byl povolán znovu v červenci 1915 jako velitel 15. pěší divize, již v srpnu byl pověřen velením armádního sboru, který dočasně nesl jeho jméno (Korps Henriquez).^[16] V září 1915 pak převzal velení 12. armádního sboru, v jehož čele vedl další boje na východní frontě.^[17][16] K datu 1. května byl povýšen do hodnosti generála pěchoty.^[18] V létě 1917 byl odeslán na italskou frontu, kde získal velení nad 2. sočskou armádou složenou ze dvou armádních sborů a několika dalších jednotek.^[19][20] V čele armády se v součinnosti s německým vojskem podílel na vítězství u Caporetta (1917). Po dalších bojích a rakousko-uherských ztrátách byla 2. sočská armáda rozpuštěna a sloučena s 1. sočskou armádou pod velením generála Wurma. Henriquez byl v lednu 1918 přeložen do Velkého Varadína, kde zůstal do konce války. V armádě byl penzionován k datu 1. ledna 1919^[21] a od té doby žil v soukromí v Budapešti, kde také zemřel.

Od narození byl uživatelem šlechtického titulu rytíř (Ritter von Henriquez).^[22] Jako velitel armádního sboru byl v roce 1916 jmenován c. k. tajným radou s nárokem na oslovení Excelence.^[23] Během vojenské kariéry získal řadu vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí.^[24]

• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• Vojenský jubilejní kříž (1908)
• Řád železné koruny III. třídy (1908)
• Mobilizační kříž (1913)
• Řád železné koruny II. třídy s válečnou dekorací (1915)
• rytířský kříž Leopoldova řádu s válečnou dekorací (1915)
• Vyznamenání za zásluhy o Červený kříž (1916)
• Řád železné koruny I. třídy s válečnou dekorací (1916)
• komturský kříž Leopoldova řádu s válečnou dekorací (1917)
• velkokříž Leopoldova řádu s válečnou dekorací (1917)

• rytířský kříž Řádu rumunské hvězdy (Rumunsko, 1897)
• Řád lva a slunce II. třídy (Persie, 1900)
• Železný kříž II. třídy (Německo, 1916)
• Vojenský záslužný řád I. třídy (Bavorsko, 1916)
• Železný kříž I. třídy (Německo, 1917)
• velkokříž Řádu Albrechtova (Sasko, 1917)
• Řád pruské koruny III. třídy (Německo, 1918)

V rakousko-uherské armádě sloužili i Johannovi starší bratři, z nich Karl (1852–1931) a Heinrich (1856–1926) dosáhli hodnosti generálmajora.^[25] Nejmladší ze sourozenců byla sestra Zuzana (* 1864), manželka polního podmaršála Augusta Hofmanna von Donnersberg (1847–1903).^[26]

• BALLA, Tibor: A Nagy Háború osztrák-magyar tábornokai; Národní kulturní fond, Budapešť, 2010; s. 155–156 (heslo Johann Ritter von Henriquez) ISBN 978-963-446-585-0 dostupné online (maďarsky)
• VAVŘÍNEK, Karel: Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2024; Praha, 2015; s. 156–161 (heslo Henriquez) ISBN 978-80-905-324-6-5