Johannes Stark

Johannes Stark
Rodné jménoJohannes Nikolaus Stark
Narození15. dubna 1874
Freihung
Úmrtí21. června 1957 (ve věku 83 let)
Traunstein
BydlištěNěmecko
Alma materMnichovská univerzita
Povolánífyzik a vysokoškolský učitel
ZaměstnavateléJuliova-Maxmiliánova univerzita ve Würzburku
Greifswaldská univerzita
Univerzita Hannover
RWTH Aachen
Univerzita v Göttingenu
Fyzikálně-technický spolkový ústav
OceněníMatteucciho medaile (1915)
Nobelova cena za fyziku (1919)
Goethe Medal for Art and Science (1939)
Politická stranaNárodně socialistická německá dělnická strana
ChoťLuise Uepler
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Johannes Stark (15. dubna 1874, Schickenhof, Bavorsko21. června 1957, Gut Eppenstatt u Traunsteinu) byl německý fyzik a nositel Nobelovy ceny za fyziku (1919) za objev Dopplerova jevu u kanálových paprsků a štěpení spektrálních čar. Stoupenec nacismu a představitel tzv. německé fyziky.

Život

Johannes Stark se narodil ve vesnici Schickenhof v tehdejší obci Thansüß (dnes okres Freihung) v okrese Amberg jako syn sedláka.[1] Nejprve navštěvoval Gymnasium Christian-Ernestinum v Bayreuthu [2], poté Staré gymnázium (nyní Albertus-Magnus-Gymnasium Regensburg). Po maturitě s velmi dobrým prospěchem ze všech předmětů[3] studoval fyziku, matematiku, chemii a krystalografii na Univerzitě Ludvíka Maxmiliána v Mnichově. Zde v roce 1897 dokončil doktorát pod vedením Eugena von Lommela disertační prací "Untersuchungen ueber einige physikalische, vorzüglich optische Eigenschaften des Russes" (Zkoumání některých fyzikálních, zejména optických vlastností sazí) a poté zůstal v Mnichově jako asistent svého školitele.

V roce 1900 začal vyučovat na Univerzitě v Göttingenu, kde se brzy habilitoval a v roce 1906 byl jmenován mimořádným profesorem. V roce 1905 objevil optický Dopplerův jev v „kanálových paprscích“ (nyní zvaných katodové záření). V roce 1908 byl po tříletém intermezzu na TH Hannover[4] jmenován řádným profesorem na RWTH Aachen. V roce 1913 prokázal štěpení spektrálních čar v elektrickém poli, které se dnes nazývá Starkův jev. V témže roce byl zvolen dopisujícím členem Akademie věd v Göttingenu.[5] V roce 1917 odešel na Univerzitu v Greifswaldu. V roce 1919 obdržel za své dva objevy Nobelovu cenu za fyziku[6] a v roce 1920 odešel na Univerzitu ve Würzburgu. Zde se v roce 1921 setkal s odporem kolegů v souvislosti s neúspěšným pokusem o habilitaci svého studenta Ludwiga Glasera. Po porážce v tomto konfliktu Stark v roce 1922 na protest rezignoval na svou profesuru. Uchýlil se do svého domova v Ullersrichtu u Weidenu v Horní Falci, za peníze z Nobelovy ceny založil soukromou laboratoř a začal podnikat, nejprve jako výrobce porcelánu (Bavaria Porzellanmanufaktur AG), poté jako majitel cihelny. Když byl v tomto období jmenován prezidentem Physikalisch-Technische Reichsanstalt (PTR), nepočítalo se s ním, a to ani pro další jmenování, což ho pravděpodobně stále více rozhořčovalo.[7]

S uchopením moci nacisty a jejich spojenci v roce 1933 pro něj nastala nová situace, protože jako člen NSDAP, jímž byl od roku 1930, rozhodně uvítal konec výmarského ústavního státu a nastolení nacistického systému: „Konečně nastal čas,“ prohlásil, „kdy můžeme uplatnit svůj pohled na vědu a badatele.“[8] Aktivně se o to zasazoval již o deset let dříve[9]. Dlouhou dobu byl průkopníkem politické publicistiky a podílel se na stranických kampaních v rodném kraji v okolí svého nového bydliště v Gut Eppenstatt u Traunsteinu.[10]

Pro Dietera Hoffmanna a Marka Walkera představoval Stark, který opustil „hlavní fyzikální proud“, spolu s několika dalšími, jako byl Philipp Lenard, „pravděpodobně nejznámější a nejznámější příklad nacionálněsocialistického vlivu na fyziku“, a to svým pokusem o založení „hnutí takzvané německé fyziky“, které mělo být „árijské“ a „méně židovské“. K tomuto účelu využíval jmenování, granty a publikace.[11]

V květnu 1933 byl říšským ministrem vnitra Wilhelmem Frickem jmenován prezidentem Říšského fyzikálně-technického ústavu (PTR) v Berlíně, kde nahradil Friedricha Paschena, který byl na základě zákona o obnově profesionální státní služby propuštěn jako odpůrce režimu. V září 1933 Stark na setkání německých fyziků prohlásil, že „stejně jako Vůdce převzal odpovědnost za německý národ, chce [Stark] převzít odpovědnost za fyziku“[12]. Stark zamýšlel kompletní reorganizaci fyziky[13] v Německu pod kontrolní nadvládou Říšského ústavu. Pruská akademie věd ho chtěla na podzim roku 1933 přijmout za svého člena, ale fyzik Max von Laue tomu zabránil. V letech 1933-1934 byl Stark členem senátu Společnosti císaře Viléma. Stark získal další moc, když se v roce 1934 stal prezidentem Německé výzkumné nadace (DFG). Za jeho předsednictví byl patronem a čestným prezidentem DFG jmenován hlavní nacistický ideolog Alfred Rosenberg.[14] DFG financovala vědecké projekty na základě návrhů vědců.[15] Stark prý často odmítal návrhy vědců osobním hlasováním.[16] V roce 1934 se stal členem Deutsche Akademie der Naturforscher Leopoldina, z níž v únoru 1938 vystoupil na protest proti členství prezidenta Leopoldiny Emila Abderhaldena v Papežské akademii věd[17]. Propagoval i jiné věci. V roce 1934 prohlásil, že „ve spolupráci s říšským ministerstvem vnitra... byl zahájen rozsáhlý výzkum rasové hygieny“. To by „podpořilo a pomohlo utvářet právní předpisy v této oblasti“. Týkalo se to „asociálů“, „cikánů“, „dědičně nemocných“ a dalších osob nežádoucích z hlediska rasové hygieny jako „balastních existencí“.[18] Jedním z jeho oblíbených projektů byl nepovedený pokus o těžbu zlata z bavorských rašelinišť, který spolykal značné finanční prostředky.[19]

Tím, že se postavil na stranu vnitřních nacistických konfliktů, se občas vystavoval potížím. V roce 1936 byl například nucen předat vedení DFG „wehrchemikovi“ Rudolfu Mentzelovi. Přesto nikdy nezpochybnil své členství ve straně.[20]

V roce 1937 publikoval v orgánu SS Das Schwarze Korps celostránkový článek pod názvem „Bílí Židé ve vědě“ (Weiße Juden in der Wissenschaft), v němž Heisenberga označil za „Ossietzkého fyziky“ a stěžoval si, že „židovští vědci po likvidaci na univerzitách nyní našli obhájce a pokračovatele v árijských Judengenossen a Judenzöglingen“.[21] Navázal tak na frázi „Židé a přátelé Židů“ (Juden und Judenfreunde), která byla dlouho běžná v moderním antisemitismu, přičemž ti druzí byli považováni za „požidovštěnci“ (verjudet).

Po skončení války byl Stark obžalován ve Spruchkammerském procesu v Bavorsku. Svědčilo proti němu několik špičkových německých fyziků, včetně Maxe von Laue, Wernera Heisenberga a Arnolda Sommerfelda. Dne 20. července 1947 byl označen za válečného zločince a odsouzen na čtyři roky do pracovního tábora. Odvolací řízení vedlo - jak tomu v denacifikačních řízeních zpravidla bývalo – k mírnějšímu zařazení mezi spolupachatele a k pokutě v roce 1949. V odůvodnění se uvádí, že Stark „nikdy nejednal jednostranně na úkor ne-národních socialistů“ mezi zaměstnanci svých úřadů a že jeho „ideologická obhajoba národního socialismu ho nikdy nevedla k zavrženíhodným činům“. Naopak, v roce 1935 dokonce zabránil přijetí zákona o zřízení Říšské akademie pro výzkum, které mělo za cíl omezit vědu a dát jí nacistickou orientaci.[22] U soudu bylo také předloženo velké množství „Persilscheine“ (právně korektních, ale eticky sporných obhajob) od Starkových právníků, podle nichž podporoval mimo jiné i dva židovské kolegy.[23]

Svědkem u soudu byl i Albert Einstein. Když byl během procesu požádán o posudek, potvrdil, že Stark byl vždy „velmi egocentrická osoba s neobvykle silným pocitem vlastní důležitosti“. Měl „paranoidní osobnost“..[24]

Poslední léta svého života strávil Stark na svém panství Eppenstatt u Traunsteinu v Horním Bavorsku, kde zemřel v roce 1957 ve věku 83 let. Byl pohřben na horském hřbitově v Schönau am Königssee.[25]

Ocenění a vyznamenání

  • 1919: Nobelova cena za fyziku
  • 1939: Goethova medaile za umění a vědu
  • 1970: Pojmenování měsíčního kráteru na odvrácené straně Měsíce, bylo staženo[26] 12. srpna 2020
  • Pojmenování ulice Dr.-Johann-Stark-Straße v průmyslovém areálu Pfreimter Weiher (2020) ve Weiden, v Horním Falcku (Oberpflaz)
  • Pojmenování ulice Johannes-Stark-Straße v Ambergu (později přejmenované na Heinrich-Hertz-Straße)
  • Pojmenování ulice Johannes-Stark-Straße v Hahnbachu.[27]
  • Pojmenování ulice Johannes-Stark-Straße v Poppenrichtu[27]
  • Pojmenování ulice Professor-Stark-Straße z Tanzfleck ve Starkově rodišti v Schickenhofu[27]
  • Naproti tomu planetka 31442 Stark není pojmenována po J. Starkovi, ale po Lawrence W. Starkovi[28]

Články (výběr)

Fyzikální články

  • spolu s Paul Sophus Epstein: Der Stark-Effekt. Battenberg Verlag 1965 (Reprint jeho práce ke Starkově jevu)
  • Die Entladung der Elektricität von galvanisch glühender Kohle in verdünntes Gas. (Separát z Annalen der Physik und Chemie. Neue Folge, Band 68). Leipzig 1899
  • Der elektrische Strom zwischen galvanisch glühender Kohle und einem Metall durch verdünntes Gas. (Separát z Annalen der Physik und Chemie. Neue Folge, Band 68). Leipzig 1899
  • Aenderung der Leitfähigkeit von Gasen durch einen stetigen elektrischen Strom. (Separát z Annalen der Physik. 4. Folge, Band 2). Leipzig 1900
  • Ueber den Einfluss der Erhitzung auf das elektrische Leuchten eines verdünnten Gases. (Separát z Annalen der Physik. 4. Folge, Band 1). Leipzig 1900
  • Ueber elektrostatische Wirkungen bei der Entladung der Elektricität in verdünnten Gasen. (Separát z Annalen der Physik. 4. Folge, Band 1). Leipzig 1900
  • Kritische Bemerkungen zu der Mitteilung der Herren Austin und Starke über Kathodenstrahlreflexion. (Separát z Verhandlungen der Deutschen Physikalischen Gesellschaft. Jahrgang 4, Nr. 8). Braunschweig 1902
  • Prinzipien der Atomdynamik. Teil 1: Die elektrischen Quanten. Leipzig 1910
  • Prinzipien der Atomdynamik. Teil 2: Die elementare Strahlung. Leipzig 1911
  • Schwierigkeiten für die Lichtquantenhypothese im Falle der Emission von Serienlinien. (Separát z Verhandlungen der Deutschen Physikalischen Gesellschaft. Jahrgang XVI, Nr. 6). Braunschweig 1914
  • Bemerkung zum Bogen- und Funkenspektrum des Heliums. (Separát z Verhandlungen der Deutschen Physikalischen Gesellschaft. Jahrgang XVI, Nr. 10). Braunschweig 1914
  • Folgerungen aus einer Valenzhypothese. III. Natürliche Drehung der Schwingungsebene des Lichtes. (Separát z Jahrbuch der Radioaktivität und Elektronik. Heft 2, Mai 1914), Leipzig 1914
  • Methode zur gleichzeitigen Zerlegung einer Linie durch das elektrische und das magnetische Feld. (Separát z Verhandlungen der Deutschen Physikalischen Gesellschaft. Jahrgang XVI, Nr. 7). Braunschweig 1914
  • Prinzipien der Atomdynamik. Teil 3: Die Elektrizität im chemischen Atom. Leipzig 1915
  • Natur der chemischen Valenzkräfte. 1922
  • Die Axialität der Lichtemission und Atomstruktur. Berlin 1927
  • Atomstruktur und Atombindung. A. Seydel, Berlin 1928
  • Atomstrukturelle Grundlagen der Stickstoffchemie. Leipzig 1931
  • Fortschritte und Probleme der Atomforschung. Leipzig 1931
  • Physik der Atomoberfläche. 1940

Politické články

  • Die gegenwärtige Krisis in der deutschen Physik. 1922
  • spolu s Philippem Lenardem: Hitlergeist und Wissenschaft. 1924
  • Die Verjudung der deutschen Hochschulen. Ve: Nationalsozialistische Monatshefte, Heft 8 (November 1930)
  • Nationalsozialismus und Katholische Kirche. 1931
  • Zentrumspolitik und Jesuitenpolitik. 1931
  • Nationalsozialismus und Katholische Kirche. II. Teil: Antwort auf Kundgebungen der deutschen Bischöfe. 1931
  • Nationalsozialismus und Lehrerbildung. 1931
  • Nationale Erziehung, Zentrumsherrschaft und Jesuitenpolitik. 1932
  • Adolf Hitlers Ziele und Persönlichkeit. 1932
  • Adolf Hitler und die deutsche Forschung. Ansprachen auf der Versammlung der Deutschen Forschungsgemeinschaft in Hannover. Berlin, 1934.
  • Nationalsozialismus und Wissenschaft. 1934
  • The Pragmatic and the Dogmatic Spirit in Physics. Ve: Nature 141 (1938), str. 770–772. Český překlad: [4]
  • spolu s Wilhelm Müller: Jüdische und deutsche Physik. Vorträge an der Universität München, 1941

Jiné

  • Johannes Stark, Andreas Kleinert (Hrsg.): Erinnerungen eines deutschen Naturforschers. Bionomica-Verlag, Mannheim 1987, ISBN 3-88208-011-6 (chybně ve knize: 3-88208-0-6).

Literatura

  • Gertrud Benker: Heimat Oberpfalz. 5. Aufl., Verlag Pustet, Regensburg 1981, str. 382–385.
  • Klaus Hentschel (Hrsg.) Physics and National Socialism. An Anthology of Primary Sources., Birkhäuser-Verlag, Basel, 1996; 2. Aufl. 2011, ISBN 3034802021
  • Klaus Hentschel: Zur Mentalität deutscher Physiker der frühen Nachkriegszeit: 1945–1949, Heidelberg: Synchron, 2005, insb. str. 90–95.
  • Dieter Hoffmann: „Johannes Stark – eine Persönlichkeit im Spannungsfeld von wissenschaftlicher Forschung und faschistischer Ideologie“. Philosophie und Naturwissenschaften in Vergangenheit und Gegenwart, H. 22, Berlin 1982, str. 90–101.
  • Andreas Kleinert: Das Spruchkammerverfahren gegen Johannes Stark. In: Sudhoffs Archiv. Band 67, Nr. 1, Wiesbaden 1983, str. 13–24.
  • Andreas Kleinert: Die Axialität der Lichtemission und Atomstruktur. Johannes Starks Gegenentwurf zur Quantentheorie. In: Chemie – Kultur – Geschichte. Festschrift für Hans-Werner Schütt anlässlich seines 65. Geburtstages. Berlin/Diepholz 2002, str. 213–222.
  • Andreas Kleinert: Lenard, Stark und die Kaiser-Wilhelm-Gesellschaft. Auszüge aus der Korrespondenz der beiden Physiker zwischen 1933 und 1936. In: Physikalische Blätter. Band 36, Nr. 2, 1980, str. 35–42 online
  • Lothar Mertens: „Nur politisch Würdige“. Die DFG-Forschungsförderung im Dritten Reich 1933–1937. Akademie-Verlag, Berlin 2004, ISBN 3-05-003877-2, str. 71–117.
  • Mark Walker: Nazi Science. Myth, Truth, and the German Atomic Bomb. Perseus Publ., Cambridge (Mass.) 1995, ISBN 0-7382-0585-0.
  • Dieter Hoffmann: Stark, Johannes. In: Neue Deutsche Biographie (NDB). Band 25, Duncker & Humblot, Berlin 2013, ISBN 978-3-428-11206-7, str. 71 (Digitalisat).

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Johannes Starck na německé Wikipedii.

  1. {{:de:Webarchiv|url=http://www.projektgruppe-zwangsarbeit.de/fileadmin/user_upload/pdf/mz_03.07.10.pdf |wayback=20160304090204 |text=Der heikle Umgang mit dem NS-Erbe |archiv-bot=2019-04-20 17:17:21 InternetArchiveBot }}, Projektgruppe „Zwangsarbeit“, Projektgruppe „Zwangsarbeit“ e. V., Berlin . 3. Juli 2010.
  2. Bernd Mayer: Albert Einstein: Das Genie mit dem immer lachenden Mund ve: Heimatkurier des Nordbayerischer Kuriers, 1/2005, str. 6.
  3. Benker 1981, str. 383.
  4. Hoffmann 1982, str. 91.
  5. Holger Krahnke: Die Mitglieder der Akademie der Wissenschaften zu Göttingen 1751–2001 (= Abhandlungen der Akademie der Wissenschaften zu Göttingen, Philologisch-Historische Klasse. Folge 3, Bd. 246 = Abhandlungen der Akademie der Wissenschaften in Göttingen, Mathematisch-Physikalische Klasse. Folge 3, Bd. 50). Vandenhoeck & Ruprecht, Göttingen 2001, ISBN 3-525-82516-1, str. 231.
  6. Les Prix Nobel eingereichte Unterlagen
  7. Hoffmann 1982, str. 94; Walker 1995, str. 12.
  8. Kleinert 1980, str. 37.
  9. Hoffmann 1982, str. 96.
  10. Walker 1995, str. 16.
  11. Všechny údaje podle: Dieter Hoffmann/Mark Walker (Hrsg.), Physiker zwischen Autonomie und Anpassung. Die Deutsche Physikalische Gesellschaft im Dritten Reich, Hoboken 2012, viz též Physik Journal 5 (2006), H. 3, str. 53–58, [1] Archivováno 26. 11. 2013 na Wayback Machine..
  12. Patrně citát; nutno uvést zdroj!
  13. Johannes Stark: Zur Neuordnung des physikalischen Unterrichts. Ve: Unterrichtsblätter für Mathematik und Naturwissenschaften. Band 45, 1939, str. 81 a násl.
  14. Ernst Piper, Alfred Rosenberg. Hitlers Chefideologe, München 2005, str. 355.
  15. Walker 1995, str. 22.
  16. Armin Hermann: Führer der Forscher. Vor 50 Jahren starb der Nobelpreisträger Johannes Stark. Er war ein Gegenspieler Einsteins. Archivováno 24. 9. 2015 na Wayback Machine. Ve: Berliner Zeitung. 21. Juni 2007, str. 12.
  17. Benno Parthier und Dietrich von Engelhardt (Hrsg.): 350 Jahre Leopoldina – Anspruch und Wirklichkeit Halle (Saale) 2002, str. 259.
  18. Viz výstava DFG „Wissenschaft - Planung - Vertreibung“ (Věda - plánování - vysídlení), [2] Archivováno 14. 11. 2021 na Wayback Machine..
  19. Eine Organisation passt sich an. Notgemeinschaft im Nationalsozialismus Archivováno 14. 11. 2021 na Wayback Machine., Webová stránka DFG k jejím dějinám
  20. Ernst Piper: Alfred Rosenberg. Hitlers Chefideologe, München 2005, str. 355; Walker 1995, str. 31 a násl.
  21. Ernst Piper: Alfred Rosenberg. Hitlers Chefideologe. München 2005, str. 355 f.
  22. Kleinert 1983, str. 23.
  23. Walker 1995, str. 24; Kleinert 1983, str. 20.
  24. Všechny informace v tomto oddíle jsou podle: Führer der Forscher. Vor 50 Jahren starb der Nobelpreisträger Johannes Stark. Er war ein Gegenspieler Einsteins. Archivováno 24. 9. 2015 na Wayback Machine. Ve: Berliner Zeitung. 21. Juni 2007, str. 12.
  25. UKw: Ausflug in die Vergangenheit Zpráva z 9. července 2013 ve Berchtesgadener Anzeiger v souvislosti s historickou prohlídkou Bergfriedhofu od Alfreda Spiegel-Schmidta, online na stránkách "berchtesgadener-anzeiger".
  26. https://planetarynames.wr.usgs.gov/Feature/5683
  27. a b c {{:de:Literatur|Autor=|Titel=Straßennamen der Stadt Amberg und der Kommunen im Landkreis Amberg-Sulzbach|Hrsg=Historischer Verein für Oberpfalz und Regensburg|Sammelwerk=Der Eisengau|Band=47|Nummer=|Auflage=|Verlag=Selbstverlag|Ort=|Datum=2017|Seiten=|ISBN=}}
  28. NASA Small-Body Database Lookup[3]

Literatura

  • Lubomír Sodomka, Magdalena Sodomková, Nobelovy ceny za fyziku, Praha : SET OUT, 1997. ISBN 80-902058-5-2

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Johannes Stark.jpg
Portrait of Johannes Stark, Nobel Prize in Physics winner from 1919.