Johannes Tauler
| Johannes Tauler | |
|---|---|
.jpg) | |
| Narození | 1300 Štrasburk |
| Úmrtí | 1361 (ve věku 60–61 let) nebo 16. června 1361 (ve věku 60–61 let) Štrasburk |
| Povolání | spisovatel |
| Nábož. vyznání | katolická církev |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Johannes Tauler (asi 1300, Štrasburk – 1361 tamtéž) byl německý teolog, mystik a kazatel (působil především ve Štrasburku, Basileji a v Kolíně nad Rýnem). Byl členem dominikánského řádu a v jeho rámci platil za příslušníka novoplatónského proudu. Spolu s Mistrem Eckhartem a Jindřichem Susem patří k nejznámějším zástupcům pozdně-středověké německé dominikánské spirituality.
Stejně jako Mistr Eckhart byl Tauler přesvědčen, že Bůh je neustále – ačkoli obvykle skrytě – přítomen v "hlubině" lidské duše, a je tedy možné se tam s ním setkat. K tomu je ovšem nutno dosáhnout nejdřív sebepoznání. Jedině sebepoznání totiž umožní odstranit překážky bránící tomuto vnitřnímu setkání.
Sebepoznávání a obrat k vlastnímu nitru ale nemá znamenat, že vnější svět a všední život mají malou hodnotu. Charakteristickým rysem Taulerova myšlení je naopak vědomí propojenosti světského a kontemplativního života. I nejobyčejnější denní zaměstnání vnímal jako neoddělitelnou část duchovního života.
Život
Narodil se v zámožné rodině ve Štrasburku, tam vstoupil do řádu dominikánů, během obvyklého nejméně šestiletého studia se možná setkal s Mistrem Eckhartem a patrně pobýval i v Kolíně nad Rýnem, kde bylo vyšší řádové studium. Ve sporu s císařem Ludvíkem Bavorským stálo město Štrasburk na císařově straně a papež na ně uvalil interdikt. Dominikáni, kteří podporovali papeže, odmítali sloužit mše a museli proto roku 1338 město opustit. Tauler pak kázal v Basileji, kde se setkal s laickým hnutím Přátel Božích, kteří žili a pracovali společně, nepatřili však k žádnému řádu. Roku 1342 se mohli vrátit a Tauler tak do konce života kázal ve Štrasburku.
Kázání
Taulerova mystika je silně ovlivněna kázáním Mistra Eckharta a novoplatónskou mystikou Pseudo-Dionýsia Areopagity, Tauler byl však střízlivější než Eckhart a kladl velký důraz na křesťanskou morálku, na odříkavý život a osobní zbožnost. Jeho kázání, patrně záznamy jeho posluchačů, byla velmi oblíbená, hojně se opisovala a tiskem vyšla poprvé roku 1498. V tomto souboru je však i řada kázání Eckhartových, která se Taulerovi připisovala. Asi 80 kázání se dnes uznává za nepochybně pravá.
Pro svůj střízlivý a asketický obsah se Taulerova kázání těšila velké oblibě i u reformátorů a vycházela až do 17. století v katolické i protestantské oblasti Německa.
| „ | Znám jednoho velkého Přítele Božího, který byl po všechny své dny sedlákem, víc než čtyřicet let, a je jím dodnes. Jednou se zeptal našeho Pána, zda si přeje, aby toho nechal a zůstal v kostele. Pán mu řekl, že to dělat nemá, ale dobývat si chléb v potu tváře, ke cti drahé krve Kristovy. | “ |
| — J. Tauler, Kázání 42. | ||
Odkazy
Související články
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Johannes Tauler na německé Wikipedii.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Johannes Tauler na Wikimedia Commons - (česky)
- (německy)
Literatura
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Johannes Tauler
- J. Tauler, O cisternách a studnách. Olomouc: Krystal 1937
- J. Tauler, Propast k propasti volá: Kázání. Praha: Krystal, 2003 - 211 s. ISBN 80-85929-62-7
- J. Sokol (vyd.), Mistr Eckhart a středověká mystika. 3. vyd. Praha: Vyšehrad 2007. ISBN 978-80-7021-880-8
Média použitá na této stránce
Autor: Ji-Elle, Licence: CC BY-SA 3.0
Statue de Jean Tauler dans une niche de la façade sud de l'église Saint-Pierre-le-Jeune protestant (Strasbourg). À la place des statues détruites pendant la Révolution, dans une niche vide, en 1898, le sculpteur en chef de l'Oeuvre Notre-Dame, Ferdinand Riedel (1863-1912), durant la période allemande de l'Alsace, a placé cette statue directement inspirée de la pierre tombale de Jean Tauler conservée dans l'actuelle Temple Neuf, lieu de culte bâti sur les ruines de l'ex couvent des Dominicains, reconverti en bibliothèque municipale à la Révolution Française, bombardé et détruit par le feu avec ses précieux manuscrits le 26 août 1870. la pierre tombale de Jean Tauler est l'un des rares vestiges avec quelques vitraux ayant traversé ce désastre. )