John Frost (chartista)

John Frost
Narození	25. května 1784 Newport
Úmrtí	27. července 1877 (ve věku 93 let) Stapleton
Místo pohřbení	Church of the Holy Trinity with St Edmund
Povolání	tiskař, politik, draper a obuvník
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

John Frost (25. května 1784 Newport, Monmouthshire — 27. července 1877 Stapleton, Bristol) byl velšský vůdce britského chartistického hnutí proslulý vedením Newportského povstání.

Soukromý život

Otec Johna Frosta, také John, provozoval hostinec „Royal Oak Inn“ v ulici Thomas Street v Newportu (dnes je přibližné místo na paměť narození Johna Frosta označeno modrou tabulkou, která je umístěna na boku staré pošty v dnešní ulici High Street). Jeho matka Sarah zemřela na počátku jeho dětství a malého Johna Frosta tak vychovávali zejména jeho prarodiče. Dědeček byl švec a John byl nejprve učněm u něj, ale později pak šel odešel do učení k výrobci drapérií z mykané příze a stal se krejčím. Nejdříve pracoval v Cardiffu, pak v Bristolu a později v Londýně. Ve svých politických inklinacích se nechal ovlivnit názory Thomase Paineho a Williama Cobbetta.

V roce 1806 se vrátil do Newportu a založil zde vlastní živnost, v které se mu dařilo. V roce 1812 se oženil s vdovou Mary Geachovou a během následujících jedenácti let se jim narodilo osm dětí.

Politická kariéra

V roce 1821 se dostal John Frost do sporu ohledně závěti svého strýce s newportským solicitátorem Thomasem Protherem, který byl zároveň obecním úředníkem. Frost písemně Prothera obvinil, že je zodpovědný za vypuštění Froste ze zmíněné závěti. Prothero žaloval Frosta za pomluvu a Frost dostal nakázáno vyplatit mu 1000 liber. Frost pak obvinil Prothera z profesního pochybení. Poté ho Prothero opět zažaloval za pomluvu a opět vyhrál. V únoru 1823 byl Frost poslán na půl roku do vězení a bylo mu jasně sděleno, že další obvinění vůči Protherovi by skončily delším vězením.

Po svém propuštění Frost obrátil svůj vztek proti Protherovým přátelům a obchodním partnerům, zejména siru Charlesu Morganovi z Tredegar House, který patřil v rámci jižního Walesu k významným průmyslníkům a majitelům půdy. V pamfletu z roku 1830 obviňuje Morgana ze špatného zacházení s jeho pracovníky a jako řešení, které má dohnat Morgana a podobné k zodpovědnosti, navrhuje reformu volebního systému. Na počátku třicátých let se už Frost etabluje jako jeden z obhájců všeobecného volebního práva.

Jako jeden z prominentních chartistů je v roce 1835 zvolen newportským konšelem, stal se komisařem pro rozvoj a v následujícím roce dokonce starostou Newportu. Jeho agresivní přístup a zvolení delegátem na konvent chartistů v roce 1838 probudilo jeho staré nepřátele a tak byl v dalším roce přinucen rezignovat.

Dopis lordu Russellovi

Vzhledem k neustávajícímu aktivismu ho ministr vnitra John Russell zbavil další jeho funkce totiž Justice of Peace. Jako odpověď poslal Frost z chartistického shromáždění v Pontypoolu Russellovi velmi otevřený dopis, který předjímá ozbrojený konflikt se zavedeným pořádkem. Frost sám ovšem patřil k těm z vůdců, kteří chtěli začátek spíš odložit. Koncem října už velšští chartisté v Monmouthshiru pořádali každodenní setkání, aby podnítili revoluci. Podle záznamů Frost propukl v pláč, když už bylo jasné, že se nepodaří povstání dále odkládat, přestože on sám pochyboval o jeho úspěchu. Třicetičlenná konference se nakonec rozhodla pro začátek povstání 3. listopadu.

Newportské povstání

Frost sám vedl 3. listopadu pochod chartistů na Westgate Hotel v Newportu. Smysl tohoto cíle není zřejmý. Je možné, že důvodem bylo Frostovo nepřátelství k některým představitelům režimu, kteří byli v hotelu společně s šedesáti ozbrojenými vojáky. Je také možné, že Frost dal zkrátka volný průchod násilnické náladě, která ovládala některé z chartistů. Organizovanost chartistů ve východním Walesu utrpěla těžkou ránu po zatčení Henryho Vincenta, hlavního agitátora, který byl uvězněn v Monmouthu, a Frost možná ani neměl možnost fakticky kontrolovat dělníky ovládané emocemi.

Pochod začal v údolních městech na Newportem a když vcházel do Newportu, čítal na tři tisíce lidí. Podle plánu měli povstalci vstoupit do města ve třech skupinách ze tří stran a ovládnout je ještě před svítáním. Oddíl směrem od Blackwoodu vedl Frost, oddíl směrem od Nantyglo vedl Williams a hlavní oddíl od Pontypoolu vedl Jones. Podle původního plánu se měly sejít všechny oddíly v Risca, ale celou noc zuřila bouře a všechny oddíly nabraly zpoždění. Díky tomuto zpoždění se úředníci stihli dovtípit, co se děje a rychle se připravit na útok. Byli zatčeni známí chartisté z města a zavřeni v hotelu Westgate, a také byly narychlo přijati zvláštní konstáblové. Frostův oddíl dorazil k hotelu v 9.30 dopoledne a u dveří se začal dovolávat propuštění vězňů. Došlo k oboustranné přestřelce, jejíž stopy jsou na zdech hotelu patrné ještě dnes. Chartistů bylo sice víc, ale byli strategicky v nevýhodné pozici, měli horší zbraně a scházel jim výcvik. Při přibližně dvacetiminutové přestřelce jich dvacet zemřelo a padesát bylo zraněno. Pak se chartisté stáhli, spojili se s oddílem Williamse a za městem i s oddílem Jonese. Podle odhadů jich bylo dohromady osm až dvacet tisíc, přičemž vyšší odhad pochází od jejich stoupence.

Odpověď úřadů

Během krátké doby byly všichni tři chartističtí velitelé a dalších 150 chartistů zatčeni. Na základě šeptandy, že dalším cílem povstalců bude 5. listopadu Cardiff, se tamní úřednici pustili do náboru zvláštních konstáblů, do budování vojenských opevnění a dokonce přizvali k obraně města posádku amerického plavidla z přístavu. Po newportském povstání se ovšem velšská města uklidnila a žádný útok na Cardiff nepřišel.

Proces a tresty

Frost byl po uvěznění obviněn z velezrady a počátkem roku 1840 souzen společně s Williamem Jonesem a Zephaniahem Williamsem v Shire Hall v Monmouthu. Všichni tři byli shledáni vinnými a stali se posledními muži, kteří byli ve Spojeném království odsouzeni k smrti „zabití oběšením, vykucháním a rozčtvrcením“. Na jejich obranu vystoupili ostatní chartisté a zaplatili jim jednoho z nejlepších soudobých právníků Fredericka Pollocka. Na nátlak veřejnosti prodiskutoval rozsudky kabinet a 1. února oznámil tehdejší premiér lord Melbourne, že se tresty zmírňují na doživotní pobyt v trestanecké kolonii.

Po příjezdu do Tasmánie byl Frost okamžitě odsouzen k dvěma letům tvrdé práce, neboť se nevhodně vyjadřoval o lordu Johnu Russellovi. Tři roky pak pomáhal v místním obchodě, pak pracoval osm let jako učitel a pak mu bylo povoleno kolonii opustit.

Chartisté v Británii se nepřestali snažit o jeho propuštění. Thomas Duncombe promluvil o jeho případu ve sněmovně, ale jeho pokus v roce 1846 byl neúspěšný. Duncombe se ovšem nevzdal a v roce 1854 přesvědčil premiéra, lorda Aberdeena, aby Frosta propustil s podmínkou, že se nesmí vrátit do Británie. Frost se rozhodl odjet do Spojených států amerických kde spolu se svou dcerou cestoval a přednášel o nespravedlivém britském státním zřízení.

Pozdější život

V roce 1856 byla zrušena i dodatečná podmínka a Frost se okamžitě vydal zpět do Británie, kde přistál v Bristolu. Konec života strávil v Stapletonu a až do své smrti pokračoval v psaní článků obhajujících reformu systému. Zemřel roku 1877 ve věku 93 let. Je pohřben v Horfieldu, kde byl k jeho hrobu dán koncem osmdesátých let dvacátého století nový náhrobní kámen za přítomnosti tehdejšího vůdce labouristické strany Neila Kinnocka.^[1]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku John Frost (Chartists) na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu John Frost na Wikimedia Commons