John Keats

John Keats
John Keats
Narození	31. října 1795 Londýn
Úmrtí	23. února 1821 Řím
Příčina úmrtí	tuberkulóza
Místo pohřbení	Protestantský hřbitov v Římě
Povolání	básník
Národnost	anglická
Stát	Spojené království
Literární hnutí	romantismus
Významná díla	Podzimu, Endymion La Belle Dame sans Merci
Partnerka	Fanny Brawneová
Příbuzní	Frances Mary Keats a George Keats (sourozenci)
Vlivy	John Milton Edmund Spenser William Hazlitt Publius Vergilius Maro
Podpis
multimediální obsah na Commons
galerie na Commons
původní texty na Wikizdrojích
citáty na Wikicitátech
Některá data mohou pocházet z datové položky.

John Keats (31. října 1795 Londýn – 23. února 1821 Řím) byl jedním z předních básníků anglického romantismu.^[1] Během svého krátkého života bylo jeho dílo soustavně napadáno dobovým tiskem, přestože tyto námitky byly spíše rázu politického než estetického. Přesto v polovině devatenáctého století začalo být jeho dílo oceňováno díky kulturní změně, pro kterou bylo předzvěstí a kterou pomáhalo vytvářet. Zejména pro ranou Keatsovu poezii byly charakteristické smyslové obrazy a komplexní výběr slov. Často měl pocit, že jeho práce zůstávají ve stínu děl Johna Miltona, Edmunda Spensera a Williama Shakespeara. Teprve na konci života napsal své nejlepší a nejpozoruhodnější básně, včetně několika ód, které patří k nejoblíbenějším básním v angličtině.

John Keats se narodil v roce 1795 v Londýně v ulici Moorgate 85 jako nejstarší z pěti dětí. Jeho otec Thomas Keats pracoval v tomto městě jako podkoní. Keats zde žil až do roku 1804, kdy jeho otec zemřel na následky fraktury lebky způsobené pádem z koně. Vdova Frances Jennings Keatsová se brzy provdala znovu, záhy však svého nového manžela opustila a přestěhovala se společně se svými čtyřmi dětmi (jeden ze synů, Edward Keats, zemřel roku 1802) ke Keatsovým prarodičům, Johnovi a Alice Jenningsovým. Keats zde začal navštěvovat školu, kde se poprvé začal vážněji zabývat literaturou. V roce 1810 umírá Keatsova matka na tuberkulózu a ponechává své děti v péči jejich babičky (John Jennings zemřel v roce 1805).

Alice Jenningsová ustanovila pro své svěřence dva opatrovníky, kteří v roce 1811 Keatse přesunuli z jeho staré školy na studium k chirurgovi Thomasovi Hammondovi.^[2] Dne 19. prosince 1814 umírá Alice Jenningsová a opatrovníkem Keatsových dětí se stává Richard Abbey. V následujícím roce začíná Keats studovat farmacii v londýnské Guy’s Hospital. V tomto období se stále více věnuje studiu literatury a skládá své první básně. Jeho první publikovanou básní byla Ó, samoto otištěná v novinách The Examiner v roce 1816. V červenci 1816 skládá závěrečné zkoušky z farmacie. V dubnu roku 1817 strávil týden ve vesnici Carisbrooke na ostrově Wight, kde složil rozsáhlou báseň Endymion.

Krátce nato začíná pečovat o svého bratra Toma Keatse. Tom, podobně jako jeho matka, onemocněl tuberkulózou. Po dokončení Endymionu se John Keats společně se svým přítelem Charlesem Brownem vydává do Skotska a Irska. Během této cesty se však i u něj začaly projevovat příznaky tuberkulózy, a proto se rozhodl vrátit do Londýna. Po návratu zjistil, že se Tomův stav zhoršil a že se Endymion, podobně jako jeho předchozí sbírka básní nazvaná Básně, stal terčem kritiky. 1. prosince 1818 umírá Tom Keats a John Keats se stěhuje na Hampstead k Charlesovi Browneovi. Na Hampsteadu bydlí vedle Fanny Brawneové, která zde žila se svou matkou. Keats se do Fanny okamžitě zamiloval a koncem roku 1819 se spolu zasnoubili. Přesto se nejednalo o šťastné spojení. Keatsova vášeň pro Fanny mu přinášela spíše roztrpčení než útěchu. Jejich korespondence (vydaná posmrtně) silně pobouřila viktoriánskou společnost. V deníku Fanny Brawnové je pouze jediná zmínka o jejich rozchodu: „Pan Keats opustil Hampstead.“

Jejich vztah byl ukončen v roce 1820, kdy se u Keatse projevily závažné příznaky nemoci, která sužovala jeho rodinu. Na návrh svého doktora opustil chladné ovzduší Londýna a se svým přítelem, malířem Josephem Severnem, se přesunul do Říma, kde bydlel v domě nad Španělskými schody. Navzdory péči Josepha Severna a doktora Johna Clarka se jeho zdravotní stav rapidně zhoršoval. John Keats zemřel 23. února 1821 v jedenáct hodin večer. Pohřben byl na protestantském hřbitově v Římě. Na jeho přání byl na náhrobek vytesán nápis „Zde leží ten, jehož jméno bylo napsáno do vody.“ Jeho jméno se na náhrobku nevyskytuje.

Shelley a Byron mylně dávali jeho smrt za vinu článkům otištěným krátce předtím v časopisech Blackwood's Edinburgh Magazine a Quarterly Review, které ostře útočily na Keatsův Endymion. Keats byl těmito recenzemi „zdrcen“, jak to později komentoval Byron. Dlouho se věřilo, že autorem jednoho z útočných článků byl William Gifford, nicméně se později se ukázalo, že skutečnými autory jsou John Gibson Lockhart a John Wilson Croker. Keatsova smrt inspirovala Shelleyho k napsání básně Adonis.

Seznámení s dílem Edmunda Spensera, zvláště s Královnou víl, bylo pro Keatse zlomovým momentem. Spenser a jeho tvorba inspirovali Keatse k napsání první básně nazvané Imitace Spensera. Spřátelil se s Leighem Huntem, básníkem a nakladatelem, který roku 1816 ve svých novinách The Examiner otiskl první Keatsovu báseň Ó, samoto. V roce 1817 Keats vydává svou první básnickou sbírku nazvanou jednoduše Básně. Tato sbírka nebyla dobře přijata, částečně díky Keatsovu přátelství s kontroverzním Leighem Huntem. Keats napsal své nejlepší básně na jaře a v létě roku 1819. Období mezi zářím 1818 a zářím 1819 označováno za Velký rok nebo Živoucí rok, neboť tento rok je jeho nejplodnějším obdobím, během nějž napsal své nejvíce ceněné básně. Tato horlivá činnost měla hned několik příčin: smrt jeho bratra Toma, kritické přijetí Endymionu a setkání s Fanny Brawnovou. V tomto období vznikla balada La Belle Dame sans Merci, ódy Óda na Psyché, Óda na slavíka, Óda a melancholii, Óda na řeckou vázu a báseň Podzimu.

• Naději (1815, To Hope), sonet
• Ó samoto! (1816, O Solitude!), sonet, první Keatsova otištěná báseň
• Po prvním nahlédnutí do Chapmanova překladu Homéra (1816, On First Looking into Chapman's Homer), sonet
• Spánek a poezie (1816. Sleep and Poetry), báseň
• Endymion (1817), volné zpracování antické báje o lásce bohyně Měsíce Seléné k pastýři Endymionovi
• Hyperion (1818), nedokončený epos založený na pověsti o Titánomachii.
• Pád Hyperionu: Sen (1819, The Fall of Hyperion: A Dream), epická báseň související s Hyperionem, publikováno posmrtně až roku 1856
• Isabella neboli Květináč s bazalkou (1818, Isabella, or the Pot of Basil), básnická povídka s námětem z Boccacciova Dekameronu.
• Při návštěvě Burnsova hrobu (1818, On Visiting the Tomb of Burns), báseň.
• Stará Meg (1818, Meg Merrilies), balada o postavě z románu Waltra Scotta Guy Mannering,
• La Belle Dame sans Merci (1819), balada obsahující motivy melancholie, deziluze a zániku.
• Lamia (1819), básnická povídka, zpracování antické báje o ženě proměněné v hada.
• Óda na Psyché (1819, Ode to Psyche), první Keatsova óda ze slavných ód roku 1819 věnovaná opomíjené bohyni Psyché.
• Óda na slavíka [1819, Ode to a Nightingale), óda zabývající se tématem přírody, pomíjivosti a smrtelnosti.
• Óda na melancholii (1819, Ode on Melancholy), óda popisuje básníkovo vnímání melancholie prostřednictvím lyrického diskurzu mezi básníkem a čtenářem.
• Óda na řeckou vázu (1819, Ode on a Grecian Urn), v ódě básník oslovuje starověkou řeckou amforu, popisuje a diskutuje o motivech na ní vyobrazených a dochází k závěru, že amfora řekne budoucím generacím lidstva: "Krása je pravda, pravda krása je."
• Óda na zahálku (1819, Ode to Indolence), óda obsahuje básníkovo rozjímání o ránu stráveném v nečinnosti.
• Den zmizel (1819, The Day Is Gone), sonet.
• Bright star (1819, Zářivá hvězdo), milostný sonet.
• Předvečer svaté Anežky (1819, The Eve of Saint Agnes), báseň, inspirována láskou k Fanny Brawneové, se odehrává ve středověkém hradě a je založená lidové víře, že dívka může vidět svého budoucího manžela ve snu, pokud v předvečer svaté Anežky vykoná určité obřady.
• Podzimu (1819, To Autumn), tato lyrická báseň bývá považována za jednu z nejlepších Keatsových básní.

• Den zmizel, La belle dame sans merci, Óda jeseni, Óda na melancholii (in Moderní básníci angličtí) Josef R. Vilímek, 1898 Praha (přeložil Jaroslav Vrchlický) Dostupné online
• Hyperion (in Robert Browning: Na balkoně), Kamilla Neumannová, 1911 Praha (přeložil Arnošt Procházka)
• Večer svaté Anežky, Jan Hart, 1912 Praha (přeložil Jan Hart)
• Básně, František Borový, 1928 Praha (přeložil František Bíbl). Dostupné online.
• Fanny Brownové dopisy a verše, Václav Pour, 1933 Praha (vybral a přeložil Albert Vyskočil)
• Tři stálice: William Wordsworth, John Keats, P.B. Shelley, Československý spisovatel 1974, Praha (vybrala a přeložila Jarmila Urbánková)
• Obrys krásy, Mladá fronta, 1977 Praha (uspořádala a přeložila Hana Žantovská)
• Když mraky září, SNKLU, 1961 Praha (přeložila Jiřina Hauková)
• Déšť z plané růže, Mladá fronta, 1994 Praha (vybrala a přeložila Hana Žantovská)

(Hana Žantovská ovšem uvádí, že Keatsovy básně do češtiny dále překládali např. J. V. Sládek, A. Klášterský a O. Theer)

Keatsovy básně inspirovaly amerického spisovatele Dana Simmonse k sepsání sci-fi ságy Kantos Hyperionu.

• "Nevěsto ticha, nedotčená dosud, / schovanko času, v kterém zvolna plynem, / pamětí hájů, jež nám dávný osud / sladčeji vyprávíš, než možno rýmem, / jaký to příběh zapsán je v tvém tvaru, / bohů či lidí, kam to vedeš nás?…" (z básně Óda na řeckou vázu)
• "Kde písně jara jsou? Ach kde jsou jen? / Nemysli na ně, vždyť svou hudbu máš, / když mezi prsty oblak mroucí den / do strnišť seje zrůžovělou zář. / U řeky pod jívami naříkat / komáři začnou, větrem zvedáni, / jen utichne, zas k zemi snést se mohou…" (Podzimu)

(obě ukázky pocházejí z výboru Obrys krásy, přeložila Hana Žantovská)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu John Keats na Wikimedia Commons
• Osoba John Keats ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je John Keats
• Autor John Keats ve Wikizdrojích
• Digitalizovaná díla Johna Keatse v Národní digitální knihovně.
• Básně Johna Keatse na anglické Wikisource
• John Keats na bartleby.com
• KEATS, John. Básně. Překlad František Bibl. Praha: Fr. Borový, 1928. 218 s. Dostupné online.