Jona Jakir

Iona Emmanuilovič Jakir
Jakir jako armádní velitel 1.stupně
Narození	3. srpna 1896 Kišiněv, Moldavsko, Ruské impérium
Úmrtí	11. června 1937 (ve věku 40 let) Moskva, SSSR
Místo pohřbení	Donský hřbitov
Děti	Pjotr Ionovič Jakir
Příbuzní	Irina Petrovna Jakirová (vnučka)
Vojenská kariéra
Hodnost	Armádní velitel I.stupně
Doba služby	1918–1937
Sloužil	SSSR
Složka	Rudá armáda
Jednotka	45.střelecká divize, 58.střelecká divize, Čínský dobrovolnický regiment
Velel	Ukrajinský vojenský okruh (1925–1936)
Války	Občanská válka v Rusku
Vyznamenání	3x Řád rudého praporu
Podpis
multimediální obsah na Commons

Jona Emanuilovič Jakir (rusky Иона Эммануилович Якир; 3.^jul./ 15. srpna 1896^greg. 3. srpna 1896, Kišiněv – 11. června 1937, Moskva) byl komunistický politik, sovětský vojenský velitel a vojenský teoretik, armádní velitel I.třídy a náčelník Kyjevského vojenského okruhu.

Narodil se do bohaté rodiny židovského lékárníka.^[1][2] Z důvodů antisemitského postoje ruské carské vlády vystudoval vysokou školu na Univerzitě v Bazileji ve Švýcarsku. Později studoval na Charkovském technologickém institutu a zároveň pracoval ve zbrojním průmyslu během 1. světové války. V důsledku války, chudoby a antisemitismu se brzy přidal k radikálům a proticarským revolucionářům. Sblížil se s myšlenkami bolševismu a stal se Leninovým stoupencem. Krátce po říjnové revoluci spoluorganizoval sovětskou moc v Charkově a stal se vojenským velitelem rodících se bolševických jednotek. V roce 1918 rumunská armáda anektovala Besarábii a tehdy získal první vojenské zkušenosti, když s rudogvardějským oddílem čelil postupujícím rumunským jednotkám, ale rumunská armáda byla v přesile a on byl donucen ustoupit na východ.

Na počátku občanské války se stal velitelem internacionalistických oddílů v Rudé armádě složených z rakouských, maďarských, českých, středoasijských, čínských a dalších dobrovolníků. Sám velel čínskému regimentu těchto sil.^[3] V březnu 1918 byl v boji s vojáky Centrálních mocností raněn. Na počátku občanské války se stal představitelem komunistické vojenské moci ve Voroněži a stal se komisařem Rudé armády. Prokázal se jako výborný vojenský organizátor, se silnými vojevůdcovskými schopnostmi a talentem. Ty projevil v prvních liniích boje (např. evakuací Rudé armády z Oděsy do vzdáleného Žitomiru, nebo porážkou vojsk atamana Krasnova). Podílel se i na teroru proti antikomunisticky smýšlejícímu obyvatelstvu a zejména kozákům.

Za své schopnosti, boj proti Krasnovovi a velení nad čínským regimentem, získal jako druhý velitel Rudé armády, řád Rudého praporu.

V průběhu roku 1919 velel různým divizím na Ukrajině a především 45. střelecké divizi. Právě zde došlo evakuaci Rudé armády z Oděsy, když se Jakirovi (za nijak výrazné asistence bývalých carských důstojníků) podařilo prorazit obklíčení a ustoupit s minimálními ztrátami. Později se podílel na sovětském protiútoku na Polsko, porážce anarchistických povstalců z armády Nestora Machna a získal další dva Řády rudého praporu. Jeho prestiž byla o to větší, že nikdy nebyl carským důstojníkem a neměl žádné vojenské vzdělání, pouze svůj vrozený talent.

Jeho působení v Rudé armádě mělo doživotní trvání. Byl jedním z představitelů „modernizátorů“ Rudé armády (společně např. Michailem Frunzem, nebo Michailem Tuchačevským) a reformátorem působícím především na Ukrajině. V dubnu 1924 byl jmenován náčelníkem Hlavního ředitelství vojenských akademií Rudé armády a přispíval do tiskového orgánu Rudé armády „Vojenského posla“. V rámci reforem a působení v Ukrajinském vojenském okruhu se znova projevily jeho brilantní organizátorské a velitelské schopnosti. Listopad 1925 se pro něj stal důležitým milníkem v životě – byl povýšen na náčelníka Ukrajinského vojenského okruhu, který byl strategicky důležitým pro SSSR. Jeho zástupcem byl podobně schopný Pavel Lebeděv.

Nyní měl skvělou možnost předvést své teoretické a reformátorské nápady do výcvikové a vojenské praxe. Společně s Tuchačevským a dalšími reformátory a modernizátory přeměnil UVO v obrovskou testovací polní vojenskou „laboratoř“ – pod Jakirovým a Tuchačevského vedením zde proběhly desítky vojenských cvičení s modifikovanými starými taktikami, i úplně novými experimentálními taktikami.

V rámci sovětsko-německé vojenské spolupráce se stal v letech 1928–1929 studentem německé vojenské akademie v Berlíně, kde se setkal s mnoha osobnostmi německého vojenství. Německý polní maršál Hindenburg o něm údajně mluvil jako o „nejtalentovanějším mladém veliteli“. Němečtí vojenští učitelé jej přezdívali „sovětský Moltke“ nebo taky „vojenský génius“.

Podle Vladimira Liteskina je armáda vedená Jona Jakirem zodpovědná za hladomor na Ukrajině, který probíhal v letech 1932-1933. Armáda pod jeho vedením měla ničit jídlo. Jakir se měl rovněž aktivně podílet na represích. ^[1][2]

V roce 1930 byla pod jeho velením ustanovena největší tanková a letecká divize na světě. Z hlediska praktického testování se podílel na rozvoji teorií hloubkové operace. V roce 1934 zorganizoval do té doby největší vojenské manévry v historii. A šlo taky o první vojenské manévry kombinující tanková, pěší a letecká vojska se zapojením dělostřelecké podpory. Na území 200×250 kilometrů a s nasazením 65 000 vojáků Rudé armády, 1800 příslušníků prvních výsadkových jednotek, více než 1200 tanků a 600 stíhaček a lehkých bombardérů, předvedl velký výkon a sklidil velké uznání od všech přítomných zahraničních důstojníků. Stal se armádním velitelem I. třídy a byl na vrcholu své slávy a života.

Stejně jako ostatní reformátoři Rudé armády, byl znám i tím, že své podřízené nenutil k bezhlavé poslušnosti a plnění rozkazů na maximum, ale podporoval vlastní iniciativy a myšlenky nižších velitelů a nezávislé uvažování.

Neúspěšné ekonomické experimenty, hladomor a vzrůstající popularita velitelů – reformátorů Rudé armády, přiměla Stalina začít shromažďovat informace a materiály o svých důstojnících. Na něj byl nasazen Lazar Kaganovič, Stalinův blízký přítel a spolupracovník. Dalším z důvodů Stalinova odporu, k nejen Jakirovi, byly i reformy a modernizace Rudé armády, která šla proti směrům vytyčeným kavaleristou Semjonem Buďonným a partyzánským specialistou Klimentem Vorošilovem. Ač původně tvrdý přívrženec stalinské linie a člen ÚV strany, začal po genocidní kolektivizaci zemědělství být kritický vůči Stalinovi a stranické linii, což řekl právě i Lazaru Kaganovičovi, který se s Jakirem „spřátelil“. Jakirova snaha o zmírnění kolektivizace se nesetkala s pražádným pochopením a Stalin nechal omezit jeho politické působení v ÚV strany.

Z politických důvodů mu „přitížilo“ i velice blízké přátelství s Michailem Tuchačevským^[2], který, jak bylo tehdy všeobecně známo, měl se Stalinem velice vyhrocené a nepřátelské vztahy. V roce 1937 byl UVO rozdělen na Kyjevský a Charkovský vojenský okruh. Šlo o cílenou machinaci ze Stalinovy strany, kterou byl připraven i o část vojenské moci, neboť byl velitelem pouze jednoho (Kyjevského) z těchto okruhů. Týž rok se chystal další moskevský monstrproces a to proces se sovětskými armádními veliteli a on sám jakožto reformátor, Tuchačevského přítel a kritik kolektivizace zemědělství byl doslova na odstřel.

V květnu 1937 jej NKVD zatkla^[1] a společně se 7 dalšími nejvyššími veliteli Rudé armády ho odsoudila za účast na „trockistickém-fašistickém vojenském spiknutí“ k trestu smrti zastřelením. 11. června 1937 byl společně s ostatními obžalovanými zastřelen.^[2][3] Většina jeho vojenských dokumentů byla zničena, některé ovšem Stalin z neznámého důvodu, ale prozřetelně dal uchovat. Při obraně Moskvy na přelomu let 1941–1942, generál Žukov využil i zachovalých Jakirových teoretických materiálů při protiútoku na německé pozice.

Postava armádního velitele Jony Jakira se objevila i v nové ruské filmové inscenaci Spiknutí maršála Tuchačevského.

Jeho syn, Pjotr Jonovič, byl poslán po zatčení otce do Sirotčince pro děti nepřátel lidu a po dovršení plnoletosti, do jednoho z táborů GULAGu. Později byl propuštěn a jeho otec za Chruščova rehabilitován.^[3] Zbytek života strávil jako vojenský historik, shromažďoval práce svého otce, které se dochovaly.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Iona Emmanuilovič Jakir na Wikimedia Commons