Joséphin Péladan

Joséphin Péladan
Joséphin Péladan (vpravo) a Alexandru Bogdan-Piteşti (vlevo) v Bukurešti, 1898
Rodné jméno	Joseph-Aimé Péladan
Narození	28. březen 1859 Lyon, Francie Francie
Úmrtí	27. června 1918 (ve věku 59 let) Neuilly-sur-Seine, Francie Francie
Místo pohřbení	Hřbitov Batignolles
Povolání	dramatik, spisovatel, kritik umění, okultista a malíř
Ocenění	Montyonova cena (1907) Prix Charles Blanc (1909) Joestova cena (1914)
Nábož. vyznání	křesťan
Rodiče	Adrien Péladan
Příbuzní	Adrien Péladan (sourozenec)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Joséphin Péladan (28. březen 1859, Lyon — 27. červen 1918, Neuilly-sur-Seine) byl francouzský dekadentní spisovatel, básník, kritik, okultista a velmistr řádu martinézistů, kde měl řádové jméno Sâr. Byl ovlivněn katolickým mysticismem a rosekruciánstvím. Péladanův Řád Katolické Růže a Kříže, do něhož v období 1891–1892 vstoupila řada významných umělců své doby (například mladý Erik Satie), byla již třetí odnož nově zakládaných rozekruciánských uměleckých skupin, o jejichž vůdcovství se Péladan dohadoval se svým literárním kolegou Stanislasem de Guaitou (Gaïta) a okultistou Gérardem Encaussem. Jejich nauka byla „rozkročená mezi vyhroceným sensualismem a rigorózní mystikou.“ Pokud však opravdu s řádem mystika nějak souvisela, projevovala se spíš než znalostí děl středověkých alchymistů bombastickými formulacemi jmen Nejvyššího a byla naskrz prostoupena wagneriánstvím – významnou roli hrály v Péladanových dílech mýty o Věčném návratu a o Svatém Grálu zprostředkované librety oper Richarda Wagnera.

Díky mecenáši sekty, malíři, hraběti La Rochefoucauld, mohl Péladan mezi lety 1892–1898 organizovat umělecký salón Růže a Kříže. Toho se kromě umělců, kteří šli již léta vlastní cestou k symbolismu (Puvis de Chavannes, Gustave Moreau) zúčastnili i mladší umělci druhé symbolistní vlny jako například ilustrátor Carlos Schwabe, básník Saint-Pol-Roux a malíři Ferdinand Hodler anebo Fernand Khnopff, stojící na pomezí symbolismu a dekadence. Salony byly mimořádně úspěšné (hovoří se o celkovém počtu 25 000 návštěvníků) a řád jejich organizováním poskytl platformu k prezentaci mladého umění.

Zároveň s ním deklarovali Péladanovi rozekruciáni reakci na umění realismu, v podstatě související s antipozitivistickou reakcí v literatuře a filosofii té doby. „Náměty rozekruciánských děl vylučují veškeré scény bitevní, patriotické, anekdotické, orientální, venkovské anebo sportovní. Na druhé straně Řád podporuje témata vázaná ke katolickému dogmatu, k interpretaci orientálních theogonií, k dekorativním alegoriím a vznešené nahotě.“

Spisy

• La Décadence latine (Latinská dekadence) – románový cyklus
  • Le Vice suprême (Nejvyšší neřest), román, 1884
  • Curieuse (Zvídavá), 1885
  • L'Initiation sentimentale (Citové zasvěcení), 1887
  • A Coeur perdu, 1888
  • Isthar (Ištar), 1888
  • La Victorie du mari, 1889
  • Coeur en peine, 1890
  • L'Androgyne, 1891
  • La Gynandre (Gynandra), 1891
  • Finis Latinorum (Konec Latinů), 1899
  • La Vertu suprême (Nejvyšší ctnost), 1900
• Comment on devient mage (Umění stát se mágem), 1891
• Babylone, drama, 1895
• Le Prince de Byzance (Byzantský princ), drama, 1896
• Œdipe et le Sphinx (Oidipus a Sfinga), drama, 1903
• Sémiramis, drama, 1904
• La Dernière Leçon de Léonard de Vinci (Poslední lekce Leonarda da Vinci), esej, 1904
• La Clé de Rabelais, 1905
• De Parsifal à don Quichotte (Od Parsifala k Donu Quijotovi), esej věnovaný Richardu Wagnerovi, 1906
• La Doctrine de Dante, 1908
• La philosophie de Léonard de Vinci d'après ses manuscrits, esej, 1910
• De l'Androgyne. Théorie plastique, esej, 1910
• Le Secret des troubadours (Tajemství trubadúrů), 1916
• Les Drames de la conscience (Dramata svědomí) 1906–1913 – románový cyklus, z něho například:
  • Les Amants de Pise (Milenci z Pisy) 1912
• La Torche renversée (Převrácená pochodeň) 1925

České překlady

• Citové zasvěcení, román, překlad Leopold Pudlač, Praha, Symposion, Hugo Kosterka, 1903
• Srdce v očistci, překlad Arnošt Procházka, KDA, svazek 85–86, Praha, Kamilla Neumannová, 1912
• Filosofie rozkoše a jiné essaie, překlad František Linhart a Josef Šolc, Praha, František Adámek, 1913
• Umění státi se magem, překlad Emanuel Lešehrad, Praha, Alois Srdce, 1920
• Umění stát se mágem, překlad Miloš Maixner, Praha, Volvox Globator, 1997, ISBN 80-7207-064-9

Citát

Odkazy

Literatura

• Aleš Pohorský: heslo Péladan Joseph in: Slovník francouzsky píšících spisovatelů, Praha, Libri, 2002, ISBN 80-7277-130-2
• heslo Péladan Joséphin, in: Ottův slovník naučný, svazek XIX., str. 417
• DLASK, Vojtěch. Meze a možnosti hudebního symbolizování, symbolismus v hudbě. Brno: JAMU, 2009. Kapitola Symbolismus a hermetismus, s. 244–250. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Joséphin Péladan na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Joséphin Péladan
• F.X.Šalda: Joséphin Péladan, 1892, Soubor díla F. X. Šaldy, sv. 10.
  • týž článek v jiném formátu Archivováno 2. 9. 2014 na Wayback Machine.