Josefína Kounicová

Josefína Kounicová
Josefína Horová-Kounicová na portrétu v mladém věku
Rodné jméno	Josefa Horová
Narození	7. dubna 1881 Žinkovy
Úmrtí	5. října 1961 (ve věku 80 let) Praha
Místo pohřbení	Hřbitov Malvazinky
Choť	Václav Robert z Kounic (od 1908)[1]
Rod	Kounicové
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josefína Kounicová, rozená Josefa Horová (7. dubna 1881 Žinkovy – 5. října 1961 Praha) byla česká mecenáška, druhá manželka Václava hraběte Kounice. Neurozená dcera tesaře pocházela z chudých poměrů a byla o 33 let mladší než její choť – šlechtic, právník a politik. Po desetileté známosti se v květnu 1908 vzali a při té příležitosti novomanželé založili nadaci na zřízení vysokoškolských kolejí v Brně. Po pětiletém bezdětném manželství však ovdověla a prožila další téměř půlstoletí v nových pořádcích republiky, válečného běsnění i budování socialismu.

Narodila se v Žinkovech u Přeštic v Pošumaví 7. dubna 1881 do rodiny Barbory Horové a jejího muže tesaře Vojtěcha Hory,^[2][3] pokřtěna byla jako Josefa.^[4] Měla vlastní sestru Annu a další dvě starší sestry Barboru a Marii, jež si přivedla z předchozího manželství matka Barbora rozená Kuželová, provdaná Duchková.^[5] Chudá rodina žila v dřevěné doškové chalupě, Josefína později ve vzpomínkách uváděla, že v mládí bývala slabá a často nemocná. Po dokončení obecné školy v Žinkovech (1886–1895) chtěla dále studovat, to ale otec s ohledem na finance a zdraví své dcery nedovolil. Jen krátce tak docházela na měšťanskou školu do Nepomuku na ruční práce a jiné předměty.^[3][6]

Později ji k sobě přijala zámožnější teta Barbora Ostratická, která pracovala jako kuchařka a hospodyně na panském domě v Uherském Brodě a jejíž manžel byl vrchnostenský úředník tamtéž.^[2][7] Josefa zde nastoupila na jaře 1897 jako hospodyně a učila se ženským pracem, především vaření.^[3]

Uherskobrodské panství vlastnil již od roku 1611 šlechtický rod Kouniců.^[8] Po Aloisi Václavu Kounicovi (1774–1848), který zemřel jako otec čtyř dcer a poslední mužský dědic moravské větve, převzal moravské državy Michael Karel Kounic (1803–1852) z české větve rodu, resp. po vleklém sporu s Aloisovými dcerami až v roce 1862 jeho prvorozený syn z manželství s Eleonorou Voračickou z Paběnic (1809–1898) Albrecht Kounic (1829–1897).^[2][9]

Albrechtův nejmladší bratr Václav (1848–1913) se mezitím věnoval studiu práv a pak politické kariéře poslance Českého zemského sněmu i Říšské rady. Od roku 1877 byl ženatý s herečkou Josefínou Čermákovou (1849–1895), s níž sídlil na zámku Vysoká u středočeské Příbrami.^[8] Druhá polovina 90. let mu však přinesla sérii ztrát: v květnu 1895 zemřela jeho choť,^[10] v lednu 1897 bratr Albrecht^[11] a v lednu 1898 matka Eleonora.^[12] Václav se v dubnu 1897 vzdal zemského a pak i říšského poslaneckého mandátu a převzal starost o dědictví a rodový majetek na Moravě.^[2][8] Pobýval zprvu převážně ve Slavkově a podle potřeby zajížděl do Uherského Brodu,^[13] kde se ocitl přibližně ve stejné době jako Josefa Horová.^[3]

Kdy se tehdy již padesátiletý hrabě poprvé setkal s prostou dívkou o 33 let mladší, není přesně známo.^[14] V Kounicových zápiscích se první poznámky o Pepičce, jak jí pak říkal, objevily v červenci 1899.^[15] Jejich vztahu nepřál značný věkový rozdíl ani příslušnost k odlišným společenským vrstvám (ačkoli pro hraběte bylo podobnou zkušeností už první manželství s neurozenou herečkou, ani v tom případě však rozdíl nebyl tak velký^[16]).^[17]

Aby Václav Kounic Josefu podpořil, poskytl jí možnost vzdělávání v soukromém Kodetově ústavu v Praze, kde se dívky ze zámožných rodin připravovaly na manželství studiem jazyků, literatury, malby, hry na piano či společenského vystupování.^[16][18][19] Zpěv se učila u členky Národního divadla Růženy Maturové.^[19] V Praze bydlela u Terezie Koutecké, Kounicovy švagrové (1845–1905,^[20] v roce 1888 ovdovělá^[21]), a stýkala se i s jeho tchyní Klotildou Čermákovou (1823–1903^[22]).^[18] V letních měsících pobývala na zámku Vysoká,^[16] kde se seznámila také s Antonínem Dvořákem a jeho rodinou. Na její podnět např. v červnu 1902 složil Dvořák Vysockou polku, jejíž rukopis si po jeho smrti na jaře 1904 uchovala.^[23]

Formálně byla Josefa k 1. lednu 1902 Kounicem jmenována „prozatímní účetní revidentkou“ s ročním platem 600 korun.^[2][24] Teprve v roce 1905 dokončila svá pražská studia a také v dubnu s věkem 24 roků dosáhla právní plnoletosti, takže mohla začít oficiálně vystupovat po Kounicově boku.^[8][16][25]

Mezitím se hrabě rozhodl postavit nové letní sídlo blíže svých moravských panství a vybral si pro ně polesí Obora jižně od Drslavic nedaleko Uherského Brodu.^[26] Svou roli mohla hrát i blízkost luhačovických lázní,^[26] u stárnoucího hraběte se totiž projevovalo astma a problémy s průduškami.^[19] V prosinci 1902 se poprvé sešel s architektem Václavem Wittnerem z Olomouce a následujícího roku začala výstavba.^[24] V roce 1904 byl zámeček Obora zkolaudován, ještě až do roku 1907 však pokračovaly další vnitřní úpravy.^[27] Při kolaudaci měl údajně získat číslo popisné 113, na Josefinu přímluvu z pověrčivosti, aby neneslo smůlu, však bylo přenecháno jinému stavení a zámeček byl označen číslem 114.^[27]

V květnu 1905 Kounic prodal Vysokou, k níž Dvořákovou smrtí ztratil poslední vazbu. Část mobiliáře nechal převézt do svého pražského domu a část do nového sídla, kam se v červnu téhož roku mohl i s Josefou nastěhovat.^[25] V jednom z dopisů z dubna 1905 jí psal o úpravách sídla, jež prý nechal vybudovat pro ni.^[28] Hrabě i s místními obyvateli pak zámečku začal přezdívat Pepčin zámek, později zkráceně Pepčín,^[27][29] což se však Josefě nelíbilo, považovala to za posměšné a urážlivé.^[28]

Patrně již při budování zámečku pomýšlel hrabě na druhé manželství.^[28] Aby však sňatkem se ženou nešlechtického původu nepřišel o majorát/fideikomis (zděděné statky), musel k němu nejprve získat souhlas.^[16][30] Do svatby pár pobýval střídavě v Oboře a na zimu v Praze.^[30] Na počátku roku 1906 hrabě mimo jiné také navštívil svého přítele architekta a mecenáše Josefa Hlávku (1831–1908) a pražské studentské koleje, patrně již s myšlenkou na vlastní podporu moravského školství.^[31][32] V březnu 1908 odjeli Horová s Kounicem na třítýdenní předsvatební cestu na balkánský jih rakousko-uherské monarchie, kde společně navštívili významná města pozdější Jugoslávie či (později italský) Terst.^[33][34]

Po asi desetileté známosti, dne 12. května 1908, se v Praze na smíchovském farním úřadě uskutečnila svatba Josefíny a Václava Kounicových.^[33][35] Novomanželé se mimo jiné nechali vyfotografovat u Jana Langhanse, na svatební hostině v hotelu Paříž u Obecního domu pak hostům oznámili darování Kounicova brněnského paláce za účelem vybudování studentských kolejí pro potřeby studentstva z brněnského vysokého učení.^[36][37] Palác na Radwitově (dnešním Žerotínově) náměstí prý byl zamýšlen jako svatební dar Josefě, ta jej však coby příliš hodnotný odmítla přijmout a vyslovila přání věnovat jej na dobročinné účely. Pod nadační listinou již byla podepsána jako Josefína hraběnka z Kaunic.^[36][37]

Manželství Josefíny s Václavem zůstalo bezdětné. Hrabě vyrůstal jako nejmladší z 10 sourozenců a odtud patrně pramenila silná averze – cizí děti údajně neměl v lásce a po vlastních netoužil (děti ostatně ve svých manželstvích nezanechali ani tři jeho bratři Jindřich, Jiří a Evžen^[9][38][39]).^[40]

I po sňatku pobývali střídavě v Oboře a v Praze, Josefína později vzpomínala také na své časté cesty za manželovou rodinou do Slavkova a Vídně. Ve Slavkově využívali byt zřízený v jihozápadní části zámku, v Praze pak od roku 1910 byt v ulici Na Struze s výhledem na Slovanský ostrov.^[40] V Oboře manžele navštěvovali i známí umělci a literáti jako Alois Jirásek, Josef Svatopluk Machar,^[41] Adolf Heyduk, Josef Anýž, právník a pražský starosta Karel Groš,^[39] často také rodinní přátelé malíři Josef Klír a Joža Uprka.^[29][42] Václav doprovázel Josefínu na plesy, výstavy a koncerty.^[39][43] Společně rádi zajížděli do Luhačovic,^[44] jejichž lázeňské procedury využili např. na přelomu září a října 1910^[45] a kde i provozovali tenis.^[38]

V květnu 1913 ještě oslavili pětileté manželské jubileum, v červenci byli na svatbě syna Kounicovy neteře Marie Alexandra Hohenlohe, před koncem září hrabě oslavil své 65. narozeniny, načež odcestoval do Krakova, vrátil se však nachlazený a jeho zdravotní stav se horšil, až v noci z 13. na 14. října 1913 v Uherském Brodě zemřel.^[43] Poslední rozloučení proběhlo v Brodě 17. října a Josefína s rakví poté cestovala smutečním vlakem k dalším zastavením ve Slavkově a v Brně. V Praze následovalo loučení v neděli 19. října a hraběcí ostatky byly uloženy na hřbitově na Malvazinkách.^[46]

Václav Kounic údajně vyhotovil závěť, v níž ustanovil Josefínu svojí univerzální dědičkou. Závěť se však nenašla, a tak probíhalo dědické řízení podle zákona.^[47] Rodové statky na Moravě získal jako fideikomis poslední mužský dědic, Václavův bratr Evžen,^[48] který žil ve Vídni, a protože trpěl kýlou, nemohl se o řízení hospodářství starat naplno a úzce spolupracoval s Josefínou.^[47] V roce 1919 zemřel Evžen bezdětný a s ním Kounicové po meči vymřeli.^[48] O majorát pak nastaly vleklé spory mezi Rudolfem Kristiánem z Vrbna (1864–1927) a rodem Pálffyů. Ty skončily až v roce 1923 smírem ve prospěch Josefa Pálffyho a částečně jeho bratra Petra, kteří se ujali slavkovského a brodského panství.^[49]

Vedle rodového majetku existoval ještě Václavův majetek alodiální, zejména velkostatek Prakšice a polesí Obora se zámečkem.^[47] O něj se Josefína dělila s dalšími dědici: dcerami Václavova nejstaršího bratra Albrechta Marií provdanou hraběnkou Hohenlohe-Waldenburg-Schillingsfürst (1855–1918, tehdy již ovdovělou^[9]) a Eleonorou provdanou hraběnkou Andrássy (1862–1936^[9]) a také s baronem Josefem Pálffym.^[48][50] Aby Josefína tyto statky získala jen pro sebe, musela ostatní podílníky vyplatit a pro tyto účely se zadlužila.^[39][51]

Mezitím proběhla také první světová válka, kterou Josefína Kounicová přečkala převážně v Brně a Praze.^[52] Po manželově smrti převzala jeho čestnou funkci protektora studentských kolejí v Brně,^[53] jejichž realizace však poněkud vázla, v roce 1916 se podařilo odkoupit pozemek v Žabovřeskách a v listopadu 1923 se mohlo nastěhovat prvních sto studentů.^[54] Po vzniku Československé republiky hraběnka přišla o svůj šlechtický titul a v důsledku pozemkové reformy také o část rozlohy svých pozemků.^[52] Kromě Prakšic a Obory disponovala domem v Uherském Brodě (Hradišťská č. 6) a dvěma domy v Praze (Zborovská č. 117, kde Kounic bydlel už se svou první ženou, a Na Struze č. 1).^[48]

V době manželova úmrtí byla Josefína stále ještě mladá a pohledná, měla dost nápadníků, žádného z nich však ve svých zápiscích nejmenovala,^[55] a jak přiznala v dopisech, žádný neměl charakter manžela.^[52] Podruhé už se neprovdala, i když by jí to třeba mohlo posloužit jako řešení finanční situace. Odmítla i nabídky na odkup zámečku Obora od sesterského řádu nebo Tomáše Bati ze Zlína,^[56][57] ačkoli se tam zdržovala spíše jen v období honů nebo při prodeji dřeva a častěji pobývala v Uherském Brodě nebo Praze.^[51] V období první republiky také hodně cestovala, navštívila Řecko, několikrát Itálii, také Anglii, Holandsko, Belgii a řadu dalších zemí.^[51][55]

V květnu 1924 zemřela její nejstarší sestra Barbora a v červnu téhož roku i matka. Poté si vzala svého otce k sobě do Prahy, tomu se však stýskalo po rodné vsi, a tak se vrátil do jejich domu, kde bydlela Josefínina sestra Anna s manželem. Josefína jej alespoň finančně podporovala, a to do jeho smrti v březnu 1937. Svůj zděděný podíl pak přenechala sestře Anně.^[55]

Ačkoli se sama politicky neangažovala, byla vdova po Václavu Kounicovi stále ještě dobře známá. V roce 1933 např. měla rozhlasový projev o životě a díle svého zesnulého chotě a v září se zúčastnila slavnostního odhalení jeho pamětní desky na zámku ve Slavkově,^[52][58] z čehož se dochovaly i filmové záběry.^[59][60] Spolu s vlastníkem zámku Josefem Pálffym a dalšími osobnostmi, jako byli Jan Baťa či slavkovský starosta Jaromír Pluskal, byla čestnou členkou předsednictva tehdejších Napoleonských her ve Slavkově.^[60]

Po vyhlášení mobilizace roku 1938 obsadili zámeček Obora se souhlasem majitelky vojáci a zámeckou rozhlednu využili jako strážní věž. Po mnichovské dohodě byli staženi, během následné okupace je však nahradilo vojsko německé. Také na statek v Prakšicích byla v roce 1940 dosazena německá správa.^[56] Josefína se držela v ústraní^[61] a vyhnula se spolupráci s Němci, ačkoli musela čelit jejich tlaku.^[56] Na konci války však zůstal prakšický statek vybombardovaný a částečně zasažený požárem, Obora značně utrpěla rabováním.^[61][62] Kounicovy koleje byly spolu s vysokými školami 17. listopadu 1939 uzavřeny a v době válečné neblaze posloužily jako nacistická věznice s popravištěm.^[53]

Po válce Josefína usilovala zejména o obnovu statku v Prakšicích^[63] a na zámek už jí nezbývaly finance.^[64] V prvních pěti poválečných letech však v souvislosti s revizí pozemkové reformy o pozemky v Prakšicích i polesí Obora postupně přišla.^[64] Zámeček chtěla spolu se zbytky půdy věnovat jako celek Kounicovým kolejím v Brně a později ještě učinila návrh přestavět jej na ozdravovnu s vyhrazením místnosti, kde by mohla sama dožít, neuspěla však.^[64] Zámeček jí byl roku 1950 zabaven a přešel do vlastnictví státu, posléze jej využívalo ministerstvo vnitra jako ubytovnu vnitřní stráže vojska.^[63]

V té době již 70letá Josefína Kounicová dožívala jako nájemnice ve dvoupokojovém bytě pražského domu Na Struze a od roku 1956 jí byla vyplácena měsíční penze ve výši 500 Kčs.^[64] V pozdním věku jí byl nablízku tajemník a důvěrník Stanislav Todt,^[65] který značně přispěl i k uchování památky manželů Kounicových.^[66] Od nervového otřesu, který zažila na podzim 1945, častěji churavěla. I přes zdravotní komplikace s přibývajícím věkem se však snažila být aktivní a pravidelně na léto jezdívala do Uherského Brodu.^[67]

Dne 17. listopadu 1945 se v Praze zúčastnila připomínky uzavření českých vysokých škol v rámci Studentského sjezdu a při té příležitosti i krátce promluvila u hrobu svého manžela ke studentské delegaci.^[68] Usilovala pak o vrácení Kounicových kolejí k jejich původnímu poslání, což se podařilo, v roce 1948 však koleje přešly pod státní správu a někdejší kolejní spolek zanikl.^[68] V květnu téhož roku také Josefína přispěla svým proslovem do rozhlasového pásma u příležitosti 40. výročí založení kolejí, k odvysílání však nedošlo.^[69] Alespoň byla znovu odhalena po dobu války uschovaná pamětní deska Václava Kounice ve Slavkově a Muzejní společnost v Uherském Brodě ji jmenovala svojí čestnou členkou.^[70] V září 1949 telegraficky přála mnoho zdaru ke slavnostnímu zahájení napoleonské expozice ve slavkovském muzeu, které obývalo prostory někdejšího kounicovského zámku.^[71]

V červnu 1960 utrpěla úraz s otřesem mozku, když na ni ve spánku spadl těžký obraz visící nad postelí. Po krátké rekonvalescenci se ještě v září vypravila téměř na měsíc do Uherského Brodu, začala však mít potíže s chůzí a bývala unavená. Po návratu do Prahy se její stav příliš nelepšil. V dubnu 1961 oslavila své 80. narozeniny, v létě se pak přece jen ještě vypravila do Brodu, při zmatcích ve vlaku ji však povalil nastupující dav a zlomila si ruku. V druhé půli července se vrátila do Prahy. Od 9. září se jí znatelně přitížilo, nemohla se zbavit horeček a deset dní strávila v nemocnici Na Františku.^[67] Dne 1. října byla převezena zpět domů, již 5. října 1961 však zesnula,^[72] bezmála půl století po svém choti. Byla uložena vedle něj a jeho první manželky v Praze na Malvazinkách.^[66] O dvacet let později, na jaře 1981, byl ve zbědovaném stavu stržen i zámeček Pepčín.^[73]

Z pozůstalosti po Václavovi věnovala Josefína již v roce 1949 několik desítek předmětů včetně nábytku, zrcadla či obrazů slavkovskému muzeu se záměrem vytvořit expozici na paměť Václava Kounice. K uskutečnění expozice došlo na konci roku 1959 v jejich bývalém bytě na slavkovském zámku.^[74] Když pak sama zemřela, i přes sepsání dvou závětí z let 1945 a 1949, v nichž stanovila jako dědice Kounicovy koleje a Akademický dům v Praze, žádná z těchto institucí nebyla k pozůstalostnímu řízení přizvána a státní notářství rozhodlo, že veškerý majetek připadne státu jako odúmrť.^[72] Dědické řízení probíhalo až do roku 1964. Část majetku byla před začátkem roku 1962 odvezena do slavkovského muzea, písemné památky zůstaly k setřízení u Stanislava Todta a ten je pak předal muzeu v roce 1973.^[72][75] Některé předměty se do muzea dostaly po Todtově smrti roku 1977 přes několik různých držitelů dokonce až koncem roku 2005.^[76]

• KLOBAS, Oldřich. Šlechtic nejen rodem: Václav hrabě Kounic. 1. vyd. Brno: AVE, 1993. 111 s. ISBN 978-80-900941-2-3. S. 72–109. 
• KOLIBOVÁ, Olga. Žena na pomezí stavů. Příklad Josefiny Kounicové. In: FASORA, Lukáš; HANUŠ, Jiří; MALÍŘ, Jiří. Člověk na Moravě v první polovině 20. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2006. ISBN 978-80-7325-105-5. S. 28–45.
• VRZÁČKOVÁ, Aneta. Josefína Kounicová – manželka šlechtice, politika a mecenáše. Pardubice, 2014. 68 s. Bakalářská práce. Univerzita Pardubice, Fakulta filozofická. Vedoucí práce Milena Lenderová. Dostupné online.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Josefína Kounicová na Wikimedia Commons
• Josefína Kounicová v Encyklopedii dějin města Brna