Josef Antonín Šrůtek

Jeho Milost
Josef Antonín Šrůtek
arcijáhen královéhradecké katedrální kapituly
Svěcení
Kněžské svěcení25. července 1846
Hradec Králové
Osobní údaje
Datum narození2. září 1822
Místo narozeníNáchod, Rakouské císařství
Datum úmrtí21. červen 1901
Místo úmrtíHradec Králové, Rakousko-Uhersko
Místo pohřbeníHřbitov v Pouchově[1]
Povolánířímskokatolický kněz, překladatel a spisovatel
multimediální obsah na Commons
citáty na Wikicitátech
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Antonín Šrůtek (2. září 1822 Náchod – 21. června 1901 Hradec Králové) byl římskokatolický kněz, překladatel, spisovatel, novinář, velký vlastenec a příbuzný litoměřického biskupa Hurdálka.

Životopis

Narodil se 2. září 1822 v Náchodě.[2] Studoval benediktinské gymnázium v Broumově, filozofii v Praze a od roku 1842 teologii v Hradci Králové, kde byl 25. července 1846 vysvěcen na kněze. Poté se stal vikaristou při katedrále sv. Ducha a následujícího roku protokolistou biskupské konsistoře, přičemž obýval vlastní domek na Pražském Předměstí, který byl znám svojí úhlednou zahradou, o níž se též staral vlastními silami.[3] Účastnil se též místního spolkového života, je mj. autorem textu písně při svěcení nového praporu zdejší národní gardy (1848).[4] Krátce zapisoval do městské kroniky a zajímavé je, že zatímco ostatní psali německy, on své zápisy formuloval výhradně česky. V roce 1856 byl vyznamenán tím, že od biskupa obdržel ostensorium canonic.[5] O 6 let později pracuje jako tajemník konsistoře.[6] Roku 1865 se stal konsistorním radou, v roce 1878 členem a roku 1890 arciděkanem katedrální kapituly.[7] Zemřel 21. června 1901 v Hradci Králové.[8]

Činnost

Jeho dílo i činnost jsou dodnes neprávem opomíjeny. Byl velmi plodným náboženským spisovatelem. Kromě toho napsal řadu povídek i vědeckých úvah. Zároveň byl v roce 1849 redaktorem prvních královéhradeckých novin „Polabského Slovana“ a poté v roce 1851 založil časopis „Školník“, první český učitelský list. Psal však i do dalších novin a časopisů („Blahověst“, „Časopis katolického duchovenstva“, „Čech“, „Památky archeologické a místopisné“, „Pražské noviny“, „Vlasť“ a „Zlaté lístky“[7]). Redigoval též „Věstník Hospodářského spolku v okolí králohradeckém“ (1874–1880, společně s Ladislavem Pospíšilem) a Hlasatele Hospodářského spolku pro okolí Hradce Králové“ (1880–1882).[9]

Nejtrvalejší památku zanechal po sobě založením „Dědictví Maličkých“ v roce 1859[10], které až do roku 1899 řídil a o jeho prospěch se svědomitě staral. Svými podíly pocházejícími z pera Františka Pravdy a Josefa Ehrenbergra učilo počátkem 60. let 19. století českou mládež číst. Zvláštní je, že první ohlasy na tuto osvětovou činnost přišly ze zahraničí, ne z domova. V prosinci 1859 darovala na „Dědictví Maličkých“ 200 zl. r. č. sama císařovna Alžběta.[11] Na světové výstavě v Paříži roku 1867 bylo „Dědictví Maličkých“ oceněno 2 zlatými medailemi. Vyrozumění o tom obdržel v diplomové listině z 1. července 1868.[12] V roce 1890 zase papež Lev XIII. Udělil katedrální kapitule v Hradci Králové právo, užívat pontifikálie pro kanovníka arcijáhna, kterým byl právě Josef A. Šrůtek.[13] Jak vidno, doma není nikdo prorokem, alespoň bylo jeho zásluh oceněno v zahraničí.

V roce 1849 byl aprobován k výuce matematiky a fyziky na středních školách. Jako pomocný učitel vyučoval češtinu na hradeckém gymnáziu (1851–1852) a na učitelském ústavu (1852–1854[9], obé zdarma), aby mohl již od mladých let podporovat u místních obyvatel, mnohdy němčících národních odrodilců, lásku k rodnému jazyku i zemi. Roku 1853 se stal činným členem společnosti českého Musea. Snažil se pomáhat i chudým studentům, v roce 1891 např. přispěl na štědrovečerní pohoštění chudých akademiků ve spolku „Družstvo Arnošta z Pardubic“. To již přistoupil za přispívajícího člena této organizace.[14]

Dílo

  • Rýmovaný slovník nového druhu (1847)
  • Loterie a pověra (Hradec Králové 1847)[15]
  • Pěvkyně (1849, překlad díla Wilhelma Hauffa)[16]
  • Rukověť k farní installaci (1850)
  • Náměstky se (sebe) a svůj, osvětleny pravidly a příklady, kdy Čech užívá se neb sebe místo mne, tebe, jej atd., kdy svůj místo můj, tvůj atd., její, jeho a jejich (1850)[17]
  • Liturgika (1852)
  • Svatopostní epištoly a evangelia (1853)
  • Modlitební knížka a mešní zpěvník (1853)
  • Dívka z českých hor (1854)
  • Život Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista (1854, překlad díla Luise de Granady)
  • Statistisch-topografisches Handbuch der Königingräzer Diözes: zum Gebrauche für Seelforger, Schullehrer, k.k. Behörden, Advokaten, Notare und Gefchäftsmänner überhaupt (1857)[18]
  • Kdo se slzami rozsévá, s plesem pak zažívá (1858, překlad z latiny)

Reference

  1. ↑ Ludvík Domečka a František Ladislav Sál, Královéhradecko, I. dílu 1. část. Místopis soudního okresu královéhradeckého, Hradec Králové 1928, str. 186
  2. ↑ Obnova, Hradec Králové 28. června 1901
  3. ↑ Dr. Vácslav Řezníček, Královéhradecké vzpomínky, Hradec Králové 1904, str. 29
  4. ↑ http://vychodoceskearchivy.cz/ebadatelna/zobrazeni-publikace-hradec/?adresar=CZ_225101010_283_p515&strana=185&nadpis=Pamětní%20kniha%20města%20Hradce%20Králové%20%28Klicperova%20kronika%29%201836%20-%201870%20[nedostupný zdroj]
  5. ↑ Blahověst. Katolické hlasy pro kněžstvo a lid jazyka českoslovanského, Praha 19. října 1856, str. 67
  6. ↑ http://vychodoceskearchivy.cz/ebadatelna/zobrazeni-publikace-hradec/?adresar=CZ_225101010_283_p515&strana=425&nadpis=Pamětní%20kniha%20města%20Hradce%20Králové%20%28Klicperova%20kronika%29%201836%20-%201870%20[nedostupný zdroj]
  7. ↑ a b http://www.biographien.ac.at/oebl/oebl_S/Srutek_Josef-Anton_1822_1901.xml
  8. ↑ Národní listy, Praha 23. června 1901, str. 4
  9. ↑ a b http://www.knihovnahk.cz/files/tinymce/pro-verejnost/sluzby/prodej-publikaci/Peta%2C%20Jan%20-%20Literarni%20pruvodce%20Hradcem%20Kralove.pdf
  10. ↑ http://vychodoceskearchivy.cz/ebadatelna/zobrazeni-publikace-hradec/?adresar=CZ_225101010_283_p515&strana=312&nadpis=Pamětní%20kniha%20města%20Hradce%20Králové%20%28Klicperova%20kronika%29%201836%20-%201870%20[nedostupný zdroj]
  11. ↑ Blahověst. Hlasy katolické, Praha 15. března 1880, str. 123
  12. ↑ Blahověst. Hlasy katolické, Praha 25. srpna 1891, str. 382
  13. ↑ Blahověst. Hlasy katolické, Praha 15. června 1890, str. 272
  14. ↑ Blahověst. Hlasy katolické, Praha 5. prosince 1891, str. 543
  15. ↑ http://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:8206dbf0-f67d-11e4-92a1-5ef3fc9bb22f
  16. ↑ http://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:1e053940-0a16-11dd-b53f-000d606f5dc6
  17. ↑ http://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:db114310-db6c-11e4-97af-005056827e51
  18. ↑ http://kramerius4.svkhk.cz/search/i.jsp?pid=uuid:a5b00f5f-f857-4213-9176-0c05a8234935&q=Josef%20Šrůtek

Externí odkazy