Josef Antonín Jíra

Josef Antonín Jíra
Josef Antonín Jíra
Narození	19. července 1868 Heřmanova Huť Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	22. ledna 1930 (ve věku 61 let) Praha Československo Československo
Místo pohřbení	Hřbitov Šárka
Povolání	archeolog
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Antonín Jíra (19. července 1868 Heřmanova Huť u Stříbra^[1] — 22. ledna 1930 Praha-Veleslavín^[2][3]) byl český archeolog a sběratel, který působil především na území Prahy, konkrétně Prahy 6, která se i jeho zásluhou stala územím s velkým množstvím zásadních archeologických výzkumů a nálezů.

Začal studovat lékařství na LF UK, ale brzy se u něj oživil již dřívější zájem o archeologii a studium medicíny proto nedokončil. V roce 1896 začal studovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy prehistorickou archeologii.^[4] O rok později ho profesor Lubor Niederle přijal jako asistenta v nově založeném Národopisném muzeu českoslovanském.  Z finančních důvodů musel v roce 1900 místo opustit a začal pracovat ve státních službách v účtárně c. k. zemského finančního ředitelství, kde pracoval až do roku 1920 (zde byl zaměstnán i další významný soudobý archeolog Karel Buchtela).^[5]

V terénu působil především na území dnešního obvodu Praha 6 (Bubeneč, Dejvice, Liboc, Podbaba, Střešovice, Veleslavín, Vokovice). V roce 1897 kopal v Podbabě, Šárce a na Levém Hradci, což byl jeho první větší výzkum, který financovala Společnost přátel starožitností. Díky výzkumu v Šárce mohl vypracovat vývojové schéma neolitu v Čechách, které zveřejnil ve studii Malovaná keramika neolitická v Čechách v roce 1910 v časopise Pravěk^[6] a eneolitu, které zveřejnil ve studii O keramice nordické a durynské.^[6] Jíra později provedl řadu výzkumů i mimo Prahu. Ve 20. letech zkoumal např. slovanský mohylník u Hlohoviček (okres Rokycany), Kodskou jeskyni v Českém krasu (okres Beroun) nebo pohřebiště z doby římské u Třebusic (okres Kladno).

Roku 1916 získal z Velkých Přílep severozápadně od Prahy od duchovního jednoty bratrské nádoby kultury se šňůrovou keramikou.^[7] O dva roky později tam Jíra provedl výzkum s Karlem Buchtelou. Nalezli dva kostrové hroby, jeden z nich patřil kultuře se šňůrovou keramikou.^[7]

Zpátky do oboru se vrátil díky podpoře profesora Lubora Niederleho v roce 1919, kdy se stal konzervátorem archeologických památek pro Čechy ve Státním archeologickém ústavu v Praze.^[5] V novém zaměstnání nesměl vlastnit soukromou sbírku. Jíra ji ale rozprodat nechtěl, a tak sbírky odkoupila obec Dejvice, jejich správou byla pověřena Společnost pro zachování a rozmnožení archeologických sbírek J. A. Jíry v Dejvicích.^[8] V roce 1921 byly zpřístupněny pro veřejnost.^[9] Během druhé světové války se na nátlak profesora německé Karlovy univerzity Lothara Zotze staly v roce 1941 ^[10] součástí sbírek Muzea hl. m. Prahy^[11] a od roku 1943 byly postupně převáženy do zámku v Mníšku pod Brdy, kde však koncem války vypukl požár, který velkou část sbírek zničil.^[9]

Jíra byl členem archeologické komise ČAVU, dopisujícím členem Ústřední komise pro zachování památek ve Vídni, zahraničním členem Antropologické komise Akademie v Krakově.^[11] Od roku 1897 byl členem a správcem sbírek, od roku 1916 členem redakce časopisu Společnosti přátel starožitností českých. V roce 1892 se stal předsedou akademického spolku Smetana. Byl také činným ve Spolku mediků českých, ve spolku Slavie i ve čtenářském a řečnickém spolku Svornost.^[8]     

Od poloviny 20. let se Jíra potýkal se zdravotními obtížemi, kvůli kterým požádal v roce 1929 o odchod do penze. Zemřel 22. ledna 1930 v Praze-Veleslavíně, pohřben je na šáreckém hřbitově v Praze.

Dne 29. srpna 1907 se na Královských Vinohradech oženil s Marií Slavíkovou (1882-??).^[12] Manželé Jírovi měli syna Josefa (1910-??).^[13]

Ve svých volných chvílích se i nadále věnoval archeologickým terénním pracím a sběratelství a to především v oblasti dnešní Prahy 6, kde bydlel. Z jeho četných výzkumů v Bubenči, Dejvicích, Podbabě, na Hanspaulce, je za nejvýznamnější považován výzkum v Šárce, který mu umožnil vytvořit vývojové schéma českého neolitu, které poprvé zveřejnil v roce 1910 ve studii Malovaná keramika neolithická v Čechách a i českého eneolitu (studie O keramice nordické a durynské).

Působil v několika archeologických organizacích: od srpna 1897 byl správcem sbírek Společnosti přátel starožitností, dále Archeologické komise ČAVU, členem Ústřední komise pro zachování památek ve Vídni a členem Antropologické komise Akademie v Krakově.

V roce 1919^[2] se díky podpoře L. Niederleho mohl začít opět plně věnovat archeologii, když se stal státním konzervátorem archeologických památek pro Čechy v nově vzniklém Státním archeologickém ústavu v Praze. Ve 20. letech prokopal např. slovanský mohylník u Hlohoviček nebo pohřebiště z doby římské u Třebusic.

Vedle terénní a vědecké činnosti se věnoval i popularizaci archeologie především formou výstav (od roku 1912 jeho vila Hanspaulka prakticky fungovala jako archeologické muzeum). Své rozsáhlé sbírky věnoval dejvické obci a ty se později staly základem pro archeologické sbírky Muzea hl. m. Prahy.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Josef Antonín Jíra na Wikimedia Commons

• Fridrichová, Marie 1980: J. A. Jíra. Archaeologica Pragensia 1, 3-7.
• JÍRA, Josef Antonín. Malovaná keramika neolithická v Čechách : Předneseno na 3. archeologickém sjezdu v Boskovicích dne 1. srpna 1909. Olomouc: Pravěk, 1910. Dostupné online. 
• Jíra, J.A. 1910: O keramice nordické a durynské. Pravěk 6, 162—206.
• JÍRA, Josef Antonín. Předběžná zpráva o výzkumu v Podbabě a v Šárce podniknutém Společností přátel starožitností českých v Praze. Praha: Společnost přátel starožitností českých, 1898. Dostupné online. 
• Sklenář, Karel 2005: Praha archeologická; Historie archeologického výzkumu Prahy. In: Lutovský, Michal, Smejtek, Lubor a kol.: Pravěká Praha. Praha. (passim)