Josef Auštěcký

Josef Auštěcký
Josef Auštěcký (Národní album, 1899)
Josef Auštěcký (Národní album, 1899)
Narození17. května 1827
Mlazice
Úmrtí23. července 1871 (ve věku 44 let)
Nové Město
Povolánípřekladatel a učitel
DětiJosef Auštěcký[1]
PříbuzníBožena Auštěcká[2] a Marie Isa Auštěcká[3] (vnoučata)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Auštěcký (17. května 1827 Mlazice u Mělníka[4] – 23. července 1871 Praha-Nové Město[5]) byl český učitel, redaktor odborných publikací, spisovatel a překladatel. Vyučoval postupně v bohatých rodinách, na gymnáziu v Uherské Skalici, reálce a vyšší dívčí škole v Praze. Redigoval Šafaříkův Německo-český slovník vědeckého názvosloví, psal povídky a pedagogické články, byl prvním redaktorem časopisu Beseda učitelská, posmrtně vyšla jeho učebnice němčiny. Celý život zápasil s hmotným nedostatkem. Byl oceňován jako příkladný a svědomitý veřejně činný učitel. Někdy je uváděn s příjmením Auštecký, Austecký nebo Ouštecký. Učitelem a překladatelem byl i jeho nejstarší syn Josef Auštěcký ml. (1864–1930), s nímž je někdy zaměňován.

Život

Mládí a studium

Bohatým zdrojem informací o dětství a mládí je jeho vlastní životopis, ukončený rokem 1861, který vycházel na pokračování v časopise Beseda učitelská krátce po jeho smrti. Narodil se 17. května 1827 v Mlazicích u Mělníka jako jedno z deseti dětí chudého krejčího.[6] Finanční poměry rodiny se poněkud zlepšily, když otec získal do vlastnictví vinici, ovšem na zajištění tak početné rodiny to nestačilo. Děti byly od útlého věku vedeny k pracovitosti, píli a snaživosti.[6]

Do čtrnácti let žil s rodiči.[7] Otec by mu byl rád dopřál vzdělání, ale studoval už starší bratr Jan a peněz pro oba se nedostávalo. Příležitost se naskytla až roku 1841, kdy na přímluvu bratra získal místo v chrámovém sboru v Litoměřicích.[7] Nastoupil tam také do 2. ročníku německé hlavní školy. Začátky byly krušné – německy téměř neuměl, protože do té doby se učil na místní škole jen v češtině. Vedle studia si přivydělával výukou hry na housle a později také doučováním mladších žáků.[7] Velkým úsilím se zdokonalil v němčině tak, že v následujícím školním roce už byl zmiňován jako nejlepší mezi stovkou žáků. To mu otevřelo možnost studia na litoměřickém gymnáziu.[7]

Na gymnáziu dobře prospíval, mimo jiné proto, že už byl starší a zkušenější než spolužáci.[7] Aby nemusel žádat rodiče o podporu, vydělával si nadále doučováním.[7] To si oblíbil natolik, že v něm uzrála myšlenka, stát se v dospělosti středoškolským profesorem. Hrál také na varhany a učil se soukromě francouzsky. Protože s bratrem Janem měli k životu dostatek peněz, rozhodli se pomoci mladším bratrům Františku a Václavovi, aby také mohli studovat s nimi v Litoměřicích. Postihla je ale tragédie – František již r. 1847 ve třetím ročníku gymnázia zemřel a v roce 1851 ho následoval nejstarší Jan.[7]

Postupně si začal uvědomovat, že by se měl zdokonalovat v češtině, která byla tehdy na litoměřických školách okrajová. Spolu s několika spolužáky vytvořil čtenářský spolek a v letech 1846–48 v něm působil jako neformální knihkupec, který nakupoval české knihy a prodával je kolegům.[8] Soukromě také učil česky několik místních německých studentů, a to s pomocí báchorek Boženy Němcové.[8] Roku 1849 se přestěhoval do Prahy, kde absolvoval poslední ročníky gymnázia.[8]

Po maturitě odmítl nabídku, vstoupit do kněžského semináře, protože se chtěl dál vzdělávat. V letech 1851–53 navštěvoval pražskou filosofickou fakultu, kde se věnoval převážně češtině, matematice, fyzice, vychovatelství a filosofii;[8] ke své škodě si ale nevybral specializaci, z níž by mohl složit učitelské zkoušky.[6] V Praze se stal soukromým učitelem v rodině Pavla Josefa Šafaříka,[6] který mu svěřil redakci svého Německo-českého slovníku vědeckého názvosloví (1853).[8][9] Pro Petra Mužáka prováděl jazykovou korekturu učebnice „měřického rýsování“ (1854).[8] Kvůli velkému zaneprázdnění a přílišné svědomitosti nepřijal nabízené místo suplujícího gymnazijního učitele, které by ho finančně zajistilo.[8]

Zaměstnání a veřejná činnost

Roku 1854 byl nucen přerušit studium na fakultě kvůli hmotné nouzi, nemoci a depresi. Rok se věnoval soukromému vyučování. Ve školním roce 1855/56 se vrátil do Prahy jako učitel v Jungmannově ústavu. Byla to pro něj výborná praxe, z níž některé zkušenosti zveřejnil v odborných časopisech, ale velké pracovní zatížení (26 až 28 vyučovacích hodin týdně plus další povinnosti) ho přimělo na toto místo rezignovat.[8] V dubnu 1856 získal místo vychovatele u hraběte Jana Kinského v Chlumci nad Cidlinou.[8] Získal tak dostatek času na přípravu, jak si v té době přál.[8]

Roku 1859 se uvolnila místa učitelů filologie na uherských nižších gymnáziích v Lugoji a Skalici.[10] Auštěcký byl přijat na obě a zvolil si skalické. Plně se věnoval svému povolání. Brzy také s kolegy zjistil špatnou úroveň místní hlavní školy, z níž přicházela většina jejich žáků. Vedli proto s jejími učiteli přátelské debaty a prostřednictvím časopisu Škola a život je seznamovali s novými trendy. Auštěcký v té době také napsal několik článků, týkajících se národního (základního) školství. Nadřízení s ním byli spokojeni a vyhověli jeho žádosti o roční volno k dokončení studia na pražské filosofické fakultě. Tam ale zažil zklamání, detailní studium antických klasiků ho nezaujalo. Jeho zájem se soustředil na metodiku výuky na základních školách, zejména jazyka a matematiky, o nichž v té době psal články. V září 1861 mu ředitel skalického gymnázia sdělil, že škola přechází na vyučování v maďarštině a s jeho dalším pracovním zařazením se nepočítá.[10]

V Praze nejprve přijal místo výpomocného učitele na reálce. Od roku 1865 do konce života vyučoval na vyšší dívčí škole.[6] Nadále publikoval – psal články do časopisů a tvořil učebnice.[6]

Roku 1869 se stal prvním redaktorem nově založeného časopisu Beseda učitelská, týdeníku pro učitele a přátele národního školství.[11]

Závěr života

Počátkem února 1871 se musel bránit politickým útokům ze strany staročeského listu Pokrok, který mu (a celé Besedě učitelské) vytýkal přílišnou vstřícnost vůči rakouské vládě.[12] V dubnu téhož roku předal kvůli těžké nemoci část redakčních povinností Karlu Bulířovi.[13]

22. července 1871 byl v beznadějném stavu převezen do Všeobecné nemocnice[6] a následujícího dne tam zemřel.[14] Jako příčina smrti byla v matrice uvedena Brightova nemoc.[5] Pohřben byl na Olšanských hřbitovech za účasti žákyň vyšší dívčí školy, mnoha učitelů a členů spolků.[15] Redakci Besedy učitelské po něm plně převzal Karel Bulíř.[16]

Dílo

Byl známý jako redaktor Šafaříkova Německo-českého slovníku, první redaktor Besedy učitelské a autor řady článků v časopisech. Věnoval se též překladům a tvorbě učebnic.[17]

Knižně vyšly původní práce:[18]

  • Krátká mluvnice jazyka německého (1865, 1868)
  • Německé čtení pro první třídu vyšších škol dívčích (1865)
  • Učebná i cvičebná kniha jazyka německého (posmrtně 1872, s řadou upravovaných reedic až do začátku 20. století, online)

Knižně vydaný překlad:[6][17]

  • Mary Elizabeth Braddon: Diamantová páska (1867, originální název Henry Dunbar, podepsán jako J. L. Ouštecký)

Redakční činnost:[6]

  • Německo-český slovník vědeckého názvosloví pro gymnasia a reálné školy (1853, online)
  • Petr Mužák: Tvary měřické a sestrojení jejich pomocí kružidla a pravidka (1854)
  • Beseda učitelská (periodikum 1869–1871, online)

Články v časopisech:
Přispíval např. do časopisů Lumír (povídky), Škola a život a Světozor.[19] Konkrétně můžeme jmenovat např.:

  • Edmond About: Matouš Debay a Leone de Bay (Lumír 28. dubna 1859, překlad z francouzštiny, online)
  • O počtářství (Sborník – Kalendář učitelský 1861, online)
  • Schovanka (Lumír 7. března 1861, povídka, online)
  • Pohádka o silném krejčíku (Lumír 1. června 1865, překlad švýcarské lidové pověsti, online)

Hodnocení

Auštěcký byl současníky oceňován jako výborný pedagog a upřímný vlastenec.[14] Vykládal jasně a srozumitelně, budil v žácích lásku k učení a práci.[6] Horlivost a svědomitost projevoval i jako redaktor a odborný spisovatel.[6] Byl nezištný, upřímný, s citem pro pravdu a spravedlnost.[6] Jeho život byl plný útrap,[14] musel překonávat množství překážek.[6] S odstupem mu ale vytýkali, že poněkud opomíjel vlastní finance. Jako student filozofie odmítl učitelské místo a později založil rodinu, aniž by se postaral o její důstojný život. Dostal se tak do nesnesitelné tísně, která mu nahlodala zdraví a po jeho smrti způsobila mnoho těžkostí pozůstalým[6] (viz sekci Rodina).

Koncem dubna 1873 mu Beseda učitelská odhalila náhrobek v V. oddělení Olšanských hřbitovů. S ohledem na rodinu zemřelého byl proveden úsporně — tvořil ho podstavec s jednoduchým pískovcovým křížem z dílny Fr. Wurzla. Na pomníku stálo vedle životních dat zemřelého také dvouverší Zdeňka Kolovrata-Krakovského:[20]

V sadě osvěty byl zároveň
štěpař pečlivý a plodný peň.[20]

Rodina

2. ledna 1864 se ve Strašově u Přelouče (fara Vápno) oženil s 23letou Marií Vlkovou, dcerou hajného z nedaleké Bukoviny.[21] Postupně se jim narodily čtyři děti.[22] Rodina žila zvlášť v posledních měsících ve velké nouzi, oba manželé byli vážně nemocní.[14] Vdova se s dětmi odstěhovala do Olešnice u Chlumce nad Cidinou, ale nepobírala žádnou penzi a byla z velké části odkázaná na ztenčující se podporu dárců, zejména kolegů zemřelého.[22] Největší pomoc jim poskytoval pražský učitel a majitel soukromé školy František Hauser, který přijal poručenství nad nejstarším synem, udržoval o těžkém stavu rodiny povědomí na veřejnosti, vybíral a rozděloval došlé příspěvky.[22] Když vdova počátkem listopadu 1875 zemřela, připadl Hauserovi náročný úkol postarat se o všechny děti.[23]

  • Syn Josef Auštěcký mladší[24] (1864–1930)[25] vystudoval pod vedením Františka Hausera reálné gymnázium[23] a učitelský ústav v Praze.[26] Poté vyučoval na měšťanské škole na Vinohradech.[27] V srpnu 1889 byl zmiňován jako účetní revizor konviktu, spolku na podporu studujících dětí učitelů.[28] Roku 1898 mu vyšel český překlad anglické knihy Astronomie od Normana Lockyera.[29] 15. srpna 1892 se oženil s Isabellou Zdeňkovou (1867–???), dcerou středoškolského profesora Jaroslava Zdeňka.[30] Jejich dcera Božena Auštěcká[31] (1896–1924) byla historička a knihovnice,[32] mladší dcera Marie Isa Auštěcká (1898–??) působila jako malířka a středoškolská profesorka.[33] Roku 1921 pravděpodobně pod jménem Isa Auštecká publikovala soubor pohlednic Deset vánočních a novoročních gratulací.[34]
  • Dcera Ludmila (popř. Marie Ludmila,[35] 1866–1885) absolvovala vyšší dívčí školu a poté se v Ženském výrobním spolku vyučila švadlenou.[26] Zemřela 21. května 1885 po dlouhé nemoci[36] na tuberkulózu.[37]
  • Syn Pavel (též Alois Pavel,[38] 1868–1887) navštěvoval r. 1880 měšťanskou školu v Mělníku.[36] Zemřel 18. srpna 1887 v Mlazicích.[38]
  • Nejmladší syn Václav[39] (24. ledna 1871 – ??) dokončil s výborným prospěchem měšťanskou školu v Chlumci nad Cidlinou a roku 1885 byl přijat na pražskou reálku. Strýc, u kterého do té doby bydlel, ho v neutěšeném stavu, s minimem oblečení a bez dalších prostředků, předal do péče Františku Hauserovi. Tomu nezbylo než se obrátit na veřejnost, aby mu pomohla financovat školné a zápisné ve výši 27 zlatých a 70 krejcarů.[40] Jeho další osudy se nepodařilo zjistit.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Sbírka matrik v Archivu hl. m. Prahy. Dostupné online.
  2. ↑ Sbírka matrik v Archivu hl. m. Prahy. Dostupné online.
  3. ↑ Sbírka matrik v Archivu hl. m. Prahy. Dostupné online.
  4. ↑ SOA Praha, Matrika narozených Pšovka 09, s. 47
  5. ↑ a b Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých u Apolináře, sign. AP Z24, s. 5
  6. ↑ a b c d e f g h i j k l m n TONNER, Emanuel. Josef Auštěcký. Beseda učitelská. 1871-08-10, roč. 3, čís. 32, s. 373–377. Dostupné online [cit. 2020-10-03]. 
  7. ↑ a b c d e f g AUŠTĚCKÝ, Josef. Josef Auštěcký (1. část). Beseda učitelská. 1871-08-17, roč. 3, čís. 33, s. 385–386. Dostupné online [cit. 2020-10-03]. 
  8. ↑ a b c d e f g h i j AUŠTĚCKÝ, Josef. Josef Auštěcký (Pokračování). Beseda učitelská. 1871-08-24, roč. 3, čís. 34, s. 397–399. Dostupné online [cit. 2020-10-03]. 
  9. ↑ Německo-český slovník vědeckého názvosloví pro gymnasia a reálné školy. Praha: Bedřich Tempský, 1853. 342 s. Dostupné online. Kapitola Předmluva, s. V. 
  10. ↑ a b AUŠTĚCKÝ, Josef. Josef Auštěcký (Dokončení). Beseda učitelská. 1871-08-31, roč. 3, čís. 35, s. 412–413. Dostupné online [cit. 2020-10-03]. 
  11. ↑ Beseda učitelská. 1869-07-07, roč. 1, čís. 1, s. 1. Dostupné online [cit. 2020-10-03]. 
  12. ↑ V čísle „Pokroku“ 42…. Beseda učitelská. 1871-02-16, roč. 3, čís. 7, s. 81. Dostupné online [cit. 2020-10-03]. 
  13. ↑ Beseda učitelská. Beseda učitelská. 1871-05-04, roč. 3, čís. 18, s. 212. Dostupné online [cit. 2020-10-03]. 
  14. ↑ a b c d Josef Auštěcký. Národní listy. 1871-07-24, roč. 11, čís. 200, s. 1. Dostupné online [cit. 2020-10-03]. 
  15. ↑ Prof. Josef Auštěcký. Národní listy. 1871-07-26, roč. 11, čís. 202, s. 2. Dostupné online [cit. 2020-10-03]. 
  16. ↑ Slovo nového redaktora. Beseda učitelská. 1871-08-03, roč. 3, čís. 31, s. 361. Dostupné online [cit. 2020-10-03]. 
  17. ↑ a b NEČÁSEK, Antonín. Josef Auštecký. In: VILÍM, Jan. Národní album. Praha: J. R. Vilímek, 1899. Dostupné online. S. 177.
  18. ↑ Podle seznamu prací v Souborném katalogu ČR
  19. ↑ KRYŠPÍN, Vojtěch. Obraz činnosti literární učitelstva českoslovanského za posledních 100 let. Praha: M. Knapp, 1885. 422 s. Dostupné online. Kapitola Auštěcký Josef, s. 52–53. 
  20. ↑ a b Zasvěcení pomníku J. Auštěckého. Beseda učitelská. 1873-05-08, roč. 5, čís. 19, s. 224. Dostupné online [cit. 2020-10-03]. 
  21. ↑ SOA Zámrsk, Matrika oddaných ve Strašově, sign. 4511, ukn 10298, s. 70
  22. ↑ a b c Osiřelá rodina Josefa Auštěckého. Beseda učitelská. 1875-10-07, roč. 7, čís. 40, s. 477. Dostupné online [cit. 2020-10-03]. 
  23. ↑ a b Sirotci po Josefu Auštěckém. Beseda učitelská. 1875-11-25, roč. 7, čís. 47, s. 568–569. Dostupné online [cit. 2020-10-03]. 
  24. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika narozených u sv. Štěpána, sign. ŠT N28, s. 81
  25. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých magistrátní úřadovny na Vinohradech, sign. MGVIN Z3, s. 116, pol. 232
  26. ↑ a b Sirotci po Josefu Auštěckém. Beseda učitelská. 1880-09-23, roč. 12, čís. 39, s. 531. Dostupné online [cit. 2020-10-03]. 
  27. ↑ Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 9, obraz 164
  28. ↑ Dopisy. Z Prahy. Česká škola. 1889-09-01, roč. 1889, čís. 26, s. 416. Dostupné online [cit. 2020-10-03]. 
  29. ↑ LOCKYER, Norman. Astronomie. Praha: Jan Otto, 1898. 152 s. Dostupné online. Kapitola Předmluva k českému vydání, s. 3–4. 
  30. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika oddaných u sv. Ludmily, sign. VIN O3, s. 115
  31. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika narozených u sv. Ludmily, sign. VIN N6, s. 364
  32. ↑ Božena Auštěcká Archivováno 26. 7. 2020 na Wayback Machine. v Kartotéce Jaroslava Kunce
  33. ↑ Marie Iza Auštěcká v informačním systému abART
  34. ↑ Deset vánočních a novoročních gratulací / Isa Auštecká — záznam v katalogu NK ČR
  35. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika narozených u sv. Štěpána, sign. ŠT N28, s. 264
  36. ↑ a b Josef Auštěcký. Národní listy. 1885-05-22, roč. 25, čís. 140, s. 3. Dostupné online [cit. 2020-10-03]. 
  37. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých u Apolináře, sign. AP Z30, s. 128
  38. ↑ a b Archiv hl. m. Prahy, Matrika narozených u sv. Štěpána, sign. ŠT N29, s. 121
  39. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika narozených u sv. Jindřicha, sign. JCH N26, s. 198
  40. ↑ Velectěným přátelům zesnulého bratra Josefa Auštěckého. Beseda učitelská. 1880-09-23, roč. 17, čís. 42, s. 599–600. Dostupné online [cit. 2020-10-03]. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Josef Auštěcký 1899 Narodni album.png
Autor: NeznámýUnknown author, Licence: CC BY-SA 4.0
Josef Auštěcký, Czech pedagogue and writer