Josef Bolf

Josef Bolf
Josef Bolf (2017) foto Jindřich Nosek
Narození	7. října 1971 Praha Československo Československo
Vzdělání	Akademie výtvarných umění v Praze
Povolání	malíř
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Bolf (* 7. října 1971 Praha) je český malíř a kreslíř.

Život

Vyrůstal v Praze na Jižním městě. Jeho mladší bratr Štěpán patří k zakladatelům produkčního kolektivu A. M. 180, který se vedle provozu galerie zaměřil na pořádání hudebních akcí včetně festivalu Creepee Teepee v Kutné Hoře. Josef Bolf v letech 1990–1998 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze (Jiří Načeradský, Vladimír Kokolia, Vladimír Skrepl). V roce 1995 absolvoval stáž v Kongsthögskolanu ve Stockholmu a v roce 1996 na Akademie der bildenden Künste ve Stuttgartu.^[1] V rozmezí let 1996–2002 byl spolu s Tomášem Vaňkem, Janem Šerých a Jánem Mančuškou členem umělecké skupiny BJ (Bezhlavý jezdec).^[2] V roce 2005 byl nominován na Cenu Jindřicha Chalupeckého a v roce 2011 získal symbolické ocenění Umělec roku 2010.^[3] Je autorem několika komiksů a krátkých loutkových filmů.^[4] V roce 2012 ilustroval ceněnou novelu Ondřeje Štindla Mondschein.^[5] Mimo skupinu individuálně vystavuje do konce 90. let 20. století. Z velké řady jeho samostatných prezentací jmenujme Všichni podléháme… v Domě Pánů z Kunštátu při Domě umění města Brna v roce 2008, Ty to nejsi v Galerii hlavního města Prahy o rok později, Don't Look Now v berlínské pobočce Galerie Jiří Švestka v roce 2011, Soft and Heavy v budapešťské Trafó Gallery v roce 2015 nebo dílčí retrospektivu Tušení stínu v Národní galerii Praha v roce 2019.^[6] V minulosti byl zastupován pražskou hunt kastner artworks. Žije v Praze. Jeho životní partnerkou je malířka Jana Vojnárová.

Tvorba

Bolfova tvorba je figurativní. Typickými hrdiny jeho obrazů se staly postavy mladých chlapců a dívek, osamocené a často trpící, někdy napůl zvířata. Jeho sdělení jsou emocionálně silně zabarvená: melancholická, bolestná a sentimentální. Náměty často čerpá z dětství stráveném na sídlišti Jižní město v Praze. K významným inspiracím patří také komiks a sci-fi. Josefína Frýbová k tomu píše: „I když je na Bolfově tvorbě patrný vliv hororových a sci-fi filmů a literatury (...) fiktivní náměty bývají zasazeny do prostředí našeho běžného života a architektury, ve které nebo kolem které se denně pohybujeme, a doplněny předměty, jež nás obklopují.“ ^[7] Například kurátorka Edith Jeřábková však upozorňuje i na vlivy klasického evropského malířství.^[8] Bolf nejčastěji užívá technik kresby a olejomalby. V některých obrazech využil americkou retuš. Typický je pro něj postup, při kterém motiv vyškrabává do tuše nanesené na voskový podklad. Protože se jedná o techniku známou z hodin výtvarné výchovy, je v rámci Bolfova zaujetí pro dětství tato technika vnímána významotvorně.

Nevkusné mutace a obrazy sebedestrukce

Soubor obrazů Nevkusné mutace vznikal na závěr Bolfova studia na Akademii výtvarných umění v Praze. V abstraktním rozvrhu kombinoval geometrické a organické tvarosloví, převažovaly v něm pastelové odstíny barev, plošné struktury vytvářené přes šablony byly lokálně doplňovány kresbami ovlivněnými komiksem nebo např. chemlonovými bambulemi.^[9] Třebaže tento soubor neměl do budoucna určit hlavní linii Bolfova uměleckého směřování, není od věci připomenout, že k obdobné mutantní estetice na abstraktní bázi se krátce navrátil v roce 2004 malbami a kolážemi inspirovanými morfologií komiksových bublin.

Na přelomu devadesátých a nultých let zároveň dozrával jeho přístup k figurativní kresbě. Také v ní už zkraje byla zjevná inspirace četbou komiksů a sci-fi literatury. Kresby z konce 90. let často prováděl na igelitové podklady a doplňoval vpisky, jimiž kreslené fiktivní postavy a mutanty z paralelních realit vtahoval zpět do psychoticky vnímané bolestné lidské existence. V roce 2002 vyšel Bolfův komiksový sešit Chtěl bych sbírat kousky tvého srdce až ti jednou pro někoho pukne. Anotace nakladatelství Divus ho charakterizuje jako „transcedentální příběh emzáků v reálném světě, i když trochu jiném než ho známe my, a v říši smrti, kde dochází k neuvěřitelným odhalením na cestě duše po destrukci její fyzické schránky“.^[9]

V následující třech letech postupně vznikala dlouhá řada portrétů a figurálních obrazů. V souboru Obličeje (2002–2004) a dalších kresbách a malbách z této doby definoval typickou postavu duševně rozvráceného jedince, jehož nejčastějšími stavy jsou deprese, melancholie či sklony k sebedestrukci. Jeho „charaktery“ byly odpudivé, vyčerpané lidské existence, které si s téměř nesnesitelnou naléhavostí vymáhaly empatii a soucit, a to tím více, když na sebe braly podobu lidozvířat s vizáží fúzující vzhled postaviček kultovního Čtyřlístku s rysy hrdinů a hrdinek japonských manga komiksů. S motivem sebevraždy Bolf nejexplicitněji pracoval v sérii airburshem provedených aktů z roku 2004. Ke stylizaci japonských manga – a také ilustrací kreslířky Heleny Zmatlíkové – přiznaně odkazoval v souboru obrazů Každý koho miluješ jednou zemře vystaveném při příležitosti nominace na Cenu Jindřicha Chalupeckého v roce 2005.

Úzkostná poetika sídlišť a temná psychedelie

Na výstavě Soft and Pink v roce 2006 Bolf vystavil první obrazy, ve kterých využil techniku vyškrabávání námětu do tušového nátěru naneseným přes voskovou vrstvu.^[10] Poprvé v něm také své postavy dosadil do sídlištního prostředí coby dějiště blíže nespecifikovaných katastrof. Všelijak zranění teenageři mátožně procházeli mezi hořícími domy, v náručí svírali dekapitované hlavy lidí a zvířat, krváceli, vystrašeně se skrývali pod stoly, anebo jen trpně sledovali všudypřítomné dílo zkázy. Neurčitost událostí, které těmto výjevům předcházely, se otevírala široké škále interpretací. Zároveň ale zůstávalo zřejmé, že více než konkrétní příčina u Bolfa znamená důsledek: bolest a osamění těchto chlapců a dívek v rozvráceném prostředí města. Již vzhledem ke zvolené technice vycházel z kresby. V následujících letech pro zvolené téma objevoval možnosti uvolněnějšího malířského přednesu. Po přelomu desetiletí dospěl k jakémusi „špinavému rukopisu“ neuhlazených štětcových gest a barevných stékanců odpovídajícímu pokročilému rozkladu chabě osvětlených chodeb a schodišť panelových domů. V roce 2014 se k temné sídlištní poetice vrátil animovaným filmem Těžká planeta, pro který vyšel z úzkostí a strachů prožívaných během vlastního dětství.^[11]

Práci po roce 2015 lze charakterizovat jako postupující syntézu všech doposud užívaných tvůrčích metod, námětů a prvků. Výchozí je pro ni nervní štětcová malba, mnohdy ovšem kombinovaná s koláží nebo vyškrabávanými kresbami. Výstavba obrazů je ještě spontánnější než v minulosti. Navzdory přetrvávající ponuré atmosféře prochází zásadní proměnou vnitřní prostor obrazů, jehož až dosud klasickou lineární perspektivu deformují průniky dalších abstraktních prvků. Do tohoto prostoru je vplétána figura, zpětně do něj sama expandující vizualizovanými kužely projekcí vědomí či tělesných emanací. Také paměťové motivy jsou více než kdy dříve pouhými dílčími fragmenty těchto psychedelických, surreálně fantaskních výjevů odkazujících mimo jiné na vizuální tradici esoterismu.

Stipendia a rezidence

2007 ISCP (International Studio and Curatorial Program), New York, USA

2006 Europäische Künstlerhaus, Freising, Německo

1996 Akademie der Bildende Künst, Stuttgart, Německo

1995 Kongsthögskolan, Stockholm, Švédsko

Významné samostatné výstavy

2021 Ztracená nápověda, Galerie Dům, Broumov

2020 Planeta, která neexistovala. Galerie výtvarných umění v Ostravě

2019 Tušení stínu. Národní galerie Praha

2018 Things Behind the Sun. Galerie Petr Novotný, Praha (s Jakubem Hoškem)

2018 All Cats Are Grey, Galerie Vyšehrad, Praha

2017 Nepatrný dosah povědomí. Galerie Václava Špály, Praha

2017 Disintergration. GAVU, Cheb

2016 Reality/Elsewhere. Galerie Dukan, Paříž

2015 Soft and Heavy. Trafo Gallery, Budapešť

2014 Těžká planeta. hunt kastner artworks, Praha

2013 Places to Forget. Arthobler Gallery, Curych

2011 Don’t Look Now. Jiří Švestka Gallery, Berlín

2010 Personal Disposition. hunt kastner artworks, Praha

2010 The Wolf. Ana Cristea Gallery, New York

2010 Ještě místo - pustá zem. Západočeská galerie v Plzni, Plzeň (s Ivanem Pinkavou)

2010 Už tě neuvidím. Galerie Na shledanou, Volyně

2009 Ty nejsi ty, ty jsi já. GHMP – Staroměstská radnice, Praha

2009 Golden Days. Arcute Arte Contemporaneo, Peking

2008 Všichni podléháme… Galerie G99, Dům umění města Brna

2008 Great Expectations. ZAK Gallery, Berlin

2006 Měkký a růžový. hunt kastner artworks, Praha

2006 Death Is Not the End? Moravská galerie v Brně

2004 Josef Bolf. A.M.180, Praha

2002 Un gatto nel cervello. Galerie Na bidýlku, Brno

1999 Chtěl bych sbírat kousky tvého srdce až ti jednou pro někoho pukne. Galerie Černý pavouk, Ostrava

1999 Eldorado. vývěsní skříň BJ, Praha

1999 Delusa a Bingara. Die Aktualität des Schönen..., Liberec / Galerie Titanic, Divadlo hudby, Olomouc

1998 Novos bichos. Dům umění, České Budějovice

1998 Umělý chlapec. Galerie Starter & Sorter, Praha

Ocenění

2011 Umělec roku 2010

Zastoupení ve sbírkách

Galerie výtvarných umění v Ostravě, Česko

8smička, Humpolec, Česko

AMC Collezione Coppola, Vicenza, Itálie

Collett Prague/Munich, Česko/Německo

Eileen S. Kaminsky Family Foundation, Jersey City, New Jersey, USA

Fait Gallery, Brno, Česko

Galerie Klatovy/Klenová, Česko

GAVU, Cheb, Česko

GHMP, Praha, Česko

Hudson Valley Center for Contemporary Art, Peekskill, New York, USA

Moravská galerie, Brno, Česko

Muzeum umění v Olomouci, Česko

Národní galerie, Praha, Česko

Pudil Family Foundation, Praha, Česko

Sbírka Marek, Brno, Česko

Sbírka Roberta Runtáka, Olomouc, Česko

Bibliografie

• 2020 Vaňous, Petr (ed.), SPECTRUM, BiggBoss, Praha 2020, ISBN 978-80-907383-8-6
• 2019 Urban, Otto M.: Tušení stínu. Národní galerie Praha 2019, ISBN 9788070357224
• 2018 Vaňous, Petr. Inverzní romantika. Praha: Galerie Rudolfinum 2018, ISBN 9788086443430
• 2015 Vaňous, Petr. Rezonance: Načeradský – Typlt – Bolf. Praha BiggBoss 2015
• 2012 Urban, Otto M. A Mirror from the Abyss. Paris: Galerie Dukan Hourdequin 2012
• 2010 Vaňous, Petr. Ještě místo - pustá zem. Plzeň: Západočeská galerie 2010
• 2009 Pospiszyl, Tomáš. Josef Bolf. Praha: Divus 2009 ISBN 9788086450445
• 2007 Jeřábková, Edith; Vítková, Lenka. Lovci Lebek. Klatovy: Galerie U Bílého jednorožce 2007

Odkazy

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Josef Bolf na Wikimedia Commons
• Osobní web
• Heslo Josefa Bolfa v databázi Artlist
• Josef Bolf v informačním systému abART
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Josef Bolf
• Orbis Artis Jaroslava Brabce: Josef Bolf (ČT, 2017)
• Příspěvky ČT24 o Josefu Bolfovi
• Rozhovor Artyčok.tv s Josefem Bolfem a Edith Jeřábkovou o výstavě Ty nejsi ty, ty jsi já (2009) Archivováno 22. 4. 2019 na Wayback Machine.
• Rozhovor Artyčok.tv s kurátorkou Zuzanou Štefkovou o kolektivní výstavě Unheimliche (2010) Archivováno 22. 4. 2019 na Wayback Machine.
• Rozhovor ČRo s Josefem Bolfem (2019)
• Rozhovor s Josefem Bolfem o jeho práci s loutkovým filmem
• Josef Bolf: Těžká planeta (animovaný film, 2014)
• Art for Good nový život výstav (virtuální prohlídka výstavou Rezonance; Josef Bolf, Jiří Načeradský, Lubomír Typlt) Archivováno 30. 10. 2017 na Wayback Machine.