Josef Dostál (generál)

Josef Dostál
brig. gen. Josef Dostál přednosta II. odd, MNO ČR, 1936–1939
Narození	6. května 1891 Tučín, Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	13. dubna 1945 (ve věku 53 let) Lipsko, Německá říše Německá říše
Místo pohřbení	Lipsko
Vojenská kariéra
Hodnost	brigádní generál, divizní generál in mem.
Doba služby	1913–1939
Sloužil	Legionář (1917-1920), 4. jezdecký pluk (1930-1935), 1. jezdecká brigáda (1935-1936), přednosta I/2 odd. Ministerstva obrany ČSR (1936-1939)
Složka	Československé legie, Československá armáda
Války	první světová válka, ruská občanská válka, druhá světová válka
Vyznamenání	Památní kříž na válku 1916-1919, Československý válečný kříž 1939

Josef Dostál (6. května 1891 Tučín^[1] – 13. dubna 1945 Lipsko) byl československý generál – odbojář, popravený nacisty.

Josef Dostál se narodil v Tučíně 6. května 1891 v rolnické rodině, otec Jan Dostál z Tučína, matka Františka rozená Vykoukalová z Želátovic.^[1] Mládí a primární studia absolvoval v Přerově, vojákem byl od roku 1913 a v průběhu první světové války se dostal až do československých legií v Rusku, kde dosáhl hodnosti kapitána jezdectva^[2]. Po návratu do Československa zůstal v armádě a postupoval ve funkcích, od roku 1936 v hodnosti brigádního generála, od listopadu 1936 až do počátku okupace nacistickým Německem v březnu 1939 byl ve funkci přednosty I/2 oddělení Ministerstva obrany v Praze ^[3]. Po opuštění vojenské služby a funkce na MNO v březnu 1939 obnovil své kontakty v Klatovech, kde působil mezi lety 1930 a 1936 jako velitel 4. jezdeckého pluku. Účastnil se protinacistického odboje, zatčen gestapem 29.4.1943, v Drážďanech 27.9.1944 odsouzen za velezradu k trestu smrti, v Lipsku 13. 4. 1945 popraven zastřelením v kasárnách Gholis, pohřben v Lipsku na hřbitově Ostfriedhof (památník – oddíl X, 5. skupina, 4. řada, 3. hrob)^[4]. Kenotaf je také v rodinné hrobce Cigánků, rodiny jeho manželky Milady Cigánkové, na hřbitově v Brodku u Přerova. Pamětní deska je na rodném domě v Tučíně č. 19.

Na Klatovsku se protinacistický odboj začal organizovat již po podpisu Mnichovské dohody. Tvořily jej zejména organizace „Jindra“ a Petiční výbor Věrni zůstaneme, nicméně konkrétní podobu odboj zde získal v organizaci Obrana národa, založené důstojníky 35. pěšího pluku v Klatovech a propojené s ústřední vojenskou organizací v Praze. ^[5] Z vojenských skladů zabezpečujících logistiku hraničních pevnůstek byly odebírány zbraně a další výstroj a ukrývány k dalšímu použití. Převládalo přesvědčení, že po okupaci Sudet se zorganizuje revoluce, což bylo v podstatě naivní podcenění hitlerovské mašinérie, která se opírala o víceleté zkušenosti, například ve Španělské občanské válce 1936–39, obsazení západního Porýní a Sárska. Nacisté vytvořili represivní systém justice, jednotek SS, policejních služeben gestapa a koncentračních táborů. Bezprostředně po okupaci Československa 15. března 1939 se tyto instituce přesouvaly do protektorátu Čechy a Morava a ihned zahájily svoji činnost represemi proti osobám většinou vytipovaným již před rokem 1939.^[6]

Gen. Dostál v Klatovech již v roce 1939 pomáhal organizovat odboj prostřednictvím ilegálně působící Čs. obce legionářské ^[5]. Na Klatovsku bylo do této činnosti zapojeno asi 40 osob. Nicméně v květnu 1940 byla odbojová skupina gestapem odhalena a nastalo rozsáhlé zatýkání.^[5] Specifikou Klatovska byla nová (protektorátní) hranice s Německou říší, vzdálená od Klatov asi 11 km a od Janovic nad Úhlavou asi 1,5 km.

Formování domácího odboje v Čechách a na Moravě od konce roku 1939 bylo sledováno německými bezpečnostními složkami – Sicherheitspolizei. Ta počátkem roku 1940 shromáždila poznatky o organizačních strukturách domácího odboje a systematicky identifikovaly aktivně zapojené osoby. Byla o tom zpracována ucelená zpráva „Podíl české inteligence na odbojovém hnutí v protektorátu“^[7] a adresována SS Gruppenführerovi K.H.Frankovi. V textu se konstatuje, že se zakládají ilegální výbory s řídícími osobami z řad české inteligence. Zásahem bezpečnostní policie (Staatpolizeileitstelle) se sídlem v Praze byly zatčeny a dosud zadržovány inkriminované osoby, kdy z celkem 69 osob bylo 5 vysokoškolských učitelů, 4 státní zástupci, 2 ministři, 5 vyšších ministerských úředníků, 2 soudci, 4 zástupci různých firem, lékař, inženýr a architekt. Dále se ve zprávě sděluje, že se zformovaly skupiny z osob bývalého generálního štábu armády, důstojnického sboru a penzionovaných důstojníků. Tito jsou označeni za zvláště nebezpečné přípravou sabotážních akcí. Dále se podrobněji uvádí zadržení dalších 690 osob z odbojových skupin složených z osob nejrůznějších profesí. Rovněž byl zmapován nábor odbojových skupin do zahraničních armád, jmenovitě jednotek ve Francii.
Ve zprávě se konstatuje, že je nutné využít veškeré prostředky propagandy k přesvědčení obyvatelstva Protektorátu o prospěšnosti efektivní spolupráce. Listina obsahuje i odkaz na odeslání předmětné zprávy Říšskému vedoucímu SS (H. Himlerovi) s datací 20.9.1940. Je zřejmé, že tato zpráva a další analogické^[8][9][10] signály vyústily ve jmenování R. Heydricha zastupujícím říšským protektorem s určením pacifikovat odboj a zabezpečit fungování ekonomické základny ve prospěch válečného úsilí.

V důsledku uvedeného policejního zásahu proti formujícímu se odboji v roce 1940 až do podzimu 1941, kdy nově ustanovený zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich 28. září 1941 vyhlásil 1. stanné právo ^[11], byl protiněmecký odpor dočasně utlumen. Nicméně v témže období se odboj na Klatovsku důsledněji zorganizoval, napojil se na již existující odbojová uskupení Československý odboj (1939–1945), zejména Obranu národa, ÚVOD, a to patrně díky kontaktům Josefa Dostála.^[5] Centrum odboje se soustřeďovalo do Klatov a blízkých Janovic nad Úhlavou^[12], kde se jej zúčastňovali zejména místní občané, úředníci, lékaři, včetně starosty Janovic nad Úhlavou Františka Netala ^[13].

Po odvolání II. stanného práva, vyhlášeného po atentátu na Reinharda Heydricha (od 27.5 1942 do 2.7.1942), se na podzim 1942 v Klatovech ustavil Národní revoluční výbor (NRV) ^[5]. Předsedou byl MUDr Karel Dobrouský, chirurg a primář klatovské nemocnice, vedoucími jednotlivých skupin byli Jaroslav Stulík, Josef Dostál (vojenská skupina), stavitel Zdeněk Mašek a vedoucí Úřadu práce v Klatovech Alfred Zeman (úsek veřejné správy), vrchní strážmistr Jaroslav Vozobule (úsek bezpečnostní) a František Margold (úsek dopravy). Generál Dostál organizoval shromažďování zbraní a informace o dislokaci nacistických ozbrojených složek (Gestapo, Sicherheitdienst, Schutzpolizei, Wehrmacht a jednotky SS). Obdobné NRV byly ustaveny a působily v obcích Plánice, Janovice nad Úhlavou, Staňkov a Přeštice s ústředím v Příbrami a Plzni. Jejich činnost byla vzájemně koordinovaná. Tato struktura odbojových skupin (odhaduje se asi 80 osob) se postupně rozšiřovala, až do počátku roku 1943.
K jejich prozrazení došlo patrně poté, co byl u spojky, zastřelené u obce Borovany, nalezen seznam členů NRV v Klatovech. 29. dubna 1943 zatklo gestapo především vedoucí skupin NRV v Klatovech, k dalšímu zatýkání došlo v červnu a červenci a na podzim 1943. Mezi jinými byl 12. 7. 1943 zatčen i bývalý ministr národní obrany František Machník (od 1935-1938), člen agrární strany, který gen.Dostála důvěrně znal.^[15]. Machník však byl již od roku 1941 gestapem sledován a veškeré jeho aktivity gestapo monitorovalo.^[16]

Celkem 80 zatčených na Klatovsku bylo podrobeno krutým výslechům v místní centrále gestapa v Klatovech, kde se brutalitou vyznačoval zejména její velitel kriminální rada Heinrich Winkelkhofer (členem NSDAP od r. 1934), bývalý bavorský policejní úředník.^[5] Zde byli vyslýcháni a vězněni několik měsíců, pak byli odesíláni do káznic, koncentračních táborů a 15 z nich bylo posléze odsouzeno nacistickou justicí k smrti. Podrobnější údaje o osudu obětí nacistického režimu povětšinou chybí, nebo již nejsou – až na výjimky – dohledatelné. Osobní svědectví těch, kteří válku přežili a podali o tom svědectví, se v čase vytrácejí. V případě tří členů Klatovského NRV se ze zachovaných dokumentů a zejména z výsledků bádání německého historika Dr. Dietera Kürschnera^{[p 1]} v archivech se podařilo zrekonstruovat jejich životní osudy až do konce války a později až do identifikace jejich hrobů.^[17]
Soudní procesy uvedených odbojářů z Klatovska se konaly v Drážďanech v budově Zemského soudu na Münchener Platz (Mnichovské náměstí). Z vězeňské korespondence vyplývá, že trojce zatčených Josef Dostál, Alfred Zeman a František Margold sdíleli společný osud. Z věznice gestapa v Klatovech byli z Pankrácké věznice v říjnu 1943 převezeni do Malé pevnosti v Terezíně, (tam v samotkách strávili 28 dnů od 29. října do 26. listopadu), v prosinci 1943 do věznice Plötzensee v Berlíně, Charlottenburg-Nord, v březnu 1944 do věznice v Gollnowě, posléze v srpnu do vazební věznice v Drážďanech^[18], kde také působil Volksgerichtshof (Lidový soudní dvůr). V hlavním procesu soudního senátu s předsedou vrchním soudním radou (Oberlandesrat) Illnerem 27. září 1944 byli všichni tři odsouzeni k trestu smrti. V rozsudku ^[19], je odůvodnění, ve kterém se uvádí (v překladu) :“ … Dostál a Zeman založili tajnou organizaci Revoluční národní výbor s nepřátelským úmyslem proti Říši připravovat revoluci směřující k obnovení Českého státu“.
Po uplynutí jednoho měsíce byl rozsudek 20. října 1944 odeslán k rukám státního tajemníka pro Protektorát Čechy a Morava – K. H. Franka k rozhodnutí, přičemž se se mu doporučuje rozhodnutí k provedení poprav. Koncem roku 1944 se ale již protektorátní mocenské struktury hroutily pod tlakem blížící se východní fronty, hromadných odchodů německých obyvatel z Východního Pruska, přesunem vězňů z káznic a koncentračních táborů na západ. Odsouzení zůstávali v drážďanské věznici (František Margold však kruté výslechy a útrapy věznění nevydržel a ve vězení spáchal sebevraždu). Tam je zastihlo bombardování Drážďan 13.–15. února 1945 spojeneckými silami. Věznice byla rozbořena a více než 1000 v Drážďanech odsouzených vězňů bylo odesláno pochodem smrti z Drážďan do Míšně a dále vlakem do Lipska a Halle. Tam měli být odsouzení k smrti popravováni ^[20].

V dubnu 1945 pokračovali nacisté, zejména z jednotek SS, v běsnění.^[21].

• 10. dubna 1945 si vrchní soudní rada u Lidového soudu v Drážďanech Helmuth Otto Kutzener ^{[22][p 2]} vyžádal spisy 176 vězňů, v té době ve věznici Moltkestrasse (dnes Alfréd-Kästner-Strasse) v Lipsku a vybral z nich 32.
• 12. dubna 36. letka USAFE bombardovala Lipsko a věznice byla zásahem pobořena, ve zmatku se několika vězňům podařilo uprchnout.
• 13. dubna Kutzener uložil vojenskému veliteli Lipska plk. Hans von Poncetovi, aby vybraných 32 vězňů popravil. Ten v dopoledních hodinách sestavil popravčí četu z narychlo sehnaných vojáků Wehrmachtu ^{[p 3]} s velitelem setníkem Hofmannem, který popravy zastřelením provedl.^[17]
• 14. dubna 1945 byla těla popravených odvezena na hřbitov Ostfriedhof a pohozena do společného hrobu. Kutzener zlikvidoval kompromitující spisy^[17],
• 18. dubna 1945 jednotky generála Pattona osvobodily Lipsko,
• 21. dubna sanitární jednotka US armády odkryla hromadný hrob a těla popravených byla vložena do samostatných rakví, jejich jmenovitá identifikace ale nebyla možná,
• 27. února 1946 se teprve podařilo z policejních dat sestavit seznam 32 popravených 13. 4. 1945 v kasárnách Gholis,
• 26. dubna 1952 byla na základě žádosti rodiny, převézt ostatky MUDr. J. Bureše do ČSR, provedena exhumace ostatků všech 32 popravených 13. 4. 1945; individuální identifikace se provedla v Institutu soudní medicíny a kriminalistiky při Lipské univerzitě, protokol podepsal doc. dr. Kreffl,
• 30. dubna 1952 byl protokol o identifikaci postoupen správě hřbitovu Ostfriedhof; pozitivní jmenovitá identifikace se podařila u 11 popravených, mezi nimi i Josefa Dostála ^[4]
• 2004 byla zveřejněna databáze jmenovitých hrobů na Ostfriedhof v Lipsku.^[23][24][25]

Životní příběh brig.gen. Josefa Dostála a jeho souputníků se uzavřel.^[26]

Z čs. generálů ve službě k roku 1938 jich bylo v období trvání Protektorátu Čechy a Morava nacisty popraveno deset, v koncentračních táborech nebo věznicích jich zahynulo osm.

• Řád sokola, s meči 1919
• Československý válečný kříž 1914–1918, 1920
• Československá revoluční medaile, 1920
• Československá medaile Vítězství, 1921
• Pamětní Kříž na válku 1916–1919^[27], se štítkem Siberia, 1926 (Rumunsko)
• Československý válečný kříž 1939, 1945 in memoriam

• 
  Válečný kříž 1939 udělený presidentem ČSR 17.11.1945 JUDr. Alfredu Zemanovi
• 
  Památník popravených 13.4.1945 v Lipsku na Ostfriedhof
• 
  Seznam popravených 13.4.145 v kasárnách Lisko

• CATTIN, Markus, Karl Heinz Kretzschmar, Dietr Kürschner, Illona Petzold. Leipziger Denkmale. Leipzig: Sax Verlag,Beucha, 2009. ISBN 978-3-86729-036-4. (německy) 
• KÜRSCHNER, Dietr. Totschweigen ist die passive Form von Rufmord. Lepzig: Edition Hamouda, 2016. ISBN 9783958170223. (německy) 
• KÜRSCHNER, Dietr. Leipzig als Garnisonsstadt 1866-1945/49. Lepzig: Leipziger Universitätsvlg, 2015. ISBN 9783865839077. (německy) 
• BLATMEN, Daniel. The Death Marches-the final phase of Nazi genocide. Cambridge, Masschusetts, London: The Belknap Press of Harvard University Press, 2011. (anglicky) 

• Válka.cz, divizní generál Josef Dostál