Josef Ehrenberger

Josef Ehrenberger
Josef Ehrenberger, kresba Jan Vilímek (1880)
Narození	21. července 1815 Korouhev u Poličky Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	7. února 1882 (ve věku 66 let) Vyšehrad Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbení	Vyšehradský hřbitov
Národnost	česká
Povolání	teolog
Znám jako	teolog, spisovatel
Ocenění	Čestné občanství města Solnice
Nábož. vyznání	římskokatolické
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Ehrenberger (21. července 1815 Korouhev u Poličky^[1] – 7. února 1882 Vyšehrad^[2]) byl český vlastenecký kněz a spisovatel historické prózy.

Narodil se v rodině sedláka. Rodiče původně nepředpokládali, že by v budoucnu studoval, neposlali ho proto do školy a až do dvanácti let se učil jen doma. Ve volném čase si četl české knihy z bohaté domácí knihovny. Teprve když se mu narodil mladší bratr, dostali rodiče obavy z odvodu jednoho z nich na vojnu a poslali jej na studie. Na gymnáziu a filozofii v Litomyšli si získal oblibu učitelů svými znalostmi Hájkovy kroniky a prací historika Beckovského, které si přinesl z domova. Studium ukončil absolvováním kněžského semináře v Hradci Králové, na kněze byl vysvěcen 25. července 1841. Až do roku 1868 pak působil jako kaplan a farář ve Skuhrově nad Bělou a v Solnici na Rychnovsku. U obyvatel obou farností měl velký respekt. Byl známý svými působivými kázáními, z nichž některá poslouchal i kralovéhradecký biskup. Měl i hluboké znalosti zemědělství, díky čemuž byl zvolen za předsedu rychnovského odboru hradecké hospodářské společnosti. Na jeho přednášky občas chodil i hrabě Kolovrat. Za zásluhy o rozvoj regionu jej město Solnice jmenovalo čestným občanem. Roku 1868 se stal sídelním kanovníkem Vyšehradské kapituly a čestným konsistorním radou u kardinála.^[3]

Literární práce začal uveřejňovat roku 1838 v časopisech Květy, Musejník, Lumír a České perly i v kalendářích; později je vydával vlastním nákladem, případně v nakladatelstvích Dědictví maličkých a Dědictví svatojánské. Těžištěm jeho tvorby byly historické povídky, tehdy velmi populární jako lidová četba. Vyprávěl českou historii s vlasteneckým patosem a snažil se morálně ovlivňovat čtenáře. K jeho dílům patřily např. Ostruhy krále Jana nebo Boj a vítězství pravdy Boží v Čechách. Ke konci života napsal román o výminkářích – Lidé dle starého a nového rázu, čili jak bývá na výminku. Jeho kázání vyšla souborně v letech 1852 – 53 a 1874 – 75.^[3]

Charakter většiny Ehrenbergerových prací souvisí s dobou, v níž vznikly, a čtenářstvem, kterému byly určeny. Povídky byly tehdy většinou historické a české dějiny pojímaly s téměř zbožnou vážností, aby v nepříliš vzdělaných čtenářích probudily vlastenecké cítění a národní hrdost. V 70. a 80. letech 19. století ale česká literatura i kultura už výrazně pokročila – více se zaměřila na současnost a vzdělanější vrstvy. Ehrenberger byl oceňován za to, že po dlouhá desetiletí vedl prosté obyvatelstvo správným směrem.^[4]

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/).

• BENEŠ, Josef. Ač zemřeli ještě mluví : Medailony českých katolických vlasteneckých kněží. Praha: Česká katolická charita, 1964. 449 s. S. 367–374. 
• Dějiny české literatury. 2., Literatura národního obrození / Redaktor svazku Felix Vodička. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1960. 684 s. S. 608. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Josef Ehrenberger na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Josef Ehrenberger
• Josef Ehrenberger v Lexikonu české literatury v Digitální knihovně Akademie věd ČR
• Josef Ehrenberger na stránkách Centra dějin české teologie KTF UK Archivováno 5. 3. 2016 na Wayback Machine.