Josef Fanta

Josef Fanta
Narození	7. prosince 1856 Sudoměřice u Tábora Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	20. června 1954 (ve věku 97 let) Praha Československo Československo
Místo pohřbení	Olšanské hřbitovy
Povolání	architekt, vysokoškolský pedagog
Manžel(ka)	Julie Fantová-Kusá
Děti	Marie Breinlová, Eva Horlivá, Barbora Kameníčková Kelton
Příbuzní	Jiří Kameníček Kelton synovec a zeť - podnikatel, Petr Kameníček prasynovec - akademický malíř Jan Kameníček prasynovec
Hnutí	secese
Významná díla	Hlavní nádraží v Praze Wiehlův dům (Praha)
Ovlivněný	Antonín Wiehl
Podpis
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Fanta (7. prosince 1856 Sudoměřice u Tábora^[1] – 20. června 1954 Praha^[2] ) byl český architekt, návrhář nábytku, malíř, autor mnoha publikací (např. O svérázu krojovém a bytovém), věnoval se ochraně památek a byl významným mecenášem. Náleží ke generaci Národního divadla. V počátcích své kariéry patřil k představitelům novorenesance, spolupracoval a byl ovlivněn architektem Antonínem Wiehlem, vůdčí osobností novorenesance navazujícího na tradici české renesance 16. století.^[3] Od počátku 20. století se stal jedním z nejvýznamnějších představitelů české secesní architektury.

Po studiích se Josef Fanta stal asistentem Josefa Zítka (svého profesora a architekta, autora např. Národního divadla, Rudolfina) při stavbě Národního divadla. Fanta při této stavbě mimo jiné vytvořil novorenesanční lampu, která dodnes stojí před Národním divadlem. Poté působil jako asistent na České technice a profesor na ČVUT. Od roku 1918 byl členem České akademie věd a umění.

Autorsky se podílel mj. na stavbách Hlávkových kolejí v Praze, odbavovací budově dřívějšího Nádraží císaře Františka Josefa (dnes Hlavního nádraží v Praze), budov ondřejovské observatoře, domu Hlahol v Praze či Mohyly míru (památník bitvy u Slavkova). Jeho dílem je také budova současného Ministerstva průmyslu a obchodu, která se nese v duchu podobné stavby, realizované v letech 1912–1919 v japonské Hirošimě náchodským rodákem Janem Letzelem. Zabýval se také rekonstrukcemi památek (kostel svatého Václava na Zderaze a Slavína na Vyšehradě) a návrhy náhrobků, architektonických sgrafit, výzdoby interiérů a uměleckoprůmyslových děl. Je považován za tvůrce secesní architektury a navazoval v ní na českou novorenesanční tradici 19. století.

Je autorem návrhu sgrafit Wiehlova domu čp. 792 na Václavském náměstí (1894–96) společně s Mikolášem Alšem.^[4][5]

Jeho manželkou byla Julie Fantová-Kusá, významná pracovnice ženského emancipačního hnutí a starostka brněnského ženského spolku Vesna. Měli čtyři děti: dcery Marii, Evu a Barboru a syna Josefa, který zemřel na italské frontě na konci první světové války (27. 10. 1918). Dcera Maria se stala známou novinářkou a překladatelkou, psala pod pseudonymem Ma-Fa, měla dlouhodobý romantický vztah s českým politikem Janem Masarykem^[6]. Eva provdaná Horlivá byla překladatelka, Barbora se provdala za svého bratrance Jiřího Kameníčka, zakladatele firmy na obráběcí stroje (později přejmenované na TOS Hostivař).

• sgrafita Wiehlova domu

• Hlávkovy studentské koleje, Praha (1903)
• Kostel svatého Jana Nepomuckého, Rožmitál pod Třemšínem – radikální přestavba (1904–1905)
• Ondřejovská hvězdárna (2 kopule a Fričova vila)
• Budova Nádraží císaře Františka Josefa (dnes Hlavní nádraží) Praha (1901–1909)
• Vila Bohumila Hobzeka, Hradec Králové, Balbínova ulice 3, čp. 447 (1909–1910)^[7]
• Mohyla míru na návrší u obce Prace u Brna (1912)
• Budova ministerstva obchodu (dnes Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky) Praha 1 – Staré Město, čp. 1039, Na Františku 32, Klášterská 2, Revoluční 27 (projekt 1925–1926, stavba 1928–1932) Budova ministerstva ve stylu klasicizující pozdní secese. Autory sochařské výzdoby jsou Čeněk Vosmík a Josef Augustin Paukert. V době svého vzniku byla stavba již stylově archaická, což bylo v tisku napadáno, odsuzováno a zesměšňováno. Kritik Jaromír Pečírka čelil dokonce v roce 1930 soudní žalobě od autorů sochařské výzdoby.^[8]
• Vila Kouřimka, Poděbrady
• Obereignerova vila, Poděbrady
• Vosmíkova vila, Praha 5^[9]
• Usedlost Josefa Fanty (úprava staršího stavení pro vlastní bydlení)

• O svérázu krojovém a bytovém (1895)

• V roce 1926 mu byl udělen čestný titul doktora technických věd (dr. h. c.) Českého vysokého učení technického v Praze ^[10].

• 
  Průčelí hlavního nádraží v Praze
• 
  Původní hala nádraží, dnes Fantova kavárna
• 
  Hlávkova kolej, Praha, Nové Město
• 
  Pomník Mohyla míru na Slavkovském bojišti
• 
  Západní historická kopule v Astronomickém ústavu na Ondřejově
• 

  (c) Sokoljan na projektu Wikipedie v jazyce čeština, CC BY-SA 3.0
  Bývalá pracovna J. J. Friče na ondřejovské hvězdárně
• 
  Wiehlův dům na Václavském nám. v Praze (návrh ornamentálních sgrafit)
• 
  Spolkový dům Hlahol
• 

  (c) ŠJů, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0
  Vosmíkova vila, Praha 5
• 
  Budova ministerstva obchodu, 1928–34^[11]
• 
  Sv. Vaclav na Zderazě
• 
  Kostel svatého Jana Nepomuckého v Rožmitále

• TOMAN, Prokop. Nový slovník československých výtvarných umělců. 3. vyd. Svazek 1. Praha: Rudolf Ryšavý, 1947. Heslo Fanta, Josef, s. 209. 
• ŠTECH, V. V. V zamlženém zrcadle. Praha : Československý spisovatel, 1969, str. 45, 67, 77, 82, 171, 199, 216.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Josef Fanta na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Josef Fanta
• Zuzana Lizcová. Josef Fanta - více než jen stavitel pražského Hlavního nádraží. archiweb [online]. 2006-12-06 [cit. 2011-04-17]. Dostupné online. 
• Zdeněk Lukeš: Kolos na vltavském nábřeží. Jak to bylo s kontroverzním sídlem ministerstva? In: Lidovky.cz. 04.05.2017.
• Josef Fanta v informačním systému abART