Josef Gonic

Josef Gonic
Narození	4. března 1902 Kyjov Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	18. července 1949 (ve věku 47 let) Věznice Pankrác Československo Československo
Místo pohřbení	Ďáblický hřbitov
Národnost	česká
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Gonic (4. března 1902^[1] Kyjov – 18. července 1949 Věznice Pankrác) byl český voják a protikomunistický odbojář odsouzený komunistickým režimem k trestu smrti a popravený v roce 1949.^[2]

Narodil se v roce 1902 v Kyjově.^[3][4] Po absolvování základní školní docházky navštěvoval do roku 1920 reálnou školu v Hodoníně. Oženil se v roce 1929. V roce 1930 se mu narodila dcera.^[5]

V roce 1921 začal studovat na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě. Studium na ní dokončil v srpnu 1923. V září téhož roku nastoupil jako poručík u pěšího pluku č. 39 v Petržalce. V říjnu 1928 byl poté povýšen do hodnosti nadporučíka a v roce 1931 do hodnosti kapitána. Z Bratislavy pak odešel až v dubnu 1934. Poté započal studium na Vysoké škole válečné.^[6] Studium na ní ukončil v červnu 1936. Od srpna téhož roku do září 1938 poté působil u bratislavské 9. divize. V létě 1938 poté začal působit ve 4. oddělení VII. sboru. V červenci 1937 byl povýšen do hodnosti štábního kapitána. Od září 1938 poté působil jako přednosta 4. oddělení štábu hraničního pásma XV v Banské Bystrici. Po okupaci Československa v březnu 1939 a vyhlášení Slovenského štátu byl v červnu 1949 demobilizován a nuceně přemístěn do Prahy.^[5]

V červenci 1939 začal pracovat jako referent a vrchní komisař oddělení mezd na ministerstvu zdravotnictví a sociální správy. V roce 1940 se stal členem protinacistického odboje. Spolupracoval přitom mj. s bratrancem své ženy, který byl v roce 1942 gestapem dopaden a popraven. Byl i členem Obrany národa. V rámci své činnosti v této organizaci odposlouchával telefonní hovory Němců a snažil se zabránit odvedení Čechů k totálnímu nasazení. V červnu 1943 poté vykonával zaměstnání podobného charakteru na Úřadu práce v Pardubicích. Ke konci druhé světové války měl být totálně nasazen, nicméně vzhledem k fingování nemoci se mu totálnímu nasazení nakonec podařilo vyhnout.^[5]

V roce 1945 se účastnil Pražského povstání, přičemž již v den jeho vypuknutí opět nastoupil vojenskou službu. Během povstání se mu podařilo odzbrojit a zajmout dva německé vojáky. Později byl členem štábu v úseku Praha-Střed. Ke konci povstání pak působil jako velitel obrany kasáren Jiřího z Poděbrad. V rámci obrany těchto kasáren měl zásadní podíl na záchraně jeho vojenské skupiny. Poté se účastnil bojů u Stavovského divadla. Od května do června 1945 byl zároveň velitelem pluku Revoluční gardy, přičemž za svou činnost byl oceněn medaili za chrabrost.^[5]

Později byl se zpětnou platností ke květnu 1943 povýšen na majora generálního štábu. Stal se rovněž referentem třetího oddělení generálního štábu. V říjnu 1946 se stal podplukovníkem generálního štábu. Jako referent poté působil i od listopadu 1947, tentokrát u skupiny silniční dopravy 7. oddělení Hlavního štábu.^[5]

Po komunistickém převratu v roce 1948 se stal členem protikomunistického odboje. Stal se přitom členem odbojové skupiny Praha – Žatec, která měla chtít podle obvinění Státní bezpečnosti uskutečnit státní převrat.^[7][8] Ten se měl původně konat v únoru 1949, později byl přesunut na začátek března 1949. Převrat měli vést Karel Sabela a Miloslav Jebavý, přičemž do jeho plánu měl Gonice v lednu 1949 zasvětit Vilém Sok-Sieger. S tím měl poté plánovat obsazení budov Ministerstva obrany a Hlavního štábu.^[5][9][10]

Na začátku března 1949 (tedy krátce před údajným začátkem převratu) byl v rámci Akce Norbert zatčen,^[11] v dubnu 1949 na něj pak bylo podáno trestní oznámení. V květnu 1949 se ještě formálně stal členem 12. divize v Litoměřicích, tou dobou byl však již dva měsíce ve vazbě. V té byl podle pozdějších svědectví během výslechů mučen. Za trestné činy velezrady a vyzvědačství byl v politickém procesu poté v červnu 1949 odsouzen k trestu smrti.^[12][13][14] Po zamítnutí odvolání byl v červenci 1949 popraven.^{[15][16][17][18]}

Není ovšem vůbec jasné, nakolik byla obviněná vykonstruovaná a zda se měl převrat skutečně odehrát, či zda šlo pouze o vymyšlené spiknutí Státní bezpečnosti, která se takto chtěla zbavit demokraticky smýšlejících členů v armádě.^[5] Na jeho památku bylo instalováno několik pamětních desek.^{[19][20][21][22]}

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Josef Gonic na Wikimedia Commons

• PEJČOCH, Ivo. Vojenské osoby popravené v období politických procesů v Československu v letech 1948-1955. Praha: Ministerstvo obrany ČR - Prezentační a informační centrum MO, 2009 tisk. 231 s. ISBN 978-80-7278-520-9.. S. 17 a násl.