Josef Hladík (sochař)

Josef Hladík
Josef Hladík (z rodinného archivu)
Narození	13. května 1874 Praha Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	22. ledna 1948 (ve věku 73 let) nebo 14. ledna 1948 (ve věku 73 let) Olomouc Československo Československo
Alma mater	Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze
Povolání	sochař, restaurátor a medailér
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Hladík (13. května 1874 Praha – 22. ledna 1948 Olomouc^[1]) byl sochař a štukatér, vlastenec a vášnivý divadelní ochotník, fotograf, provozovatel kin a půjčovny filmů.

Život Josefa Hladíka nezačal příliš šťastně. Rodiče nebyli schopni se o malého Josefa postarat, proto jej odložili na ulici. Novorozence nalezl v Praze na Starém Městě před svým domem švec a společně se svou ženou se stali jeho pěstouny. Dle křestního listu, který měl nalezenec v povijanu, byli jeho rodiči Anna a František Hladíkovi. Se svými biologickými rodiči se Josef Hladík nikdy nesetkal. V početné pěstounské rodině žil až do roku 1895, kdy se za prací přestěhoval do Olomouce^[1][2].

Ševcovské povolání jeho pěstouna bylo patrně důvodem, proč se měl vyučit rukavičkářem. Toto řemeslo ho však nebavilo, a tak nastoupil do učení k Františku Olivovi v Praze. V jeho dílně se vyučil štukatérem a sochařem. Měl velké štěstí, že se zde setkal s Ladislavem Šalounem, budoucím akademickým sochařem a autorem Husova pomníku v Praze na Staroměstském náměstí. Šaloun umělecky ovlivnil Hladíka více než Oliva a formoval ho nejen jako sochaře, ale také jako všestranného umělce a zapáleného vlastence. Nasměroval mladého učně do ochotnického divadla, kde již Šaloun působil jako režisér, herec i zpěvák. Hladík se zde poprvé postavil na divadelní prkna^[1][2].

Po vyučení mistr Oliva doporučil Hladíka do sochařsko-štukatérské dílny Františka Vyhnánka v Olomouci, kde pak Hladík strávil zbytek života a zúročil své všestranné umělecké nadání. V roce 1895 se tedy přestěhoval do Olomouce. Vyhnánek v době Hladíkova příchodu již začal se stavbou svého rodinného domu a nové dílny v Úřední ulici, nynější třídě Svornosti 15. Zde se Hladík významně podílel na vnitřní i venkovní štukové výzdobě domu (dosud zachováno). Krátce po svém příjezdu do Olomouce se Hladík zapojil také do činnosti ochotnického divadla jako herec a později i jako režisér^[2][1].

Vyhnánkova firma se zdárně rozvíjela a protože to byla jediná štukatérská firma na střední Moravě, neměla o zakázky nouzi. Z návalu zakázek se však mistr Vyhnánek nervově zhroutil a Hladík se musel ujmout vedení firmy. Vyhnánek po půl roce nemoci zemřel (1900) a v roce 1901 si Hladík vzal ovdovělou Kateřinu (Vyhnánkovou) za ženu, jak bylo tehdy mezi řemeslníky obvyklé. Jejich manželství bylo dle Hladíkových zápisků šťastné, avšak bezdětné^[2].

Firma se zdárně rozrůstala o nové zaměstnance a pracovala na výzdobě mnoha soukromých i veřejných budov, zejména na Moravě. Mezi zakázky, jichž si Hladík nejvíce cenil, patřila rozsáhlá rekonstrukce Arcibiskupského paláce včetně realizace sochy sv. Václava v životní velikosti nad vstupem do budovy (dosud zachována), výzdoby hlavního sálu a dalších místností (1904-1906). Spokojenost arcibiskupa Františka Bauera s provedenými pracemi vyústila v další zakázky - tvorbu pamětních medailí s portréty olomouckých arcibiskupů Bauera, Kohna, Stojana, Prečana a také amerického biskupa Kubelky z Milwaukee u Chicaga. V době náročné rekonstrukce arcibiskupského paláce Hladík současně získal zakázky na opravu kostela v Tršicích a výzdobu gymnázia ve Vyškově. Další významnou sakrální prací byla rekonstrukce a doplnění sochařské výzdoby Sarkanderovy kaple v Olomouci^[2].

Hladík byl všestranným umělcem, který kromě svého působení v sochařsko-štukatérské dílně a vedle divadelního ochotnictví provozoval 3 kina (Kosmos a Orion v Olomouci, kino ve Velké Bystřici) a půjčovnu filmů. Byl také nadšeným fotografem a cestovatelem. Kromě častých pracovních cest do Rakouska a Itálie podnikl velkou cestu do Afriky, Egypta (Karnak), Izraele a Súdánu. O této cestě sepsal cestopis, který se však nedochoval^[3][2][1].

Josef Hladík byl také zapáleným vlastencem, o čemž svědčí realizace plastik významných osobností z české historie – např. Jana Husa, Jana Žižky, Amose Komenského, Bedřicha Smetany, Jaroslava Vrchlického, Boženy Němcové, T. G. Masaryka…

Velký objem zakázek vedl k dalšímu rozšiřování dílny. Počet zaměstnanců firmy se měnil dle množství zakázek a během jejího trvání se zde vystřídalo celkem 218 zaměstnanců. Hladíkova firma působila nejen na Moravě a v Čechách, ale i v Rakousku a na Slovensku. Kromě sochařsko-štukatérské dílny v Olomouci Hladík vlastnil v Pavlovicích firmu se 60 zaměstnanci na výrobu umělého mramoru a kamene, schodů a terazza.^[4][2]

Manželka Kateřina, která mu významně pomáhala s organizací zakázek i chodem firmy, zemřela v roce 1914^[2]. Po její smrti se seznámil s Marií Mičkalovou (21. 1. 1899 – 5. 6. 1946), biletářkou kina Kosmos, se kterou měl celkem čtyři dcery. Z nemanželského svazku se jim narodily dvě dcery Vlasta (1920) a Milada (1922). V roce 1931 se Josef Hladík s Marií oženil a následující rok se jim narodila třetí dcera Ludmila (1932). Hladík celý život toužil po synovi, a proto když se mu narodilo poslední dítě, opět dcera, dostala jméno po otci – Josefa (1938). Manželka Marie v pouhých 46 letech zemřela a dva roky poté zemřel ve svých 74 letech i Josef Hladík^[1].

Hladíkovým úmrtím jeho dílny zanikly. O nejmladší dceru Josefu se starší sestry nedokázaly postarat, proto byla na vychování poslána nejprve do kláštera ve Šternberku a po jeho zrušení vystřídala několik dětských domovů^[3][1]. Kromě jména po otci tak Josefa zdědila i osud dítěte vytrženého z rodiny a rodinná historie se vrátila zpět na svůj smutný začátek. Přesto Josefa na svůj osud nezanevřela, díky své houževnatosti a optimismu se dokázala poprat se životem.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Josef Hladík na Wikimedia Commons