Josef Hofer

Josef Hofer
páter Josef Hofer
Jiná jména	pseudonymy: „Rectus“ (= spravedlivý), „Jakub Posolda“, „Josef Hříva“[1]
Narození	19. listopadu 1871 Snovídky [2]
Úmrtí	8. března 1947 (ve věku 75 let) Luhačovice [3] Československo Československo
Alma mater	Cyrilometodějská teologická fakulta Univerzity Palackého
Povolání	učitel, katolický kněz, novinář, náboženský spisovatel, politický publicista[1]
Nábož. vyznání	římskokatolické
Partner(ka)	Božena Obranská (* 12. června 1892 ve Slatěnicích u Olomouce)
Děti	dcera Anežka, syn Gorazd
Rodiče	Pavel Hofer, Anežka Hoferová
Příbuzní	sestry
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Hofer (19. listopadu 1871 Snovídky^[4][5] – 8. března 1947 Luhačovice^[5]) byl katolický a posléze československý kněz, učitel, novinář, náboženský spisovatel a politický publicista, autor povídek a črt.^[1][5] Znám především jako kritik olomouckého arcibiskupa ThDr. Theodora Kohna^[6] a farář ze Starého Hrozenkova na Moravských Kopanicích.^[6]

Josef Hofer se narodil v roce 1871 ve Snovídkách na Vyškovsku.^[7] Kněžská studia na brněnském semináři napoprvé nedokončil, a tak se živil jako výpomocný učitel v Komárově u Opavy.^[7] Později se ke studiím vrátil, absolvoval teologii v Olomouci a v roce 1900 byl vysvěcen.^[7] Jako kněz působil v Zábřehu nad Odrou, v Polance u Opavy, u Panny Marie ve Strážnici, ve Slatinicích u Olomouce a nakonec deset let ve Starém Hrozenkově na Moravských Kopanicích.^[7] Ze svého desetiletého pastorování v kraji na moravsko-slovenském pomezí čerpal náměty pro svá díla: „Bohyně na Žítkové“, „Povídky z Kopanic“ a „Kopaničářské povídky“.^[7] Názorově měl blízko ke Katolické moderně. Pod pseudonymem "Rectus" vystupoval na počátku 20. století na stránkách tisku proti tehdejšímu olomouckému arcibiskupovi ThDr. Theodoru Kohnovi.^[7] Byl také vytrvalým kritikem celibátu.^[7] Po vzniku Československa se účastnil kněžského reformního hnutí. Poté, co byl v roce 1920 suspendován, přestoupil do nově vzniklé církve československé.^[7] Působil pak opět několik let jako pedagog.^[7] Po odchodu na odpočinek v Luhačovicích nepřestával být literárně aktivní.^[7] Své zážitky z působení v katolické církvi vtělil do dvojdílné knihy "Římská církev v nedbalkách".^[7] Zemřel v roce 1947 v Luhačovicích.^[7]

Josef Hofer se narodil 19. listopadu 1871 ve Snovídkách (okres Vyškov^[8]) v rodině domkaře Pavla a jeho manželky Anežky.^[6] Otec byl cihlářský dělník, živil se námezdní zemědělskou prací; rodina měla domek a kousek pole.^[6] Obecnou školu vychodil Josef Hofer v jednotřídce v Nemoticích; české gymnázium navštěvoval v Uherském Hradišti a svoje gymnaziální studia ukončil v roce 1893^[8] složením maturitní zkoušky.^{[6] [p 1]} Po maturitě (1893) zahájil Josef Hofer (na přání rodičů) studium bohoslovectví v Brně, které ale po několika týdnech ukončil.^[6] Ve svých 22 letech nastoupil vojenskou službu (jako jednoroční dobrovolník) u pěšího pluku c. k. zeměbrany (zemské obrany) v Olomouci.^[6] Odtud byl odeslán do jednoroční školy v Krakově.^[6] V lednu 1894 onemocněl očním trachomem (nemoc způsobená bakterií Chlamydia trachomatis), v dubnu 1894 nastoupil na zdravotní dovolenou, v jejímž průběhu (září 1894 – leden 1895) si přivydělával jako výpomocný učitel v chřibské Stupavě pod Buchlovem.^[8][6] V lednu roku 1895 se vrátil k zeměbraně a dokončil zde svoji povinnou vojenskou službu.^[6]

Učitelské profesi se dále věnoval od září 1895; získal pedagogickou praxi a následně složil zkoušku učitelské zralosti.^[6] Školní rok 1895/1896 odučil (do června 1896) na utrakvistické škole v Komárově u Opavy.^[6] Zde, během kontrolní návštěvy (vizitace) olomouckého arcibiskupa ThDr. Theodora Kohna, mu bylo nabídnuto místo v olomouckém bohosloveckém učilišti.^[6][8] Po čtyřech letech studia byl Josef Hofer v roce 1900 vysvěcen na kněze.^[8] (Světil jej olomoucký arcibiskup ThDr. Theodor Kohn.)^[6] Nějaký čas poté působil Josef Hofer jako 4. kooperátor (kaplan) v kostele u svatého Michala v Olomouci^[8] a současně vyučoval jako cvičný učitel na arcibiskupském ústavu učitelek a sester voršilek v Olomouci.^[6]

Od poloviny roku 1902 (ale převážně pak v průběhu roku 1903) začal Josef Hofer (pod pseudonymem „Rectus“) kritizovat v článcích („Naše arcidiecéze“^[8]) v časopisu „Pozor“ církevní praktiky olomouckého arcibiskupa ThDr. Theodora Kohna.^[6] Hofer poukazoval na jeho upřednostňování němčiny při komunikaci s českými kněžími a poškozování církve nevhodnou personální (kádrovou) politikou.^[6] Dále Hofer kritizoval Kohnovu špatnou komunikaci s věřícími, pýchu, nadřazenost, svatokupectví a jeho přílišnou orientaci na ekonomickou prosperitu a rozšiřování církevního hmotného majetku v arcidiecézi.^[8] Theodor Kohn přirozeně pátral v arcidiecézi, kdo se skrývá pod pseudonymem „Rectus“.^[8][9] Svoji detektvní pozornost zaměřil na duchovní, s nimiž se v posledním období dostal do nějakého konfliktu.^[9] Okruh podezřelých později zúžil na několik kněží, o kterých se mu doneslo, že se v nedávné době sešli v Olomouci na faře u svatého Michala a bavili se na jeho účet.^[9] Nechal je všechny přeložit na jiná působiště. V domnění, že našel pravého autora, nechal uvrhnout do kněžské internace v Kroměříži nevinného pátera Františka Ocáska (1857–1945),^[9] kněze působícího ve Velkých Kunčicích pod Ondřejníkem.^[8] Ocáskův odchod z Olomouce provázel ovšem hlučný konflikt, při němž kněz arcibiskupovi vyhrožoval pomstou.^[9] Josef Hofer ale nedovolil, aby byl potrestán někdo jiný a přiznal se tedy k autorství článků.^[8] Hofer nebyl jediný, kdo kritizoval Kohna, neboť arcibiskup svým jednáním pobuřoval i další vyšší katolické hodnostáře v čele s říšským poslancem a knězem Antonínem Cyrilem Stojanem.^[8] Spor „Kohn versus Hofer“ byl definitivně ukončen v prvním kvartálu roku 1904 Římem.^{[6] [p 2]}

Josef Hofer složil v Brně (po dvouletém pobytu v Olomouci) zkoušku učitelské způsobilosti.^[6] Stal se postupně kaplanem v Zábřehu nad Odrou, v Polance u Opavy, u Panny Marie ve Strážnici a nakonec ve Slatinicích u Olomouce (1907-1910).^[6] Kvůli sporům s církví musel Josef Hofer opustit Hanou a v únoru 1910 byl („z trestu“) přidělen do pozice faráře ve Starém Hrozenkově na Moravských Kopanicích.^[6] (Farnost Starý Hrozenkov v té době zahrnovala pouze osady Žítková, Vápenice, Vyškovec a Lopeník.^[8])

Josef Hofer zahájil svoji „kopaničářskou misi“ v zimě roku 1910, kdy se ubytoval na faře ve Starém Hrozenkově spolu se svými sestrami, které se mu (i v předchozích místech, kde působil) staraly o domácnost.^[6] V průběhu doby Hofer opravil zanedbané hospodářství (pořídil velký včelín, koupil dobytek, krávy a ovce) a pořídil si též koně – dopravní prostředek k cestám do strmých kopců ke stavením roztroušeným po Moravských Kopanicích.^[6] Pastorační činnost vykonával poctivě: na samoty putoval na hřbetu koně za každého počasí, neváhal obléci si kopaničářský kroj, sbíral výšivky z kopaničářských krojů a nechal si zhotovit mešní roucho (ornát) vyzdobené výšivkami s kopaničářskými motivy.^[6]

V červenci, srpnu a září roku 1912 vyšly v Lidových novinách čtyři fejetony (první vyšel 31. července 1912) podepsané pseudonymy: Jožika, Josika a Jošika. V nich jejich autor nařkl faráře Josefa Hofera z toho, že zneužívá robotní povinnost místních Kopaničářů, na hrozenkovské faře se chová jako zbohatlík a zaostalý a chudý místní lid ovládá coby "duševní vůdce". Pisatel zaútočil i na ženy z Kopanic, kterým přiřkl mnohé nectnosti včetně cizoložství a alkoholismu.^[6] Faráře Josefa Hofera označil za ochmelku, který vysedává po hospodách, hraje karty a pije pálenku.^[6]

V reakci na tyto nepravdy otiskly Slovácké noviny 7. srpna 1912 Hoferův článek „Pokrokový lotr“. V něm se Hofer zastal kopaničářských žen. V dalších Hoferových reakcích (zveřejněných 31. srpna 1912 a 7. září 1912) pak hrozenkovský farář varoval pisatele, o němž se domníval, že je z okruhu sběratelů lidových písní, že Kopaničáři nebudou návštěvníky jemu podobné tj. sběratele a národopisce vítat s "otevřenou náručí".^[6]

Během svého působení na Moravských Kopanicích šířil Josef Hofer mezi prostými lidmi nejen slovo Boží ale i osvětu o zdravovědě a hygieně.^[6] Zároveň využíval svých kontaktů na „vyšších místech“ ke zlepšení života lidí v této tehdy silně zaostalé oblasti.^{[6] [p 3]} Ve svých kázáních (v kostelíku Nanebevzetí Panny Marie) ve Starém Hrozenkově nabádal Kopaničáře k dodržování Desatera a omezování konzumace pálenky.^[6] Hofer byl horlivý, nesmlouvavý, přímočarý a jeho cholerická letora mu vynesla mezi farníky označení „náš běsný farárisko“.^[6] S Kopaničáři se sice sblížil, ale jeho občasná samolibost až panovačnost jej čas od času zaháněla do izolace.^[6]

Josef Hofer si během své „kopaničářské mise“ zapisoval krátké příběhy, epizody, události, zvyky i místní nářečí Kopaničářů.^[6] Tyto národopisné poznámky se staly zdrojem pro jeho novinové články i knižně vydávané soubory povídek.^[6] V nich jakož i v podčárnících (uveřejňovaných v „Našinci“, „Slováckých novinách“ a „Ječmínku“) tak Josef Hofer realisticky zachytil rychle mizející běžný svět a život lidí na Moravských Kopanicích v začátku dvacátého století.^[6]

Jeho první knihou s kopaničářskou tematikou jsou (v roce 1913 vydané) „Bohyně na Žítkové“ s podtitulem „Velezajímavé skutečné případy, jak vychytralé venkovanky ‚bohyňují‘ čili čarují“. Podtitulek naznačil, že Hofer tímto dílem sledoval „osvětový“ cíl – demaskování pověr o „čarování“ na Kopanicích. Hofer tyto ženy (bohyně) vylíčil nelichotivě jako podvodnice lákající peníze z důvěřivých lidí.^[10] I přes svůj krajně nedůvěřivý přístup k „bohyním“ přiznal Josef Hofer i to, že „měly pro každého vlídné slovo, doboru radu, prospěšný lék“.^[10] A přidal i jejich přiléhavou charakteristiku: „Bohyně otvírají dveře minulosti, odhrnují temný závoj budoucnosti, volají za svědky mrtvé z temných hrobů …“^[10] Hofer byl zásadním odpůrcem víry v magické praktiky bohyň, popíral jejich nadpřirozené schopnosti a snažil se dokázat, že jde o triky těžící z lidské pověrčivosti.^[10]

Není snadno dovědět se s jistotou všecky šmejdy, úskoky a způsoby jejich bohyňování, neboť našince, jehož buď osobně, nebo dle pověsti znají, nepřipustí do svých svatyň. Klienti málokdy co prozradí, leč by nebyli uspokojeni … Duševědu arciť ani jedna ani druhá nestudovala, ale na první pohled dovede vyčísti z tváře bolest, nemoc, sklíčenost ba i přetvářku. Velmi dovedně se dovedou všechny dotazovat, výtečně kombinovat a zvláště na to dbají, aby svou vševědoucností dovedly své kienty překvapit.

Josef Hofer, Bohyně na Žítkové, ^[10]

Dále následovaly „Povídky z Kopanic“ (1916) a "Kopaničářské povídky" (1923).^{[6] [p 4]} Ke kopaničářské tematice se Josef Hofer vrátil s notným časovým odstupem dílem „Ze života Kopaničářů“ (1940) a ve svých časopiseckých příspěvcích z let 1940, 1941 a 1946 (viz níže).^[6]

Po vzniku samostatného Československa (po roce 1918) se v katolické církvi začaly šířit snahy o její reformaci a přizpůsobení se tehdejší (nové) době.^[6] Nositelem těchto reformních snah byla skupina kněží – tzv. Katolická moderna.^[6] Když tato skupina nedosáhla kýžených změn a reformace církve, odtrhla se a založila Církev československou.^[6] (Ta se od roku 1971 jmenuje Církev československá husitská.^[6]) Od roku 1918 stál Josef Hofer na jedné z předních pozic reformního boje československého duchovenstva s Římem.^[8] Mezi požadavky reformistů patřilo i zrušení celibátu. Josef Hofer byl jeho vytrvalým kritikem a také se, jako první kněz v Československu, v roce 1920 (na protest) oženil.^[6] Současně s Hoferem se oženil také jeho kaplan Karel Pírek (oddali jeden druhého).^{[6] [p 5]}

Manželkou Josefa Hofera se stala Božena Obranská z hospodyňské školy v Uherském Hradišti.^[6] Narodila se 12. června 1892 ve Slatinicích u Olomouce jako nemanželská dcera farské kuchařky a místního kaplana.^[6] Rodiče se o Boženu nestarali a tak ji vychovávali její prarodiče a matčina sestra.^[6] Josef Hofer působil nějaký čas ve Slatinicích u Olomouce (viz výše), o osudu Boženy Obranské se dozvěděl, podporoval ji a ona se do něj později zamilovala.^[6]

Sňatek Hofera s Obranskou nezůstal církví „nepovšimnut a nepotrestán“.^[6] Počátkem května 1920 byl Hofer suspendován a musel opustit katolickou církev.^[6][8] (Oficiálně byl z jejího středu exkomunikován 5. února 1921.^[6])

Josef Hofer veřejně vstoupil do Církve československé, pomáhal ji zakládat, ale kněžské povolání opustil a vrátil se ke své učitelské profesi.^[6] V letech 1920 až 1924 učil v Novosedlích u Mikulova (na jižní Moravě).^[6] (Zároveň zde působil jako správce školy.^[6]) S manželkou Boženou měl tou dobou již dvě malé děti: dceru Anežku a syna Gorazda.^[6] V roce 1924 byl na vlastní žádost penzionován.^[6] Přesídlil do Luhačovic, kde si zakoupil vilku č.p. 319 (zvanou „Samohrádek“).^[6]

V roce 1931 vyšel v několika nákladech první a v roce 1933 druhý díl Hoferovy knihy „Římská církev v nedbalkách“, kde ostře kritizoval církevní praktiky, chování vyššího kléru a dogmatické přístupy v prvorepublikové církvi.^[6]

Zlepšovat poměry v zaostalém kraji Moravských Kopanic pomáhal Josef Hofer nejen během své (přímé) pastorační (fyzické) přítomnosti zde (v letech 1910 až 1920), ale i později a to v době, kdy již působil mimo moravsko-slovenské pomezí a i po svém odchodu z církve.^[6] V roce 1925 například dosáhl (apelem u moravského zemského prezidenta Jana Černého) postavení nové větší školy dole na Žítkové a na Bošáčkách ve Vyškovci.^[6] Velmi naléhavě Hofer také apeloval na zřízení zdravotního obvodu se stálým lékařem, který na Moravských Kopanicích chyběl.^[6]

Od konce 20. let dvacátého století trpěl Josef Hofer cukrovkou.^[6] V roce 1944 se jeho zdravotní stav prudce zhoršil a ke konci roku 1944 byl hospitalizován v nemocnici ve Zlíně.^[6] (Kvůli spojeneckému bombardování v roce 1945 byl nucen zlínskou nemocnici opustit.^[6]) Poslední dva roky svého života strávil Hofer v Luhačovicích.^[6] Těsně před smrtí byl Josef Hofer jmenován čestným zakládajícím členem "Muzejního spolku" při Krajském muzeu v Bojkovicích.^[6] Muzeu v Bojkovicích věnoval Josef Hofer velkou část svých sbírek z Kopanic. Nechyběly ani ornáty – kopaničářskými výšivkami bohatě ozdobená mešní roucha.^[6] Josef Hofer zemřel v Luhačovicích v sobotu 8. března 1947.^[6] Jeho pohřbu se účastnila delegace dvaceti osob z kopaničářských obcí a z Bojkovic.^[6]

• příspěvky do Moravských listů (během studií)^[6]

• 1902 – Hofer, Josef. Kněžský coelibát v katolické církvi. Olomouc: Kramář a Procházka, 1902. 163 stran

• 1903 – "Naše arcidiecese" (několik článků v olomouckém časopise "Pozor", 1903; publikováno pod pseudonymem "Rectus")^[6]

• 1903 – "Organisované učitelstvo moravské a náboženství" (vydal v Olomouci pod pseudonymem: "Jakub Posolda")^[6]

• 1906 – Hofer, Josef. Prospěje neb uškodí odstraníme-li náboženství vůbec a náboženství katolické zvláště?: věnováno prof. dr. Masarykovi a Judovi. V Holešově: Nákladem vlastním, [1906]. 128 stran. (Spisek publikován nakladateli Zaorálek a Tuček v Holešově; pod pseudonymem: "Josef Hříva")^[6]

• 1909 – Hofer, Josef. Volná myšlenka, čili, Je-li člověk zvířetem. Slatěnice u Olomouce: Josef Hofer, [1909]. 112, 139 s. (Pramen ^[6] uvádí, že vydáno nákladem vlastním, brožovaný spisek, tisk Zaorálek a Tuček v Holešově 1908)^[6]

• 1909 – Hofer, Josef. Lze-li žíti mravně bez Boha a bez jeho přikázání?. Slatěnice u Olomouce: Jos. Hofer, 1909. 139, 1 s. (nákladem vlastním, 1909)^[6]

• 1912 – „Pokrokový lotr“. In: Slovácké noviny. 1912, ročník 29, číslo 52, strana 2.^[8]

• 1912 – „Pokrokové Zájmy“. In: Slovácké noviny. 1912, ročník 29, číslo 63, strany 1-2.^[8]

• 1912 Hofer, Josef. Bohyně na Žitkové: velezajímavé, skutečné případy, jak vychytralé venkovanky „bohyňují“, čili, čarují. [Holešov]: J. Hofer, [1912]. 136 stran (Prameny ^[6][10] uvádějí rok 1913, nákladem vlastním, tisk Zaorálek a Tuček, Holešov)

• po roce 1913 – „Črty z Kopanic“ uveřejňované v „Slováckých zájmech“, „Ratolesti olivové“ a „Lidové tvorbě“^[6]

• 1916 – Hofer, Josef. Povídky z Kopanic. Olomouc: Družina literární a umělecká, 1916. 136 stran. Knihovna Družiny literární a umělecké v Olomouci; III.^[6]

• 1917 – „Za zemřelým farářem, p. Augustinem Večeřou z Březové“ („Slovácké noviny“ číslo 24, 1917)^[6]

• 1920 – Hofer, Josef. Pokrokáři, agrárníci, sociální demokraté, národní socialisté a - náboženství. Ve Starém Hrozenkově na Moravě: nákladem vlastním, vydala Expedice Petr Šrámek v Prostějově, 1920. 152 stran.^[6]

• 1920 – Hofer, Josef. Řecká hierarchie a nižší kněžstvo. Olomouc: Pozor, 1920. 36 stran

• 1922 – Hofer, Josef. Řím, český nepřítel. Olomouc: nákladem vlastním, 1922. 23 stran.^[6]

• 1922 – Hofer, Josef. Římská noblesa. 1. vydání, Olomouc: nakladatelství "Pozor", [1922]. 46 stran^[6]

• 1923 – Hofer, Josef. Kopaničářské povídky. V Olomouci: Vydavatelství „Pozor“, 1923. 307-[I] s.^{[6][10] [p 4]}

• 1931 – „Povídky z Kopanic“ (vyšlo pouze jako příloha časopisu „Pozor“ v Olomouci)

• 1931 – Hofer, Josef. Římská církev v nedbalkách. Praha: Volná myšlenka, 1931. 289 stran.^[6]

• 1933 – Hofer, Josef. Římská církev v nedbalkách. II. díl. V Praze: nakladatelství Volné myšlenky, 1933. 268 stran.^[6]

• 1938 – „Legenda o svatém Husovi“ (oslavná prozaická báseň; publikováno pod pseudonymem „Rectus“; prvních 100 výtisků číslováno jako bibliofilie, Žlutý stůl, Praha 1938)^[6]

• 1940 – „Život na starohrozenkovských kopanicích“ (v periodiku „Lidová tvorba“, 1940)^[6]

• 1940 – „Ze života Kopaničářů.“^[6] In: Lidová tvorba. 1940, ročník 1, číslo 1, strany 5-6.^[8]

• 1940 – „Moravští Kopaničáři“ (vyšlo v „Neděli venkova“, 1940)^[6]

• 1941 – „Z kopaničářských obyčejů“ (stať o kopaničářských pověrách v časopise „Lidová tvorba“, který byl vydávaný v Uherském Brodě; Lidová tvorba. 1941, ročník 2, čísla 1-2, strany 6-7)^[6][10][8]

• 1941 – „Z kopaničářských pověr“. In: Lidová tvorba. 1941, ročník 2, čísla 6-7, strany 3-5.^[8]

• 1942 – „Čím a jak léčili jesuité před 200 roky na Starém Hrozenkově a na Kopanicích“ (vycházelo na pokračování v „Časopise lékařů českých“ v roce 1942, strany 551-556, 582-584, 611-612, 638-640, 666-667)

• 1942 – „Smrtná neděle na Starém Hrozenkově“. In: Lidová tvorba. 1942, ročnik 3, číslo 4, strany 6-7.^[8]

• 1946 – „Prskavky z Kopanic“ (krátké epizody a postřehy pojmenované Josefem Hoferem jako tzv. "prskavky") (časopis "Malovaný kraj" číslo 1, 1946)^[6]

• HELA, Vlastimil. Tajemství Bohyní na Žítkové. 1. vyd. [s.l.]: Eminent, 2017 (30. 11. 2017 tisk). 339 s. ISBN 978-80-7281-522-7. Kapitola I. Josef Hofer; II. Na Moravských Kopanicích; V. Hofer pomáhající. Součástí knihy je kompletní původní text Josefa Hofera "BOHYNĚ NA ŽÍTKOVÉ" z roku 1913. 
• JILÍK, Jiří. Žítkovské čarování (Pravdivý příběh žítkovských bohyní). Příprava vydání Jana Vašínová; redakce Tomáš Krejčiřík, Radek Střecha; ilustrace Olga Vlasáková. 2. vyd. Brno: CPress + Albatros Media a.s., 2013. 241 s. ISBN 978-80-264-0284-8. 

• Snovídky
• Theodor Kohn

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Josef Hofer na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Josef Hofer
• BLAHOVÁ, Lucie. Obraz života obyvatel Moravských Kopanic v díle katolického kněze Josefa Hofera. Olomouc, 2014. bakalářská práce (Bc.). UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI. Filozofická fakulta
• Pozůstalost Josefa Hofera, Etnografický ústav Akademie věd v Brně, signatura R 4