Josef Jáchym Vančura z Řehnic

Josef Jáchym Vančura z Řehnic
Nejvyšší zemský písař Českého království
Ve funkci: 1751 – 1771
Panovnice	Marie Terezie
Předchůdce	Václav Josef Údrcký z Údrče
Nástupce	Jan Václav z Astfeldu
Nejvyšší zemský podkomoří Českého království
Ve funkci: 1748 – 1749
Panovnice	Marie Terezie
Předchůdce	Václav Kazimír Netolický z Eisenberka
Nástupce	Arnošt Vilém Malovec z Malovic
Purkrabí hradeckého kraje
Ve funkci: 1743 – 1748
Předchůdce	Jan Kryštof Dohalský z Dohalic
Nástupce	Jan Kryštof Dohalský z Dohalic
Narození	1692 Praha Habsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí	6. února 1771 (ve věku 78–79 let) Praha Habsburská monarchie Habsburská monarchie
Profese	státní úředník
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

(Jan) Josef Jáchym svobodný pán Vančura z Řehnic (Johann Joseph Joachim Freiherr Wanczura von Rzehnitz; 1692 – 6. února 1771 Praha) byl český šlechtic a vysoký zemský úředník. Vlastnil menší statky v západních Čechách a od mládí se uplatňoval ve státních úřadech, nakonec byl nejvyšším písařem Českého království (1751–1771).

Pocházel ze starého českého rodu Vančurů z Řehnic,^[1] narodil se jako mladší syn rady komorního soudu Leopolda Ladislava Vančury (†1707) a jeho manželky Marie Ludmily Hildprandtové z Ottenhausenu (1668–1737). Ta se podruhé provdala za Adama Fortunáta Koce z Dobrše a za své nezletilé syny z prvního manželství spravovala statek Dožice. Jan Josef Jáchym od mládí působil ve státních službách, stal se císařským radou a později přísedícím zemského soudu. Na počátky války o rakouské dědictví byl jmenován vrchním vojenským komisařem v Čechách (1740), poté zastával funkci purkrabího hradeckého kraje (1743–1748). Krátce byl nejvyšším zemským podkomořím (1748–1749) a svou kariéru završil v úřadu nejvyššího zemského písaře (1751–1771).^[2] V roce 1745 byl s ostatními příbuznými povýšen do stavu svobodných pánů a v roce 1748 získal dědičnou hodnost korouhevníka za rytířský stav.^[3] Funkci vojenského komisaře v Čechách zastával až do počátku sedmileté války a za tyto zásluhy obdržel nárok na oslovení Wohlgeboren (Urozený) (1758).^[4]

V roce 1723 koupil od staršího bratra statek Dožice a na zdejším zámku (tehdy ještě částečně dřevěném) pak trvale pobýval.^[5] V Dožicích financoval také vznik souboru barokních soch sv. Jana Nepomuckého, sv. Anny a sv. Antonína Paduánského.^[6] Statek Dožice prodal v roce 1746 řádu Maltézských rytířů za 50 000 zlatých^[7] a přesídlil na zámek Štěnovice. Vysokými úřady byl vázán také k častým pobytům v Praze, kde nakonec i zemřel.