Josef Jakub Toužimský

Josef Jakub Toužimský
Narození9. března 1848
Praha-Staré Město
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí22. července 1903 (ve věku 55 let)
Královské Vinohrady
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Příčina úmrtíkardiovaskulární onemocnění
PseudonymVlad. Svoboda, Pavel Janota
Povolánínovinář, spisovatel
Národnostčeská
Vzděláníčeská reálka v Panské
Alma materpražská filosofická fakulta
Žánrreportáže a politické analýzy
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Jakub Toužimský (9. března 1848 Praha-Staré Město[1] – 22. července 1903 Královské Vinohrady[2]) byl český novinář a spisovatel, zaměřený na problematiku Balkánu a jihoslovanských národů. Měl velký jazykový a literární talent, ovládal angličtinu, francouzštinu a slovanské jazyky. Roku 1870 přispíval do Légerova časopisu La correspondence slave, poté působil v denících Posel z Prahy a Plzeňské noviny. V letech 1875-76 pracoval jako zpravodaj Národních listů v srbsko-turecké válce.[p 1] Po návratu do Prahy využil svých rozsáhlých znalostí a kontaktů jako autor mnoha článků s jihoslovanskou i obecně politickou tematikou v periodickém tisku (zejména Národní politika a Osvěta). Knižně vyšly např. jeho Boje za osvobození Srbska v XIX. věku, Bosna a Hercegovina v minulosti a přítomnosti a především rozsáhlé dějiny revolučního roku 1848 (Na úsvitě nové doby). Společně s Josefem Holečkem byl považován za jednoho z předních znalců Balkánu v Čechách.

Život

Mládí a studium

Narodil se 9. března 1848 Praze-Starém Městě čp. 410[3] (dnes Rytířská 410/6, Praha 1)[4] jako syn Jan Toužimského (1813-1876),[3] vlastenecky smýšlejícího knihaře.[5] (Některé zdroje uvádějí nesprávné datum 7. března.)[6] Byl vychováván v tradicích české měšťanské vlastenecké rodiny.[7] Od dětství měl velkou touhu po vědomostech[5] a talent na jazyky, které studoval převážně jako samouk.[7] Roku 1860 nastoupil na českou reálku v Panské ulici, renomovanou školu s neobvykle svobodnou a přátelskou atmosférou mezi studenty a vyučujícími. K jeho pedagogům patřily tehdejší významné osobnosti, jako např. Josef Wenzig (ředitel), Karel Vladislav Zap, Jan Krejčí, Josef Erben, František Jan Zoubek, František Věnceslav Jeřábek, Antonín Frič a Petr Mužák; ze spolužáků se později proslavili např. novinář Vilém Ryba, architekt Jan Zeyer a ředitel cukrovaru Bohumil Zap (syn Karla Vladislava).[p 2][7] Toužimský byl vzpomínán jako přátelský a kolegiální, nevyvyšoval se nad ostatní. Aktivně se zajímal o veřejné a kulturní dění; např. organizoval průvod studentů na pohřeb Václava Krolmuse (1861) a Boženy Němcové (1862), se srbským plukem umístěným v Praze se účastnil bohoslužby za Vuka Karadžiće (1864). Už tehdy ho silně přitahovala výuka cizích jazyků, jimž se nadšeně věnoval v každé volné chvíli, i na úkor jiných předmětů. Do školního časopisu Vínek také napsal své první články o jižních Slovanech.[7]

Technické zaměření reálky mu příliš nevyhovovalo. Proto po několika ročnících přestoupil na staroměstské gymnázium a po maturitě studoval klasickou filologii na pražské filosofické fakultě.[5] V té době se také seznámil se Svatoplukem Čechem a Bohuslavem Čermákem, s nimiž v letech 1868-69 sdílel studentský podnájem, a s jazykovědcem Leopoldem Geitlerem. Spolu s nimi se účastnil činnosti studentského literárního spolku Ruch, chodil na politické demonstrace a setkával se s radikálními řečníky.[8] (Lehce humornou epizodu ze společného bydlení popsal Sv. Čech v povídce Ve vzduchu, bez udání jmen zúčastněných.)[p 3] Především ale projevoval velký obdiv k Srbům, navazoval kontakty se srbskými studenty a četl srbskou literaturu.[8] V mládí měl radikální názory, ale jen v teorii — konfliktům se pokud možno vyhýbal.[9]

Novinářská a veřejná činnost

Ačkoliv se díky dosaženému vzdělání a znalostem mohl ucházet o místo úředníka či středoškolského učitele, mnohem víc ho lákala literární činnost a žurnalistika.[9] Do novinářského povolání vstupoval s množstvím dějepisných, jazykových a zeměpisných znalostí.[10] Roku 1870 se stal spolupracovníkem francouzskojazyčného časopisu La correspondance slave,[p 4] který v Praze vydávali Louis-Félix Rigondaud[11] (známější jako Louis Peyramont) a Louis Léger.[9] Poté pracoval pro deníky Posel z Prahy (vyd. František Šimáček)[5] a v letech 1873-74 Plzeňské noviny.[6]

Roku 1875 získal místo v Národních listech, které ho vyslaly jako válečného zpravodaje na Balkán.[11] Podával odtud zprávy o právě probíhající srbsko-turecké válce.[8][p 1] V Srbsku se seznámil s literárními, vojenskými a politkickými představiteli, poznal společenské poměry.[9]

Po návratu zprvu dál pracoval pro Národní listy. Jan Neruda ho přesvědčil, aby své znalosti využil k psaní pravidelné slovanské rubriky. Uskutečnil také cesty po Balkáně, do Bulharska, Ruska a Francie.[12]

V 80. letech nejprve přispíval do časopisu Pokrok (později přejmenovaný na Hlas národa),[9] mimo jiné jako parlamentní zpravodaj ve Vídni.[12] Od roku 1885 do konce života byl členem redakce Národní politiky, určitou dobu i jako šéfredaktor.[9] Jeho dalším kmenovým časopisem byla Osvěta. Již roku 1871 pro ni na popud Karla Sladkovského přeložil List M. P. Pogodina Fr. Palackému.[9][p 5] Od roku 1883 bydlel v sídle tohoto časopisu (Vila Osvěta) a napsal pro něj velké množství článků na různá témata (česká, rakouská, uherská a ruská politika, poměry na Balkáně, v Bulharsku a Rusku apod.).[9] Často ale ochotně přispěl i do dalších periodik, např. Světozor a Květy.[9]

Rovněž se někdy účastnil veřejného života, např. v Ústřední matici školské[9] (roku 1893 tuto organizaci zastupoval při otvírání české menšinové školy v Honezovicích u Stoda)[13] a jako člen zpravodajské komise Jubilejní zemské výstavy 1891.[9][14] Také např. roku 1889 vystoupil na slavnostním setkání bulharského sdružení v Praze, uspořádaném na památku jejich buditele Sofronije.[15] Jinak se ale téměř výhradně věnoval psaní článků. Nevystupoval na tribunách, neucházel se o žádnou funkci.[9]

Jako novinář byl velmi horlivý a svědomitý, pracoval často do noci, snažil se každému žadateli o článek vyhovět. Návštěvník v jeho bytě našel všude rozložené noviny a knihy, z nichž při psaní vycházel.[9]

Řadu let ho trápilo srdeční onemocnění, tehdy považované za typickou novinářskou nemoc, způsobenou velkým pracovním vypětím.[10] Poslední tři roky téměř nemohl vycházet z domu, přesto pokračoval v psaní. V létě 1903 se jeho nemoc prudce zhoršila a o několik dní později, 22. července 1903, ve vile Osvěta zemřel.[5]

Byl považován za jednoho z nejlepších českých novinářů své doby a spolu s Josefem Holečkem za předního znalce problematiky jižních Slovanů. Měl analytickou bystrost a byl nadšený pro své povolání.[10] Spolupracovníci ho oceňovali i pro jeho ochotnou a nekonfliktní povahu.[9]

Zemřel roku 1903 a byl pochován na Olšanských hřbitovech.

Dílo

Toužimský se zprvu snažil prosadit jako beletrista[10] (např. roku 1870 mu vyšla báseň v almanachu Ruch)[16] ale brzy ho pohltily aktuální události.[9] Většina jeho prací je rozptýlena v časopisech formou článků, psaných na žádost.[9]

Knižně vyšly např.:

  • Boje za osvobození Srbska v XIX. věku (1876)
  • O říši osmanské (1877), viz též Osmanská říše
  • Bosna a Hercegovina v minulosti a přítomnosti (1882), podrobný popis přírody, dějin a obyvatelstva této země, se zvláštním zaměřením na sektu bogomilů. Recenze oceňovala, že při studiu vycházel z původních zdrojů a vyhnul se tak chybám jiných autorů.[17]
  • Na úsvitě nové doby (1898), jeho nejrozsáhlejší a nejvýznamnější dílo, historie revolučního roku 1848 v českých zemích[9]

Přispíval do Ottova slovníku naučného pod značkou Tký.[18]

Některé články v Osvětě podepsal pseudonymem Vlad. Svoboda nebo Pavel Janota.[9]

Příbuzenstvo

  • Otec Jan Toužimský (1813-1876), ve starých úředních zdrojích uváděný jako Johann Tauschinsky,[3] byl pražský knihař. Rovněž zemřel na srdeční onemocnění.[19]
  • Bratři Jan (1851-1918) a Emanuel (1853-??)[3] pokračovali v otcově knihařském podniku pod obchodní firmou Jan a Emanuel Toužimští.[20] Roku 1895 oslavil jejich podnik 50 let trvání.[21] Jan byl rovněž politicky činný jako poslanec českého zemského sněmu a jednatel řemeslnicko-živnostenské besedy v Praze.[22]
  • Bratr Karel Toužimský (1849-1915) byl pojistný úředník, přednosta pražské kanceláře pojišťovny „North British“.[3][23]
  • Sestra Marie (1858-1935)[24] se provdala za středoškolského profesora a archeologa Václava Dobruského[3] (1858-1916).

Josef Jakub Toužimský se neoženil, děti neměl.[2][25] Některé zdroje ho uvádějí jako otce Jana Toužimského (1898-1980), společníka nakladatelství Toužimský a Moravec,[26] to však neodpovídá úředním záznamům.[27]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ a b Viz články Hercegovské povstání a Velká východní krize.
  2. ↑ Více o Bohumilu Zap(p)ovi viz např. Archiv hl. m. Prahy, Soupis pražských domovských příslušníků, list 147 • 1812 • Zapp, Karl. Dostupné online.
  3. ↑ Viz ČECH, Svatopluk. Vzpomínky z cest a života. Praha: F. Topič, 1900. 294 s. [Národní knihovna České republiky Dostupné online]. Kapitola Ve vzduchu, s. 266–274. 
  4. ↑ Viz La correspondance slave v Souborném katalogu ČR
  5. ↑ Překlad není podepsán. Celé znění viz List M. P. Pogodina Fr. Palackému o manifestaci českých poslanců, o věcech slovanských a evropských. Osvěta. 1871, roč. 1, čís. 1, s. 32–44. Dostupné online [cit. 2011-01-09]. 

Reference

  1. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika narozených u sv. Havla, sign. HV N16, s. 206. Dostupné online.
  2. ↑ a b Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých Vinohrady (sv. Ludmila), sign. VIN Z4, s. 235. Dostupné online.
  3. ↑ a b c d e f Archiv hl. m. Prahy, Soupis pražských domovských příslušníků, list 201 • 1813 • Tauschinsky, Johann. Dostupné online.
  4. ↑ Podle katastru nemovitostí (online).
  5. ↑ a b c d e † Josef J. Toužimský. Národní politika. 1903-07-23, roč. 21, čís. 199, s. 5. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2018-10-07]. 
  6. ↑ a b Josef J. Toužimský. Zlatá Praha. 1903-07-31, roč. 20, čís. 40, s. 479. Dostupné online [cit. 2018-10-07]. 
  7. ↑ a b c d ŠILHAN, Antonín. Josef J. Toužimský. Přátelské vzpomínky. I.. Osvěta. 1903, roč. 33, čís. 9, s. 836–839. Dostupné online [cit. 2018-10-07]. 
  8. ↑ a b c ČECH, Svatopluk. Josef J. Toužimský. Přátelské vzpomínky. II. Osvěta. 1903, roč. 33, čís. 9, s. 840–844. Dostupné online [cit. 2018-10-07]. 
  9. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r R. O. Josef J. Toužimský. Přátelské vzpomínky. III. Osvěta. 1903, roč. 33, čís. 9, s. 844–847. Dostupné online [cit. 2018-10-07].  Tento zdroj rovněž obsahuje seznam jeho článků v Osvětě.
  10. ↑ a b c d Z českého života. Josef J. Toužimský. Máj. 1903, roč. 1, čís. 45, s. 693–694. Dostupné online [cit. 2018-10-07]. 
  11. ↑ a b KAMPER, Jaroslav. Jos. J. Toužimský. In: VILÍM, Jan. Národní album. Praha: J. R. Vilímek, 1899. [Národní knihovna České republiky Dostupné online]. S. 133.
  12. ↑ a b Josef J. Toužimský. Národní listy. 1903-07-23, roč. 43, čís. 199, s. 2. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2018-10-07]. 
  13. ↑ Svěcení matičné školy v Honosících. Národní listy. 1903-07-23, roč. 33, čís. 282, s. 2. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2018-10-07]. 
  14. ↑ Jubilejní výstava zemská království Českého v Praze 1891. Praha: Fr. Šimáček, 1894. 824 s. [Národní knihovna České republiky Dostupné online]. Kapitola Zpravodajská komise, s. 49. 
  15. ↑ Slavnostní večer v paměť Sofronije. Národní politika. 1889-03-10, roč. 7, čís. 69, s. 1. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2018-10-07]. 
  16. ↑ TOUŽIMSKÝ, Josef Jakub. Junácká. In: ČAPEK, Antonín. Ruch. Praha: I. L. Kober, 1870. Dostupné online. S. 861–863.
  17. ↑ Literatura. Matice lidu. Národní listy. 1882-09-27, roč. 22, čís. 265, s. 3. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2018-10-07]. 
  18. ↑ Viz Seznam spolupracovníků Ottova slovníku naučného na počátku I. dílu
  19. ↑ Úmrtí. Národní listy. 1876-08-06, roč. 16, čís. 215, s. 2. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2018-10-07]. 
  20. ↑ LEŠER, Václav. Adressář královského hlavního města Prahy a sousedních obcí Bubenče, Karlína, Smíchova, Kr. Vinohrad, Vršovic a Žižkova. Praha: Důchodci obce pražské, 1891. 1954 s. [Národní knihovna České republiky Dostupné online]. Kapitola Obyvatelstvo dle povolání, spolu adressář obchodnictva a živnostnictva, s. 695. 
  21. ↑ Padesátileté jubileum knihařské firmy Jan a Eman. Toužimský v Praze. Národní politika. 1895-06-25, roč. 13, čís. 173, s. 4. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2018-10-07]. 
  22. ↑ Pražské živnostnictvo o 8hodinné době pracovní a 1. květnu. Národní politika. 1890-04-12, roč. 8, čís. 100, s. 1. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2018-10-07]. 
  23. ↑ Zemřelí. Národní politika. 1915-06-08, roč. 33, čís. 157, s. 7. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2018-10-07]. 
  24. ↑ Za Marií Dobruskou. Národní listy. 1933-04-14, roč. 75, čís. 104, s. 3. Dostupné online [cit. 2020-06-06]. 
  25. ↑ Viz přihlášku jeho „jednočlenné domácnosti“: Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 651, obraz 205. Dostupné online.
  26. ↑ Viz např. odpověď na dotaz Naklatelství Toužimský a Moravec ve službě Ptejte se knihovny z října 2018
  27. ↑ Nakladatel Jan Toužimský (1898-1980) se narodil 29. října 1898 v Nuslích jako syn pražského kartáčníka Karla Toužimského (1866-??), jehož otec Josef (1839-??) se do Prahy přistěhoval ze vsi Zahrádka u Sedlčan. Viz Archiv hl. m. Prahy, Matrika narozených Michle, sign. MCH N53, s. 257, dostupné online a Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 651, obraz 210, rovněž online. Že je to on, dokládá porovnání jeho poslední adresy před rokem 1918 — Vršovice čp. 159 (viz Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 651, obraz 214, online) — s reklamou na jeho první vydanou knihu (časopis Film z 15. dubna 1919, s. 1b, online, útržek textu se zobrazí po vyhledání hesla "světové" (1. část) a pak "Toužimský Vršovice" (2. část) na příslušné stránce). Jeho příbuzenský vztah s knihařskou rodinou Toužimských se nepodařilo najít.

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flag of the Habsburg Monarchy.svg

↑↑ Civil flag or Landesfarben of the Habsburg monarchy (1700-1806)
↑↑ Merchant ensign of the Habsburg monarchy (from 1730 to 1750)
↑↑ Flag of the Austrian Empire (1804-1867)
↑↑ Civil flag used in Cisleithania part of Austria-Hungary (1867-1918)
House colours of the House of Habsburg
Flags of Austria-Hungary.png
Autor: Dragovit (of the collage), Licence: CC BY-SA 4.0
Both national flags of Austro-Hungary, the collage of flags of the Cisleithania (Habsburg Monarchy) and the Transleithania (Kingdom of Hungary)
Josef Jakub Touzimsky 1903.png
Portrait of Josef Jakub Toužimský (1848-1903), Czech writer and journalist.