Josef Janouš (klarinetista)
| Josef Janouš | |
|---|---|
| Základní informace | |
| Narození | 9. srpna 1927 Mericours Corons  Francie |
| Úmrtí | 2012 (ve věku 84–85 let) Kladno  Česko |
| Povolání | klarinetista |
| Nástroje | klarinet a basetový klarinet |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Josef Janouš (9. srpna 1927 Mericours Corons, Méricourt, Pas-de-Calais, Hauts-de-France, Francie – léto 2012 Kladno) byl český klarinetista česko-francouzského původu, člen orchestru a funkcionář Národního divadla v Praze. V roce 1951 byl prvním kdo po dlouhé době opět zahrál Klarinetový koncert A dur K. 622 od W. A. Mozarta.
Jeho otec byl Čech a matka z Francie, narodil se ve Francii, ale vyrůstal v Čechách. Od 1. února 1951 do roku 1985 byl členem orchestru Národního divadla, v letech 1963–1966 vedoucím orchestru, poté vedoucím skupiny klarinetů. V roce 1970 vystudoval hru na klarinet na Janáčkově akademii múzických umění v Brně.[1]. Od 1. března 1971 byl odborným poradcem ředitele Národního divadla, od 1. října 1971 vedoucím ekonomem a zástupcem uměleckého šéfa opery Národního divadla, od 1. ledna 1976 zástupcem uměleckého šéfa opery Národního divadla, od 1. září 1976 do 5. prosince 1985 členem orchestru Národního divadla. V roce 1985 odešel do invalidního důchodu, poté žil se svou ženou (keramičkou) Evou Janoušovou v Kladně v rodinném domě naproti Niederleho pavilonu Kladenské nemocnice, ta se po jeho smrti odstěhovala do Prahy.
Mozart a klarinet
Jako nejreprezentativnější dílo celé klarinetové literatury bývá hodnocený Klarinetový koncert A dur K. 622 od W. A. Mozarta z roku 1791. Koncert plně využívá všech možností basetového klarinetu (i klasického klarinetu) a je ryzí ukázkou jeho kompozičního mistrovství.
Toto dílo komponované pro rakouského klarinetistu Antona Stadlera (1753–1812) bylo dlouhou dobu velmi málo hráno. Premiéra díla se pravděpodobně uskutečnila 16. října 1791 v Praze. Po Stadlerově smrti se Mozartova hlavní díla pro klarinet neobjevila na programu koncertů pražské konzervatoře až do roku 1870, kdy byla provedena 2. věta Kvintetu A dur, která používá pouze běžný spodní rozsah do psaného e. Zřejmě poprvé od Stadlerovy smrti zazněl klarinetový koncert v Praze roku 1951 (Josef Janouš) a Kvintet roku 1956 (Jiří Kratochvíl). Basetový klarinet určený pro tento koncert používal téměř výhradně Anton Stadler, jedná se o A klarinet s prodlouženým spodním dílem a rozsahem rozšířeným o tercii směrem dolů (basetové tóny: es, d, des, c), který se po Stadlerově smrti nevyráběl.[2]
Odkazy
Reference
- ↑ Vivat academia. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, 1997. Dostupné online. S. 148.
- ↑ PH.D. JAN ŘEZNÍČEK. Vývoj klarinetového koncertu v 2. polovině 18. a v 1. polovině 19. století (J. V. Stamic a C. M. v. Weber). Brno, 2007. bakalářská diplomová práce. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Ústav hudební vědy. Vedoucí práce PhDr. Jana Perutková. s. 16. Dostupné online.
Literatura
- KUČERA, Martin. Drama dirigenta: Jaroslav Krumbholc v osidlech doby. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2018. 536 s. ISBN 978-80-246-3804-1. S. 325, 348, 350-351, 354, 392, 416, 423, 435.
- LAVSON, Colin. Mozart: Clarinet Concerto. 1. vyd. Cambridge: Cambridge university press, 1996. ISBN 978-80-246-3804-1. S. 52. (anglicky)
Externí odkazy
Média použitá na této stránce
.svg)
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“