Josef Jiran

Josef Jiran
Církevřímskokatolická
Svěcení
Kněžské svěcení29. června 1952, Praha
Osobní údaje
Datum narození8. března 1927
Místo narozeníPísek
Datum úmrtí10. srpna 2001 (ve věku 74 let)
Místo úmrtíPísek
Povoláníučitel náboženství, učitel a kněz
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Jiran (8. března 1927 Písek – 10. srpna 2001 tamtéž) byl český katolický kněz, teolog, pedagog, mecenáš, dobrodinec chudých a sportovec, jeden z nejvýznamnějších exilových podporovatelů československé katolické církve za komunismu. Po pádu komunismu se po 22 letech vrátil do vlasti, svou činností významně zasáhl do duchovní, sociální a materiální obnovy země.

Život

Josef Jiran se narodil 8. března 1927 v Písku. Otcem Josefa byl František Jiran, obchodník z Písku, matka Johana, rozená Borůvková, pocházela z Kraselova u Volyně. Zanedlouho po narození dítěte Johana na základě přetrvávajících zásadních sporů od svého manžela odchází. Od té doby žije s rodiči v Zeyerově ulici v Písku. Malý Josef se ukazuje brzy jako nadané dítě. K tomu má v oblibě pohybové aktivity, na druhé straně má bytostný odpor ke hře na klavír, na který ho maminka díky zjištěnému hudebnímu sluchu zapisuje. Později na gymnáziu se začíná profilovat. Přečtené texty dovede s velkou přesností memorovat a podrobovat přesné, až vědecké analýze. Je velmi nadaný na jazyky, historii, filozofii, zeměpis, fyziku a matematiku. K tomu hraje na klavír a na varhany. Má zálibu v psaní na psacím stroji. Navíc se ukáže jako sportovně nadaný a díky jeho vysoké a mohutné postavě v něm začíná zrát postava sportovce, později výborného házenkáře. Po absolvování gymnázia v roce 1946 začíná studovat bohoslovectví. Jeho záměrem je po absolvování kněžských studií vyučovat na akademické půdě. V roce 1950 ukončí úspěšně studia, ale státní moc nepovolí vysvěcení jeho osoby na kněze. Následují první výslechy Státní bezpečnosti a pokusy nasměrovat ho k součinnosti s totalitním systémem. 29. června 1952 byl po průtazích státní moci v katedrále svatého Víta, Václava a Vojtěcha v Praze vysvěcen na kněze. Protože českobudějovický biskup ThDr. Josef Hlouch je v té době již internován, rozhodne se sloužit jako kněz litoměřické diecéze. S datem 1. srpna 1952 je ustanoven administrátorem v Bečově u Mostu. Zde je záhy místními orgány vyhodnocen jako společnosti nebezpečný a ještě téhož roku je od 1. listopadu poslán do převýchovného tábora v Mikulově. Po dvou letech je shledán napraveným a k datu 1. listopadu 1954 je ustanoven administrátorem v obci Sobotka. Roku 1956 se stává administrátorem obcí Chřibská a Zákupy. Od začátku působení je jeho osoba za svou pastorační činnost cílem častých udávání a šikany. Důvodem jsou počty bohoslužeb, výuka náboženství, opravy kostelů a far a vzdělávání farníků prostřednictvím výuky katechismu. Protože je knězem v bývalých Sudetech, slouží ve svých farnostech bohoslužby pro německé neodsunuté farníky v němčině. Státní mocí je mu opakovaně vyhrožováno následky pokud německé bohoslužby pro druhořadé německé obyvatelstvo nezruší. To odmítne. V roce 1958 dochází na základě několika udání k soudnímu přelíčení. Rozsudkem ze dne 30. května 1958 je Josefovi Jiranovi odejmut státní souhlas k výkonu kněžské služby a uložen život pod dozorem. Následně pracuje jako dřevorubec při odlesňování svahů budoucí Orlické přehrady či roznáší v Písku v putnách na zádech uhlí. Od roku 1961 pracuje jako řidič nákladního auta podniku Vodní stavby Plzeň, později tamtéž jako dispečer dopravy. On i jeho matka jsou ze strany Státní bezpečnosti častými cíli dalších výslechů. Matka je po jednom takovém výslechu v roce 1964 stižena záchvatem mrtvice, na jejíž následky později umírá. Tím přichází Josef Jiran o svou jedinou rodinu. V této době poprvé pomýšlí na emigraci. Opakovaně žádá o povolení k návštěvě nejbližších příbuzných do Německa či Rakouska. Ministerstvo vnitra žádost bez možnosti odvolání vždy zamítne. V roce 1967 dochází k omilostnění jeho osoby a je mu vrácen státní souhlas. Stává se administrátorem farnosti Kryry na Lounsku. Se zapojením do duchovní správy výslechy a omezování osobní svobody opět nabírají na intenzitě. Ve velmi krátké době dochází k výstraze za činnost ze strany ONV Louny, udání ze strany MNV Nepomyšl, následují výslechy farníků, kterým je za kontakt s Josefem Jiranem vyhrožováno.[1]

Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy je definitivně rozhodnut pro emigraci a 10. září 1968 opouští vlakem přes hraniční přechod Cheb Československo. Okamžitě získává státní občanství Spolkové republiky Německo. První týdny bydlí u německého faráře Rudolfa Huberta, vězně z Dachau, který byl až do svého zatčení nacisty farářem sudetských Němců v Kryrech. K datu 15. října je Josef Jiran ustanoven kaplanem v bavorské obci Miesbach. Rychlému prověření jeho osoby napomáhá svědectví sudetských Němců, českých emigrantů a též potvrzení, které týden po jeho útěku vystavuje v nuceném exilu v Římě kardinál Josef Beran.[2] V roce 1969 je k datu 9. června ustanoven farním vikářem v obcích Egenburg a Pfafenhofen. V té době dále čeká na rozhodnutí Říma, který ho již o týden později, k datu 15. června, posílá jako faráře pro československé uprchlíky do švýcarského Zürichu. Ve Švýcarsku také, na univerzitě ve Fribourgu získává v roce 1971 licenciát z teologie. S ukončením uprchlické vlny se vrací do Německa, kde je od 1. srpna 1971 jmenován farním administrátorem obce Wilhemsfeld u Heidelbergu. Dokončení doktorských studií odkládá, protože má před sebou nové úkoly. Mezitím mu vízové oddělení Československé socialistické republiky se zastoupením ve Frankfurtu nad Mohanem neprodlužuje vízum. Na žádost o vystěhování neberou zřetel. Na základě toho je v Československu v nepřítomnosti odsouzen za opuštění republiky. V roce 1973 je přeložen do městečka Herbolzheim. Zde stráví 12 let a i díky nepřerušené délce toto období vnímá jako nejintenzivnější pastorační období v exilu. Velkou naději vidí ve volbě nového papeže, který pochází z komunistického Polska. Vývoj ve Východním bloku vnímá od té doby ještě intenzivněji. Z poměrů v komunistickém Československu nakonec usuzuje, že se pádu totality nedožije. Zažádá československé úřady o povolení převozu své mrtvoly po smrti a uložení v Písku do hrobu vedle své matky. Žádost je zamítnuta. V roce 1985 je poslán do své poslední farnosti na Západě, obce Bargen nedaleko Heidelbergu. V tomto období zároveň vstupuje do důchodového věku a kvůli neshodám s nadřízenými zvažuje v roce 1989 změnu diecéze. Události v celém Východním bloku mezitím vyvrcholí v pád komunismu. V roce 1990 se vrací do rodného Písku, kde je ustanoven děkanem. Po návratu do vlasti se též rozhoduje dokončit svá doktorská studia a dne 27. února 1992 je na Karlově univerzitě promován doktorem teologie. V roce 1994 ho papež Jan Pavel II jmenuje za zásluhy monsignorem s titulem čestného papežského preláta. Do svého prelátského erbu si zvolí heslo: SERVA ORDINEM, ET ORDO SERVABIT TE – zachovej řád a řád zachová tebe. Umírá náhle dne 10. srpna 2001 v Písku. Je pohřben na hřbitově v Semicích. Jeho hrob, kde odpočívá se svou matkou, se nachází u hřbitovního kříže na konci hřbitova.

V roce 2013 a 2015 je Poslaneckou sněmovnou České republiky navržen in memoriam jako kandidát na státní vyznamenání.[3]

Zahraniční ilegální činnost

Už měsíc po svém útěku v Bavorsku začíná Josef Jiran vykonávat duchovní službu faráře. Využívá situace a začíná referovat ve svém okolí o poměrech v nesvobodném Československu. Spolu s tím vytváří podmínky pro převoz první exilové literatury, potravin, léčiv a financí pro zmírnění útrap postižených obyvatel Československa. Následně ve Švýcarsku vedle výkonu duchovní správy zajišťuje pro emigranty komunikaci s úřady a pomáhá jim sehnat práci. Rychle se množí okruh lidí, kteří chtějí pomoci. Zde využívá dále svých mimořádných organizačních schopností a sestavuje síť kurýrů hlavně pro převoz finančních prostředků a dále vyjednává s československými úřady o možnostech vývozu potravin a nedostupných léčiv pro Československo. Jeho nejdůležitějším kurýrem se stává na celou dobu exilu statečný písecký chirurg, primář Miroslav Macháček.[4] Zakládá nadaci „Pro postižené bratry“. Jejím nejčastějším projevem je hlavně ilegální transfer finančních prostředků, které pomáhají stovkám obyvatelů Československa, literatury, dále převoz léků a potravin, přes Tuzex nákup automobilů, dále elektroniky a kopírovacích strojů. Podporuje internované řeholní komunity nacházející se ve zcela nevyhovujících materiálních podmínkách, jako například klášter Bíla Voda. Podporuje Československou papežskou kolej v Římě - Nepomucenum. V druhé polovině sedmdesátých let rozšiřuje síť o Polsko. Podporuje finančně polskou odbojovou církev, stejně jako rodiny a jednotlivce v nouzi, mimo jiné sem od vypuknutí hospodářské krize vysílá čtyřikrát do roka transport s potravinami. Ve svých farnostech hostí pravidelně každý rok polské děti, pro které organizuje dětské tábory. Pravidelně zve též k pobytu skupiny bývalých vězňů nacistických koncentračních táborů.[5] Veškerou tuto pomoc poskytuje bez ohledu na náboženské vyznání. V osmdesátých letech je již na faráře Josefa Jirana napojeno přes tři sta dobrodinců včetně organizací, kteří neváhají vyslyšet jeho proseb pro postižené bratry za Železnou oponou. Státní bezpečnost se snaží jeho činnost na našem území omezit nebo díky agentům uvnitř sítě kurýrů aspoň monitorovat. I pro StB je náročné zastavit ilegální transfer financí, k tomu převoz léčiv, potravin a veškerého nedostatkového zboží, které procházely přes hranice či Tuzex legální cestou. K tomu je třeba zmínit i občasnou shovívavost československých či polských celníků. O objemu této činnosti vypovídá dopis nejznámějšího československého teologa Josefa Zvěřiny. Ten v jednom z dopisů adresovaných biskupství Rottenburg am Neckar píše, jak moc je Josef Jiran pro československou církev důležitý, jelikož je jejím největším podporovatelem.[6]

Pastor Otec Josef

Josef Jiran měl původně jako kněz naplánovanou akademickou dráhu. Politické okolnosti po komunistickém puči v roce 1948 rozhodly zcela jinak. O působení na akademické půdě nemohlo být v souvislosti s jeho osobou ani řeč a začíná působit jako řadový diecézní kněz. Jeho činnost je od samého začátku provozována v duchu pastorační horlivosti bez ohledu na národnost či náboženské vyznání. Po jeho omilostnění v roce 1967 slouží v neděli vždy nejméně 6 bohoslužeb a s udělenou výjimkou od biskupa dokonce 9 bohoslužeb za neděli. Přesuny mezi jednotlivými farnostmi absolvuje za každého počasí na svém motocyklu Jawa 250 a později vozem Tatra, jednalo se už tehdy o historický model 12. Vedle bohoslužeb vyučuje náboženství, katechismus pro dospělé, zpovídá v češtině, slovenštině i němčině, organizuje duchovní cvičení a poutě. Vedle toho pomáhá farníkům v zaostalých a vystěhovaných Sudetech se začleněním do regionu. Jako sportovec organizuje pro děti sportovní utkání, hlavně v milované kopané. Po emigraci je pro něj náročná mise pro československé uprchlíky v Zürichu. Zde naráží na chlad a nezájem těchto československých uprchlíků, u kterých se často ukazuje, že jsou věřící jen tzv. na papíře. O to více je za jejich odklon od víry či náboženskou vlažnost častuje kritikou, zvláště pokud zjistí, že se jedná hlavně o ekonomické migranty. Je rád, když se s ukončením mise vrací do Německa, kde seznamuje své německé farníky se závěry II. vatikánského koncilu, dále s myšlením křesťanských či protestantských německých teologů, jejichž díla podrobuje vědeckému rozboru. Tyto rozbory a úvahy publikuje mezi věřící i nevěřící skupiny. Do pastorační činnosti patří i organizování dětských táborů, sportovních utkání, dále táborů pro polské děti. V různých obcích píská turnaje v kopané či házené. Ve svých farnostech získává rodiny, které si budou k sobě brát na tři týdny bývalé vězně nacistických koncentračních táborů. Jde mu o spoluutváření polsko-německého dialogu, na jehož budování pracuje velmi intenzivně. Samotnou kapitolou jsou jeho poutě. Své německé farníky seznamuje s poutními místy nejen Německa, nýbrž s duchovním prostředím celé západní Evropy včetně ostrovů, dále Asie, Afriky či Jižní Ameriky. Ať už se jedná o jím organizované poutě např. do Indie, Turecka, Egypta, Maroka, Skandinávie či Mexika - těchto cest se účastní často i nevěřící lidé. Rok před návratem z emigrace začíná plánovat pro své farníky duchovní pouť do Japonska. Ve svých farnostech spolupracuje často i s protestantskou církví, jelikož klade velký důraz na ekuménu, sbližování. Zve k sobě protestantské faráře a nechává se pozvat do protestantských kostelů jako přednášející.

Pastor Jiran se vedle své rozsáhlé činnosti zajímá o sport, filatelii, numismatiku, geografii, historii, hraje na klavír a varhany. Mluví perfektně německy, polsky, italsky, aktivně dovede mluvit i mrtvým jazykem – latinou. Povahou je ve svém jednání vždy přímý, nekompromisní vůči své osobě, přísný stejně tak na všechny, kteří by byli ve víře vlažní. Horlivost pro jeho duchovní činnost je vedle některých německých kněží pro věřící i nevěřící ne vždy tak vídaným jevem. Na druhé straně se nachází dost kritiků, kteří mu nemohou kvůli jeho nekompromisnosti přijít na jméno. To se týká často jeho nadřízených a některých spolubratrů, kteří s ním ať na základě jeho, promluv, textů či celkového přístupu k pastoraci chtějí vést polemiku. Neexistuje nikdo, kdo by se vůči jeho osobě nerozhodl vyhranit. Historik Jan Adámek o něm po jeho skonu napíše: „V osobě monsignore Jirana odešel, vedle monsignore Svobody, pravděpodobně nejpozoruhodnější písecký farář 20. století. Jen málokdo z těch, kdo jej poznali, zůstal ve vztahu k němu lhostejný. Mnozí pociťovali a pociťují potřebu se vůči jeho osobě nějakým způsobem vymezit, ať již v pozitivním či negativním smyslu; tak je to ostatně běžné u každé osobnosti v pravém slova smyslu. Monsignore Jiran sám málo hleděl na mínění lidí o něm – a mnohé tím provokoval. Celý svůj kněžský život identifikoval s působením sv. Jana Křtitele – v nekompromisním postoji vůči zlu jakéhokoliv druhu, které nikdy neváhal označit, i v pohrdání vlastním prospěchem a bezpečím. Byl také „hlasem volajícího na poušti“ a, když to bylo zapotřebí, dal raději k dispozici svoji svobodu, než by se zpronevěřil hlásání Slova, ke kterému byl jako každý kněz povolán.“[7] [8]

Návrat z exilu

Josef Jiran v píseckém kostele

V roce 1989 se dostává do osobního sporu s personálním ředitelem svého biskupství. Jeho mladšímu nadřízenému jde o to, aby omezil velkou část své pastorační činnosti, je mu vytýkána přísnost v pastoraci a celkově nemoderní pojetí dnešního vnímání církve. Ve sporu, jehož se stane nechtěně součástí a který je zcela osobní, se rozhodne pro změnu diecéze. Všechno změní pád Železné opony. Hned po zhroucení komunistického režimu v lednu 1990 navštíví po 22 letech Československo, jde mu mimo jiné o to, aby navštívil v rodném Písku hrob matky a přátele. Na české straně jsou diskutovány farnosti, kam by mohl nastoupit a kde by mohly být zúročeny jeho zkušenosti a jazyková vybavenost – Cheb, Karlovy Vary, Český Krumlov. Když mu ale nový budějovický biskup Miloslav Vlk nabídne Písek, je rozhodnut a 7. října 1990 stane v rodném městě jako nový děkan. Ihned se pustí do oprav děkanského kostela a fary, opravuje další zchátralé kostely, fary a kaple v okolí nebo pro ně shání na Západě podporu. Když město přijde s nápadem pořídit nové zvony jako náhradu za zvony uloupené nacisty, svým darem 30 000 marek převážnou část zvonů zaplatí.[9][10][11] Materiálně podporuje nemocnice, stacionáře, financuje rodící se církevní školství, zakládá vlastní farní lékárnu. Jejím prostřednictvím rozdávají zdarma lékaři, kteří s ním spolupracují, nakoupená léčiva v Německu a Švýcarsku v hodnotě deseti tisíců marek či franků. Organizuje a financuje pobyty pro skautskou mládež v zahraničí. Jeho zahraniční přátelé posílají do Čech mimo jiné zásilky s ošacením, tak např. v roce 1991 dva kontejnery ošacení z Islandu, pro pražskou Nemocnici pod Petřínem zprostředkovávají sanitku a sanitární potřeby. Pro Domov svobodných matek ve Veselíčku zakupuje automobil, podpoří Domov Anežky České v Týně nad Vltavou, další podporu zprostředkovává také pro Domov sv. Karla Boromejského v Praze – Řepích, kde se nachází domov pro staré lidi a chráněné dílny pro ženy ve výkonu trestu. Veškerá materiální pomoc je uskutečňována bez ohledu na náboženské vyznání. Po pastorační stránce usiluje o náboženskou obnovu duchovního podloží národa. Začíná vyučovat na Teologické fakultě v Českých Budějovicích dogmatiku a Biskupském gymnáziu tamtéž církevní dějiny. Ve svých farnostech promlouvá prostřednictvím svých pečlivě připravených promluv, které pak rozdává v písemné formě farníkům a dalším zájemcům. Pořádá kurzy věnované víře, výkladům Písma a církevním dějinám. Využívá i své vytříbené znalosti německého jazyka a po řadu let poskytuje zájemcům bezplatný kurs němčiny pro pokročilé.

Kostel svatého Karla Boromejského (Písek)

V roce 1997 též dostavuje budovu charity a předává ji k užívání. V tom samém roce zprostředkovává pro povodněmi postiženou Moravu částku 250 000 marek, mezi ostatními projekty připravuje stavbu kostela sv. Karla Boromejského. Ten je vysvěcen na píseckém sídlišti Hradiště v roce 2000. Pro potřeby bližních pracuje až 16 hodin denně, což se opakovaně projevuje vyčerpáním a v roce 1999 závažným infarktem myokardu. I přes varování lékařů odmítá více odpočívat, jelikož prosebné dopisy z celé republiky, včetně Slovenska a Polska se na jeho pracovním stole kupí neustále. Nepolevující činnost pro potřeby druhých vede k dalšímu vyčerpání. Životní nasazení ukončuje další rozsáhlý infarkt, kterému ve svých 74 letech na chodníku před svou farou podlehne.[12]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Soukromý archiv Josefa Jirana, list biskupu Štěpánu Trochtovi, pravděpodobně září 1968, karton: Meine Dienststellen im Ausland
  2. ↑ Soukromý archiv Josefa Jirana, list kardinála Josefa Berana pro Josefa Jirana ze dne 17.9. 1968, nezařazeno
  3. ↑ Státní vyznamenání by mohly dostat Libuše Šafránková či Helena Fibingerová. Novinky.cz [online]. Novinky, 2015-06-20 [cit. 2023-07-14]. Dostupné online. 
  4. ↑ PRÁŠEK, Jiří. Nemocnice v Písku stoletá. Písek: [s.n.], 2011. 176 s. ISBN 978-80-260-0434-9. S. 83. 
  5. ↑ Soukromý archiv Josefa Jirana, karton Poloni in Herb. und Bargen
  6. ↑ Soukromý archiv Josefa Jirana, karton Korrespondenz mit der Obrigkeit 1989
  7. ↑ Josef Jiran kněz a voják Kristův : sborník k nedožitému 50. výročí kněžství. Písek: Prácheňské nakladatelství firmy IRES Písek, 2002. 46 s. ISBN 80-86566-03-X. OCLC 51189204 
  8. ↑ Sekyrka, P.: rozhovor s MUDr. Miroslavem Macháčkem v roce 1990, nepublikováno
  9. ↑ Američtí vojáci vzali písecké zv ony jako válečnou kořist. E15 [online]. https://www.e15.cz/ [cit. 2023-07-14]. Dostupné online. 
  10. ↑ Farní kronika farnosti Písek III. Písek: [s.n.] S. 205. 
  11. ↑ KOLÁŘOVÁ, Libuše. Ke zkáze zvonů přispěly požár a války. denik.cz [online]. https://pisecky.denik.cz/, 12.3.2013 [cit. 2023-07-14]. Dostupné online. 
  12. ↑ ČERNÝ, Jiří. Novostavba kostelíku sv. Karla v Písku. Setkání-Aktuality. 2000-12-12, roč. 22/2000, čís. 22, s. 3. 

Související články

Externí odkazy


Média použitá na této stránce

Kostel.sv.Karla.Boromejskeho.Pisek.JPG
Autor: Esperanto-klubo Písek, Licence: CC BY-SA 3.0
Kostel. sv. Karla Boromejského v Písku, postavený v r. 2000 ve tvaru šesticípé hvězdy
Josef Jiran - Písek, 90.léta.jpg
Autor: Pavel Sekyrka, Licence: CC BY-SA 4.0
Josef Jiran v Píseckém kostele, 90.léta