Josef Kavalier

Josef Kavalier, původním příjmením Kavalír (7. března 1831 Ostředek – 22. července 1903 Sázava) byl český sklář, majitel skláren Kavalier v Sázavě.

Josef Kavalír se narodil v březnu 1831 v ostředecké huti. Tu měl na výrobu laboratorního a technického skla pronajatou jeho otec, pozdější zakladatel sázavských skláren František Kavalír (1796–1853), který zde žil se svou manželkou Antonií.

Když František Kavalír v roce 1953 zemřel, 22letý Josef po něm převzal vedení sklárny. Spolupracoval i s bratry Antonínem a Františkem a sklárna během několika let získala světové jméno. V roce 1855 se zúčastnila mezinárodní výstavy průmyslu a užitého umění v Paříži. Dosáhla zde nečekaného úspěchu – za soubor exponátů laboratorního skla získala ocenění 2. stupně, potvrzené diplomem s podpisem císaře Napoleona III. Zřejmě následujícího roku vydala sklárna svůj první katalog výrobků, v němž nabízela 30 typů sériově vyráběných laboratorních výrobků, a to ve 250 velikostech a provedeních.^[1] Z obchodních důvodů si pak Josef změnil příjmení a název firmy na Kavalier.^[2]

Josefovi rodiče měli celkem 12 dětí, v Ostředku se narodili také Eduard (1833–1909) a Karel (1835–1897). Eduard založil v roce 1867 vlastní sklárnu v Bezvěrově na Karlovarsku, kterou nazval „Nová Sázava“. Karel vystudoval medicínu, od roku 1866 byl primářem nemocnice v Příbrami. Později se stal vrchním okresním lékařem v Písku.

Josef měl se svou manželkou Karolinou, rozenou Pivničkovou, šest dětí. Jeho prvorozená dcera Pavla se provdala za Jana Erdmanna Kropfa; měli spolu dceru Pavlu, provdanou Fořtovou-Šámalovou, která se stala malířkou. Manželem druhé dcery Marie Anny se stal právník Vladimír Srb, který byl v letech 1900–1906 starostou Prahy. Další dcera Růžena zemřela krátce po porodu prvního dítěte ve 26 letech.

Nejstarší syn se jmenoval Vladimír, poté následovala dvojčata Eduard a Josef, který však zemřel měsíc po narození.^[3]

Josefovým pokračovatelem a dědicem skláren se měl podle původní závěti stát jeho nejstarší syn Vladimír (1861–1919), který otci v provozu skláren téměř 20 let pomáhal. Otci se však nelíbilo, že se Vladimír v roce 1899 oženil s dcerou majitele sázavského zámku Evženií Schwarzovou. Její rodina měla totiž ráda nákladný společenský život v Praze a začaly se jí vršit dluhy.^[4]

Josef proto závěť několikrát změnil. Její podoba zničila rodinné vztahy na více než 30 let. Vladimír se místo budoucího majitele stal v podniku pouze správcem. Novým vlastníkem se měl stát až vnuk Josefa, Vladimír Josef, ovšem s podmínkou, že bude v době otcovy smrti plnoletý. Jinak podnik přejde do majetku Josefovy dcery Marie Srbové. Vladimír závěť soudně napadl. Spor se vlekl skoro 10 let a Vladimír ho prohrál.^[5]

Podmínka, která se týkala plnoletosti jeho syna, se naplnila. Vladimír totiž zemřel již v 58 letech, v roce 1919, kdy jeho synovi do dospělosti šest let chybělo. V tu chvíli si tak sklárny začali nárokovat tři synové Marie. Ve 20. letech 20. století se obě rodiny soudily ve velmi nákladném sporu, kvůli němuž se obě zadlužily.^[4]

Správu nad sklárnami nakonec převzala Legiobanka, která byla jejich věřitelem. Roku 1939 banka podnik prodala velkopodnikateli Martinkovi.^[5]