Josef Kvasnička (sochař)

Josef Kvasnička
ak.sochař Josef Kvasnička
Narození	16. března 1868 Dubská Lhota Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	12. října 1932 (ve věku 64 let) Vodňany Československo Československo
Alma mater	Akademie výtvarných umění ve Vídni
Povolání	sochař a učitel
Příbuzní	František Kvasnička (sourozenec)
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Kvasnička (16. března 1868, Dubská Lhota^[1] – 12. října 1932, Vodňany^[2]) byl český akademický sochař.^[3]

Josef Kvasnička se narodil 16. března 1868 v Dubské Lhotě v domě č. p. 14 a ještě týž den byl pokřtěn v kostele Rozeslání svatých apoštolů v Dubu. Kmotry mu byli dědeček z matčiny strany Vojtěch Plevka a jeho snacha Rozálie. Po obecné škole začal v roce 1879 studovat reálné gymnázium v Praze a po 4 letech se úspěšně přihlásil na c. k. státní průmyslovou školu v Praze, kde se u profesorů Václava Dědka a Josefa Maudera věnoval kreslení a modelování. V letech 1885 a 1886 studoval malířskou akademii v Praze a navázal c. k. akademií výtvarných umění ve Vídni, kde do roku 1888 studoval všeobecné sochařství. Mezi říjnem 1888 a červencem 1891 pak dovršil svá studia na c. k. umělecko-průmyslové škole v Praze, kde se věnoval u učitele Josefa Václava Myslbeka sochařství hlavně figurálního směru. Myslbek a ředitel František Schmoranz mu pak vystavili vysvědčení s posudkem „Jest způsobilým ve figuralním modelování samostatně tvořiti, sochy, reliéfy komponovati i prováděti. Ve škole vynikal vždy nevšední vytrvalostí i dovedností.“^[3]

Vojenskou službu vykonával u pěšího pluku č. 29 a v listopadu 1893 přišel do továrny na uměleckou terakotu Friedricha Goldscheidera ve Vídni – Währingu, kde dělal modeléra, tj. vzorkaře. Po třech letech se na svou žádost odešel věnovat do Čech vlastní tvorbě. V roce 1898 přišel první velký úspěch, když vyhrál první cenu v soutěži o model sochy Kašpara hraběte Štenberka pro Pantheon Národního muzea v Praze, který byl realizován v bronzu. Zúčastnil se i dalších soutěží, v soutěži o pomník Karla Jaromíra Erbena pro Miletín se umístil třetí, ucházel se i o Kubatův pomník pro Zbudov a účastnil se také výstav Krasoumné jednoty, Umělecké besedy a Jednoty umělců výtvarných v Praze. V letech 1901 a 1902 tvořil i na své studijní cestě v italském Římě. 22. června 1902 se vzali s Marií Samkovou (*29. listopadu 1870 v Týništi nad Orlicí) a zřejmě nejistý osud umělce na volné noze ho vedl k rozhodnutí vzít místo ve státních službách^[3] a věnovat se kariéře středoškolského profesora.^[4]

21. června 1907 získal vysvědčení o způsobilosti učit a 15. října přišel na smíchovské reálně gymnázium jako suplent, kde vyučoval modelování a kreslení. V říjnu 1909 ho přeložili^[3] na lounskou c. k. vyšší státní reálku a i tady učil kreslení, rýsování a modelování. V Lounech bydlel se svou ženou v nájemním bytě v dnes už zaniklém domě č. p. 892 na tehdejší Revoluční třídě, současné třídě Osvoboditelů. Také v Lounech se zřejmě věnoval své tvorbě, nicméně zakázky směřovaly jinam. 27. ledna 1912 jeho milovaná manželka, která trpěla srdeční slabostí, zemřela. Stalo se tak náhle v jejich bytě kvůli srdeční příhodě ve věku 40 let. Kvasnička své manželce vytvořil jímavý bronzový reliéf odlitý z bronzu a umístěný na jejím náhrobním kamenu na lounském hřbitově, kde je až do současnosti. Možná kvůli zármutku a bolestným vzpomínkám odešel^[4] po přeložení učit na reálku do České Třebové,^[3] která nebyla daleko od rodiště jeho ženy. Tam začal počátkem školního roku 1912-1913 učit opět kreslení a modelování.^[4] Roku 1915 zde zhotovil u příležitosti 500. výročí upálení Mistra Jana Husa svůj bronzový reliéf umístěný do městských sadů. Po sedmi letech od smrti manželky se znovu oženil a vzal si vodňanskou rodačku Josefu Řehořovou. Roku 1921 byl jmenován profesorem a 1. května 1923 odešel do penze. Potom se s manželkou přestěhovali do jihočeských Vodňan a ve 20. letech dále tvořil. 12. října 1932 ve Vodňanech, nedaleko svého rodiště, zemřel a ke kremaci jeho těla došlo v Českých Budějovicích.^[3]

Josef Kvasnička patří mezi skvělé umělce a jeho dílo má své místo v historii českého sochařství. Jeho soupis ale dosud čeká na sepsání a osud především jeho komorních děl je neznámý.^[3]

Mezi známá díla patří:

• bronzový model sochy Kašpara hraběte Štenberka pro Pantheon Národního muzea v Praze (1898)^[3]
• reliéf na náhrobní kámen své ženy Marie (1912)^[4]
• bronzový reliéf mistra Jana Husa při příležitosti 500. výročí jeho upálení pro městské sady v České Třebové (1916)^[5]
• Husův pomník v Lounech (1915, odhalen 1925)^[4]
• pomník Jana Žižky ve Vodňanech (1928)^[3]
• socha Republiky čili socha Svobody na kašně na náměstí Svobody ve Vodňanech^[3]
• reliéf poslance Václava Kratochvíla v Lounkách u Roudnice nad Labem
• busta skladatele Antonína Dvořáka, jež bývala majetkem Umělecké besedy pražské

V roce 1912 po skonu své drahé a milované manželky a před odchodem do České Třebové, vytvořil Kvasnička pro její hrob na hlavním lounském hřbitově jímavou plastiku, která je výpovědí jejich intimního vztahu. Nízký secesní reliéf odlitý z bronzu slévárnou B. Matějíčka v Praze - Vršovicích je vsazen do náhrobního kamene v podobě mohutného kvádru z hrubě otesané žuly. Vlevo na reliéfu je postava zamyšlené dívky a nad její hlavou lipová větévka z níž padá jediný uschlý lístek. Pod postavou je citát Kvasničkova kolegy z lounské reálky, profesora češtiny a němčiny Jaroslava Kroupy, s jeho vzpomínkou: „... Jen několikrát setkal jsem se s ní, ale vlídnost a milost její zachová si navždy v duši mé nejlepší vzpomínku...“. Na pravé straně reliéfu je nápis „Duši vzácné – manžel“. Uprostřed je nápis „Marie Kvasničková, roz. Samková z Týniště n/O., choť ak. sochaře a profesora. -1871–1912.-“.^[4]

Na lounském náměstí stojí Kvasničkova monumentální socha mistra Jana Husa v nadživotní velikosti, která patří neodmyslitelné ke vzhledu historického jádra města.^[4] Její historie sahá do 28. září 1913, kdy položil předseda lounského Spolku pro postavení pomníků mužům o český národ zasloužilým návrh na pořízení reprezentativní připomínky mistra Jana Husa pro město Louny. Následovalo několikaměsíční hledání vhodného autora a díla několika způsoby včetně soutěže, do jejíž poroty přijel až z východočeské České Třebové zasednout i Josef Kvasnička. Žádný pokus ale nebyl úspěšný a spolek tak začal uvažovat, že práci přidělí přímo Josefu Kvasničkovi. Spolek začal hledat cestu, jak to udělat korektně bez obejití nutné soutěže a nakonec padlo 24. července 1914 rozhodnutí vypsat vyzvanou soutěž. V té byli osloveni sochaři Rektor, Beneš, Vlček a Kvasnička, a ten jediný začal na díle ihned pracovat. Nejprve byla schválena skica, následoval model ve čtvrtinové velikosti a 14. července 1915 zástupci spolku převzali hotové sádrové dílo pro odlití o celkové výšce postavy 2,3 metru. Kvůli válce se práce na realizaci obnovily až v listopadu 1921 a až v roce 1923 se podařilo sehnat dostatek peněz a bronzu na odlití sochy. Byla podepsána smlouva a v červnu 1924 byla socha hotova. Následovala jednání o nejvhodnějším umístění sochy, byla zasypána nefunkční studna na náměstí, upraveno okolí pomníku a vyhotoven byl žulový podstavec. To všechno si vyžádalo další velkou spoustu prostředků. Dne 18. října 1925, více než 10 let po převzetí sádrového modelu sochy spolkem k odlití, došlo k slavnostnímu odhalení hotové sochy, která je prý ještě o 30 cm vyšší, než jak byla schválena.^[6]

Při příležitosti 500. výročí upálení mistra Jana Husa vytvořil Kvasnička pro městské sady v České Třebové roku 1916 bronzový reliéf kazatele. Kvůli ochraně před válečnou rekvizicí bylo ale dílo ukryto v muzeu a osazeno bylo až v roce 1920 na kámen u vstupu do parku Javorka. Slavnostní odhalení proběhlo v červenci. V roce 2005 na jaře byl reliéf odcizen. Díky dochovanému originálnímu modelu pro odlití desky byla vyrobena replika, která byla odhalena na původním místě 5. listopadu 2006.^[5]

• 
  Pomník mistra Jana Husa v Lounech
• 
  Pomník Jana Žižky ve Vodňanech
• 
  Socha Svobody na kašně ve Vodňanech
• 

  (c) ŠJů, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0
  Reliéf k připomínce 500. výročí upálení Jana Husa v České Třebové

Josef Kvasnička byl řádným členem Jednoty umělců výtvarných.^[7]

• MAGER, Jan Antonín. Akademický sochař Josef Kvasnička a jeho rod. In: KUBŮ, František. Zlatá stezka: sborník Prachatického muzea. Prachatice: Prachatické muzeum, 2009. ISBN 978-80-87421-00-0. S. 107–125.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Josef Kvasnička na Wikimedia Commons
• Josef Kvasnička v informačním systému abART