Josef Místecký

Josef Místecký
Narození	6. července 1891 Poličná, Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	6. března 1957 (ve věku 65 let) Poličná, Československo Československo
Místo pohřbení	hřbitov Valašské Meziříčí
Země	Československo
Vzdělání	Odborná škola pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí; Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze; AVU
Alma mater	Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze; AVU
Povolání	urbanista, architekt, pedagog, malíř, návrhář nábytku a koberců
Domovské město	Valašské Meziříčí
Ocenění	Cena Grand Prix za návrh ložnice z citronového dřeva na světové výstavě dekorativního umění v Paříži v roce 1925
Choť	Hedvika Místecká[1]
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Josef Místecký (6. července 1891,^[4] Poličná u Valašské ho Meziříčí – 6. března 1957, Poličná u Valašské ho Meziříčí)^[2] byl český architekt,^[4] urbanista, pedagog,^[4] malíř, návrhář nábytku a koberců.^[4]

Josef Místecký je počítán k nejvýznamnějším prvorepublikovým architektům, kteří měli vliv na formování moderní architektury ve Vlašském Meziříčí.^[5] Tím druhým (neméně významným) pak byl architekt Bohumír Kupka (1900–1942).^{[5][pozn. 1]} Na konci 30. let 20. století pracoval Josef Místecký na regulačním plánu města,^[5] ve Valašském Meziříčí realizoval v letech 1926 až 1927^[1] svoji vlastní vilu,^{[5][pozn. 2]} druhou funkcionalistickou stavbu (rodinný dům určený rovněž pro sebe a svoji manželku Hedviku) realizoval v roce 1936^[6] nedaleko Vlašského Meziříčí v obci Poličná^{[5][pozn. 3]}

Ve Valašském Meziříčí navrhl řadu interiérů a rodinných domů.^[2] Pomník obětem druhé světové války na kopci Helštýn ve Valašském Meziříčí je společným dílem architektů Jaroslava Hlaváče (1909–1984) a Josefa Místeckého z roku 1947.^[2][3] Místecký také zpracovával návrhy koberců.^[2]

Josef Místecký se narodil 6. července 1891 v obci Poličná u Valašské ho Meziříčí.^[2] Po absolvování nižšího gymnázia^[7] studoval od roku 1908 na Odborné škole pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí^[1][2] a v letech 1911 až 1912 zde absolvoval mistrovskou truhlářskou školu (pod vedením architekta, kreslíře a grafika Emanuela Pelanta (1871–????), žáka architekta, urbanisty, návrháře nábytku a malíře Jana Kotěry).^[1] Po odchodu do Prahy absolvoval Místecký praxi v kanceláři českého architekta Antonína Pfeiffera.^{[1][pozn. 4]} Vysokoškolská studia zahájil Místecký na vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u původem slovinského architekta a urbanisty profesora Josipa Plečnika.^[2][1] (1915 až 1918)^[8] Na pražské AVU pokračoval (po první světové válce) ve studiu u českého architekta, urbanisty a teoretika architektury profesora Jana Kotěry.^[2] (1918 až 1921)^[8] Pracoval v ateliérech architektů Františka Vahaly^{[pozn. 5]} a Ladislava Machoně.^{[2][pozn. 6]} AVU dokončil Místecký v roce 1921.^[1] V Praze se Josef Místecký seznámil se svojí manželkou Hedvikou.^[1]

Po návratu do Valašského Meziříčí nastoupil v roce 1921 jako odborný učitel (profesor) na Odborné škole pro zpracování dřeva.^[2][1] A právě pro expozici této školy na světové výstavě dekorativního umění v Paříži v roce 1925 navrhl ložnici z citronového dřeva, která byla odměněna cenou Grand Prix.^[2][1] Na této odborné škole studovalo pod jeho vedením několik významných osobností:^[2]

• akademický architekt Václav Hilský (1909-2001);^[2]
• architekt Richard František Podzemný (1907-1987);^[2]
• architekt a představitel vrcholného funkcionalismu Antonín Tenzer (1908-2002);^[2]
• funkcionalistický architekt Zdeněk Plesník (1914-2003);^[2]
• profesor, akademický architekt, designér nábytku a pedagog zaměřený na interiérovou tvorbu Ladislav Vrátník (1927–2010)^[2] a mnozí další.^{[pozn. 7][pozn. 8]}

• První stavbou byl nenáročný dům Antonína Baslera (Fügnerova 492/2, park Botanika, GPS souřadnice: 49.4688981N, 17.9644083E). Stavebníkem se stal Alois Sedlář a dům byl proveden podle Místeckého návrhu z března roku 1923.^[7] Dům v průběhu let prošel několika stavebními úpravami, jenž změnily nejen jeho tradiční stavební půdorys, ale i vary a rozmístění oken a cihelný dekor.^[7]
• V dubnu 1924 dokončil Místecký návrh domu s provozovnou pro malíře pokojů Josefa Hofmana (Sokolská 540/18, GPS souřadnice: 49.4711681N, 17.9676075E). V přízemí architekt vytvořil zázemí pro majitelovu živnost a v patře pak jeho byt.^[7] Zábradlí balkónu bylo obohaceno o sochu malého chlapce od Miloše Bublíka (1889–1961). Později doznal dům změn ve vnitřním půdorysu a také přibyla přístavba dalšího skladiště.^[7]
• V červenci 1924 navrhl Místecký pro svého kolegu z dřevařské školy Oldřicha Zemana jednoduchý přízemní dům na půdorysu ve tvaru písmene T (Králova ulice 512/50, GPS souřadnice: 49.4649397N, 17.9704761E). Stavbu provedl Jan Demel a reliéfy byly dílem Miloše Bublíka.^[7]
• V roce 1925 získal Místecký za návrh ložnice z citronového dřeva (zhotovenou žáky dřevařské školy) na výstavě v Paříži cenu Grand Prix.^[7] V témže roce (1925) obdržel zakázku na návrh pomníku prezidenta Masaryka v blízkosti evangelického kostela v Botanice.^[7] Poprsí T. G. Masaryka zhotovil z carrarského mramoru František Hlavica (1885–1952); sedícího lva vytvořil Miloš Bublík.^[7] Pomník byl v průběhu let několikrát zrušen a opět obnoven, za totality byla na čas Masarykova busta nahrazena bustou Františka Palackého od Ambrože Špetíka (1921–2005).^{[7][pozn. 9]}
• Plány na velkorysý dům s obchodem pro Apolonii Blahutovou (Sokolská 563/16, GPS souřadnice: 49.4712472N, 17.9680928E) dokončil Místecký v květnu 1926.^[7] Stavbu domu realizoval Václav Brda.^[7] V roce 1970 majitelé dům rozdělili na dva objekty a jeho fasáda přišla o původní svoji dekorativnost.^[7]
• Období první poloviny 20. let 20. století završil Josef Místecký v roce 1926 stavbou vlastní vily (Králova 592/63, GPS souřadnice: 49.4643689N, 17.9710278E) ve Valašském Meziříčí.^[7]

Ve 20. letech 20. století se architekt Josef Místecký se svojí chotí Hedvikou rozhodli pro návrh a stavbu rodinného domu obklopeného přírodou.^[1] Jako lokalitu zvolili jižní okraj Valašského Meziříčí k západu orientovanou svažitou parcelu pod vrchem Stínadla.^[1] Výsledkem byla vila obdélníkovitého půdorysu s jehlancovitou střechou pokrytou pálenými taškami.^[1] Hlavní vchod do domu je orientován do ulice a je kryt loubím s plochou střechou.^[1] Loubí zakrývá také přístup na půlkruhový terasovitý rondel.^[1] Rodinný dům prosvětlují rozměrná dělená okna sestavená do pásových kompozic s rytmizovanou kompozicí, která opticky odlehčují celý poněkud masivním dojmem působící objekt.^[1] Interiér domu je navržen kolem průchodní místnosti s neobvyklým dřevěným dvojramenným schodištěm.^[1] Tato vila (realizovaná v letech 1926 až 1927) naplnila původní myšlenku manželů Místeckých (bydlení městského člověka v těsnějším kontaktu s přírodou) ale jen částečně.^[1] Její dovršení Josef Místecký uskutečnil až v polovině 30. let 20. století, kdy pro sebe a svoji choť navrhl a postavil nový rodinný dům v Poličné.^[1]

Snad těsnější sepětí s přírodou či nějaké rodinné důvody důvody vedly architekta Josefa Místeckého k prodeji svého domu ve Valašském Meziříčí a k odhodlání navrhnout a realizovat ve 30. letech 20. století výstavbu nové funkcionalistické vily ve své rodné Poličné.^[6] Funkcionalistické pojetí Místeckého návrhu (první varianta projektu jeho vily v Poličné je z jara roku 1936) bylo tou dobou ovlivněno i jeho kontakty s předními českými architekty, mimo jiné s českým sochařem a funkcionalistickým architektem Františkem Lýdiem Gahurou (1891–1958) ze Zlína.^{[6][pozn. 10]} Obecní rada schválila Místeckého stavební plány 17. května 1936, ale i po tomto datu provedl architekt v projektu nějaké úpravy.^[6] Realizace stavby byla svěřena staviteli z Valašského Meziříčí, kterým byl Alois Sedlář.^[6] Cena všech provedených prací (včetně ceny pozemku) se vyšplhala na částku 107.361,- Kč, z čehož si stavební práce vyžádaly 54.925,- Kč (ceny z února roku 1937).^{[6][pozn. 11]}

Zděná několikapodlažní stavba doplněná železobetonovými stropy a nosnými pilíři s kruhovým průřezem má prostý tvar kvádru, který je v přízemí z jižní strany „prolomen“ do domu zapuštěným vstupním prostorem.^[6] S tím koresponduje i poslední podlaží objektu, které je z jižní strany (nad vchodem) „odlehčeno“ ustoupením za částečně zastřešenou terasu (podepřenou centrálním sloupem). Jižní stěna v prvním patře nad vchodem vily je opatřena symetricky umístěným pásovým oknem směřujícím do zahrady. Protilehlá obvodová stěna domu (severní) je bez oken, pomineme-li jen trojici nad sebou v patrech umístěných malých úzkých obdélníkovitých okének. Přes celou výšku domu mírně vystupuje z této obvodové stěny vily šachta, která je nad plochou střechou domu zakončena nevysokým komínem. Obě zdánlivě fádní a jednolitě působící boční stěny objektu jsou v nadzemním podlaží (podlažích) vybaveny různě dlouhými nesymetricky umístěnými pásovými okny.

Vnitřnímu členění vily dominuje dvoupodlažní hala (prosvětlená pásovým oknem do zahrady) v patře.^[6] Ta je přístupná ze schodiště, které vede z verandy.^[6] Součástí haly je ve druhém patře se nacházející galerie s pracovním koutem s knihovnou a s kajutovou ložnicí.^[6] Do nejvyššího patra vily situoval architekt Josef Místecký ateliér.^[6] Ten je dostupný po relativně úzkém schodišti vedoucím po straně z galerie.^[6] Ateliér je prosvětlen jediným širokým pásovým oknem vedoucím přes celou šíři jeho jižní stěny. Okno je částečně kryto po celé délce střešním přesahem a umožňuje spojení ateliéru se střešní terasou.^[6]

Během druhé světové války v období Protektorátu Čechy a Morava se Místeckého vila v Poličné (se zahradou obklopenou lesem) stala i úkrytem pro některé osoby pronásledované gestapem.^{[6][pozn. 12][pozn. 13]} Rodinný dům architekta Josefa Misteckoho v Poličné byl navržen k prohlášení za nemovitou kulturní památku.^[6]

Architekt Josef Místecký zemřel 6. března 1957 v obci Poličná u Valašského Meziříčí.^[2] Pohřben byl na zdejším městském hřbitově.^[11]

• 1923/1924 – II. výstava uměleckého průmyslu československého, Uměleckoprůmyslové museum, Praha^[12]
• 1925 – Exposition internationale des arts décoratifs et industriels modernes, Espace Eiffel Branly, Paříž (Paris)^[12]
• 1925 – Výstava Zemské gobelínové a kobercové školy ve Valašském Meziříčí, Topičův salon (1918-1936), Praha^[12]
• 1928 – Akademie výtvarných umění v Praze - Výstava soudobé kultury československé v Brně 1928, Brněnské výstaviště, Brno (Brno-město)^[12]
• 1939 – Gobeliny a koberce zemského gobelinového a kobercového ústavu ve Valašském Meziříčí, Topičův salon (1937-1949), Praha^[12]
• 2004 – Folklorismy v českém výtvarném umění XX. století, České muzeum výtvarných umění, Praha^[12]
• 2004 – Folklorismy v českém výtvarném umění XX. století, Galerie výtvarného umění v Chebu, Cheb (Cheb)^[12]
• 2004 – Folklorismy v českém výtvarném umění XX. století, Galerie výtvarného umění, Hodonín (Hodonín)^[12]
• 2005 – Folklorismy v českém výtvarném umění XX. století, Muzeum Jana Amose Komenského, Uherský Brod (Uherské Hradiště)^[12]
• 2006 – Vítkovice Industria Art, Galerie Stará radnice, Brno (Brno-město)
• 2006 – Vítkovice Industria Art, Galerie Mansarda, Praha^[12]
• 2007 – Ostrava ve výtvarném umění, Ostrava (Ostrava-město), Ostrava (Ostrava-město)^[12]

• 2004: Koliba, Slezská univerzita, Opava^[13]
• 2008: Slavné vily Zlínského kraje, FOIBOS a.s., umělecká agentura, Praha^[13]
• 2013: Národní styl: Kultura a politika, Vysoká škola uměleckoprůmyslová (od 1945), Praha^[13]
• 2016: Design v českých zemích 1900-2000, Uměleckoprůmyslové museum, Praha^[13]

• 1936: Kulturní adresář ČSR (Biografický slovník žijících kulturních pracovníků a pracovnic), Českolipská knih a kamenotiskárna, Česká Lípa^[13]
• 2002: Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950-2002 (VIII. Man - Miž), Výtvarné centrum Chagall, Ostrava (Ostrava-město)^[13]
• 2006: Nová encyklopedie českého výtvarného umění (Dodatky), Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, Praha^[13]

• Slovník osobností kulturního a společenského života Valašska. Valašské Meziříčí: Valašské Athény, 2000, strana 106
• Okres Vsetín: Rožnovsko, Valašskomeziříčsko, Vsetínsko.; 1. vydání; Valašské Meziříčí: Hvězdárna; Vsetín: Okresní úřad; Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 2002, strana 623
• Kdo byl kdo je kdo na východní Moravě: Ju-Na. Valašské Meziříčí: Valašské Athény, 2010, strana 98
• VALOUŠKOVÁ, Kamila a Ivana MARTIŠKOVÁ. Architekt Josef Místecký. Valašsko: vlastivědná revue. 2013/2, číslo 31 (prosinec), strany 38 až 42.
• ŠŤASTNÁ, Marie. Žáci Státní odborné školy pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí. Architekti Josef Místecký a Bohumír Kupka. Ostrava, 2003. bakalářská. Katedra české literatury, literární vědy a dějin umění Filozofická fakulata Ostravské unuverzity (FF OU). .

• Richard Podzemný
• Antonín Tenzer

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Josef Místecký
• Josef Místecký v informačním systému abART
• KOUKALOVÁ (FLEKAČOVÁ), Martina. Architektura a urbanismus Valašského Meziříčí ve dvacátém století. Olomouc, 2011 [cit. 2021-01-17]. 174 s. magisterská. Univerzita Palackého v Olomouci; Filozofická fakulta; Katedra dějin umění; Obor: Dějiny výtvarných umění. Vedoucí práce Prof. PhDr. Rostislav Švácha, CSc.. Ke stažení ve formátu *.PDF. Dostupné online.
• HELEŠICOVÁ, Zuzana. Vlastní vila Josefa Místeckého ve Valašském Meziříčí. Brno, 2009 [cit. 2021-05-20]. 42 s. bakalářská. Filozofická fakulta; Seminář dějin umění, Dějiny umění; Filozofická fakulta Masarykovy univerzity (FF MU). Vedoucí práce Prof. PhDr. Jiří Kroupa, CSc.. Dostupné online.
• KOUKALOVÁ (FLEKÁČOVÁ), Martina. „Architekti–Valaši“ Státní odborná škola pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí a přínos jejích učitelů a absolventů k moderní architektuře města; IN: Martina Flekáčová Koukalová: Východní Morava: Dějiny - Lidé - Krajina . Brno: Moravský zemský archiv v Brně prostřednictvím Státního okresního archivu Kroměříž, Státního okresního archivu Uherské Hradiště, Státního okresního archivu Vsetín a Státního okresního archivu Zlín, 2013; ročník 3. 16 s. Dostupné online. Kapitola 53 / Martina Flekáčová Koukalová: „Architekti–Valaši“ Státní odborná škola pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí, s. 53 až 75. Ke stažení ve formátu *.pdf. 
• Portrét Josefa Místeckého od akademického sochaře a malíře Miloše Bublíka (1889–1961) z roku 1925, Valašsko: vlastivědná revue. 2013, číslo 31, strana 38.