Josef Svatoň

Josef Svatoň
podplukovník (in memoriam generál) Josef Svatoň
Narození	8. března 1896 Dolní Roveň (okres Pardubice), Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	1. listopadu 1944 (ve věku 48 let) Paseky (součást obce Proseč; okres Chrudim), Protektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Příčina úmrtí	zastřelen při úniku z obklíčení gestapem
Místo pohřbení	Pomník generála Svatoně a kapitána Sošky (v parčíku generála Svatoně a kapitána Sošky)
Národnost	česká
Občanství	Rakousko-Uherské
Vzdělání	měšťanská obchodní škola; vyučený řezník, uzenář[1]
Alma mater	měšťanská obchodní škola[1]
Povolání	důstojník prvorepublikové československé armády
Zaměstnavatel	československá armáda
Znám jako	alias „Doubek“
Titul	podplukovník, generál (in memoriam)
Ocenění	viz text
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Svatoň (8. března 1896 Dolní Roveň (okres Pardubice) – 1. listopadu 1944 Paseky (součást obce Proseč; okres Chrudim)) byl příslušníkem československých legií na Rusi, vojákem z povolání (důstojníkem) prvorepublikové československé armády (hodnost podplukovník in memoriam povýšen na generála)^[2] a dostihovým jezdcem.^[2] Za protektorátu se zapojil do protiněmeckého odboje v řadách vojenské ilegální organizace Obrana národa (ON) a v Radě tří (R3).^[1] Jako velitel partyzánů ve východních Čechách byl zastřelen při uniku z obklíčení gestapem.^[2][3][4][5]

Josef Svatoň se narodil 8. března 1896 v obci Dolní Roveň u Pardubic.^[6] Ještě před vypuknutím první světové války se vyučil řezníkem.^[2] V roce 1915 musel narukovat k vojenskému jezdectvu Rakousko-uherské armády a poté byl odeslán na ruskou frontu.^[2] V hodnosti vojína strážmistra sloužil u 2. hulánského pluku, když u města Kremence dne 4. června 1916 padl (přešel dobrovolně^[2]) do ruského zajetí.^[1] V Kyjevě si v létě 1916 podal přihlášku do československých legií,^[2] kam byl v hodnosti vojína zařazen 9. července 1916 k 1. střeleckému pluku.^[1] Spolu s ostatními československými legionáři na Rusi se účastnil bitvy u Zborova (1. až 2. července 1917) a následně (během občanské války v Rusku) absolvoval s československými legiemi celou sibiřskou anabázi.^[2] Svoje vojenské působení v řadách československých legií ukončil (v hodnosti kapitána služebně u 1. jízdního pluku) formálním vyřazením ke dni 2. srpna 1920.^[1]

Po návratu do Československa se zařadil do nově se formující československé armády^[1] v hodnosti nadporučíka ověnčen několika vyznamenáními za svoji bojovou činnost.^[2] Během své vojenské služby v prvorepublikové armádě vystřídal několik lokalit, sloužil v Terezíně, v Bratislavě a ve Vysokém Mýtě.^{[2][p. 1][p. 2]}

Díky vynikajícím výsledkům v disciplíně „jízda na koni“ byl v roce 1935 nominován do příprav na olympijské hry 1936 v Berlíně.^[2][7] Ještě před dokončením tréninku (vzhledem k zostřující se mezinárodně–politické situaci) byl (na vlastní žádost) uvolněn ze sportovní přípravy a olympiády v Berlíně v roce 1936 se neúčastnil.^[2]

Po nastolení Protektorátu Čechy a Morava (po 15. březnu 1939) a po rozpuštění prvorepublikové československé armády^[7] se Josef Svatoň zapojil do odbojové činnosti v Obraně národa ve východních Čechách.^[2][6] Poté, co v roce 1941 jen těsně unikl zatčení, ponořil se do ilegality^[2] a v březnu 1942 se přesunul na Českomoravskou vysočinu.^[6] (V odboji používal krycí jméno „Doubek“.) Od té doby žil jako psanec, nucen ukrývat se na různých místech v ilegálních bytech či skrýších.^[2] V ilegalitě působil Josef Svatoň celkem tři roky.^[2]

Do ilegální činnosti zapojoval hasičské spolky na Vysokomýtsku a Chrudimsku.^[7] Postupně navázal spojení s ilegální organizací KSČ na Prosečsku, na jaře 1944 se napojil na Radu tří (profesor Josef Grňa)^[7] a vešel do kontaktu s velitelem partyzánů Karlem Veselým-Štainerem na Českomoravské vysočině.^[6] Během své protiněmecké „podzemní“ činnosti organizoval partyzánské jednotky, spolupracoval se členy paradesantních výsadků z Velké Británie a také pomáhal uprchlým sovětským válečným zajatcům.^[2]

Byl jeden z předních činitelů odbojové organizace Rada tří (R3),^[6] která vznikla v roce 1942 a v jejímž čele byli generál Vojtěch Luža a profesor JUDr. Josef Grňa.^[8] R3 působila hlavně v oblasti Českomoravské vrchoviny (spadala do oblasti Chrudimska).^[8] Jako člen R3 byl Josefem Grňou určen, aby ve vojenském vedení R3 (v celé oblasti Vysočiny^[6]) zastoupil generála Vojtěcha Lužu poté, co byl Luža 2. října 1944 zastřelen v obci Hřiště u Přibyslavi.^[7] Svatoň ale velení R3 (svoji moc) převedl obratem na vojenský kolektivní výbor tvořený Karlem Veselým-Štainerem, podplukovníkem Josefem Robotkou a kapitánem Eduardem Soškou.

Na podzim 1944 se gestapu podařil průnik do ilegální sítě hasičských spolků a kruté výslechy zatčených osob poskytly německé státní tajné policii nové stopy.^[7] Rada tří využívala k úschově ilegální vysílačky Milada (a k dočasnému úkrytu svých členů) objekt v Proseči, kde bydleli manželé Hartmanovi.^[7] Ke konci října 1944 navštívil Hartmanovi jim neznámý muž (člen pardubického gestapa) Hubert Hanouske, znal odbojové tajné heslo („Pod dubem, za dubem“) a sháněl se po poštovním úředníkovi Janu Hartmanovi. Paní Hartmanová jej nasměrovala ke Křemenákům a Ehrenbergerům.^[7] U Křemenáků gestapo nenašlo ani Hartmana a ani Svatoše a proto pokračovalo dále na Paseky nad Prosečí k nadlesnímu Ehrenbergerovi, jehož hájenku obklíčilo 1. listopadu 1944 v 7.00 hodin ráno celkem osm mužů.^[7]

Gestapo vyzvalo hajného Ehrenbergera aby se vzdal (a otevřel) a do hájenky poslalo českého protektorátního četníka Protivínského.^[7] Ehrenberger po krátkém výslechu přiznal, že na půdě hájovny někoho ukrývá.^[7] Následoval výstup k půdě v pořadí Ehrenberger, Protivínský a člen gestapa.^[7] Na půdě panovala tma, okno vedoucí do zahrady bylo zatemněné. Když skupina dosáhla posledního schodu uskočil hajný stranou a vzápětí nato uslyšel dvojí cvaknutí kohoutku. Protivínský skočil ze schodů dolů a spolu s ním padal i člen gestapa.^[7] Svatoňovi nejspíše selhala pistole, ale v nastalém zmatku unikli spolu se Soškou oknem do zahrady a prchali úvozem pryč od hájenky.^[7] Německá obsluha kulometu na ně zahájila střelbu.^[7]

Podplukovník Josef Svatoň byl zraněn a kapitán Eduard Soška, poté, co se mu podařilo dostat se mimo nebezpečný otevřený prostor, se pokusil pro Svatoně vrátit.^[2] Palba z kulometu zasáhla Sošku, který ve svízelné situaci spáchal sebevraždu vlastní zbraní. Těžce zraněný Svatoň se živý do rukou gestapa rovněž nedostal.^[2] Těla obou odbojářů nacisté převezli do pardubického krematoria, avšak tamní pracovníci popel hrdinů uchovali.^[9][10] V místě přestřelky byl (o rok později) vztyčen památník věnovaný oběma vůdcům partyzánského odboje proti nacistům.^[9][10] V jeho základech je uložen jejich popel.^[7]

Hájovnu opustil oknem během zátahu i hajný Ehrenberger, který využil nastalého zmatku a zmizel opačným směrem než Svatoň se Soškou.^[7] Ehrenbergerovi se podařilo z místa zátahu uniknout směrem k lesu, následně se přidal k partyzánům a do konce druhé světové války žil u Vomočilů ve Vidlaté Seči.^[7] V hájovně zbyla Ehrenbergerova manželka (utrpěla psychický šok a ztratila vědomí) a její sestra.^[7] Gestapo obě ženy, zatčeného Křemenáka a dvojici rakví odvezlo do Pardubic.^[7] V Malé pevnosti Terezín se paní Ehrenbergerová a její sestra dočkaly konce druhé světové války.^[7]

V období od konce října 1944 do listopadu 1944 pozatýkalo gestapo asi třicet místních spolupracovníků odboje.^[7] Zatýkání unikl jak poštovní úředník Jan Hartman, tak i jeho manželka a dcera.^[7] Složitou cestou se Hartmanovi dostali na Moravu do Věstínku k Dvořákovým, kde ale jeden z partyzánů omylem při čištění zbraně jejich dceru zastřelil.^[7] Na počátku 50. let 20. století byl Jan Hartman zatčen a v rámci komunistické akce „Malíř“ byl odsouzen k několika letům odnětí svobody.^[7]

Rada tří byla smrtí podplukovníka Josefa Svatoně značně oslabena.^{[7][p. 3]} Po Svatonově smrti se ilegální skupina, která kolem něj působila hlavně na Novoměstsku již od roku 1940, přejmenovala na skupinu „Generála Svatoně“.^[11]

Podplukovník Josef Svatoň byl in memoriam po druhé světové válce povýšen do hodnosti generála.^[11][6]

• Československý válečný kříž 1914–1918^[2]
• Československý řád Sokol s meči^[2]
• Československá revoluční medaile^[2]
• Československá medaile Vítězství^[2]
• francouzský Válečný kříž 1914–1918 s palmou^[2]
• Vojennyj orděn svjatogo Georgija IV. stěpeni; Řád svatého Jiří (kříž svatého Jiří), IV. třída (stupeň); III. třída (stupeň) a II. třída (stupeň)^[2]
• ruská medaile svatého Jiří IV. stupně^[2]
• Československý válečný kříž (in memoriam)^[2]
• Odznak Československého partyzána (in memoriam)^[2]

• Ve Vysokém Mýtě se nachází ulice generála Svatoně.^[12]
• V Proseči–Pasekách v místním parčíku generála Svatoně a kapitána Sošky u silnice číslo 357 vpravo u cesty (označen informační cedulí) se nachází osm metrů vysoký kamenná pomník Obětem 2. světové války respektive pomník věnovaný generálu Svatoňovi a kapitánu Soškovi. Autorem pomníku je architekt Jaroslav Mošek. Pomník byl slavnostně odhalen 1. listopadu 1945 (přesně rok po jejich smrti). V základech pomníku jsou uloženy urny s popelem obou jmenovaných odbojářů. Pomník připomíná místo, kde našli smrt oba vůdci partyzánského odboje proti nacistům. Na pomníku je nápis: HRDINŮM NÁRODNÍ REVOLUCE // ZDE PADLI 1.11.1944 / GEN. JOSEF SVATOŇ / KPT. EDUARD SOŠKA.^[10][9]

• NEPRAŠ, Jaromír. Smrtí boj nekončí: in memoriam generála Josefa Svatoně. Vydání 1. Svitavy: Okresní muzeum, 1990 151 stran + 16 stran obrazových příloh; ISBN 80-7005-026-8.
• NEPRAŠ, Jaromír. Smrtí boj nekončí: in memoriam generála Josefa Svatoně. 2., rozšířené vydání. Proseč: Město Proseč, 2015; 151 stran + 24 nečíslovaných stran obrazových příloh. ISBN 978-80-260-9187-5.
• TOMEŠ, Josef a kolektiv. Český biografický slovník XX. století. Praha: Nakladatelství Paseka s.r.o., 1999 3 svazky; (III. díl Q-Ž) ISBN 80-7185-248-1.
• Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945. Praha: Ministerstvo obrany ČR - AVIS, 2005; 348 stran; ISBN 80-7278-233-9.
• ČVANČARA, Jaroslav. Někomu život, někomu smrt: československý odboj a nacistická okupační moc. 2. vydání Praha: Nakladatelství Laguna, 2003 až 2008; 3 svazky; ISBN 978-80-86274-80-5.
• TROJAN, Emil. Tak přísahali-. Vydání 1. Ústí nad Orlicí: Oftis, 2001; 380 stran; ISBN 80-86042-42-1.
• PADEVĚT, Jiří. Kronika protektorátu. 1. vyd. Praha: Academia, 2021. 871 s. ISBN 978-80-200-3203-4. Kapitola Jmenný rejstřík: Josef Svatoň, s. 488, 510, 609, 643, 644, 645, 648, 701. 
• Osobní karta legionáře (archivní materiál, z něhož byly čerpány informace do databáze legionářů za první světové války)
• Legionářský poslužný spis (archivní materiál, z něhož byly čerpány informace do databáze legionářů za první světové války)

• Oldřich Doleček
• František Famfulík
• Josef Grňa
• Vojtěch Luža
• Josef Robotka
• Karel Veselý-Štainer
• Bedřich Šilar

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Josef Svatoň