Josef Urválek

JUDr. Josef Urválek
Narození28. dubna 1910
České Budějovice
Úmrtí29. listopadu 1979 (ve věku 69 let)
Praha
Místo pohřbeníÚstřední hřbitov v Brně
Alma materUniverzita Karlova
Právnická fakulta Univerzity Karlovy
Povolánísoudce, prokurátor a právník
Funkcesoudce
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Josef Urválek (28. dubna 1910 České Budějovice[1]29. listopadu 1979 Praha[2]) byl český komunistický prokurátor Státního soudu a později soudce. Je známý jako fanaticky hovořící[2] prokurátor z vykonstruovaných procesů v dobách stalinismu v 50. letech 20. století, například s Miladou Horákovou. Neblaze proslul jako jeden z nejkrutějších a nejbezohlednějších představitelů československé komunistické justice, spojených s politickými procesy 50. let. Nesl přímou zodpovědnost za několik desítek justičních vražd.

Život

Narodil se 28. dubna 1910 v Českých Budějovicích[3] jako syn Františka Urválka, strojvedoucího státních drah, a jeho manželky Marie, rozené Trochové.[1] Roku 1929 maturoval na místním gymnáziu[3] a nastoupil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Promoval 2. července 1934 z rukou profesora Funka[4] s dobrým prospěchem,[5] přičemž vyznamenání dostal z práva a řízení trestního.[6] Dne 4. června 1938 se oženil s Vlastou, rozenou Koudelkovou, která tehdy učila češtinu a francouzštinu na gymnáziu ve Strakonicích. V letech 1940 a 1946 se jim narodili synové Petr a Jan.[7]

V letech 1930–1938 byl členem sociální demokracie a podle vlastních vzpomínek (z roku 1968) spolupracoval během studií s komunistickými studenty.[8] V listopadu 1933 neúspěšně kandidoval do funkce starosty studentského spolku Všehrd. Národní politika o této volbě mj. napsala: „1061 mladých právníků se jich [voleb] zúčastnilo a z nich 719 odevzdalo hlasy kandidátu odstupujícího výboru a dosavadnímu místostarostovi Jindřichu Smolkovi. Komunistický kandidát Josef Urválek obdržel 334 hlasy, 8 hlasů bylo neplatných“,[9] nicméně hned o několik dní později byli na Urválkovu žádost nuceni zveřejnit opravu: „Není pravda, že komunistický kandidát Josef Urválek, je pravda, že Josef Urválek není komunistou a nebyl komunisty kandidován“.[10]

Po absolvování právnické fakulty působil v letech 1935–1939 u Krajského soudu v Českých Budějovicích, odkud přešel na tamní krajské státní zastupitelství.[8] Během druhé světové války, zejména v letech 1940 a 1941, byl žalobcem v běžných kriminálních případech, např. krádeží,[11] ublížení na zdraví z nedbalosti, vandalismu, výtržnictví,[12] domácího násilí či podvodu.[13] V roce 1944 byl nasazen do smaltovny jako dělník a posléze jako úředník.[8]

Po osvobození vstoupil do KSČ a v letech 1945–1948 pracoval opět na českobudějovickém státním zastupitelství jako veřejný žalobce Mimořádného lidového soudu a v letech 1946–1947 jako náměstek národního prokurátora.[8] V té době se jako žalobce účastnil retribučních procesů se zrádci a kolaboranty, například s Radolou Gajdou (navrhoval doživotí, rozsudek zněl na 2 roky),[14] s představiteli protektorátního Vládního vojska, generály Janem Obručníkem a Liborem Vítězem (pro Obručníka žádal trest smrti, odsouzen byl na doživotí, propuštěn po 20 letech; Vítězovi navrhoval „trest přiměřený jeho vině“, rozsudek zněl na čtyři roky),[15][16] a s bývalým ministrem obrany Františkem Machníkem (u soudu osvobozen).[17]

Vrchol jeho kariéry nastal po komunistickém převratu v únoru 1948. Od února do dubna 1948 pracoval jako referent v oddělení revize retribuce na Ministerstvu spravedlnosti. Poté byl pověřen vedením státního zastupitelství v Českých Budějovicích a ustaven zmocněncem pro reorganizaci soudnictví v tomto kraji. Od února 1949 stanul v čele krajské prokuratury v Českých Budějovicích. Od konce 40. let byl z Českých Budějovic pravidelně povoláván ke Státnímu soudu, kde působil jako prokurátor v procesech celostátního významu (Milada Horáková a spol., Rudolf Slánský a spol.).[8] Jako prokurátor schválil obžalobu Ludvíka Frejky, Rudolfa Margoliuse, Eugena Löbla, u soudního líčení pak byl hlavním žalobcem mimo jiné např. Rudolfa Slánského, Ludvíka Frejky aj.[8]

V roce 1953 se stal (oficiálně pro své zásluhy) předsedou československého Nejvyššího soudu,[18] kde dále pokračovaly politické procesy, mj. s bývalým předsedou tohoto soudu Ivanem Dérerem.[19] Jako předseda senátu zde vedl hlavní líčení např. ve věci Marie Švermové. Na základě usnesení předsednictva ÚV KSČ ze dne 4. března 1963 byl uvolněn z funkce předsedy Nejvyššího soudu a pracovně umístěn ve Vědeckovýzkumném ústavu kriminalistiky na Generální prokuratuře.[8] (Oficiálně odešel na vlastní žádost ze zdravotních důvodů.[20])

Na jaře 1968 se jeho aktivity v 50. letech dostaly pod přísnou veřejnou a stranickou kritiku. Samotný Urválek v té době vypracoval stanovisko ke své činnosti na žádost Pillerovy komise[8] a poskytl také rozhovor Rudému právu.[21] Odmítal přijmout osobní odpovědnost za nezákonnosti, vinu svaloval především na další aktéry, zejména Státní bezpečnost a prezidenta Klementa Gottwalda.[8] Jeho postoje vyvolaly ostrou kritiku reformních komunistů, např. Zdeňka Mlynáře[22] a bývalého politického vězně Ivana Holého.[23]

Spolu s Helenou Válkovou je podepsán pod článkem „Některé poznatky z výzkumu ochranného dohledu v souvislosti s prokurátorským dozorem“, který vyšel ve čtvrtletníku Prokuratura na jaře 1979.[24]

Hrob Josefa Urválka na Ústředním hřbitově v Brně

Téhož roku zemřel; údajně spáchal sebevraždu.[25] Historik Oldřich Tůma k tomu uvedl: „Běžně se to uvádí, nikdy jsem nezaznamenal žádné pochybnosti. I když já tedy podrobnosti neznám a myslím, že ani známy nejsou.[26] Pohřben je na Ústředním hřbitově v Brně.

Citát

Co tedy, proboha, po mně chcete, abych udělal? Vy si myslíte, že si mám sáhnout na život? Ne, nemohu a nebudu skákat z petřínské věže, to není možné. Kdybych to, pane redaktore, udělal, vzal bych na sebe celou vinu, potvrdil bych svou vinu a já ji necítím, tu má někdo jiný. V tom je rozpornost celé situace tehdejších let i dneška.
— Josef Urválek, 1968[27]

Odkazy

Reference

  1. a b SOA Třeboň, Matrika narozených České Budějovice (sv. Mikuláš) 40C, s. 153. Dostupné online.
  2. a b Odklizen do ústavu. Jak se justiční kat Urválek sešel v práci s Válkovou. Seznam Zprávy [online]. Seznam.cz, 2020-01-10 [cit. 2020-01-11]. Dostupné online. 
  3. a b Slavní a budějičtí. Barbar!, květen 2017. Dostupné online.
  4. Archiv Univerzity Karlovy, fond Matriky Univerzity Karlovy, inventární číslo 9, Matrika doktorů Univerzity Karlovy IX., strana 3977. Dostupné online
  5. Archiv Univerzity Karlovy, fond Právnická fakulta Univerzity Karlovy, část fondu Knihy zkušebních protokolů státních zkušebních komisí při PF UK, inventární číslo 54, Státovědecká státní zkušební komise v Praze při Univerzitě Karlově, strana 7611. Dostupné online.
  6. Archiv Univerzity Karlovy, fond Právnická fakulta Univerzity Karlovy, část fondu Knihy zkušebních protokolů státních zkušebních komisí při PF UK, inventární číslo 35, Judiciální státní zkušební komise v Praze při Univerzitě Karlově, strana 7832. Dostupné online.
  7. VAŠÁKOVÁ, Alžběta. Život Josefa Urválka. Praha, 2018. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta – Katedra občanské výchovy a filosofie. Vedoucí práce Jan Županič. s. 10. Dále jen Vašáková. Dostupné online.
  8. a b c d e f g h i BABKA, L. Vyjádření bývalého prokurátora J. Urválka k situaci v justici a soudnictví ve 40. a 50. letech (5. července 1968).. In: VOREL, J. Československá justice v letech 1948–1953 v dokumentech. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2004. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. ISBN 80-86621-05-7. Svazek II.. S. 76–86.
  9. Jubilejní LXV. shromáždění „Všehrdu“ bylo opět svědkem krásného vítězství nacionalismu mladých právníků. Národní politika. 1933-11-28, roč. 51, čís. 326, s. 1. Dostupné online [cit. 2018-07-14]. 
  10. Jubilejní LXV. shromáždění Všehrdu bylo opět svědkem krásného vítězství nacionalismu mladých právníků. Národní politika. 1933-12-05, roč. 51, čís. 333, s. 2. Dostupné online [cit. 2018-07-14]. 
  11. Mužové cechu řeznického. Lidové noviny. 1940-04-09, roč. 48, čís. 178, s. 1. Dostupné online [cit. 2018-07-14]. 
  12. Ze soudní síně. Jihočeská jednota. 1941-10-24, roč. 3, čís. 59, s. 6. Dostupné online [cit. 2018-07-14]. 
  13. Ze soudní síně. Jihočeská jednota. 1941-10-31, roč. 3, čís. 60, s. 6. Dostupné online [cit. 2018-07-14]. 
  14. Rudé právo. 1947-05-04, roč. 27, čís. 104, s. 8. Dostupné online [cit. 2020-06-23]. 
  15. Rudé právo. 1947-01-23, roč. 27, čís. 19, s. 3. Dostupné online [cit. 2020-06-23]. 
  16. MAREK, Jindřich. Protektorátní vládní vojsko: Poválečné odsudky. 100+1 zahraniční zajímavost. 2016-11-11. Dostupné online [cit. 2018-07-14]. 
  17. KOPECKÝ, Lukáš. „Tito důstojníci jsou dodnes zavázáni mu vděčností…“. Paměť a dějiny. 2014-04, s. 43–53. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-07-14.  Archivováno 14. 7. 2018 na Wayback Machine.
  18. Krátce z domova. Rudé právo. 1953-10-02, roč. 34, čís. 274, s. 5. Dostupné online [cit. 2018-07-14]. 
  19. BALÍK, Stanislav. Předsedové Nejvyššího soudu v letech 1918 až 1989 [online]. Nejvyšší soud České republiky [cit. 2019-11-30]. Dostupné online. 
  20. Národní shromáždění jednomyslně schválilo zákon o lidové kontrole a národohospodářské evidenci. Rudé právo. 1963-03-07, roč. 43, čís. 66, s. 1. Dostupné online [cit. 2018-07-14]. 
  21. Jak to bylo s procesy. Rudé právo. 1968-04-14, roč. 48, čís. 104, s. 1. Dostupné online [cit. 2018-07-14]. 
  22. MLYNÁŘ, Zdeněk. Dr. Urválek a ti druzí kolem procesů. Rudé právo. 1968-04-17, roč. 48, čís. 106, s. 3. Dostupné online [cit. 2018-07-14]. 
  23. HOLÝ, Ivan. Široké svědomí dr. Urválka. Rudé právo. 1968-04-26, roč. 48, čís. 115, s. 6. Dostupné online [cit. 2018-07-14]. 
  24. Válková se v KSČ podílela na šikaně disidentů. S mužem, který poslal na smrt Horákovou. info.cz. 2019-01-09. Dostupné online [cit. 2019-01-10].  Archivováno 9. 1. 2020 na Wayback Machine.
  25. STEHLÍK, Petr. Elity Komunistické strany Československa na stránkách Rudého práva v 50. letech 20. století. České Budějovice, 2015. Diplomová práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Pedagogická fakulta – Katedra společenských věd. Vedoucí práce Marek Šmíd. s. 12. Dostupné online.
  26. Komunistický prokurátor Urválek: Od justičních vražd až po záhadnou sebevraždu. Novinky.cz [online]. Borgis, 2020-01-21 [cit. 2020-01-24]. Dostupné online. 
  27. Vašáková, s. 77.

Literatura

  • VAŠÁKOVÁ, Alžběta. Život Josefa Urválka. Praha, 2018. 88 s. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta – Katedra občanské výchovy a filosofie. Vedoucí práce Jan Županič. Dostupné online.

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Brno, Štýřice, Ústřední hřbitov, hrob Josefa Urválka (2020-10-11; 01).jpg
Autor: Harold, Licence: CC BY-SA 4.0
Hrob Josefa Urválka, Ústřední hřbitov, Štýřice, Brno