Josef Wünsch

Josef Wünsch
Josef Wünsch (1881)
Narození	29. června 1842 Rokycany Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	20. listopadu 1907 (ve věku 65 let) Plzeň Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Povolání	kartograf, pedagog, spisovatel, dramatik, světoběžník, učitel, cestovatel a fotograf
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Wünsch (29. června 1842, Rokycany^[1] - 20. listopadu 1907, Plzeň^[2]) byl český středoškolský profesor a cestovatel, objevitel pramenů Tigridu. V letech 1874-80 podnikal během prázdnin cesty po Evropě. Na podzim 1881 odjel na dvouletou výpravu na Korfu, do Egypta, Svaté země, Sýrie a Malé Asie. Objevil nápis v klínovém písmu, odhalil pramen východního Tigridu a prozkoumal jeho horní tok. Poté se vrátil k učitelskému povolání v Jičíně a Plzni. V srpnu 1905 věnoval značný majetek na podporu českých studentů, zejména z Rokycanska. Knižně i v časopisech uveřejnil několik vědeckých prací a množství populárních cestopisů.

Absolvoval reálku v Rokycanech, gymnázia v Plzni a na Novém Městě v Praze a tři roky navštěvoval pražskou filosofickou fakultu.^[3] Poté získal zaměstnání jako suplent na akademickém gymnáziu, kvůli plicnímu onemocnění ale musel místo opustit.^[4] Poté určitou dobu vyučoval na gymnáziích v Rokycanech a Slaném.^[3] Roku 1872 si doplnil zkoušky z moderní filosofie a byl přijat jako profesor na učitelském ústavu v Jičíně.^[4]

Prázdniny využíval k cestování. Roku 1874 se podíval do Německa, Dánska a Švédska, o rok později do Rakouska a Turecka a následujícího roku do Itálie, Sardinie a Tuniska včetně Kartága. Roku 1879 uskutečnil cestu do Dalmácie, Černé Hory a Bosny, v roce 1880 do Rakouska, Rumunska a Bulharska. Reportáže uveřejňoval v řadě českých časopisů.^[3]

V roce 1881 si vzal roční dovolenou, s původním cílem podívat se na Saharu, do Alžírska a Maroka.^[3] Později svůj plán rozšířil. Na radu Vojty Náprstka se zaměřil na tehdy nedostatečně prozkoumanou oblast Arménie a Kurdistánu. V přípravě mu po odborné stránce pomohli Heinrich Kiepert, profesor berlínské univerzity, a Robert Doudlebský ze Sterneku, rakouský geodet, kartograf a astronom.^[5]

S podporou spolku Svatobor, c. k. ministerstva vyučování a c. k. zeměpisného ústavu ve Vídni odjel na podzim 1881 na Korfu, odkud pokračoval do Egypta. Tam strávil zimu.^[4] V březnu 1882 se vydal do Svaté země a Sýrie. S německou archeologickou výpravou cestoval z Bejrútu do Alexandretty (İskenderun) a k vesnici Kjachty (zřejmě Kahta) na břehu Eufratu. Tam se od nich odpojil a soustředil se na mapování. Nejprve nakrátko vystoupil do hor, pak po toku Eufratu postupoval k východu přes město Malatya do Harputu (provincie Elâzığ). Následně mapoval oblast Dersim (dnes Tuncelská provincie) mezi Východním a Západním Eufratem. V dalším průzkumu mu zabránilo kurdské povstání.^[5]

19. července 1882 dojel do města Erzurum, střediska turecké Arménie. Setkal se tam s ruským konzulem, se kterým pak společně odjeli k jezeru Van. Odtud se pak přes Erzurum a Trabzon vrátil do Istanbulu, kde strávil další zimu (dovolenou si musel prodloužit o rok).^[5]

V dubnu 1883 se vydal přes Batumi, Tbilisi a Jerevan do Vanu. Na hoře Ašrut Dağ (?) našel zachovalý nápis v klínovém písmu, který opsal a poslal k rozluštění profesoru Müllerovi z vídeňské univerzity. Poté se soustředil na průzkum pramenů Tigridu. Zjistil, že Východní Tigris pramení ve výšce 3170 m na svahu hory Karamürük. Později na jih od jezera Gölcük objevil i pramen Západního Tigridu. Nakonec zkoumal a upřesňoval mapy horního toku Eufratu. Podařilo se mu zaznamenat území o rozloze úctyhodných 20 tisíc km², přičemž si všímal i místního národopisu.^[5]

Do Evropy odplul z přístavu Trabzon.^[5] V Čechách se vrátil na původní místo, jako profesor v Jičíně. Roku 1886 se stal profesorem české státní průmyslové školy v Plzni.^[6] Roku 1890 navštívil Černou Horu, o rok později poskytl materiály pro zeměpisnou výstavu ve Vídni.^[6] Roku 1902 odešel do důchodu.^[5]

29. srpna 1905 založil několik nadací, do nichž vložil především parcelu „Příčka“ č. 1087 na Říšském Předměstí v Plzni o rozloze 6000 čtverečních sáhů a hodnotě asi 100 tisíc korun. Z výtěžku měla být financovaná stipendia pro jeho příbuzné, obyvatele Rokycan a další studenty, pod podmínkou, že jsou české národnosti, hovoří plynně česky a na obecné škole dosahují nadprůměrných výsledků. Pro případ, že by český jazyk v budoucnu zanikl, měly být prostředky použity na provoz sirotčince nebo chorobince v Rokycanech. Správcem nadace a navrhovatelem stipendií určil rokycanskou městskou radu. Městské zastupitelstvo mu za tento mimořádný čin slavnostně poděkovalo a jmenovalo ho čestným občanem.^[6]

Zemřel v Plzni, pohřben byl v Rokycanech.^[7]

Od studentských let skládal básně.^[4] Později se zaměřil na zprávy z cest, které vycházely v časopisech Lumír, Světozor, Květy a Osvěta.^[6] Odborné práce publikoval v c. k. zeměpisné společnosti ve Vídni.^[4] Knižně vydal:

• Po souši a po moři (1880)
• Pompeje a Pompejané (1880)
• Z blízka a z dáli (1887)
• Mimochodem: příhody a nehody z cest (1891)

Patřil k průkopníkům žánru cestopisů v Čechách.^[3] V pracích je znát jeho obsáhlá vzdělanost, historický rozhled a detail v líčení kultury, přírody a hospodářství navštívených zemí. Své cesty popisoval poutavým fejetonistickým stylem.^[4]

• MARTÍNEK, Jiří; MARTÍNEK, Miloslav. Kdo byl kdo : světoví cestovatelé a mořeplavci. Praha: Libri, 2003. 551 s. ISBN 80-7277-118-3. S. 513–514. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Josef Wünsch na Wikimedia Commons
• Autor Josef Wünsch ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Josef Wünsch
• Josef Wünsch v Lexikonu české literatury v Digitální knihovně Akademie věd ČR