Josefa Heichenwalderová

Kavárna u nádraží.jpg
Gabriel(?) Max: Kavárna u nádraží, dobová ilustrace knihy

Hotel Royal Prague 1906.jpg
Původně jednopatrový objekt byl v letech 1837-1838 klasicistně přestavěn a v roce 1845, v souvislosti s vybudováním nádraží, zvýšen na dvoupatrový a v celém prvním patře zřízena přepychová kavárna U nádraží. Kavárna byla vybudována a zařízena nákladem 40 tisíc zlatých v maurském slohu, s krásnými štukovými interiéry a stropem zdobeným malbami. Ten podpíralo 12 litinových sloupů, na jejichž nosných kamenech byly namalovány výjevy z Tisíce a jedné noci. Celkový dojem dotvářely meziokenní zrcadla, nábytek od Eyblera, dva bazény s fontánou a zlatem zdobené tapety. Součástí kavárenského prostoru byl kulečníkový salon, čítárna a herna. Tímto podnikem a jeho koncepcí zahájili majitelé Š. a J. Heichenwalderovi novou éru pražského kavárnictví. V roce 1875 byla kavárna zrušena, v celém domě zřízen hotel a v přízemí restaurace s výčepem. Objekt byl patrně ve 20. letech zvýšen o další patro a v roce 1958 v něm zřízeno podloubí.

Heichenwalderová Josefa, majitelka továrny na pokrývky a kavárny U nádraží v Praze na Novém Městě.jpg
Autor: A09kometa, Licence: CC BY 4.0
Josefa von Heichenwalderová rozená Šimrová z Rakovníka. Narodila se 14.3. 1808 v Rakovníku a zemřela v roce 1893 v Třebenicích u Litoměřic. Její předci a obzvlášť z maminčiny strany pocházeli z rodu Heroldu ze Stodu, kteří horlivě bojovali proti reformaci. Když ji byly tři roky přestěhovali se z Rakovníka do Prahy. Stihla se vdát za svůj život dvakrát, a to za Josefa von Korandu a po smrti jejího prvního manžela za Šimona Heichenwaldera z Pešti. Byla to žena, která měla ráda všechno nové a vše chtěla vyzkoušet, poznávat. Velký sen vlastnit nejkrásnější kavárnu v Praze, započal odpolední svačinou u majitele manufaktury na výrobu kartonu Václava Zinsmeistera.

Josefíně a jejímu otci Emanuelovi, nabídl pražský továrník kávu, kterou do té doby nikdo z nich nepil. Bývalé Rakovničance továrník vyprávěl příběh prvního pražského kavárníka Deodata z Damašku. Na cestě z Říma roku 1773, která vedla přes Vídeň, byl oloupen o všechny peníze a v nouzi přijal nabídku jistého řeckého kněze ke společné cestě do Prahy, kde se usadil a zařídil si pouliční a podomní prodej kávy. Praha už sice kávu znala, ale neuměla jí připravovat, ani pít. A Deodatus Pražany oboje naučil. Stal se uámožným mužem, koupil si dům U Cornovů na Starém Městě a v něm otevřel první pražskou kavárnu. Vypráví stejný příběh historik, sběratel a vypravěč osudů zajímavých osobností z Rakovníka Roman Hartl.

Historka o Deodatovi malou Josefu natolik zaujala, že už se jako dítě rozhodla, že si jednoho dne otevře největší a nejkrásnější kavárnu v Praze. Stalo se tak v roce 1846. Mezitím se Josefa stihla vdát, ovdovět, znovu vdát a přivést na svět čtrnáct dětí. Její příběh zdokumentoval novinář a spisovatel Jaromír Václav Šmejkal, vzdálený příbuzný Josefy Heichenwalderové, v knize Kavárna u nádraží z roku 1941.

V předmluvě knihy uvádí, že Josefa položila základní kámen k modernímu pražskému kavárnictví, poznamenal historik Hartl. Zápal po poznání všeho nového dosvědčuje i fakt, že Josefa byla jednou z prvních čtenářek Máchova Máje. Absolvovala první jízdu pražským omnibusem a také se zúčastnila premiéry Fidlovačky. Po svém prvním muži zdědila prosperující továrnu na pokrývky, kterou vedla se svým druhým manželem Šimonem Heichenwalderem, původně zaměstnancem továrny.

V roce 1837 koupili patrový dům v tehdejší Jezdecké ulici, čp. 1029, aniž ovšem tušili, že za několik málo let vyroste přímo proti jejich domu nádraží pražsko-olomoucké dráhy, čili že pro vybudování kavárny získali snad nejlepší místo. Zaujímala celé první patro domu, které bylo upravené v orientálním stylu, kavárna se inspirovala pohádkami Tisíce a jedné noci. Příležitostným hostem v rodině budoucí velkokavárnice byl Karel Havlíček Borovský, který se zapojil i do vymýšlení názvu kavárny. V debatě, která se nad problémem rozvinula, navrhl pojmenování, kavárna U dražně. Josefa si ale vzpomněla, že někde zaslechla jiné označení – nádraží. A díky ní toto slovo vytlačilo ostatní termíny a používá se dodnes. Popisuje historik Roman Hartl.

Mezi prvními hosty byl i Joachim Barrande, skladatel Hector Berlioz, spisovatelé Karel Jaromír Erben, či Josef Kajetán Tyl a také František Palacký, který Josefě šel na svatbu, anebo Franz Listz který učil hrát jejího syna Eduarda Heichenwaldera na klavír a jeho noty jsou dnes ve rodinném majetku Ficků a Heichenwalderů a i dopis, kde Franz Listz osobně píše jejímu synovi taktéž i Bedřich Smetana, ke kterému Eduard docházel. Do kavárny chodil i Josef Mánes. Později umírá Karel Havlíček Borovský v náručích Josefíny, starala se o něj až do jeho skonání.

Josefa ale nebyla jediná žena v rodině která obohatila náš slovník slovem nádraží, její vlastní dcera Josefína Heichenwalderová, později Lustigová, obohatila svým portrétem Národní galerii od Josefa Mánese. Josef Mánes se do Josefíny zamiloval, avšak její vyšší postavení zabránilo tomu, aby si něco začala s malířem, to nepřicházelo v úvahu, nehledě na to, že během jejího portrétování byla jíž zasnoubená za Václava Lustiga proti své vůli.

Rodina Heichenwalderů ze vzpomínek potvrdila, že její matka Josefa, si byla vědomá toho, že dcera měla něco s Josefem Mánesem a sama Josefína řekla, že to, co se dělo v ateliéru si odnese sebou do hrobu, čímž jasně naznačila, že k něčemu došlo. Stála mu denně a při posledním sezení jí požádal, aby mu dovolila pořídit si kopii jejího portrétu. Řekl, bude jenom pro mě na památku a nikdy ji nikomu neprodám. 

Portrét jim zůstal v rodině do doby, než jej prodal Baron Erwin von Scholten manžel její dcery Olgy, který byl nadporučíkem rakouské armády. Jeho strýcem byl slavný Petr von Scholten který byl slavným Dánským politikem a je o něm natočen film z roku 1987. Scholtenovy byli aristrokrati a proto musela Olga odjet do Ruska a to konkrétně do Petrohradu na královský dvůr, kde se učila etiketě a stala se guvernérkou ještě předtím než se provdala za Erwina von Scholtena. Jejich Erb je do dnešního dne v majetku Ficků a Heichenwalderu. Když portrét prodal Erwin von Scholten starožitníkovi v Chorvatsku, tak omylem popletl jména a na zadní stranu obrazu místo Josefína napsal Olga Lustigová. Josefína měla dcery dvě, a to Olgu Lustigovou a Malvínu Lustigovou. Malvína se provdala za Josefa Zenkera, lesního inženýra a taxátor královského města Písku. Měli syna Josefa Zenkera ml. který se později oženil s Růženou Šmejkalovou a ta byla teta českého spisovatele Jaromíra Václava Šmejkala který napsal dvě knihy o rodině Heichenwalderů.

První se jmenuje Kavárna u nádraží a ta druhá pod názvem Mánesová Josefína. Vypráví dcera Josefíny Olga a vnučka Josephy Heichenwalderové a neteř Josefíny Heichenwalderové, Hana Heichenwalderová.

Jíří Ficek Heichenwalder byl posledním potomkem tohoto rodu a tyto vzpomínky a majetky poté předal svým dcerám Alexandře Heichenwalderové, Victorie Blyth Heichenwalderové a Georgině Heichenwalderové. 

Jíří Ficek Heichenwalder který se narodil roku 1947 a emigroval do Jihoafrické republiky roku 1968 a byl posledním potomkem tohoto rodu, předával vzpomínky a rodinou historii dál svým čtyř dcerám, Victorii Blyth Heichenwalderové, Georgině Heichenwalderové, Shannon Heichenwalderové a Alexandře Heichenwalderové. Jeho dědeček František Brejška, vlastnil nejstarší pivovar v Česku a byl členem svobodných zednářů.

Tatínek Jiřího Ficka Heichenwaldera, Osvald Ficek studoval inženýrství v Německu a byl málem gestapem popraven, a i když se trestu vyhnul, bohužel o pár let později byl komunisty zadržen a zatčen. Byl mu udělen trest odnětí svobody na 18 let, poté na 16 let, ale díky jeho ženě Věře Heichenwalderové, která uměla též perfektně německy a každý den chodila prosit o milost, mu snížili trest na 9let. Po těchto tragických událostech v jeho rodině, se rozhodl proto odjet daleko. Jako malý kluk miloval knihy od Hanzelky a Zikmunda a ti ho inspirovali a díky nim se do Afriky zamiloval. Bylo rozhodnuto, po vojně se do Afriky odstěhuje, bylo mu 21 let.

V Jižní Africe si našel manželku Regínu, která měla podobný osud jako on, až na to, že v této době byl zrovna Apartheid. Její maminka byla snědé pleti a tatínek běloch. Předci jejího tatínka pocházeli z Francie a z Holandska a později se zjistilo, že předci jeho ženy byli Hugenoti, kteří prchali před katolíky. Paradox na tom všem je, že rodina Heichenwalderů byli silní věřící katolíci, kteří horlivě bojovali proti reformaci a vzdálený předek Jiřího byl královským rychtářem a sám byl císařem titulován a na druhé straně předci jeho ženy před nimi utíkali. A nakonec všechny jeho čtyři dcery, byly pokřtěny v protestantském kostele.

Jeho dcery Victorie Blyth Heichenwalderová žije dnes v Turecku se svojí rodinou, Alexandra Heichenwalderová žije v Praze, Georgina Heichenwalderová v Norsku se svojí rodinou a Shannon Heichenwalderová v Jihoafrické republice. Manželka Jiřího Heichenwaldera stále žije v Praze, a to i po smrti svého milovaného manžela prohlásila, že tady je doma.

Josefa Heichenwalderová ve stáří.jpg
Josefa Heichenwalderová, česká podnikatelka a vlastenka, foto ze stáří

Kavárna u nádraží Praha Jezdecká.jpg
Kavárna U nádraží před otevřením (Jezdecká ulice Praha, nyní Havlíčkova)