Josefa Podstatzká-Lichtensteinová

Josefa Podstatská z Lichtenštejna
Erb Harrachů, ze kterého pocházela
Erb Harrachů, ze kterého pocházela
Narození29. listopadu 1905
Aschach
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí16. února 2000 (ve věku 94 let)
Salcburk
RakouskoRakousko Rakousko
Místo pohřbeníLobkowiczká hrobka v Netíně
Povolánížena v domácnosti
ChoťAlois Podstatský z Lichtenštejna
DětiJan Nepomuk Podstatský z Lichtenštejna
František Karel Podstatský z Lichtenštejna
RodičeFrantišek Maria z Harrachu a Sarah z Hohenlohe-Waldenburg-Schillingsfürstu
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josefa Karolina Maria Anna Františka Saturnina Podstatzká-Lichtensteinová, rozená Harrachová (29. listopadu 1905 Aschach (nyní Aschach an der Donau), zámek[1]16. února 2000 Salcburk) byla hraběnka ze starobylého česko-rakouského rodu. Po konfiskaci rodinného majetku v roce 1948 její rodina odešla do exilu. V devadesátých letech dvacátého století se Josefa (v některých pramenech uváděno Josefína) Podstatzká-Lichtensteinová přihlásila k české národnosti a po šestiletém restitučním řízení dosáhla navrácení rodinného jmění. Vrátila se do České republiky, dožila na svém zámku ve Velkém Meziříčí.


Původ a mládí (1905–1945)

Kořeny Harrachů sahají do vesničky Harrachy v jižních Čechách, nejstarší doložená zmínka o rodu Harrachů pochází z roku 1272. Žili v Čechách a v Rakousku. Josefa se narodila 29. listopadu 1905 otci Františku Mariovi Harrachovi (1870–1937) a jeho druhé manželce Sarah Hohenlohe-Waldenburg-Schillingsfűrst (1880–1908).

Harrachové byli významný rod, bylo mezi nimi mnoho osobností, které ovlivňovaly rakouské, české, moravské a evropské dějiny.

Byli mocní a velmi bohatí, dokud první republika nepřijala dva zákony, které vysokou aristokracii postihly. První byl zákon o zrušení šlechtického stavu s veškerými řády a tituly. Druhý byl zákon o pozemkové reformě, po níž Harrachové přišli o značnou část zemědělské půdy. Přesto nadále patřili k vlivné šlechtě, vlastnili zámek, rybníky, lesy.

Po svém otci Františku M. Harrachovi zdědila Josefa v roce 1937 zámek ve Velkém Meziříčí.

Dne 7. ledna 1933 se ve Velkém Meziříčí provdala za hraběte Aloise Podstatzkého-Lichtensteina (1905–1982), jenž také pocházel ze starého šlechtického rodu. (Rod Podstatzkých se v minulosti rozdělil na dvě větve - Podstatzké z Lichtensteina, nikoli Liechtensteina, a Podstatzké z Prusinovic.) Měli tři děti: Františka, Marii a Jana.

Za druhé světové války na ně nebyla uvalena nucená správa, přes niž nacisté ovládali pro ně zajímavé majetky, ale s nacistickým režimem si tato větev Podstatzkých nezadala. (Na rozdíl od druhé větve Podstatzkých z Prusinovic, která měla nemovitosti mj. v Telči, a v restitucích neuspěla.) Česká větev Podstatzkých-Lichtensteinů kontakty s okupanty udržovala na nejnižší přijatelné míře, a prokazatelně pomáhala odboji. Proto jim po druhé světové válce, tj. v roce 1945, nebyl majetek zabaven.

Exil (1948–1995)

Nemovitý majetek byl zkonfiskován až komunistickým režimem v roce 1948, v rámci znárodňování. Rodina se rozhodla odejít do exilu, a to za nového režimu, který okamžitě uzavřel hranice a cesty povoloval jen za velmi přísných podmínek, nebylo snadné.

Josefa s dětmi odjela do Prahy, kde požádala o výjezdní povolení, jako důvod uvedla návštěvu nemocné matky žijící v Rakousku. Cesta byla povolena, do Aschachu se dostali, vzdor potížím. (Rakouské vízum nebylo zcela v pořádku, čeští pohraničníci je nechali vystoupit z Orient Expresu,a zkoumali tak dlouho dokumenty a zavazadla, až vlak odjel. Hranice pak přejeli v nákladním vlaku mířícím do Jugoslávie, zažili přitom nepříjemné chvíle. První po přejezdu české hranice, kdy se obávali, že se nedostanou z vlaku, ale rakouský pohraničník otevřel vagón a nechal je vystoupit. Strach pak ještě měli při přechodu ze sovětské okupační zóny do amerického sektoru – Rakousko bylo po druhé světové válce podobně jako Německo rozděleno do sektorů.) Krátce pobyli u rodiny v Aschachu a pokračovali do Švýcarska či do Itálie (prameny se liší), kde se k nim zhruba po šesti týdnech připojil Alois Podstatzký-Lichtenstein, jenž přešel hranice ilegálně, poté co výjezdní doložku nedostal.

Zvažovali, kde začít nový život, a zvolili Chile, kde žila Josefinina nevlastní sestra.

Chile (1949–1961)

Cestu absolvovali na palubě lodi Marco Polo. V Santiagu de Chile si Alois založil nábytkářskou firmu a Josefa si zařídila obchod s luxusním italským sklem. Podniky nijak zvlášť neprosperovaly, živil je penzion, který Josefa provozovala se svou sestrou.

V polovině padesátých let se jejich finanční poměry znatelně zlepšily, když přijali zaměstnání u americké těžařské společnosti Anaconda. Josefa měla na starosti administrativu kuchyně a restaurace, Alois působil jako sekretář a barman Amerického klubu.

V roce 1959, kdy byly měděné doly zestátněny, dostali manželé okamžitou výpověď, opět řešili co dál, v Chile zůstat nechtěli.

Německo (1961–1972)

Josefa s dcerou odjely jako první, manžel přijel o něco později. Marně očekávali pomoc od četných známých a příbuzných, nikdo je nezaměstnal. Energická a podnikavá Josefa si tudíž v Mnichově založila vlastní firmu - prádelnu. Vybavila ji jedenácti pračkami, najala šest zaměstnanců, s dceřinou pomocí dohlížela na provoz od sedmi ráno do devíti večer. (Když odešla do důchodu, prádelnu vedla dcera Marie.) Alois po půl roce našel místo v advokátní kanceláři.

Rakousko (1972–1995)

Manželé Podstatzští neměli v úmyslu strávit zbytek života v Německu, proto si koupili starší domek v Salcburku, zrenovovali ho a na důchod se tam odstěhovali.

V září 1990 Josefa Podstatzká-Lichtensteinová po sedmačtyřiceti letech exilu opět uviděla Velké Meziříčí. Přijela se svým synem Janem Podstatzkým, jeho francouzskou manželkou a jejich synem Michaelem. Věděla, že zámek není ve stejném stavu, jako když ho opouštěli, měla informace od známých, kteří v Čechách zůstali, a krom toho od své dcery Marie, která coby chilská občanka po roce 1989 zámek jednou navštívila a toužila po návratu. Na zámku byla po odchodu původních majitelů zřízena porodnice a později Muzeum silnic a dálnic. Obě instituce budovu pozměnily a poznamenaly.

Návrat do České republiky (1995–2000)

Jakmile se Josefa dozvěděla o schválených restitučních zákonech, požádala o vrácení rodového majetku. Řízení se protáhlo, bylo nutné prokazovat datum konfiskace. Pokud by k ní bylo došlo před 25. únorem 1948, nebyl by na restituci nárok. Nakonec byla Josefě vrácena rodinná hrobka v Netíně, pak zámek ve Velkém Meziříčí, posléze lesy a rybníky.

Josefa se natrvalo ve Velkém Meziříčí usídlila v roce 1995. Přes svůj pokročilý věk se s obrovskou vervou dala do upravování bydlení a zahrady. Kvůli Muzeu silnic a dálnic, jež na zámku zůstávalo, nemohla bydlet v někdejších pokojích, proto se s dcerou Marií zařídila a ubytovala ve věži.

Česky mluvila, jako by zemi nikdy neopustila, dojímalo ji, že si ji někteří místní ještě pamatují. Věnovala se jednání s úřady, jednala s řemeslníky, čas od času zajížděla do Salcburku. I ve vysokém věku o sebe dbala, zachovávala si úroveň, neztrácela rozhodnost. Zemřela v roce 2000, její ostatky jsou uloženy v Netíně. Jmění odkázala rovným dílem svým třem dětem, které se později dohodly na vyrovnání, aby se rodový majetek neroztříštil.

Reference

Literatura

  • MAŠEK, Petr. Modrá krev. Minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích. Praha: Nakladatelství Mladá fronta, 2010. 328 s. ISBN 978-80-204-2349-8
  • VOTÝPKA, Vladimír. Křižovatky české aristokracie (kapitola Sourozenci). Praha-Litomyšl: Nakladatelství Paseka, 2014. 280 s,. ISBN 978-80-7432-441-3
  • VOTÝPKA, Vladimír. Sedm životů - osudy Františka Podstatzkého-Lichtenštejna. Praha: Nakladatelství Paseka, 2017. 272 s. ISBN 978-80-7432-847-3

Média použitá na této stránce

Banner of the Holy Roman Emperor without haloes (1400-1806).svg
Autor: David Liuzzo, eagle by N3MO (re-uploaded by Dragovit), Licence: CC BY-SA 3.0
Banner of the Holy Roman Empire, double headed eagle without haloes (1400-1806)
Harracherb.jpg
Erb hrabat z Harrachu