Jules Brunet

Jules Brunet
Jules Brunet (1868)
Narození	2. ledna 1838 Belfort
Úmrtí	12. srpna 1911 (ve věku 73 let) Fontenay-sous-Bois
Vojenská kariéra
Hodnost	divizní generál
Doba služby	1857–1899
Sloužil	Druhé Francouzské císařství Šógunát Tokugawa Republika Ezo Třetí Francouzská republika
Složka	Francouzská armáda
Bitvy	prusko-francouzská válka Francouzská intervence v Mexiku válka Bošin Pařížská komuna
Vyznamenání	rytíř Řádu čestné legie komandér Řádu čestné legie důstojník Řádu čestné legie
multimediální obsah na Commons

Jules Brunet (2. ledna 1838 – 12. srpna 1911) byl francouzský vojenský důstojník, který sloužil v Japonsku v armádě Tokugawského šógunátu během Bošinské války. Původně byl poslán do Japonska v roce 1867 jako dělostřelecký instruktor s francouzskou vojenskou misí, odmítl však opustit zemi poté, co byl šógun poražen. Hrál vedoucí roli v separatistické republice Ezo a jejím boji proti císařským silám při reformách Meidži. Po porážce povstání se vrátil do Francie, kde bojoval ve francouzsko-pruské válce, později dosáhl hodnosti divizního generála a pracoval na ministerstvu války.

Mládí a kariéra

Brunet se narodil na východě Francie v alsaském městě Belfort. Byl synem Jeana-Michela Bruneta, vojenského veterinárního lékaře. V roce 1855 byl přijat do důstojnické školy Saint-Cyr, kterou však po dvou letech opustil, aby nastoupil na vysokou školu École polytechnique. Po absolvování ročníku Brunet nastoupil k dělostřelectvu a vzdělání dokončil na dělostřelecké škole ve městě Mety, kde ve studiu vynikal a v roce 1861 jej absolvoval na čtvrtém místě.^[1]

Krátce po ukončení studia byl Brunet poslán společně s expedičním vojskem do Mexika.^[1] Jako podporučík^[2] jízdního dělostřeleckého pluku císařské gardy sloužil po většinu války s vyznamenáním; vyznamenal se zejména během obléhání Puebly v roce 1863, za což obdržel od císaře Napoleona III. Řád čestné legie.^[1] Během svého pobytu v Mexiku Brunet vytvořil řadu skic, z nichž některé byly následně publikovány ve francouzských novinách Le Monde illustré.^[2][1]

Mise v Japonsku

V roce 1866 se francouzská vláda rozhodla vyslat do Japonska skupinu vojenských poradců, kteří dostali za úkol pomoci modernizovat armádu bakufu. Pro své vynikající výsledky v dělostřelecké škole a ve válce v Mexiku byl Brunet hlavní volbou pro dělostřelecký sbor mise. Napoleonovi III. ho dokonce doporučil hrabě Émilien de Nieuwerkerke, jenž si povšiml Brunetových kreslířských schopností a jeho „největšího přání vést vojenskou misi v Japonsku“.^[1]

Mise se skládala z patnácti členů, včetně pěti důstojníků, a velel ji kapitán Charles Chanoine.^[1] Všechny přípravy byly dokončeny 3. listopadu 1866 a o několik dní později se mise vydala do Japonska na palubě lodi Péluse. Dorazili v lednu 1867^[1] a zhruba rok cvičili šógunovy jednotky. Během pobytu v Japonsku byl Brunet v srpnu 1867 povýšen na kapitána.^[1][2] Na konci téhož roku došlo k převratu a rezignaci šóguna Jošinobua Tokugawy, moc následně převzal císař Meidži a jeho vláda. V důsledku těchto událostí začala Bošinská válka.^[1]

Na konci září 1868 nařídila francouzská vláda své vojenské misi opustit Japonsko. Kapitán Chanoine zařídil, že zemi opustí na palubě dvou lodí, které vypluly 15. a 28. října. Brunet se však rozhodl, že ze země neodjede a zůstane stát po boku šóguna. Rozhodl se tak pomáhat koalici Óuecu reppan dómei, známé jako „Severní aliance“, v jejím odporu proti císařovi. Z francouzské armády vystoupil 4. října a o svém rozhodnutí informoval v dopise tehdejšího ministra války Adolpha Niela:^[1]

V dalším dopise, adresovaném samotnému Napoleonovi III., Brunet vysvětlil plán aliance i svou roli v ní:^[3]

V den své rezignace, 4. října, opustil Brunet francouzské velitelství v Jokohamě pod záminkou, že jde navštívit francouzsko-japonský arzenál v Jokosuce. Místo toho se vydal k loďstvu šógunátu kotvícímu u Šinagawy v Tokijském zálivu, kde se připojil k Andrému Cazeneuveovi, krajanovi, jenž zůstal šógunovi věrný.^[1]

Válka Bošin

Brunet byl aktivní v Bošinské válce. V lednu 1868, tedy ještě předtím, než byla mise odvolána zpět do Francie, se spolu s Cazeneuvem zúčastnili bitvy u Toby a Fušimi poblíž Ósaky.^[1] V bitvě však zvítězilo císařské vojsko a Brunet a Cazeneuve museli společně se šógunovým admirálem Takeakim Enomotem uprchnout na válečné lodi Fudžijama do Eda (dnešního Tokia).^[3][4]

Když i Edo padlo do rukou císařských vojsk, Enomoto a Brunet opět uprchli; nejprve do města Sendai a poté na ostrov Hokkaidó, jenž se tehdy nazýval jako Ezo.^[5] Na sever vypluli v říjnu 1868 a v prvních prosincových dnech dorazili do přístavního města Hakodate, které brzy nato dobyli. Ke konci roku pak zabrali i zbylé oblasti Eza.^[1] Dne 27. ledna 1869 Enomoto a jeho spojenci vyhlásili nezávislou Republiku Ezo.^[6][7] Brunet se v její vládě stal de facto ministrem zahraničních věcí. Zval zahraniční diplomaty a vedl předběžná jednání s cizími mocnostmi, protože republika usilovala o mezinárodní uznání. Byl také zodpovědný za přípravu francouzsky psaných oznámení, jež byly určeny jeho kolegům z řad důstojníků bojujících v povstání.^[5]

Brunet také pomáhal organizovat armádu Eza pod společným francouzsko-japonským velením. Vrchním velitelem se stal Keisuke Ótori, přičemž Brunet byl druhým ve velení.^[1] Každé ze čtyř brigád armády velel francouzský důstojník (Fortant, Marlin, Cazeneuve a Bouffier) a každé její půlbrigádě velel japonský důstojník.^[1] Poslední bitvu svedla šógunova a císařská vojska o město Hakodate; v červnu 1869 zde byly síly Eza v počtu 3 000 mužů poraženy 7 000 císařskými vojáky.^[8]

Návrat do Francie a pozdější kariéra

Bruneta a další francouzské poradce hledala císařská armáda, ale z Hokkaidó je stihla evakuovat francouzská korveta Coëtlogon, které velel Abel-Nicolas Bergasse du Petit-Thouars. V Jokohamě je zatkl nový francouzský zplnomocněnec v Japonsku Maxime d'Outrey a poté je na lodi Dupleix odvezl do Saigonu.^[9] Brunet se nato vrátil do Francie.^[1] Japonská vláda požadovala, aby byl Brunet potrestán za svou účast v Bošinské válce, jeho činy však byly ve Francii vnímány spíše kladně a žádost tak byla zamítnuta.^[1]

Poté, co dostal Brunet ve své rodné zemi mírný trest^[9] a byl suspendován na dobu šesti měsíců, byl v únoru 1870 povolán zpět do služby. Během prusko-francouzské války, odehrávající se v letech 1870–1871, se vyznamenal v bitvách u Spicherenu, Mars-la-Tour a Gravelotte.^[10][1] Při obléhání města Metz byl vzat do německého zajetí.^[1] Po skončení války sehrál Brunet jako člen versailleské armády klíčovou roli při potlačování Pařížské komuny.^[11] V srpnu 1871 navštívil Královskou školu vojenského inženýrství ve Velké Británii^[12] a ještě téhož roku byl jmenován důstojníkem Čestné legie.^[13] Následujícího roku v červnu se stal pobočníkem ministra války Ernesta Courtot de Cisseyho.^[14]

V roce 1879 byl Brunet povýšen do hodnosti chef d’escadron a jmenován vojenským atašé v Římě.^[10] Jako plukovník velel mezi lety 1887 a 1891 11. dělostřeleckému pluku. V prosinci 1891 byl povýšen na brigádního generála a v letech 1891 až 1897 velel 48. pěší brigádě a poté 19. dělostřelecké brigádě. Roku 1898 jej tehdejší ministr války Chanoine, jenž byl Brunetovým vyšším důstojníkem během japonské mise, jmenoval svým vedoucím kabinetu a povýšil ho na divizního generála.^[15]

V lednu 1903 odešel Brunet do zálohy. Zemřel po dlouhé nemoci dne 13. srpna 1911 ve městě Fontenay-sous-Bois.^[10]

Rehabilitace v Japonsku

Brunetův bývalý spojenec, admirál Enomoto, vstoupil do císařské vlády a stal se ministrem císařského námořnictva. Díky jeho vlivu císařská vláda Brunetovi nejen odpustila, ale v květnu 1881 a následně v březnu 1885 mu udělila vyznamenání, mimo jiné Řád vycházejícího slunce. Medaile mu byly předány na japonském velvyslanectví v Paříži.^[16] V roce 1895 byl Brunet jmenován velkodůstojníkem Řádu posvátného pokladu.^[1]

Odkazy v kultuře

Postava kapitána Nathana Algrena, hlavního hrdiny filmu Poslední samuraj z roku 2003, je inspirována Brunetovými činy.^[17][18]

Brunetovy skicy a malby

• 

  Japonští námořníci na lodi čógei, 13. května 1867

• 

  Japonský pěšák bakufu (Ósaka, 29. dubna 1867)

• 

  Vojáci bakufu u hory Fudži v roce 1867

• 

  Útok v Kjótu na britského vyslance v Japonsku Harryho Parkese, otištěno ve vydání Le Monde Illustré z 13. června 1868

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jules Brunet na anglické Wikipedii.

Literatura

• THIÉBAUD, Jean-Marie. La Présence française au Japon: Du XVIème siècle à nos jours: Histoire d'une séduction et d'une passion réciproques. [s.l.]: Éditions L’Harmattan, 2008. ISBN 9782296051423. (francouzsky) 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jules Brunet na Wikimedia Commons