Julie Horová-Kováčiková

Julie Horová-Kováčiková
Narození28. ledna 1906
Bolešiny
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí5. února 1978 (ve věku 72 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Alma materVysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze
Povoláníkeramička a sochařka
Manžel(ka)Jozef Kováčik
OvlivněnáHelena Johnová
Vliv naTibor Honty
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Julie Horová-Kováčiková, též známá jako Júlia Horová-Kováčiková (28. ledna 1906 Bolešiny (samota Činovec)[pozn. 1]5. února 1978 Praha) byla československá sochařka, keramička a pedagožka.

Život

Narodila se v činoveckém mlýně[1] jako poslední ze dvanácti dětí.[2] Výtvarné nadání se u Horové projevilo již v obecné kreslířské škole, dále živené bylo při studiích na gymnáziu v Klatovech. V letech 1923–1929 Horová studovala sochařství na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, postupně prošla ateliéry Josefa Mařatky, Karla Štipla, Heleny Johnové a čtyřletou speciálkou u Josefa Drahoňovského. Po studiích nastoupila jako asistentka na keramickou školu v Teplicích-Šanově. V roce 1930 Horová odjela na roční stipendijní pobyt do Francie, kde nabývala zkušenosti s keramikou a glazurami v ateliéru francouzského keramika Edmonda Lachenala a ve Francouzském keramickém institutu v Sèvres. Po návratu v roce 1931 krátce pracovala v keramickém závodě v Bechyni, ale ještě tentýž rok se stala profesorkou na Škole uměleckých řemesel v Bratislavě, kde vedla keramické oddělení.[3] Pro praktickou činnost využívala se studenty zázemí keramičky v Modre. Mezi její studenty patřil v letech 1930–1933 také Tibor Honty, který se později stal fotografem umělecké tvorby své učitelky. Na škole Horová setrvala až do jejího zavření v roce 1939, krátce pak učila v Modre a vedla soukromé hodiny keramiky v bratislavském ateliéru.[4] V roce 1939 se vdala za Jozefa Kováčika, poté užívala obě svá příjmení rovnocenně. Po 2. světové válce se mezi lety 1945–1954 intenzivně věnovala vývojářské činnosti pro Ústredie ľudovej umeleckej výroby (ÚĽUV) v Bratislavě, zejména ovlivnila směřování a vzorování pozdišovské keramiky. V letech 1950–1951 vedla keramický ateliér na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, v roce 1951 působila ve svém pražském ateliéru jako samostatná keramička. Keramice se věnovala až do své smrti v roce 1978.

Tvorba

Počátky sochařské činnosti spadají u Horové-Kováčikové do studijních let na VŠUP v Praze, kdy její práce odrážely zájem o civilní a sociální tematiku. Ve 30. letech při působení v Bratislavě zobrazovala torza v ženském aktu, lidské hlavy, vytvářela kachle s reliéfem. Její sochařská tvorba byla komorní, nehlásila se do soutěží pro díla určená do veřejných prostor. Technologicky byla díla vyvedená v sádře, pálené hlíně, používala také majoliku a fajáns, sofistikované glazury. Po 2. světové válce se k sochařství sporadicky vracela.

Džbán pro Jihotvar Hrdějovice (60.–70. léta, Městské muzeum Bechyně)

Hlavní uměleckou činností Julie Horové-Kováčikové byla drobná dekorativní a užitková keramika, kterou na přelomu 50. a 60. let 20. století pod vlivem bruselského stylu doplnila rozměrná keramika v podobě stylizovaných zvířecích plastik pro interiéry i zahrady. Zvířecí motivy keramičku provázely již v začátcích tvorby, ale od 60. let pro ně našla osobité tvarosloví vystupující z hrnčířského kruhu či plátů hlíny s minimem glazování.[5] Její práce na hrnčířském kruhu při výrobě duté keramiky, zejména váz, se vyznačovala osobitým uchopením archetypálních a lidových keramických tvarů s užitím škrábaného, vytlačovaného, máčeného a lžícového dekoru doplněného psaním tzv. kukačkou a rožkem.[6] V keramice užívala tvrdou pórovinu, kameninu, terakotu, režnou hlínu, fajáns.

Mimo autorskou tvorbu byla Horová-Kováčiková především průmyslovou návrhářkou. Vytvořila kolem 400 návrhů – váz, plastik, jídelních a nápojových souprav, které byly převedeny na prototypy nebo uvedeny do výroby.[7]

Umělecký odkaz

Tvorba Horové-Kováčikové více rezonuje ve slovenském výtvarném prostředí. Horová-Kováčiková je považována za průkopnici moderní slovenské keramiky.[8] Ovlivnila zejména směřování lidové pozdišovské keramiky i její tvůrce, mezi které patřil např. Andrej Danko. Je autorkou známého motivu pozdišovských karičiek – tančících postav. Motiv se v různých variacích stále využívá.[9]

Významné výstavy a ocenění

Zastoupení ve sbírkách

Odkazy

Poznámky

  1. Jako místo narození je v literatuře nejčastěji zmiňována vesnice s topograficky nepřesným označením Činoves u Klatov. Pravděpodobně jde o samotu Činovec v katastru obce Bolešiny.

Reference

  1. Činovec; Zinowetzer mühle | Vodnimlyny.cz. www.vodnimlyny.cz [online]. [cit. 2023-03-08]. Dostupné online. 
  2. SPURNÝ, Jan. Julie Horová. 1. vyd. Praha: Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1964. S. 5. 
  3. DAVIDOVÁ, Věra. Avantgarda výtvarné výchovy na Slovensku. Estetická výchova. 1982, roč. 22, čís. 6, s. 142–143. ISSN 0014-1283. 
  4. BÉREŠOVÁ, Simona. Ona tvorila keramiku, on fotil jej diela. Denník N [online]. 2015-07-19 [cit. 2023-03-08]. Dostupné online. (slovensky) 
  5. BÜNGEROVÁ, Vladimíra. Sochárky : výber osobností česko-slovenského sochárstva. 1. vyd. Bratislava, Slovakia: Slovenská národná galéria, 2015. 158 stran s. Dostupné online. ISBN 978-80-8059-186-1, ISBN 80-8059-186-5. OCLC 931254625 S. 19–24. 
  6. HOLUBOVÁ, Miloslava. Julie Horová. Tvar. Praha: Ústředí lidové a umělecké výroby, 1961, roč. 12, čís. 9, s. 272–277. 
  7. SPURNÝ, Jan. Julie Horová. 1. vyd. Praha: Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1964. S. 11. 
  8. OREL, Jaroslav. Keramika Julie Horové. Domov. Praha: Státní nakladatelství technické literatury, 1977, roč. 17, čís. 3, s. 7–8. 
  9. Hrnčiarstvo - ÚĽUV [online]. [cit. 2023-03-08]. Dostupné online. (slovensky) 
  10. HOFMEISTEROVÁ, Jana. Mezinárodní výstava keramiky v Praze. Výtvarné umění. 1962, roč. 12, čís. 9, s. 395–414. ISSN 0507-5505. 

Literatura

  • SPURNÝ, Jan. Julie Horová. Praha: Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1964. 22s.

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flags of Austria-Hungary.png
Autor: Dragovit (of the collage), Licence: CC BY-SA 4.0
Both national flags of Austro-Hungary, the collage of flags of the Cisleithania (Habsburg Monarchy) and the Transleithania (Kingdom of Hungary)
Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
5085 Džbán, Julie Horová Kováčiková.jpg
Autor: Městské muzeum Bechyně, Licence: CC BY-SA 4.0
Džbán od Jurie Horové Kováčikové ze sbírek Městského muzea v Bechyni z 60. až 80. let 20. století, Jihočeský kraj