Julius Ofner

Julius Ofner
Julius Ofner, foto z doby před r. 1907
poslanec Říšské rady
Ve funkci: 1901 – 1918
poslanec Provizor. nár. shromáždění Německého Rakouska
Ve funkci: 21. října 1918 – 16. února 1919
poslanec Dolnorak. zemského sněmu
Ve funkci: 1896 – ???
Stranická příslušnost
Členství	nezařazený Německá nacionál. str. Demokratická strana
Narození	20. srpna 1845 Hořenec Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	26. září 1924 (ve věku 79 let) Vídeň Rakousko Rakousko
Místo pohřbení	Vídeňský ústřední hřbitov Starý židovský hřbitov ve Vídni
Alma mater	Karlo-Ferdinand. univerzita Vídeňská univerzita
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Julius Ofner (20. srpna 1845 Hořenec – 26. září 1924 Vídeň^[1][2][3]) byl rakouský právník a politik, na počátku 20. století poslanec Říšské rady.

Biografie

Vychodil národní školu a gymnázium. Od roku 1863 studoval práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze a od roku 1865 na Vídeňské univerzitě. Roku 1869 získal titul doktora práv. Působil jako advokát. Od roku 1885 jako dvorní a soudní advokát ve Vídni. Podílel se na reformě trestního zákoníku (takzvaný Lex Ofner). Angažoval se politice. Od roku 1896 byl poslancem Dolnorakouského zemského sněmu, kde spolu s Ferdinandem Kronawetterem a několika dalšími poslanci tvořil malou Demokratickou frakci.^[1][2]

Na počátku 20. století se zapojil i do celostátní politiky. Ve volbách do Říšské rady roku 1901 získal mandát v Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor) za městskou kurii, obvod Vídeň, I. okres. Uspěl i ve volbách do Říšské rady roku 1907, konaných poprvé podle všeobecného a rovného volebního práva, kdy byl zvolen za obvod Dolní Rakousy 5. Byl nezařazeným poslancem (definoval se jako sociální politik^[2]). Mandát obhájil za týž obvod i ve volbách do Říšské rady roku 1911, usedl do poslanecké frakce Klub německých demokratů. Ve vídeňském parlamentu setrval až do zániku monarchie.^[4] K roku 1911 se profesně uvádí jako dvorní a soudní advokát.^[5]

V letech 1918–1919 zasedal jako poslanec Provizorního národního shromáždění Německého Rakouska (Provisorische Nationalversammlung), nyní za Německou nacionální stranu (DnP).^[1] Od roku 1918 byl členem vedení politického subjektu Radikaldemokratische Partei, v roce 1919 založil Demokratickou stranu, která ale v následných parlamentních volbách propadla. Od 80. let 20. století byl ovšem oceňován jako ideový předchůdce sociálně orientovaného politického proudu.^[2]

Od roku 1913 zasedal u nejvyššího soudu^[6] a od roku 1919 byl stálým referentem u ústavního soudu. Byl též viceprezidentem vídeňské advokátní komory. Odmítal právní pozitivismus a historismus a prosazoval využití poznatků sociologie, ekonomie a psychologie v právní vědě. Zasloužil se o rozvoj pracovního práva.^[2] Hrál rozhodující roli při propuštění Leopolda Hilsnera. Podporoval zrušení církevního práva v otázkách sňatků a rozvodů a vyvolal tak vůči sobě silnou opozici v katolických kruzích. Svou roli v kritice, které čelil, hrálo i to, že byl židovského původu.^[6]

Odkazy

Reference