Julius von Haynau

Julius Jacob baron von Haynau
Císařský místodržitel a vrchní velitel v Uhrách
Ve funkci: 30. května 1849 – 6. července 1850
Předchůdce	revoluční vláda
Nástupce	arcivévoda Albrecht (jako generální guvernér)
Vojenská služba
Služba	Rakouské císařství Rakouské císařství
Hodnost	polní zbrojmistr (1849), polní podmaršál (1844), generálmajor (1835)
Narození	14. října 1786 Kassel
Úmrtí	14. března 1853 (ve věku 66 let) Vídeň
Příčina úmrtí	srdeční selhání
Místo pohřbení	Friedhof St. Leonhard
Titul
Choť	Theresia Weber von Treuenfels (od 1808)
Rodiče	Vilém I. Hesenský a Rosa Dorothea Ritter
Děti	Clotilde Baronin von Haynau
Příbuzní	Carl von Haynau a Marie Bedřiška Hesensko-Kasselská (sourozenci)
Profese	voják a důstojník
Ocenění	Vojenský řád Marie Terezie (1849, 1850)
Podpis
Commons	Julius Jacob von Haynau
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Julius Jacob svobodný pán von Haynau (Julius Jacob Heinrich Friedrich Ludwig Freiherr von Haynau) (14. října 1786, Kassel – 14. března 1853, Vídeň) byl rakouský generál. Byl nemanželským synem hesenského kurfiřta a od patnácti let sloužil v rakouské armádě. Vyznamenal se již během napoleonských válek, později vynikl především během revoluce 1848–1849. Pod maršálem Radeckým pomáhal potlačit revoluční hnutí v Itálii a v roce 1849 dosáhl hodnosti polního zbrojmistra. Poté byl předním strůjcem likvidace revoluce v Uhrách, kde jako vrchní velitel a faktický místodržitel získal mimořádné pravomoci (1849–1850). V červenci 1850 byl odvolán a od té doby žil v soukromí.

Pocházel z početného nelegitimního potomstva hesenského kurfiřta Viléma I. Hesenského (1743–1821) a jedné z jeho milenek Rosy Ritterové (1759–1833).^[1] Narodil se v Kasselu a spolu se svými sourozenci získal v roce 1800 titul svobodného pána z Haynau. V roce 1801 vstoupil do rakouské, zúčastnil se napoleonských válek a již v roce 1805 byl kapitánem u 35. pěšího pluku umístěného tehdy v Benátkách nad Jizerou.^[2] Bojoval ve válce roku 1809, vyznamenal se v taženích v letech 1813–1814 a v závěrečných bojích proti Napoleonovi v roce 1815, tehdy již v hodnosti majora. Po napoleonských válkách sloužil u 16. pěšího pluku v Tresivu.^[3] V roce 1823 byl v hodnosti podplukovníka zástupcem velitele 26. pěšího pluku v Udine.^[4] V roce 1830 dosáhl hodnosti plukovníka a stal se velitelem 30. pěšího pluku ve Lvově, kde strávil pět let.^[5] V roce 1835 byl povýšen do hodnosti generálmajora a převzal velení brigády v Itálii.^[6] V roce 1844 dosáhl hodnosti polního podmaršála a stal se velitelem ve Štýrském Hradci,^[7] odkud byl kvůli konfliktům s úřady odvolán a převelen do Temešváru.^[8]

Na jaře 1848 byl povolán do Itálie, kde byl přidělen k armádě maršála Radeckého a byl jmenován velitelem ve Veroně.^[9] Svou rozhodností přispěl k vítězství u Custozzy. Na podzim 1848 začal obléhat Benátky, mezitím dobyl několik dalších měst v severní Itálii, kde proslul nekompromisním postupem proti povstalcům. Na přelomu března a dubna 1849 dobyl Brescii, kde nechal popravit 13 revolucionářů, což mu vyneslo přezdívku hyena brescijská.

V květnu 1849 byl jmenován c.k. polním zbrojmistrem^[10], tajným radou a vrchním velitelem armády v Uhrách.^[11] Pro potlačení maďarské revoluce získal rozsáhlé pravomoci a v letech 1849–1850 byl v Uhrách v podstatě místodržitelem^[12][13]. Dosáhl několika významných vítězství nad uherskými povstalci a díky významné pomoci ruské armády maršála Paskeviče byla revoluce potlačena. Podobně jako předtím v Itálii, tak i v Uhrách pak Haynau přistoupil k přísnému potrestání revolucionářů. Popraven byl uherský předseda vlády Lajos Batthyány, třináct generálů revoluční armády a k trestu smrti bylo odsouzeno dalších 300 vůdců povstání. I když ne všechny exekuce proběhly na jeho přímý rozkaz, díky své kruté povaze a předchozí pověsti byl všeobecně vnímán jako hlavní strůjce krvavého potlačení uherské revoluce.

V červenci 1850 byl z Uher odvolán a odešel do soukromí, pobýval převážně ve Štýrském Hradci. Jeho pověst přísného likvidátora revoluce v Itálii a Uhrách jej dostihla i na příležitostných soukromých cestách do zahraničí a fyzicky byl napaden v Londýně a Bruselu.^[14] Zemřel na infarkt 14. března 1853 ve Vídni.

V roce 1810 byl jmenován c. k. komořím^[15] a jako vrchní velitel v Uhrách obdržel titul v roce 1849 c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence. Během vojenské kariéry získal řadu vyznamenání v Rakousku i v zahraničí,^[16] mimo jiné byl nositelem dvou stupňů Řádu Marie Terezie.^[17][18] Získal čestné občanství ve Vídni, Budapešti, Štýrském Hradci, Šoproni, Aradu a Prešpurku.^[19] Od roku 1845 byl čestný majitelem 57. pěšího pluku dislokovaného v Tarnówě.^[20]

• velkokříž Řádu Marie Terezie
• komandérský kříž Řádu Marie Terezie
• velkokříž Královského uherského řádu svatého Štěpána
• velkokříž Leopoldova řádu
• Řád železné koruny I. třídy
• Vojenský záslužný kříž

• rytířský kříž Řádu svatého Ondřeje (Rusko)
• Řád svaté Anny I. třídy (Rusko)
• Řád svatého Vladimíra II. třídy (Rusko)
• Řád sv. Jiří (Rusko)
• velkokříž Řádu Guelfů (Hannoversko)
• rytíř Řádu sv. Januaria (Království Obojí Sicílie)
• rytíř Vojenského řádu sv. Jindřicha (Sasko)
• velkokříž Řádu zlatého lva (Hessensko-Kasselsko)

Jeho manželkou byla Terezie Weberová (1787–1851), dcera polního podmaršála Franze Webera von Treunfels (†1809 v bitvě u Aspern. Z jejich manželství se narodila jediná dcera Clotilde (1809–1887).^[21]

Jeho starší bratr Wilhelm Karl von Haynau (1779–1856) byl generálem v hesenské armádě a v roce 1850 krátce vrchním velitelem v Hesensku.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Julius von Haynau na Wikimedia Commons
• Julius von Haynau na webu Austro-Hungarian Army Archivováno 20. 5. 2021 na Wayback Machine.
• Julius von Haynau in: Österreichisches Biographisches Lexikon