Jupiter (planeta)

Jupiter
Jupiter z pohledu sondy Voyager 2 (1979)
Jupiter z pohledu sondy Voyager 2 (1979)
Symbol planety♃
Elementy dráhy
(Ekvinokcium J2000,0)
Velká poloosa778 412 027 km
5,203 363 01 au
Obvod oběžné dráhy4,888×109 km
32,675 au
Výstřednost0,048 392 66
Perihel740 742 598 km
4,951 558 43 au
Afel816 081 455 km
5,455 167 59 au
Perioda (oběžná doba)4332,59 d
(11,8618 a)
Synodická perioda398,86 d
Orbitální rychlost 
- minimální12,440 km/s
- průměrná13,050 km/s
- maximální13,705 km/s
Sklon dráhy 
- k ekliptice1,305 30°
- ke slunečnímu rovníku6,09°
Délka vzestupného uzlu100,556 15°
Argument šířky perihelu274,197 70°
Počet
přirozených satelitů
92 (2023)
Fyzikální charakteristiky
Rovníkový průměr142 984 km
(11,209 Zemí)
Polární průměr133 709 km
(10,517 Zemí)
Zploštění0,064 87
Povrch6,14×1010 km²
(120,5 Zemí)
Objem1,431×1015 km³
(1321,3 Zemí)
Hmotnost1,899×1027 kg
(317,8 Zemí)
Průměrná hustota1,326 g/cm³
Gravitace na rovníku23,12 m/s²
(2,358 G)
Úniková rychlost59,54 km/s
Perioda rotace0,413 51 d
Rychlost rotace45 262 km/h
(na rovníku)
Sklon rotační osy3,13°
Rektascenze
severního pólu
268,05°
(17 h
52 min
12 s)
Deklinace64,49°
Albedo0,52
Povrchová teplota 
- minimální−163 °C K
- průměrná−121 °C K
- maximální? K
Charakteristiky atmosféry
Atmosférický tlak20–200 kPa
Vodík~86 %
Helium~14 %
Methan0,1 %
Vodní páry0,1 %
Amoniak0,02 %
Ethan0,0002 %
Fosfan0,0001 %
Sulfan0,0001 %

Jupiter je největší planeta sluneční soustavy, v pořadí pátá od Slunce. Má hmotnost přibližně jedné tisíciny Slunce, což je přibližně 2,5× více než všechny ostatní planety (a další menší tělesa) v soustavě dohromady, proto je sluneční soustava někdy popisována jako dvojsystém Slunce a Jupitera. Planety Jupiter, Saturn, Uran a Neptun jsou označovány jako plynní obři či planety jupiterského typu.

Planeta je pojmenována po římském bohu Jovovi (v 1. pádě Jupiter).[1] Symbolem planety je stylizované znázornění božského blesku (v Unicode: ♃). Jupiter byl pozorován již od pradávna, při pohledu ze Země má Jupiter magnitudu −2,8, což z něj činí třetí nejjasnější objekt na noční obloze po Měsíci a Venuši (občas se před Jupiter dostane v jasnosti Mars, když je v ideální pozici vůči Zemi a Slunci).

Okolo planety se nacházejí slabé prstence, které jsou ze Země stěží viditelné. Současně ji obklopuje silný radiační pás. Při pohledu z okolního vesmíru jsou viditelné horní vrstvy atmosféry rozčleněny v závislosti na planetární šířce do různě barevných pruhů a skvrn, které jsou atmosférickými bouřemi. Nejznámější takovouto bouří je Velká rudá skvrna, která zřejmě existuje minimálně od 17. století. Dosud není přesně známo, jaké vrstvy planetu tvoří, jelikož současné technické prostředky neumožňují její průzkum do větší hloubky. Předpokládá se, že Jupiter je složen převážně z vodíku, hélia a organických sloučenin. Je pravděpodobné, že planeta má tvrdé kamenné jádro tvořené těžšími prvky.

Jupiter byl prozkoumán několika automatickými sondami, nejčastěji na začátku programu Pioneer a programu Voyager, kdy všechny tyto sondy kolem planety proletěly. Později přímo k Jupiteru zamířila sonda Galileo, která kolem planety po necelých osm let obíhala. Nejnovější data pocházejí ze sondy New Horizons, která v únoru 2007 použila planetu pro zvýšení rychlosti na své cestě k Plutu. V současnosti se plánují další mise do soustavy Jupiteru, které by měly za cíl prozkoumat převážně hypotetické oceány pod ledovou kůrou jeho měsíce Europy.

Jupiter má nejméně 92 měsíců (údaj z lednu roku 2023).[2] První čtyři z nich objevil v roce 1610 Galileo Galilei a nezávisle na něm pravděpodobně i Simon Marius. Jde o čtyři velké měsíce Io, Europu, Ganymedes a Callisto (tzv. Galileovy měsíce), u jejichž nebeského pohybu bylo zřetelné, že jeho centrem není Země. Tato skutečnost byla hlavním bodem obhajoby Koperníkovy heliocentrické teorie o pohybu planet; Galileiho vyhlášení podpory Koperníkově teorii jej dostalo do problémů s inkvizicí a byl přinucen ji odvolat.

Vznik a vývoj planety

Jupiter vznikl z protoplanetárního disku před 4,6 až 4,7 miliardami let. Existují dvě hlavní teorie, jak mohly velké plynné planety vzniknout a zformovat se do současné podoby. Jedná se o teorii akrece[3] a teorii gravitačního kolapsu.[4]

Teorie akrece předpokládá, že se v protoplanetárním disku postupně slepovaly drobné prachové částice, čímž začaly vznikat větší částice až posléze balvany. Neustálé srážky těles vedly k jejich narůstání, až vznikla tělesa o velikosti několik tisíc kilometrů. Tato velká železokamenitá tělesa se stala zárodky terestrických planet. Předpokládá se, že podobná tělesa mohla vzniknout i ve vzdálenějších oblastech sluneční soustavy, kde vlivem velké gravitace začala strhávat do svého okolí plyn a prach, který se postupně začal nabalovat na pevné jádro, až planeta dorostla do dnešní velikosti.[5] Protože úniková rychlost na „povrchu“ Jupiteru je 59,54 km/s, což daleko převyšuje tepelnou rychlost molekul, zůstalo na něm nejspíše původní složení atmosféry, kterou nabalil už během vzniku z protoplanetárního disku.[6]

Teorie gravitačního kolapsu na druhou stranu předpokládá, že velké planety nevznikaly postupným slepováním drobných částic, ale poměrně rychlým smrštěním z nahuštěného shluku v zárodečném disku podobným způsobem, který je znám při vzniku hvězd. Podle teorie několika gravitačních kolapsů, jejímž autorem je Alan BossCarnegie Institution of Washington, byl vznik plynných obrů krátký a v případě Jupiteru trval jen několik století.[4]

Vznik velkých Jupiterových měsíců proběhl pravděpodobně stejným způsobem, jako vznikaly kamenné planety. Jelikož je Jupiter poměrně blízko ke Slunci, vystoupila teplota na povrchu měsíců na vysoké hodnoty, čímž došlo k úniku lehce tavitelných látek z původního disku okolo vznikající planety.

Fyzikální a chemické vlastnosti

Složení

Svrchní atmosféra Jupiteru je tvořena z 88 až 92 % vodíkem a zbylých 8 až 12 % připadá na helium (látková čili objemová procenta), v hmotnostních procentech je to 75 % H2 a 24 % He, zbývající procento tvoří ostatní prvky obsažené v atmosféře planety. Vnitřní složení planety je odlišné, jelikož zde dochází k nárůstu obsahu ostatních prvků vůči zastoupení vodíku a hélia. Složení v nižších vrstvách je pak 71 hm. % H2, 24 hm. % He a 5 hm. % ostatních prvků. Atmosféra obsahuje stopová množství methanu, vodní páry, čpavku a křemičitanů. Vyjma těchto hojnějších sloučenin obsahuje atmosféra taktéž malé množství uhlíku, ethanu, sulfanu, neonu, kyslíku, fosforu a síry. Nejvzdálenější vrstva atmosféry obsahuje ledové krystalky zmrzlého čpavku.[7][8] Podle měření provedených v infračerveném a ultrafialovém světle se v atmosféře nachází i malé množství benzenu a byly objeveny i další uhlovodíky.[9]

Atmosférický poměr mezi vodíkem a héliem je velice blízko teoretickému složení původní mlhoviny, ze které se zformovala celá sluneční soustava. Nicméně neon obsažený ve svrchní atmosféře je zastoupen pouze poměrem 20 částic na milión, což je okolo desetiny průměrné hodnoty u Slunce.[10] Zastoupení hélia je nízké, dosahuje pouze 80 % zastoupení oproti Slunci. Nízký podíl hélia může být výsledkem srážkové činnosti hélia, které se takto dostává do vnitřních oblastí planety.[11] Průměrné zastoupení těžších plynů v atmosféře Jupiteru je přibližně dvakrát až třikrát hojnější než u Slunce.

Jak ukazují spektroskopická měření, Saturn je složením nejspíše podobný Jupiteru, naproti tomu další plynní obři jako Uran a Neptun mají relativně mnohem méně vodíku a hélia.[12] Nicméně detailnější data o složení atmosféry a zastoupení těžších prvků u plynných obrů vyjma Jupiteru chybí, jelikož jejich atmosféry zatím nebyly prozkoumány žádnými atmosférickými sondami.

Hmotnost

Ilustrativní srovnání velikostí mezi Jupiterem a Zemí. Na obrázku je zachycena i Velká rudá skvrna.

Jupiter je téměř 2,5× hmotnější než všechny ostatní planety sluneční soustavy dohromady.[13] Jeho hmotnost výrazně ovlivňuje těžiště (barycentrum) Sluneční soustavy. Odchylka způsobená Jupiterem je 742 792 km, čímž by se při neexistenci dalších těles soustavy toto těžiště nacházelo mimo Slunce (zhruba 50 tisíc km od jeho povrchu).[14] Vzhledem k působení ostatních těles sluneční soustavy (především ostatních plynných obrů) je ale těžiště soustavy 36 % času uvnitř Slunce[14] a střední vzdálenost středu Slunce od tohoto těžiště je 0,00228 au.[15]

Jupiter je 317,81×[16] hmotnější než Země, rovníkový poloměr má 11,21×[16] větší a objem 1321×[17] větší než Země. Někdy je označován za „nepovedenou hvězdu“, i když toto srovnání je značně nepřesné.[18] To, že nalezené extrasolární planety jsou mnohem hmotnější než Jupiter, je způsobeno výběrovým efektem, protože hmotnější průvodci jiných hvězd se současnými prostředky snáze detekují. Naproti tomu velikost poloměru podobné planety už prakticky nezávisí na její hmotnosti, protože větší hmotnost způsobuje pouze další smršťování (dokud nedojde k nastartování termonukleárních reakcí). I přes to, že Jupiter emituje více záření, než přijímá, nepatří mezi hnědé trpaslíky. Jadernou syntézu sice provázejí specifické spektrální čáry, nicméně v každém případě by musel být alespoň 75×[19] hmotnější, aby se mohl stát hnědým trpaslíkem.

Jupiter má ve srovnání se Zemí podstatně menší hustotu – zatímco jeho objem je 1321× větší než objem Země, jeho hmotnost je pouze 318× větší.[17][20] „Hmotnost Jupiteru“ (MJ nebo MJup) je často používána jako základní jednotka pro popisování hmotnosti jiných těles, a to hlavně extrasolárních planet a hnědých trpaslíků. Například extrasolární planeta HD 209458 b má hmotnost 0,69 MJ, naproti tomu COROT-7b má hmotnost pouze 0,015 MJ.[21]

Teoretické modely naznačují, že Jupiter měl dříve mnohem větší hmotnost, než má dnes, a že se planeta zmenšuje. Pro malé změny hmotnosti by se průměr planety měnil jen nepatrně. Pokud by hmotnost přesáhla hmotnost čtyř Jupiterů, vnitřní oblasti planety by byly natolik stlačené vlivem působící gravitace, že by planeta byla ve výsledku menší, než je dnes.[22] Tato skutečnost vedla některé astronomy k tomu, aby o Jupiteru začali referovat jako o „nepovedené hvězdě“, i když není známo, zda procesy vedoucí ke vzniku planet typu Jupitera jsou stejné jako procesy formující vícehvězdné systémy.

Aby Jupiter zažehl termonukleární reakci vedoucí ke spalování vodíku a mohl tak být považován za hvězdu, musel by být přibližně 75× hmotnější. Nejmenší známí červení trpaslíci jsou však pouze o 30 % větší než Jupiter.[23][24] I vzhledem k této skutečnosti[zdroj?] Jupiter vyzařuje více tepla, než dostává od Slunce. Množství tepla vznikajícího uvnitř planety je téměř rovné množství slunečního záření, které od Slunce obdrží.[25] Další vyzařované teplo vzniká Kelvinovým–Helmholtzovým mechanismem vlivem adiabatické kontrakce. Tento proces vede k planetárnímu smršťování rychlostí přibližně 3 cm za rok.[26] V době vzniku byl Jupiter mnohem teplejší a jeho poloměr byl přibližně dvakrát větší, než je tomu dnes.[27]

Vnitřní stavba

Průřez Jupiterem ukazuje jeho vnitřní stavbu s kamenným jádrem obklopeným silnou vrstvou kovového vodíku
Animace Jupiteru v infračervené

Jupiter tvoří husté planetární jádro složené z různých prvků, obklopené vrstvou tekutého kovového vodíku s obsahem hélia a atmosférou molekulárního vodíku.[26] Za tímto zjednodušením se ale stále skrývá řada tajemství a nejasností. Jádro se často popisuje jako kamenné, ale jeho skutečné detailnější složení je neznámé stejně jako vlastnosti materiálů, které by ho měly tvořit za tlaků a teplot, jež v jádře této obří planety musí panovat. V roce 1997 byla gravitačním měřením naznačena existence jádra,[26] a jeho hmotnost mezi 12 až 45 hmotnostmi Země, což odpovídá přibližně 3 až 15 % celkové hmotnosti Jupiteru.[25][28]

Přítomnost jádra byla ale předpokládána i před tímto měřením aspoň po určitý čas historie planety, jelikož modely naznačovaly, že pro vznik planety musela na počátku vzniknout kamenoledová protoplaneta, která by byla schopna svojí hmotností přitáhnout vodík a helium z protosluneční mlhoviny. Za předpokladu, že tedy jádro na začátku historie planety existovalo, dá se spekulovat, že bylo obklopeno teplým kovovým vodíkem smíchaným s nataveným či tavícím se jádrem, čímž by se dostaly jeho stavební prvky do vyšších vrstev planety. Mohlo by se tak i stát, že jádro u dnešního Jupiteru neexistuje a že gravitační měření jsou chybná vlivem nekvalitních měření současnou technikou.[26][29]

Nepřesnost modelů je spojena s chybou rozpětí u dosud měřených parametrů: jednoho z rotačních koeficientů (J6), použitého k popisu gravitačního momentu planety, Jupiterova rovníkového poloměru a jeho teploty při tlaku 1 baru. Sonda Juno, která odstartovala v roce 2011, by měla přinést zpřesnění těchto údajů, a tak učinit pokrok v pochopení problematiky Jupiterova jádra.[30]

Oblast hypotetického jádra je pravděpodobně obklopena hustým kovovým vodíkem, který by se měl rozkládat až do vzdálenosti 78 % poloměru planety.[25] Procesem podobným dešti by hélium a neon měly prostupovat touto vrstvou sníženého zastoupení těchto prvků ve svrchní atmosféře.[11][31]

Nad vrstvou kovového vodíku se nachází vrstva tekutého vodíku a dále pak vrstva plynného vodíku, která se rozšiřuje směrem dolů z vrstvy mračen do hloubky asi 1000 km.[25] Namísto ostrého přechodu mezi těmito vrstvami vodíku bude nejspíše přechod pozvolný, kdy jedno skupenství vodíku bude volně přecházet do druhého bez jasně definované hranice.[32][33] Tento hladký přechod se odehrává pokaždé, když je teplota nad kritickou teplotou, která je pro vodík pouhých 33 K.[34] Teplota a tlak uvnitř Jupiteru postupně narůstají směrem k hypotetickému jádru. V oblasti fázového přechodu mezi tekutým a kovovým vodíkem dosahuje teplota nejspíše kolem 10 000 K a tlak dosahuje přibližně 200 GPa. Teplota na hranici jádra je odhadována na 36 000 K a tlak mezi 3000 až 4500 GPa.[25]

Atmosféra

Atmosféra Jupiteru se skládá z přibližně 89,8 hmotnostních % vodíku a 10,2 % hélia.[17] Atmosféra obsahuje stopové množství methanu, vodních par, amoniaku a „kamení“. Nalézají se zde také nepatrná množství uhlíku, ethanu, sulfanu, neonu, kyslíku, fosfanusíry.[16] Složení atmosféry se velmi podobá složení sluneční mlhoviny. Saturn má podobné složení, ale UranNeptun mají mnohem méně vodíku a hélia.

Jednotlivé pásy Jupiterovy atmosféry rotují různou rychlostí; tento efekt byl poprvé pozorován Cassinim (1690). Rotace Jupiterovy polární atmosféry je o 5 minut delší než rotace jeho rovníkové atmosféry. Navíc se pásy mraků různé šíře pohybují proti sobě ve směru stálých větrů. Na hranicích těchto konfliktních proudů vznikají bouře a turbulence. Rychlost větru dosahuje 600 km/h v nejhlubších místech měření za podmínek 20 atm přibližně 150 km pod vrcholkem oblaků.[35]

Vrstva mračen

Tato animace ukazuje pohyb pásů oblačnosti v atmosféře Jupiteru. Obrázek je zobrazen v válcové projekci.
Chaotické vrstvy mračen

Jupiter je permanentně zakryt mračny tvořenými krystalky čpavku a pravděpodobně i hydrogensulfidem amonným ((NH4)SH). Mračna se nacházejí v tropopauze, kde jsou roztroušena v různých výškách známých jako tropické oblasti. Ty se rozdělují mezi světlejší pásma a tmavší pásy. Vzájemná interakce mezi těmito cirkulujícími skupinami se projevuje bouřemi a turbulencemi. Rychlost větru dosahuje až 100 m/s v oblasti světlých pásem,[36] která mohou být každým rokem rozdílná, co se šířky, barvy a intenzity týče, ale na druhou stranu jsou dostatečně stabilní, aby je mohli astronomové pozorovat po delší dobu a identifikovat je.[20]

Vrstva mraků je mocná pouze 50 km a je tvořená dvěma vrstvami mračen: tenčí nižší vrstvou a silnější čiřejší vrstvou. Je možné, že se pod vrstvou čpavkových mračen nachází vrstva, kde jsou přítomné mraky tvořené vodním ledem, jak naznačují odrazy blesků zaznamenaných v atmosféře Jupiteru. (Voda je polární molekula, která může nést elektrický náboj, takže je schopná separovat kladné a záporné náboje, a tak vytvořit blesk.)[25] Takto vzniklé elektrické napětí může být tisíckrát silnější než u blesků na Zemi.[37] Bouře ve vodní vrstvě mračen by mohly vznikat vlivem tepla uvolňovaného ve spodních vrstvách planety.[38]

Typické oranžové a hnědé zbarvení mračen Jupiteru je způsobeno barevnými sloučeninami, známými jako chromofory. Vystupují z oblastí teplejších spodních mračen a jsou následně vystaveny ultrafialovému záření ze Slunce. Složení těchto sloučenin je v současnosti stále neznámé, ale předpokládá se, že budou obsahovat fosfor, síru a pravděpodobně i uhlovodíky.[25][39] Světlá pásma jsou tvořena tehdy, když konvekční buňky tvořené krystalky amoniaku zakryjí nižší mračna.[40]

Sklon rotační osy Jupiteru má za následek, že oblasti pólů dostávají méně sluneční energie než oblasti v okolí rovníku. Proudění tepla probíhající uvnitř planety transportuje více energie do oblasti pólů, nicméně vyrovnává teploty ve vrstvách mračen.[20]

Velká rudá skvrna a další bouře

Podrobnější informace naleznete v článku Velká rudá skvrna.
Animace pořízená sondou Voyager 1 ukazuje její přibližování k planetě, pohyb atmosférických pásů a cirkulaci Velké rudé skvrny.
Tento pohled na Velkou rudou skvrnu a její okolí pořídila americká sonda Voyager 1 během průletu 25. února 1979 ze vzdálenosti 9,2 miliónu km. Na obrázku je možné pozorovat menší mračna o velikosti 160 km. Barvitý a vlnitý tvar nalevo od červené skvrny představuje oblast s proměnlivým vlnícím se pohybem v atmosféře. Pro lepší představivost rozměrů Jupiteru, malá oválná bílá bouře v atmosféře přesně pod Velkou rudou skvrnou má přibližně velikost Země.

Nejznámější útvar v atmosféře Jupiteru je Velká rudá skvrna, což je dlouhodobě stabilní anticyklonální bouře, větší než Země, v oblasti 22° jižní šířky. Existují důkazy, že skvrna byla jistě pozorována minimálně od roku 1831,[41] a pravděpodobně dokonce již od roku 1665.[42] Matematické modely naznačují, že skvrna je stálá a mohlo by jít o dlouhodobě stabilní až permanentní útvar v atmosféře planety.[43] Je dokonce tak velká, že je možné jí pozorovat pozemskými teleskopy, které mají clonu větší než 5 cm.[44][45]

Skvrna obíhá v protisměru hodinových ručiček s rotační periodou okolo šesti dní.[46] Velká rudá skvrna má rozměry v rozmezí 24–40 000 km × 12–14 000 km; vešly by se do ní dvě až tři Země v průměru.[47] Skvrna vystupuje maximálně okolo 8 km nad okolní vrcholky mračen.[48]

Bouře jako tato jsou typickým projevem v atmosférách plynných obrů. V atmosféře Jupiteru se současně vyskytují i bílé a hnědé skvrny, které jsou většinou bezejmenné. Bílé skvrny jsou pravděpodobně tvořeny relativně studenými mračny uvnitř svrchní atmosféry. Hnědé skvrny jsou naproti tomu nejspíše teplejší a nacházejí se v oblasti, kde se zdržují mračna. Tyto bouře mohou trvat od několika hodin až po stovky let.


Již před přílety sond Voyager (prolétly v roce 1979) bylo patrné, že tyto skvrny nejsou spojeny s žádnými procesy vycházejícími z nitra planety, jelikož se skvrny chovají samostatně bez očividného vztahu k okolní atmosféře. Někdy se pohybují rychleji než okolní vrstvy, jindy pomaleji a mohou současně rotovat i na obě strany vůči okolí. V průběhu existujících záznamů je doloženo, že některé skvrny oběhly planetu několikrát bez žádného náznaku spojení s atmosférou či se spodními oblastmi.

V roce 2000 vznikla v oblasti jižní polokoule bouře v atmosféře, která je velice podobná Velké rudé skvrně, ale která je menší. Vznikla jako výsledek sloučení několika menších bouří v jednu. Tři menší bílé bouře pozorované již od roku 1938 se spojily v listopadu 2005 a vytvořily tuto novou bouři, která byla pojmenována Ovál BA a dostala přezdívku Velká rudá skvrna junior. Od doby vzniku narostla její intenzita a došlo ke změně její barvy z bílé na červenou během prosince 2005.[48][49][50]

Magnetosféra

Podrobnější informace naleznete v článku Magnetické pole Jupiteru.
Polární záře na Jupiteru. Tři světlejší skvrny jsou tvořeny trubicemi magnetického toku, které spojují Joviánské měsíce Io (vlevo), Ganymed (uprostřed) a Europa (taktéž uprostřed). Navíc lze vidět velmi jasnou, téměř kruhovou oblast zvanou hlavní ovál a slabší polární záři.
Polární záře na Jupiteru viděná z Hubbleova teleskopu

Jupiter má velmi rozsáhlou a silnou magnetosféru. Projevy jeho magnetického pole lze vidět i ze Země, mohou se jevit až 5krát větší než Měsíc v úplňku, přestože Jupiter je mnohem vzdálenější. Pole je přibližně 14krát silnější než zemské, jeho intenzita se pohybuje v rozsahu 4,2 gausse (odpovídá 0,42 mT) v oblasti rovníku a 10 až 14 gaussů (1 až 1,4 mT) v oblastech pólů.[40] Toto magnetické pole vytváří mohutné výrony urychlených částic v Jupiterových radiačních pásech, interaguje s měsícem Io a vytváří vodivou trubici a plazmový prstenec okolo něj. Jupiterova magnetosféra je větší než velikost Slunce. Věří se, že pole vzniká vířivými proudy uvnitř jádra tvořeného kovovým vodíkem. Pole zachytává ionizované částice ze slunečního větru, čímž dochází ke vzniku vysokoenergetického pole mimo planetu, v tzv. magnetosféře.

Elektrony z tohoto plazmatického povlaku ionizují mračna oxidu siřičitého ve tvaru torusu vzniklá vulkanickou aktivitou na měsíci Io. Vodíkové částice, uniklé z Jupiterovy atmosféry, jsou taktéž zachyceny v magnetosféře planety. Elektrony v magnetosféře generují silné rádiové signály v rozmezí 0,6–30 MHz.[51]

Sonda Pioneer 10 v roce 1973 potvrdila existenci Jupiterova mohutného magnetického pole. Citlivé přístroje na palubě odhalily, že Jupiterův „severní“ magnetický pól je na jižním geografickém pólu planety s odchylkou 11 stupňů od jupiterské osy rotace a se středem pole posunutým mimo střed Jupitera, podobně jako je tomu u magnetického pole Země. Pioneer zaznamenal rázovou vlnu jupiterské magnetosféry ještě ve vzdálenosti 26 miliónů kilometrů a magnetický ohon dosahující až za Saturnovu oběžnou dráhu. Údaje ukazují, že velikost tohoto magnetické pole na straně obrácené ke Slunci rychle kolísá v důsledku změn tlaku slunečního větru (tento jev byl blíže zkoumán při dvou misích Voyager). Šoková vlna se nachází přibližně 75 poloměrů od Jupiteru. Bylo objeveno, že proudy vysokoenergetických částic jsou vyvrhovány až k oběžné dráze Země. V jupiterovských radiačních pásech byly nalezeny a naměřeny vysokoenergetické protony, ukázalo se, že mezi Jupiterem a některými jeho měsíci (zvláště Io) protékají elektrické proudy. Všechny čtyři velké měsíce ale leží uvnitř tohoto pole, takže jsou chráněny před slunečním větrem.[25] Magnetosféru obklopuje magnetopauza, která se nachází na vnitřním okraji přechodové vrstvy magnetosféry, kde se magnetické pole planety stává slabým a neuspořádaným.

Rádiové vlny Jupitera

Magnetosféra Jupiteru způsobuje intenzivní krátké rádiové záblesky z polárních oblastí. Vulkanická aktivita měsíce Io dodává do magnetosféry Jupiteru plyny, které vytvářejí torus částic kolem planety. Jak se Io pohybuje skrze tento torus, dochází vzájemnou interakcí ke vzniku Alfvénových vln, které přenášejí ionizované částice do polárních oblastí, což umožňuje vznik radiových vln vlivem mechanismu cyklotronového astrofyzikálního maseru. Energie je šířena do okolí podél povrchu kuželu. Když Země prochází tímto kuželem, mohou radiové signály přehlušit šum způsobovaný Sluncem. Rádiové vlny Jupitera se šíří vesmírem na frekvencích od 15 do 38 MHz. Pod touto mezí jsou vlny odráženy ionosférou Země a nad mezí je intenzita vln příliš malá. Rádiové vlny se dělí na 7 kanálů, tzv. módů, což jsou frekvenční kanály pro vysílání Jupitera a měsíce Io z různých míst a na různých frekvencích.[52] V tabulce jsou tyto módy uvedeny:

Označení kanáluMaximální
frekvence (MHz)
Io-D18
Io-B39,5
non Io-B38
Io-A38
non Io-A38
Io-C36
non Io-C32

Planetární prstence

Podrobnější informace naleznete v článku Prstence Jupiteru.
Prstence Jupiteru

Jupiter má nezřetelný systém planetárních prstenců skládajících se ze tří částí: vnitřního torusu, relativně jasného hlavního prstence a vnějšího slabšího prstence.[53] Oproti prstencům Saturnu nejsou tvořeny ledem, ale spíše prachem.[25] Vnější prstenec je složený z částic podobných kouři, jež byly po dopadech meteoritů vymrštěny z jeho měsíců. Hlavní prstenec je tvořen prachem ze satelitů AdrasteaMetis, který, místo aby spadl zpět na měsíce, je gravitačním působením Jupiteru zachycen a přitahován směrem k planetě.[54] Další impakty pak doplňují nový materiál. Dva široké jemné prstence, které obklopují hlavní, pocházejí z měsíců ThebeAmalthea. Existuje také velmi řídký a vzdálený vnější prstenec, který krouží kolem Jupiteru opačným směrem.[54] Jeho původ je nejistý, snad je tvořen zachyceným meziplanetárním prachem.[zdroj?]

Dráha a rotace

Jupiter (červená) dokončí oběh Slunce (uprostřed) každých 11,86 oběhů Země (modrá)

Jupiter je jediná planeta, jejíž barycentrum se Sluncem leží mimo těleso Slunce, i když jen o 7 % jeho poloměru.[55] Průměrná vzdálenost mezi Jupiterem a Sluncem je 778 miliónů km (přibližně 5,2 au) a kolem Slunce oběhne jednou za 11,86 let, což odpovídá 2/5 oběžné doby Saturnu, se kterým má dráhovou rezonanci v poměru 5:2.[56] Sklon dráhy Jupiteru je 1,31° vzhledem k ekliptice. Jelikož Jupiter má oběžnou excentricitu rovnou 0,048, jeho vzdálenost od Slunce mezi perihéliem a aféliem se mění zhruba o 75 miliónů km.

Sklon rotační osy Jupiteru dosahuje pouze 3,13°. V důsledku tak malého sklonu osy se na Jupiteru prakticky neprojevují sezónní variace počasí jako v případě Země či Marsu.[57]

Jupiter má nejrychlejší rotaci ze všech planet sluneční soustavy, jednu otočku kolem své rotační osy uskuteční za méně než 10 hodin, což má za následek vyklenutí v oblasti rovníku zřetelné ze Země i amatérskými dalekohledy. Takové rotaci odpovídá zdánlivá odstředivá síla a odstředivé zrychlení na rovníku okolo 1,67 m/s². Čistá povrchová gravitace Jupitera činí 24,79 m/s², výsledné gravitační zrychlení v oblasti rovníku je tak pouze 23,12 m/s² (o 6,7 % menší než na pólech). Planeta má tvar rotačního elipsoidu, rovníkový průměr je o 9275 km delší než polární (tedy o téměř ¾ celého průměru Země).[33]

Jelikož Jupiter není těleso s pevným povrchem, různé části jeho svrchní atmosféry mají rozdílnou rotaci. Rotační doba polárních oblastí je přibližně o 5 minut delší, než je rotační doba atmosféry v oblasti rovníku. Pro popis těchto vrstev se používají tři referenční oblasti, když se chce popsat pohyb částic jednotlivými oblastmi. Systém I se používá pro oblasti mezi 10° severní až 10° jižní šířky, jedná se o oblast s nejkratší dobou rotace, která odpovídá 9 hod 50 min a 30 s. Systém II se využívá ve všech dalších oblastech na sever a na jih od 10°, jeho oběžná doba je 9 hod 55 min a 40,6 s. Systém III byl navržen kvůli radioastronomii a odpovídá rotaci planetární magnetosféry, která se uvádí jako oficiální doba rotace Jupiteru.[58]

Pozorování

Retrográdní pohyb vnějších planet je způsoben relativní pozicí vůči Zemi

Jupiter je obvykle čtvrtým nejjasnějším objektem na obloze po Slunci, Měsíci a Venuši,[40] nicméně někdy se jasnějším než on stane planeta Mars, když se přiblíží více k Zemi. V závislosti na pozici vzhledem k Zemi se mění Jupiterova magnituda od –2,9 v době opozice až na –1,6 v době konjunkce. Lze ho pozorovat triedrem i na denní obloze. Úhlová velikost Jupiteru se mění mezi 50,1 a 29,8 úhlové vteřiny.[17]

Příznivé opozice nastávají, když Jupiter prochází perihéliem – tato událost nastává jednou během oběhu. Jupiter byl v perihéliu v březnu roku 2011 a příznivá opozice nastala v srpnu roku 2010.[59]

Každých 398,9 dnů obíhání kolem Slunce Země předstihne Jupiter (doba nazývaná synodická perioda). Při tom Jupiter projde retrográdní dráhu s ohledem na hvězdy v pozadí. Díky tomu to vypadá, že se Jupiter po nějakou dobu pohybuje po noční obloze zpět a utváří tak smyčku.

Doba oběhu Jupiteru je 12 let, což je stejně jako počet znamení zvěrokruhu a může to být historický původ těchto znamení.[20] (Vždy, když Jupiter dosáhne opozice, je posunutý na východ o zhruba 30°, což je šířka znamení zvěrokruhu.)

Protože oběžná dráha Jupiteru je vně oběžné dráhy Země, fázový úhel Jupiteru sledovaného ze Země nikdy nepřekročí 11,5° a většinou je blízko nule. Proto je planeta při pozorování skrze zemské dalekohledy vždy téměř celá osvětlená. Fotografie zčásti zatemněného Jupiteru byly pořízeny pouze při vesmírných misích na tuto planetu.[60]

Historie pozorování

Detailní snímek atmosféry v nepravých barvách pořízený sondou Voyager 1 ukazuje Velkou rudou skvrnu a okolní bílé bouře
Infračervený snímek Jupiteru pořízený Velkým teleskopem Evropské jižní observatoře

V roce 1610 Galileo Galilei za pomoci malého dalekohledu objevil čtyři největší měsíce Jupiteru – Io, Europu, Ganymed a Callisto (pro které se později vžil název Galileovy měsíce). Toto pozorování bylo pravděpodobně první pozorování měsíce jiné planety než Země. (Nutno ale poznamenat, že čínský historik astronomie Xi Zezong zaznamenal, že čínský astronom Gan De objevil jeden z měsíců Jupiteru již v roce 362 př. n. l. pouhým okem. Kdyby bylo toto pozorování doložitelné a přesné, předběhlo by Galilea o téměř dvě tisíciletí.)[61][62] Galileo současně tímto jako první objevil nebeská tělesa obíhající kolem jiného objektu než Země, což podpořilo heliocentrický model Mikuláše Koperníka. Galileova podpora nového pojetí chápání vesmíru zapříčinila, že se ocitl ve sporu s inkvizicí.[63]

V průběhu 60. let 17. století Giovanni Domenico Cassini použil nový dalekohled, kterým objevil skvrny a barevné pásy v atmosféře a zploštění planety na pólech. Také určil dobu otáčení planety.[64][65] V roce 1690 si Cassini všiml, že atmosféra rotuje různými rychlostmi.[25]

Velká rudá skvrna je prominentní oválný útvar na jižní polokouli planety, který byl pravděpodobně pozorována již v roce 1664 Robertem Hookem a v roce 1665 Giovannim Cassinim, ale pozorování nejsou zcela průkazná. Nejstarší známý nákres skvrny pochází z roku 1831 od Heinricha Schwabeho.[66]

Velká rudá skvrna se několikrát mezi lety 16651708 ztratila z pozorování, než se stala opět jasně viditelnou v roce 1878. K poklesu její viditelnosti došlo taktéž v roce 1883 a na začátku 20. století.[67]

Giovanni Alfonso Borelli i Cassini pečlivě zaznamenávali pohyby měsíců do tabulek, což umožnilo předpovídat přesné časy, kdy měsíce přejdou před Jupiterem a jestli přejdou před planetou či za planetou vzhledem k pozorovateli. V 70. letech 17. století ale bylo pozorováno, že když je Jupiter na druhé straně od Slunce než je Země, předpokládané časy pozorování se zpožďovaly o 17 minut. Ole Rømer odvodil, že pozorování tak není okamžité, čehož bylo později využito pro určení rychlosti světla.[68]

V roce 1892 pozoroval Edward Emerson Barnard pátý měsíc Jupiteru za pomoci refraktorového dalekohledu s průměrem objektivu 910 mm na Lickově observatořiKalifornii. Objev tohoto relativně malého objektu, svědčící o jeho bystrém zraku, ho rychle proslavil. Měsíc byl později pojmenován Amalthea.[69] Objevení tohoto měsíce se stalo současně i posledním objevem měsíce za pomoci přímého pozorování.[70] Dalších osm měsíců objevila až sonda Voyager 1 během průletu v roce 1979.

V roce 1932 Rupert Wildt identifikoval ve spektrálních čarách Jupiteru čpavek a methan.[71]

Tři dlouhotrvající anticyklóny vyskytující se poblíž sebe v podobě bílých oválů byly pozorovány v roce 1938, ale i po několika desetiletích pozorování se stále nacházely individuálně v atmosféře Jupiteru a to i přes to, že se občas k sobě přibližovaly. Nespojily se až do roku 1998, kdy se spojily první dvě, a třetí pohltily v roce 2000, čímž vznikla struktura zvaná Oval BA.[72]

V roce 1955 Bernard Burke a Keneth Franklin objevili záblesky radiového signálu přicházejícího z Jupiteru na frekvenci 22,2 MHz.[25] Tyto záblesky se shodují s dobou rotace planety, čehož taktéž vědci využili pro zpřesnění doby rotace planety. Signály z Jupiteru přicházejí na Zemi ve dvou formách: dlouhé záblesky (L-záblesky) trvající několik sekund a krátké záblesky (či S-záblesky), které trvají jen setiny vteřiny.[73]

Z Jupiteru vycházejí tři druhy radiového signálu:

  • dekametrické radiové záblesky (o vlnové délce v řádech desítek metrů) se mění s rotací Jupiteru a jsou ovlivněny interakcemi měsíce Iomagnetickým polem Jupiteru[74]
  • decimetrická rádiová emise (o vlnové délce v řádech centimetrů) byla prvně pozorována Frankem Drakem a Heinem Hvatumem v roce 1959.[25] Zdrojem tohoto signálu byla oblast pásu okolo rovníku Jupiteru, který má tvar protáhlého ohonu. Způsobuje ho cyklotronové záření elektronů urychlovaných v magnetickém poli planety[75]
  • tepelné záření vzniká působením tepla v atmosféře Jupiteru[25]

Průzkum kosmickými sondami

Od roku 1973 proletělo kolem Jupiteru několik automatických sond. Lety k jiným planetám vyžadují velké množství energie pro dosažení potřebné rychlosti, která umožní uniknout tělesu z gravitačního vlivu Země a dosažení cílové planety. Pro dosažení Jupiteru musí tělesa ze Země dosáhnout rychlosti delta-v 9,2 km/s,[76] která je srovnatelná s rychlostí 9,7 km/s potřebnou pro dosažení pozemské nízké oběžné dráhy.[77] Naštěstí je pro dosažení Jupiteru možné použít gravitačního praku jiných planet, což výrazně snižuje energetické nároky na sondy, které k Jupiteru směřují. Metoda gravitačního praku tak přispívá ke značnému snížení nákladů sond na cestu, ale na druhou stranu prodlužuje násobně dobu jejich letu a dosažení cílové planety.[76]

Průlety

Fotografie, kterou pořídil Voyager 1 24. ledna 1979, kdy byl stále vzdálen od planety přes 40 miliónů kilometrů.
Průlety
SondaNejbližší
přiblížení
Vzdálenost
Pioneer 103. prosince 1973130 000 km
Pioneer 114. prosince 197434 000 km
Voyager 15. března 1979349 000 km
Voyager 29. července 1979570 000 km
Ulysses8. únor 1992409 000 km
4. únor 2004120 000 000 km
Cassini30. prosince 200010 000 000 km
New Horizons28. února 20072 304 535 km

Na začátku roku 1973 provedlo několik sond gravitační manévr v okolí Jupiteru, což přineslo množství příležitostí ke studiu této planety. Sonda Pioneer 10 byla první pozemskou sondou u Jupiteru.[78] Mise Pioneer 10 a 11 pořídily první barevné snímky Jupiterovy atmosféry a několika jeho měsíců zblízka. Objevily, že se kolem planety nacházejí značně silnější radiační pásy, než se očekávalo, ale i přes to obě sondy přežily průlet radiační oblastí. Pro zlepšení odhadu hmotnosti Joviánského systému byly následně využity změny trajektorie jejich letu. Průlet také pomohl zpřesnit velikost planety a velikost polárního zploštění.[20][79]

O šest let později k dalšímu porozumění Jupiteru a Galileovým měsícům přispěly sondy Voyager, které objevily i prstence Jupiteru. Současně potvrdily, že Velká rudá skvrna je anticyklóna. Porovnání snímků ukázalo, že se barva skvrny od doby průletu sond Pioneer změnila z oranžové barvy na tmavě hnědou. Okolo oběžné dráhy měsíce Io byl objeven ionizovaný ohon a došlo k pozorování i sopek na povrchu tohoto měsíce, některé zrovna během erupcí. Když sondy přeletěly planetu a ocitly se za ní, pozorovaly blesky na noční straně planety v její atmosféře.[80][20]

Další misí v oblasti Jupiteru byla sluneční sonda Ulysses, která provedla průlet kolem Jupiteru, aby se dostala na polární orbitu kolem Slunce. Během průletu sonda zkoumala magnetosféru planety, jelikož ale sonda nebyla vybavena žádnými kamerami, z mise nejsou dostupné snímky. Druhý průlet kolem Jupiteru proběhl o šest let později ve značně větší vzdálenosti.[81]

V roce 2000 sonda Cassini na své cestě k Saturnu prolétla kolem Jupiteru, během čehož pořídila několik snímků ve vysokém rozlišení. 19. prosince 2000 pořídila sonda snímek měsíce Himalia, ale rozlišení snímku bylo příliš nízké, než aby bylo možné vidět nějaké detaily povrchu.[82]

Sonda New Horizons na své cestě k Plutu proletěla okolo Jupiteru, když využila jeho gravitaci pro získání rychlosti. Nejblíže se přiblížila k planetě 28. února 2007.[83] Kamera na palubě sondy se zaměřila na pozorování a měření výtrysků plazmatu ze sopek na Io a současně studovala i další velké Galileovy měsíce a vnější měsíce Himalia a Elara.[84] Snímkování Jupiterova systému začalo 4. září 2006.[85][86]

Mise Galileo

Podrobnější informace naleznete v článku Sonda Galileo.
Jupiter pozorovaný během průletu sondy Cassini

Sonda Galileo obíhala kolem Jupiteru od 7. prosince 1995, kdy byla navedena na oběžnou dráhu kolem planety. Kolem planety následně obíhala po dobu delší než 7 let, během kterých uskutečnila mnoho průletů kolem Galileových měsíců a měsíce Amalthea. Sonda byla současně svědkem dopadu komety Shoemaker-Levy 9 do atmosféry Jupiteru v roce 1994, i když tehdy ještě nebyla navedena na oběžnou dráhu planety. I když získané množství dat bylo obrovské, misi poznamenala špatně rozvinutá parabolická anténa pro přenos dat, což zmenšilo množství přenesených informací převážně v podobě obrázků.[87]

V červenci 1995 byla ze sondy uvolněna atmosférická sonda, která vstoupila do atmosféry planety 7. prosince. Sonda následně na padáku padala 150 km po dobu 57,6 minuty, během kterých získávala data. Po této době byla sonda rozdrcena tlakem, který v atmosféře panuje.[88] Nefunkční sonda se následně, jak padala níže, nejspíše celá roztavila a pak se vypařila. Podobný osud postihl i sondu Galileo na konci jejího funkčního období, když byla 21. září 2003 uměle navedena do atmosféry rychlostí 50 km/s. Takto řízené zničení sondy mělo zabránit potenciální kontaminaci Europy pozemským životem, který mohl přežít sterilizaci sondy.[87]

Mise Juno

V roce 2011 byla k Jupiteru vypuštěna sonda Juno,[89] která byla po svém příletu k planetě v roce 2016 navedena na polární oběžnou dráhu. Odtud studuje gravitační a magnetické pole planety a složení její atmosféry. Na hlavní misi trvající do roku 2021 navazuje prodloužená mise do roku 2025, během které sonda sníží oběžnou dobu z 53 dnů až na 33 dnů a proletí několikrát kolem měsíců Ganymed, Europa a Io.[90] Mise bude ukončena řízeným zánikem sondy v atmosféře obří planety.[91]

Budoucí mise

Evropská kosmická agentura ESA připravuje sondu JUICE (JUpiter Icy Moons Explorer) pro průzkum měsíců Ganymed, Europa a Callisto. Start je plánovaný na rok 2023 a přílet na oběžnou dráhu Jupiteru na rok 2031. Sonda nakonec vstoupí na oběžnou dráhu měsíce Ganymed.[92]

NASA připravuje sondu Europa Clipper pro průzkum měsíce Europa. Start je plánovaný na rok 2024 a přílet na oběžnou dráhu Jupiteru na rok 2030.[93]

Zrušené mise

ESA společně s NASA plánovala misi Europa Jupiter System Mission (EJSM) pro průzkum Jupiteru a jeho měsíců, v únoru 2009 došlo k dohodě mezi agenturami, že tato mise dostane přednost před misí Titan Saturn System Mission.[94][95] Sonda by se měla skládat z části pod patronací NASA zvané Jupiter Europa Orbiter a částí pod správou ESA v podobě modulu Jupiter Ganymede Orbiter.[96] Americká i evropská sonda byly zcela oddělené, samostatně odstartují do vesmíru a samostatně k Jupiteru doletí. Každá ze sond JEO a JGO byla primárně zaměřena na jeden měsíc a sekundárně na další, každá tedy měla zkoumat dva ze čtyř velkých měsíců největší planety.[97]

Jelikož existuje možnost, že se pod povrchem Jupiterových měsíců Europy, Ganymedu a Callista nacházejí oceány tvořené kapalinou, jsou tyto ledové měsíce předmětem zájmu vědců. Problémy s rozpočtem způsobily zpoždění sond, které měly některý z těchto světů prozkoumat. V roce 2005 došlo ke zrušení mise Jupiter Icy Moons Orbiter v rámci programu NASA.[98] Obdobně ESA zvažovala misi Jovian Europa Orbiter,[99] ale byla později nahrazena misí Europa Jupiter System Mission (EJSM).

Jupiterovy měsíce

Podrobnější informace naleznete v článku Měsíce Jupiteru.
4 galileovské měsíce ve srovnání s Jupiterem a jeho Velkou rudou skvrnou. Odshora vidíme: Io, Europu, Ganymeda a Callisto.

Jupiter má 92 pojmenovaných měsíců. Z toho 73 jich je menších než 10 kilometrů v průměru a více než 50 z nich bylo objeveno až v tomto tisíciletí. Čtyři největší měsíce, známé jako „galileovské měsíce“, jsou Io, Europa, Ganymed a Callisto.

Galileovské měsíce

Oběžné dráhy Io, Europy a Ganymeda vykazují dráhovou rezonanci (tzv. Laplaceova rezonance); na každé čtyři oběhy Io kolem Jupiteru uskuteční Europa přesně dva oběhy a Ganymed přesně jeden. Tato rezonance způsobuje gravitační efekt deformující dráhy těchto tří měsíců do eliptických křivek, poněvadž každý z těchto měsíců obdrží vždy na stejném místě oběžné dráhy od svých sousedů tah navíc.[100]

Na druhou stranu slapové síly Jupiteru mají tendenci držet měsíce v kruhových drahách. Tato přetahovaná způsobuje pravidelné změny tvarů těchto tří měsíců, Jupiterova gravitace napíná měsíce mnohem silněji v jemu bližší části oběžné dráhy a dovoluje opětovné smrštění do kulovitějšího tvaru ve vzdálenější části dráhy. Tyto změny tvaru způsobují slapové ohřívání jader měsíců. Nejdramatičtěji se to projevuje neobyčejnou vulkanickou aktivitou Io a o něco méně dramaticky geologicky mladým povrchem Europy značícím nedávné zalití povrchu tekutou hmotou z nitra. Odhaduje se, že věk povrchu Europy je pouze 20 až 180 miliónů let.[101]

Galileovské měsíce při srovnání s pozemským Měsícem
JménoAnglická výslovnostPrůměrHmotnostPoloměr dráhyDoba oběhu
km%kg%km%dny%
Ioˈaɪ.oʊ36431058,9×1022120421 7001101,777
Europajʊˈroʊpə3122904,8×102265671 0341753,5513
Ganymedˈɡænimiːd526215014,8×10222001 070 4122807,1526
Callistokəˈlɪstoʊ482114010,8×10221501 882 70949016,6961

Rozdělení měsíců Jupiteru

Jupiterův měsíc Europa

Dříve se mělo za to, že Jupiterovy měsíce lze rozdělit do čtyř skupin po čtyřech, ale protože poslední objevy mnoha nových malých vzdálených měsíců toto rozdělení zkomplikovaly, převládá nyní členění na šest hlavních skupin, i když některé jsou různorodější než jiné. Rozdělení do skupin může mít hlubší význam, protože některé skupiny mohly vzniknout ze společného základu – většího měsíce nebo zachyceného tělesa, které se rozpadlo na více kusů.

Základní rozdělení je na nepravidelné a pravidelné měsíce. Pravidelné měsíce jsou skupina osmi vnitřních měsíců, které mají téměř kruhovou dráhu poblíž roviny Jupiterova rovníku a u nichž se věří, že vznikly společně s Jupiterem. Zbývající nepravidelné měsíce neznámého počtu o různých drahách jsou pravděpodobně tělesa, která byla později zachycena a která vznikla v jiných částech soustavy. Skupiny měsíců, které mají podobné parametry oběžné dráhy, mohou být fragmenty většího měsíce, který byl silou Jupiteru rozdrcen na menší části.[102][103]

Pravidelné měsíce
Vnitřní měsíceVnitřní skupina čtyř malých měsíců o průměrech menších než 200 km s oběžnými drahami o poloměru menším než 200 000 km a se sklonem dráhy menším než půl stupně.
Galileovy měsíce[104]Skupina čtyř galileovských měsíců objevených Galileo Galileim s oběžnými drahami 400 000–2 000 000 km od Jupiteru, která obsahuje největší měsíce ve sluneční soustavě.
Nepravidelné měsíce
ThemistoThemisto je skupinou sám o sobě, obíhá na půl cesty mezi galileovskými měsíci a další skupinou.
Rodina HimaliaTěsně svázaná skupina měsíců s oběžnými drahami o poloměrech 11–12 miliónů kilometrů.
CarpoDalší osamocený měsíc poblíž skupiny Ananke
Rodina AnankeSkupina Ananke má dost nejasné hranice s poloměry oběžných drah průměrně 21 276 000 km a průměrným sklonem dráhy 149 stupňů.
Rodina CarmeVýrazná skupina průměrně 23 404 000 km od Jupiteru s průměrným sklonem dráhy 165 stupňů.
Rodina PasiphaePesiphae je rozptýlená a neurčitá skupina obsahující všechny nejvzdálenější měsíce.

Vliv na sluneční soustavu

Nákres ukazuje Trojany v oběžné dráze Jupiteru společně s hlavním pásem asteroidů

Společně se Sluncem přispěl Jupiter gravitačním působením k zformování sluneční soustavy. Oběžné dráhy většiny planet leží blíže k oběžné rovině Jupiteru než rovníkové rovině Slunce (vyjma Merkuru, který je jedinou planetou s oběžnou drahou ležící blíže k rovině slunečního rovníku). Kirkwoodovy mezerypásu asteroidů jsou pravděpodobně zapříčiněna Jupiterem, který mohl způsobit i období pozdního velkého bombardování vnitřních planet sluneční soustavy.[105]

Gravitační pole Jupitera ovlivňuje kromě jeho měsíců i množství asteroidů, které se nacházejí v Lagrangeově bodě před i za Jupiterem a které společně s ním obíhají kolem Slunce. Tyto asteroidy jsou známé jako Trojáni. První asteroid 588 Achilles byl objeven v roce 1906 Maxem Wolfem a od té doby jich bylo objeveno více než dva tisíce.[106] Největší z nich je 624 Hektor.

Dopady

Dopad části komety Shoemaker-Levy 9 v červenci 1994 na povrch Jupiteru. Temné mraky povstávající z místa dopadu jsou větší než Země.
Obrázek z Hubbleova vesmírného dalekohledu ukazuje skvrnu asi 8 000 kilometrů dlouhou, která se utvořila po dopadu komety nebo planetky v červenci 2009.[107]

Jupiter se pro jeho obrovské gravitační působení, které vytváří kolem planety značnou gravitační studni, někdy označuje jako vysavač sluneční soustavy.[108] Z toho důvodu je nejčastějším cílem dopadů komet ve sluneční soustavě.[109] Dříve se předpokládalo, že planeta funguje pro vnitřní planety jako štít před dopady komet, ale pozdější počítačové modelace naznačují, že pouhá přítomnost Jupiteru nezmenšuje významně množství komet, které do vnitřní části soustavy procházejí, jelikož jeho gravitační působení některé komety přitáhne a stejný počet jen odkloní a opět odhodí do okolního prostoru.[110] Obecně ale nepanuje mezi astronomy shoda, jestli Jupiter chrání Zemi před kometami či ne. Uvažují, že sice může zachycovat nebezpečné komety ze vzdáleného Oortova mračna, ale na druhou stranu může způsobovat změny drah komet v bližším Kuiperově pásu tak, že mohou být nebezpečné pro Zemi.[111]

V roce 1997 průzkum historických kreseb naznačil, že astronom Cassini pravděpodobně pozoroval v roce 1690 jizvu způsobenou dopadem neznámého tělesa na Jupiter. U dalších 8 podobných případů studie tuto možnost vyloučila nebo naznačila jen malou pravděpodobnost, že se jednalo o impakt.[112] V období 16.22. července 1994 dopadlo na jižní polokouli Jupiteru více než 20 částí rozpadlého jádra komety Shoemaker-Levy 9, což dalo příležitost k prvnímu přímému pozorování srážky dvou těles ve sluneční soustavě. Kolize komety přinesla důležité poznatky o složení atmosféry Jupiteru.[113][114]

19. července 2009 bylo v atmosféře Jupiteru objeveno místo dopadu dalšího tělesa, které se nacházelo přibližně na 216° zeměpisné délky.[115][116] Impakt za sebou zanechal velkou černou skvrnu, která velikostí odpovídala Oválu BA (útvaru v Jupiterově atmosféře, podobnému Velké rudé skvrně). Pozorování v infračerveném spektru ukázalo jasnější oblast poblíž jižního pólu planety, vyznačující místo vstupu do atmosféry, zahřáté třením tělesa při jeho sestupu.[117]

Průlety

Jupiter jako největší planeta sluneční soustavy nezpůsobuje pouze pády těles do své atmosféry, ale mění také dráhy komet a planetek, které proletí v jeho relativně těsné blízkosti. Např. v roce 1935 způsobil změnu dráhy komety Honda-Mrkos-Pajdušáková.[118] Kometa kolem něj prolétla ve vzdálenosti 0,08 au (asi 12 milionů km), což změnilo její oběžnou dobu z 5,53 na 5,27 roku. Zároveň se změnily elementy její dráhy tak, že se nyní přibližuje ke Slunci na 0,58 au (dříve to bylo 0,64 au).

Jupiter tímto způsobem mění dráhy velkého množství komet a planetek, někdy mnohem výrazněji.[119]

Možnost života

V roce 1953 Millerův–Ureyův experiment ukázal, že kombinací blesků a chemických sloučenin existujících v atmosféře primitivní Země je možné vytvořit z organických sloučenin obsahujících aminokyseliny složitější organické sloučeniny, které mohou sloužit jako základní stavební kameny života. Simulovaná atmosféra obsahovala vodu, methan, čpavek a molekulární vodík, všechny sloučeniny, které je možné pozorovat v atmosféře Jupiteru. Nicméně atmosféra Jupiteru má silnou vertikální cirkulaci, která by mohla tyto komponenty zanášet do spodních vrstev atmosféry, kde by vysoká teplota způsobila jejich rozpad a tak i bránila vzniku podobného života, jaký existuje na Zemi.[120]

Je vysoce nepravděpodobné, že by se na Jupiteru nacházel život podobný tomu pozemskému, jelikož se zde vyskytuje jen malé množství vody v atmosféře a případný pevný povrch planety by byl vystaven extrémnímu tlaku. Nicméně před průlety sond Voyager v roce 1976 se objevily hypotetické spekulace naznačující možnost existence života založeného na vodě či čpavku, který by se vyvíjel ve svrchních vrstvách atmosféry. Tato hypotéza je založena na životě v pozemských mořích, kde se jednoduché organismy v podobě planktonu vyskytují ve svrchních vrstvách a pod nimi se pak nacházejí ryby konzumující právě plankton a predátoři lovící ryby.[121][122]

Jupiter v kultuře

Astrologie

Alegorický pohled na Jupitera, Sebald Beham, 16. století.

Jupiter je znám již od dávných dob, jelikož je viditelný pouhým okem na noční obloze a příležitostně se dá pozorovat i přes den, když je Slunce nízko nad obzorem.[123] Pro Babyloňany představoval Jupiter boha Marduka, jeho 12letá oběžná doba okolo ekliptiky byla využívána pro určení babylonského zvěrokruhu.[20][124] Číňané, Korejci, Japonci a Vietnamci hovoří o planetě jako o „dřevěné hvězdě, zápis pomocí čínských znaků 木星,[125] spojené s pěti elementy dle čínské filosofie. Řekové Jupiter nazývali Φαέθων, Faethón, „planoucí“. Ve védské astrologii pojmenovali hinduističtí astrologové planetu po bohovi Brhaspati, učiteli všech ostatních bohů, který je často nazýván „Guru“.[126]angličtině je den čtvrtek (ang. Thursday) spojen s bohem Thórem (Thor's day), který je taktéž spojován s Jupiterem v severské mytologii.[127]

Jméno Jupiter vychází ze jména římského boha Jupitera, které je zase ustrnulým vokativem  praitalického *djous patēr, složeného z *djous „den, nebe“ a *patēr „otec“, které vychází ze jména praindoevropského boha nebes zvaného *Djéus Ptér.[128][1]angličtině se jako přídavné jméno od Jupiteru dnes používá slovo jovian. Dříve – převážně astrology ve středověku – používaná forma jovial (česky žoviální) dnes znamená veselý či šťastný, což odráží astrologickou charakteristiku planety.[129] Astronomický symbol pro planetu, , je stylistické znázornění božského blesku. Jméno řeckého protějšku Jupitera - Zeus, poskytuje kořen „zeno-“, používaný k vytváření slov spojených s Jupiterem, například zenografický (změřený vzhledem k povrchu Jupiteru).[130]

V češtině se kromě původem latinského pojmenování Jupiter občas užívalo také Králomoc, případně Králemoc, Kralemoc či Kralomoc. To máme doloženo, podobně jako další podobné názvy planet, poprvé doloženo ve 14. století ve slovnících mistra Klareta, který byl pravděpodobně autorem těchto výrazů. Ve Hvězdářství krále Jana z poloviny 15. století se objevuje také jméno Biskup. Puristický gramatik Václav Jan Rosa vedle Králomoc užívá jméno Královec, v díle jeho následovníka Jana Václava Pohla na konci 18. století se objevuje také pojmenování Peroň, snad odkazující na boha Peruna.[131][132]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jupiter na anglické Wikipedii.

  1. a b HARPER, Douglas. Jupiter [online]. Online Etymology Dictionary, 2001-11 [cit. 2007-02-23]. Dostupné online. 
  2. Scott S. Sheppard - Moons. sites.google.com [online]. [cit. 2018-07-19]. Dostupné online. 
  3. POKORNÝ, Zdeněk. Exoplanety. Praha: Academia, 2007. ISBN 978-80-200-1510-5. S. 62.  [Dále jen Pokorný]
  4. a b Jupiter sa (možno) sformoval za 300 rokov. Kozmos. 2003, roč. XXXIV, čís. 1, s. 2. ISSN 0323-049X. (slovensky) 
  5. Pokorný, str. 75.
  6. KLEZCEK, Josip. Velká encyklopedie vesmíru. Praha: Academia, 2002. ISBN 80-200-0906-X. S. 437. 
  7. Gautier, D.; Conrath, B.; Flasar, M.; Hanel, R.; Kunde, V.; Chedin, A.; Scott N. The helium abundance of Jupiter from Voyager. Journal of Geophysical Research. 09. 1981, čís. 86, s. 8713–8720. Dostupné online [cit. 2007-08-28]. DOI 10.1029/JA086iA10p08713. 
  8. Kunde, V. G. et al. Jupiter's Atmospheric Composition from the Cassini Thermal Infrared Spectroscopy Experiment. S. 1582–86. Science [online]. 2004-09-10 [cit. 2007-04-04]. S. 1582–86. Dostupné online. ISSN 1095-9203. DOI 10.1126/science.1100240. PMID 15319491. 
  9. Kim, S. J.; Caldwell, J.; Rivolo, A. R.; Wagner, R. Infrared Polar Brightening on Jupiter III. Spectrometry from the Voyager 1 IRIS Experiment. Icarus. 1985, čís. 64, s. 233–248. Dostupné online [cit. 2007-08-28]. DOI 10.1016/0019-1035(85)90201-5. 
  10. Niemann, H. B.; Atreya, S. K.; Carignan, G. R.; Donahue, T. M.; Haberman, J. A.; Harpold, D. N.; Hartle, R. E.; Hunten, D. M.; Kasprzak, W. T.; Mahaffy, P. R.; Owen, T. C.; Spencer, N. W.; Way, S. H. The Galileo Probe Mass Spectrometer: Composition of Jupiter's Atmosphere. Science. 1996, čís. 272, s. 846–849. Dostupné online [cit. 2007-02-19]. ISSN 1095-9203. DOI 10.1126/science.272.5263.846. PMID 8629016. 
  11. a b MAHAFFY, Paul. Highlights of the Galileo Probe Mass Spectrometer Investigation [online]. NASA Goddard Space Flight Center, Atmospheric Experiments Laboratory [cit. 2007-06-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-04-10. 
  12. Ingersoll, A. P.; Hammel, H. B.; Spilker, T. R.; Young, R. E. Outer Planets: The Ice Giants [online]. Lunar & Planetary Institute, 2005-06-01 [cit. 2007-02-01]. Dostupné online. 
  13. 5. The Planet Jupiter [online]. Solarviews.com [cit. 2010-02-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. a b LADMA, Vladímír. Sluneční aktivita [online]. [cit. 2010-02-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-02-05. 
  15. KALENDA, P.; MÁLEK, J. Je sluneční aktivita spojená s variacemi momentu hybnosti Slunce? [online]. [cit. 2010-02-10]. S. 38. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-12-10. 
  16. a b c KLEZCEK, Josip; strana 203.
  17. a b c d WILLIAMS, Dr. David R. Jupiter Fact Sheet [online]. NASA, 2004-11-16 [cit. 2007-08-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-10-05. 
  18. I have heard people call Jupiter a "failed star" that just did not get big enough to shine. Does that make our sun a kind of double star? And why didn't Jupiter become a real star? [online]. Scientificamerican.com [cit. 2024-02-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. BOSS, Alan. Are They Planets or What? [online]. Carnegie Institution of Washington, 2001-04-03 [cit. 2006-06-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2006-09-28. (anglicky) 
  20. a b c d e f g BURGESS, Eric. By Jupiter: Odysseys to a Giant. New York: [s.n.], 1982. Dostupné online. ISBN 0-231-05176-X. 
  21. Jean Schneider. The Extrasolar Planets Encyclopedia: Interactive Catalogue [online]. Paris Observatory, 2009 [cit. 2009-10-01]. 
  22. GUILLOT, Tristan. Interiors of Giant Planets Inside and Outside the Solar System. Science. 1999, čís. 286, s. 72–77. Dostupné online [cit. 2007-08-28]. ISSN 1095-9203. DOI 10.1126/science.286.5437.72. PMID 10506563. 
  23. Burrows, A.; Hubbard, W. B.; Saumon, D.; Lunine, J. I. An expanded set of brown dwarf and very low mass star models. Astrophysical Journal. 03. 1993, čís. 406, s. 158–71. Dostupné online [cit. 2007-08-28]. DOI 10.1086/172427. 
  24. QUELOZ, Didier. VLT Interferometer Measures the Size of Proxima Centauri and Other Nearby Stars. Letter to the Editor. European Southern Observatory, 2002-11-02. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-01-03.  Archivováno 3. 1. 2007 na Wayback Machine.
  25. a b c d e f g h i j k l m ELKINS-TANTON, Linda T. Jupiter and Saturn. New York: Chelsea House, 2006. ISBN 0-8160-5196-8. 
  26. a b c d Guillot, T.; Stevenson, D. J.; Hubbard, W. B.; Saumon, D. Jupiter: The Planet, Satellites and Magnetosphere. Příprava vydání Bagenal, F.; Dowling, T. E.; McKinnon, W. B. [s.l.]: Cambridge University Press ISBN 0521818087. Kapitola Chapter 3: The Interior of Jupiter. 
  27. BODENHEIMER, P. Calculations of the early evolution of Jupiter. Icarus. 1974, čís. 23, s. 319–325. Dostupné online [cit. 2007-02-01]. DOI 10.1016/0019-1035(74)90050-5. 
  28. Guillot, T.; Gautier, D.; Hubbard, W. B. New Constraints on the Composition of Jupiter from Galileo Measurements and Interior Models. Icarus. 1997, čís. 130, s. 534–539. Dostupné online [cit. 2007-08-28]. DOI 10.1006/icar.1997.5812. 
  29. Various. Encyclopedia of the Solar System. Příprava vydání McFadden, Lucy-Ann; Weissman, Paul; Johnson, Torrence. 2.. vyd. [s.l.]: Academic Press, 2006. Dostupné online. ISBN 0120885891. S. 412. 
  30. Horia, Yasunori; Sanoa, Takayoshi; Ikomaa, Masahiro; Idaa, Shigeru. On uncertainty of Jupiter's core mass due to observational errors. Proceedings of the International Astronomical Union. Cambridge University Press, 2007, čís. 3, s. 163–166. DOI 10.1017/S1743921308016554. 
  31. LODDERS, Katharina. Jupiter Formed with More Tar than Ice. The Astrophysical Journal. 2004, čís. 611, s. 587–597. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-04-06. DOI 10.1086/421970.  Archivováno 6. 4. 2020 na Wayback Machine.
  32. A comparison of the interiors of Jupiter and Saturn. Planetary and Space Science. 1999, čís. 47, s. 1183–1200. Dostupné online [cit. 2007-08-28]. DOI 10.1016/S0032-0633(99)00043-4. 
  33. a b LANG, Kenneth R. Jupiter: a giant primitive planet [online]. NASA, 2003 [cit. 2007-01-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-14. 
  34. ZÜTTEL. Materials for hydrogen storage. Materials Today. Září 2003, čís. 6, s. 24–33. DOI 10.1016/S1369-7021(03)00922-2. 
  35. KLEZCEK, Josip; strana 202.
  36. Ingersoll, A. P.; Dowling, T. E.; Gierasch, P. J.; Orton, G. S.; Read, P. L.; Sanchez-Lavega, A.; Showman, A. P.; Simon-Miller, A. A.; Vasavada, A. R. Dynamics of Jupiter’s Atmosphere [online]. Lunar & Planetary Institute [cit. 2007-02-01]. Dostupné online. 
  37. Surprising Jupiter: Busy Galileo spacecraft showed jovian system is full of surprises [online]. Příprava vydání Watanabe, Susan. NASA, 2006-02-25 [cit. 2007-02-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-10-08. 
  38. KERR, Richard A. Deep, Moist Heat Drives Jovian Weather. Science. 2000, čís. 287, s. 946–947. Dostupné online [cit. 2007-02-24]. DOI 10.1126/science.287.5455.946b. 
  39. Strycker, P. D.; Chanover, N.; Sussman, M.; Simon-Miller, A. A Spectroscopic Search for Jupiter's Chromophores. [s.l.]: American Astronomical Society Dostupné online. Kapitola DPS meeting #38, #11.15. 
  40. a b c Gierasch, Peter J.; Nicholson, Philip D. Jupiter [online]. World Book @ NASA, 2004 [cit. 2006-08-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2005-01-05. 
  41. DENNING, W. F. Jupiter, early history of the great red spot on. Monthly Notices of the Royal Astronomical Society. 1899, čís. 59, s. 574–584. Dostupné online [cit. 2007-02-09]. 
  42. KYRALA, A. An explanation of the persistence of the Great Red Spot of Jupiter. Moon and the Planets. 1982, čís. 26, s. 105–107. Dostupné online [cit. 2007-08-28]. DOI 10.1007/BF00941374. 
  43. SOMMERIA, Jöel; Steven D. Meyers & Harry L. Swinney. Laboratory simulation of Jupiter's Great Red Spot. Nature. 1988-02-25. Dostupné online [cit. 2007-08-28]. DOI 10.1038/331689a0. 
  44. Pozorování planet: Vítejte!. planety.g6.cz [online]. [cit. 2017-03-07]. Dostupné online. 
  45. COVINGTON, Michael A. Celestial Objects for Modern Telescopes. [s.l.]: Cambridge University Press, 2002. Dostupné online. ISBN 0521524199. S. 53. 
  46. Cardall, C. Y.; Daunt, S. J. The Great Red Spot [online]. University of Tennessee [cit. 2007-02-02]. Dostupné online. 
  47. Jupiter Data Sheet [online]. Space.com [cit. 2007-02-02]. Dostupné online. 
  48. a b Jupiter's New Red Spot [online]. 2006 [cit. 2006-03-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-10-19. 
  49. STEIGERWALD, Bill. Jupiter's Little Red Spot Growing Stronger [online]. NASA, 2006-10-14 [cit. 2007-02-02]. Dostupné online. 
  50. GOUDARZI, Sara. New storm on Jupiter hints at climate changes [online]. USA Today, 2006-05-04 [cit. 2007-02-02]. Dostupné online. 
  51. BRAINERD, Brainerd. Jupiter's Magnetosphere. The Astrophysics Spectator [online]. 2004-11-22 [cit. 2008-08-10]. Dostupné online. 
  52. Radio Storms on Jupiter [online]. NASA, 2004-02-20 [cit. 2007-02-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-02-13. 
  53. SHOWALTER, M.A., Burns, J.A.; Cuzzi, J. N.; Pollack, J. B. Jupiter's ring system: New results on structure and particle properties. Icarus. 3. 1987, čís. 69, s. 458–98. Dostupné online. DOI 10.1016/0019-1035(87)90018-2. 
  54. a b BURNS, J. A.; SHOWALTER, M.R.; HAMILTON, D.P. The Formation of Jupiter's Faint Rings. Science. Roč. 1999, čís. 284, s. 1146–50. Dostupné online [cit. 2007-08-28]. DOI 10.1126/science.284.5417.1146. PMID 10325220. 
  55. HERBST; RIX, H.-W., Guenther, Eike; Stecklum, Bringfried; Klose, Sylvio. Optical and Infrared Spectroscopy of Circumstellar Matter, ASP Conference Series, Vol. 188.. [s.l.]: [s.n.], 1999. Dostupné online. ISBN 1-58381-014-5. 
  56. MICHTCHENKO, T. A.; FERRAZ-MELLO, S. Modeling the 5 : 2 Mean-Motion Resonance in the Jupiter–Saturn Planetary System. Icarus. 02. 2001, čís. 149, s. 77–115. DOI 10.1006/icar.2000.6539. 
  57. Interplanetary Seasons [online]. Science@NASA [cit. 2007-02-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-10-16. 
  58. IAN, Ridpath. Norton's Star Atlas. [s.l.]: Prentice Hall, 1998. (19th). ISBN 0582356555. 
  59. Favorable Appearances by Jupiter [online]. [cit. 2008-01-02]. Dostupné online.  (Horizons)
  60. Encounter with the Giant [online]. NASA, 1974 [cit. 2007-02-17]. Dostupné online. 
  61. XI, Z. Z. The Discovery of Jupiter's Satellite Made by Gan-De 2000 Years Before Galileo. Acta Astrophysica Sinica. Roč. 1981, čís. 1, s. 87. Dostupné online [cit. 2007-10-27]. 
  62. DONG, Paul. China's Major Mysteries: Paranormal Phenomena and the Unexplained in the People's Republic. [s.l.]: China Books, 2002. ISBN 0835126765. 
  63. WESTFALL, Richard S. Galilei, Galileo [online]. The Galileo Project [cit. 2007-01-10]. Dostupné online. 
  64. BOHÁČEK, Ivan. Cassini I.. Vesmír. Roč. květen 2005, čís. 84. 
  65. O'CONNOR, J. J.; ROBERTSON, E. F. Giovanni Domenico Cassini [online]. University of St. Andrews, 2003-04 [cit. 2007-02-14]. Dostupné online. 
  66. MURDIN, Paul. Encyclopedia of Astronomy and Astrophysics. Bristol: Institute of Physics Publishing, 2000. Dostupné online. ISBN 0122266900. 
  67. SP-349/396 Pioneer Odyssey—Jupiter, Giant of the Solar System [online]. NASA, 1974-08 [cit. 2006-08-10]. Dostupné online. 
  68. Roemer's Hypothesis [online]. MathPages [cit. 2007-01-12]. Dostupné online. 
  69. TENN, Joe. Edward Emerson Barnard [online]. Sonoma State University, 2006-03-10 [cit. 2007-01-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-09-17. 
  70. Amalthea Fact Sheet [online]. NASA JPL, 2001-11-01 [cit. 2007-02-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-12-08. 
  71. DUNHAM JR., Theodore. Note on the Spectra of Jupiter and Saturn. Publications of the Astronomical Society of the Pacific. 1933, čís. 45, s. 42–44. Dostupné online [cit. 2007-02-18]. DOI 10.1086/124297. 
  72. YOUSSEF, A.; MARCUS, P. S. The dynamics of jovian white ovals from formation to merger. Icarus. 1. 2003, čís. 162, s. 74–93. Dostupné online [cit. 2007-04-17]. DOI 10.1016/S0019-1035(02)00060-X. 
  73. WEINTRAUB, Rachel A. How One Night in a Field Changed Astronomy [online]. NASA, 2005-09-25 [cit. 2007-02-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-07-03. 
  74. GARCIA, Leonard N. The Jovian Decametric Radio Emission [online]. NASA [cit. 2007-02-18]. Dostupné online. 
  75. KLEIN, M. J.; GULKIS, S.; BOLTON, S. J. Jupiter's Synchrotron Radiation: Observed Variations Before, During and After the Impacts of Comet SL9 [online]. NASA, 1996 [cit. 2007-02-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2006-10-01. 
  76. a b WONG, Al. Galileo FAQ - Navigation [online]. NASA, 1998-05-28 [cit. 2006-11-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-05-26. 
  77. HIRATA, Chris. Delta-V in the Solar System [online]. California Institute of Technology [cit. 2006-11-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2006-07-15. 
  78. PACNER, Karel; VÍTEK, Antonín. Půlstoletí kosmonautiky. Praha: Paráda, 2008. ISBN 978-80-87027-71-4. Kapitola Ke vzdáleným světům, s. 180. 
  79. LASHER, Lawrence. Pioneer Project Home Page [online]. NASA Space Projects Division, 2006-08-01 [cit. 2006-11-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2006-01-01. 
  80. Jupiter [online]. NASA Jet Propulsion Laboratory, 2003-01-14 [cit. 2006-11-28]. Dostupné online. 
  81. CHAN, K.; PAREDES, E. S.; RYNE, M. S. Ulysses Attitude and Orbit Operations: 13+ Years of International Cooperation [online]. American Institute of Aeronautics and Astronautics, 2004 [cit. 2006-11-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2005-12-14. 
  82. HANSEN, C. J., Bolton, S. J.; Matson, D. L.; Spilker, L. J.; Lebreton, J. P. The Cassini-Huygens flyby of Jupiter. Icarus. 1. 2004, čís. 172, s. 1–8. Dostupné online. DOI 10.1016/j.icarus.2004.06.018. 
  83. Mission Update: At Closest Approach, a Fresh View of Jupiter [online]. [cit. 2007-07-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-04-29. 
  84. Pluto-Bound New Horizons Provides New Look at Jupiter System [online]. [cit. 2007-07-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-12-12. 
  85. New Horizons targets Jupiter kick [online]. BBC News Online, 2007-01-19 [cit. 2007-01-20]. Dostupné online. 
  86. ALEXANDER, Amir. New Horizons Snaps First Picture of Jupiter [online]. The Planetary Society, 2006-12-19 [cit. 2009-12-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-02-21. 
  87. a b MCCONNELL. Galileo: Journey to Jupiter [online]. NASA Jet Propulsion Laboratory, 2003-04-13 [cit. 2006-11-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-07-02. 
  88. MAGALHÃES, Julio. Galileo Probe Mission Events [online]. NASA Space Projects Division, 1996-12-10 [cit. 2007-02-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-01-02. 
  89. VÍTEK, Antonín. SPACE 40. Velká encyklopedie družic a kosmických sond [online]. Rev. 2011-8-6 [cit. 2011-08-07]. Kapitola 2011-040A - Juno. Dostupné online. 
  90. GREICIUS, Tony. NASA’s Juno Mission Expands Into the Future. NASA [online]. 2021-01-13 [cit. 2021-09-06]. Dostupné online. 
  91. GREICIUS, Tony. Juno Overview. NASA [online]. 2015-03-13 [cit. 2021-09-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-04-30. 
  92. ESA Science & Technology – JUICE. sci.esa.int [online]. 2021-11-08 [cit. 2022-08-23]. Dostupné online. 
  93. GRAY, Tyler. NASA cites Falcon flight heritage to select SpaceX to launch Europa Clipper [online]. 2021-07-27 [cit. 2021-09-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  94. TALEVI, Monica; BROWN, Dwayne. NASA and ESA Prioritize Outer Planet Missions [online]. 2009-02-18 [cit. 2009-02-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-25. 
  95. RINCON, Paul. Jupiter in space agencies' sights. BBC News [online]. 2009-02-18 [cit. 2009-02-28]. Dostupné online. 
  96. Laplace: A mission to Europa & Jupiter system [online]. [cit. 2009-01-23]. Dostupné online. 
  97. Společná americká a evropská mise k měsícům Jupiteru dostala zelenou [online]. [cit. 2011-02-11]. Dostupné online. 
  98. BERGER, Brian. White House scales back space plans. MSNBC [online]. 2005-02-07 [cit. 2007-01-02]. Dostupné online. 
  99. ATZEI, Alessandro. Jovian Minisat Explorer [online]. ESA, 2007-04-27 [cit. 2008-05-08]. Dostupné online. 
  100. MUSOTTO, S., Varadi, F.; Moore, W. B.; Schubert, G. Numerical simulations of the orbits of the Galilean satellites. Icarus. 2002, čís. 159, s. 500–504. Dostupné online. DOI 10.1006/icar.2002.6939.  Archivováno 10. 8. 2011 na Wayback Machine.
  101. Schenk, Paul M.; Chapman, Clark R.; Zahnle, Kevin; and Moore, Jeffrey M.; Chapter 18: Ages and Interiors: the Cratering Record of the Galilean Satellites, in Jupiter: The Planet, Satellites and Magnetosphere, Cambridge University Press, 2004
  102. JEWITT, D. C.; SHEPPARD, S.; PORCO, C. Jupiter: The Planet, Satellites and Magnetosphere. Editoři: Bagenal, F.; Dowling, T.; McKinnon, W. [s.l.]: Cambridge University Press, 2004. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-06-14. ISBN 0521818087. 
  103. NESVORNÝ, D., Alvarellos, J. L. A.; Dones, L.; Levison, H. F. Orbital and Collisional Evolution of the Irregular Satellites. The Astronomical Journal. 1. 2003, čís. 126, s. 398–429. Dostupné online [cit. 2007-02-19]. DOI 10.1086/375461. 
  104. The Galilean Satellites. Science. 1999, čís. 286, s. 77–84. DOI 10.1126/science.286.5437.77. PMID 10506564. 
  105. KERR, Richard A. Did Jupiter and Saturn Team Up to Pummel the Inner Solar System?. Science. 2004, čís. 306, s. 1676. Dostupné online [cit. 2007-08-28]. DOI 10.1126/science.306.5702.1676a. PMID 15576586. 
  106. List Of Jupiter Trojans [online]. IAU Minor Planet Center [cit. 2009-07-10]. Dostupné online. 
  107. OVERBYE, Dennis. Hubble Takes Snapshot of Jupiter’s ‘Black Eye’. New York Times [online]. 2009-07-24 [cit. 2009-07-25]. Dostupné online. 
  108. LOVETT, Richard A. Stardust's Comet Clues Reveal Early Solar System. National Geographic News [online]. 2006-12-15 [cit. 2007-01-08]. Dostupné online. 
  109. NAKAMURA, T.; KURAHASHI, H. Collisional Probability of Periodic Comets with the Terrestrial Planets: An Invalid Case of Analytic Formulation. Astronomical Journal. 2. 1998, čís. 115, s. 848–854. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-04-06. DOI 10.1086/300206.  Archivováno 6. 4. 2020 na Wayback Machine.
  110. HORNER, J.; JONES, B. W. Jupiter - friend or foe? I: the asteroids. International Journal of Astrobiology. 2008, čís. 7, s. 251–261. Dostupné online [cit. 2009-07-27]. DOI 10.1017/S1473550408004187. 
  111. OVERBYTE, Dennis. Jupiter: Our Comic Protector?. The New York Times [online]. 2009-07-25 [cit. 2009-07-27]. Dostupné online. 
  112. ISSHI, Tabe; JUN-ICHI, Watanabe; MICHIWO, Jimbo. Discovery of a Possible Impact SPOT on Jupiter Recorded in 1690. Publications of the Astronomical Society of Japan. 02. 1997, čís. 49, s. L1–L5. Dostupné online. 
  113. BAALKE, Ron. Comet Shoemaker-Levy Collision with Jupiter [online]. NASA [cit. 2007-01-02]. Dostupné online. 
  114. BRITT, Robert R. Remnants of 1994 Comet Impact Leave Puzzle at Jupiter [online]. space.com [cit. 2007-02-20]. Dostupné online. 
  115. STAFF. Amateur astronomer discovers Jupiter collision [online]. ABC News online, 2009-07-21 [cit. 2009-07-21]. Dostupné online. 
  116. SALWAY, Mike. Breaking News: Possible Impact on Jupiter, Captured by Anthony Wesley [online]. IceInSpace, 2009-07-19 [cit. 2009-07-19]. Dostupné online. 
  117. GROSSMAN, Lisa. Jupiter sports new 'bruise' from impact. New Scientist [online]. Dostupné online. 
  118. Gary W. Kronk's Cometography [online]. Gary W. Kronk [cit. 2011-06-12]. Kapitola 45P/Honda-Mrkos-Pajdusakova. Dostupné online. (anglicky) 
  119. TICHÝ, Miloš. Tekutá voda uvnitř komety [online]. Observatoř Kleť, 2011-04-07 [cit. 2011-06-12]. Dostupné online. 
  120. HEPPENHEIMER, T. A. Colonies in Space, Chapter 1: Other Life in Space [online]. National Space Society, 2007 [cit. 2007-02-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-18. 
  121. Life on Jupiter [online]. Encyclopedia of Astrobiology, Astronomy & Spaceflight [cit. 2006-03-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-03-11. 
  122. SAGAN, C.; SALPETER, E. E. Particles, environments, and possible ecologies in the Jovian atmosphere. The Astrophysical Journal Supplement Series. 1976, čís. 32, s. 633–637. DOI 10.1086/190414. 
  123. STAFF. Stargazers prepare for daylight view of Jupiter [online]. ABC News Online, 2005-06-15 [cit. 2008-02-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-12. 
  124. ROGERS, J. H. Origins of the ancient constellations: I. The Mesopotamian traditions. Journal of the British Astronomical Association,. 1998, čís. 108, s. 9–28. Dostupné online [cit. 2008-04-22]. 
  125. ARNETT, Bill. Planetary Linguistics [online]. The Nine Planets Solar System Tour, 2007-01-28 [cit. 2007-03-08]. Dostupné online. 
  126. Guru [online]. Indian Divinity.com [cit. 2007-02-14]. Dostupné online. 
  127. FALK, Michael. Astronomical Names for the Days of the Week. Journal of the Royal Astronomical Society of Canada. 1999, čís. 93, s. 122–33. Dostupné online [cit. 2007-02-14]. 
  128. PUHVEL, Jaan. Srovnávací mytologie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. ISBN 80-7106-177-8. S. 178. 
  129. Jovial [online]. Dictionary.com [cit. 2007-07-29]. Dostupné online. 
  130. See for example: IAUC 2844: Jupiter; 1975h. International Astronomical Union [online]. [cit. 2007-07-29]. Dostupné online. That particular word has been in use since at least 1966. Viz Query Results from the Astronomy Database [online]. Smithsonian/NASA [cit. 2007-07-29]. Dostupné online. 
  131. TABAKOVIČOVÁ, Michaela. České názvy planet. Brno, 2013 [cit. 14. 6. 2023]. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta – Ústav českého jazyka. Vedoucí práce Helena Karlíková. s. 21–22. Dostupné online.
  132. ČERNÁ, Alena M. O běhohvězdách, totižto o planetách. Český rozhlas [online]. 1. 1. 2011 [cit. 14.6.2023]. Dostupné online. 

Literatura

  • BAGENAL, F; DOWLING, T. E; MCKINNON, W. B. a kolektiv. Jupiter: The planet, satellites, and magnetosphere. Cambridge: Cambridge University Press, 2004. 748 s. Dostupné online. ISBN 0521818087. (anglicky) 
  • BEEBE, Reta. Jupiter: The Giant Planet. 2.. vyd. Washington, D.C.: Smithsonian Institution Press, 1996. 261 s. Dostupné online. ISBN 1560986859. (anglicky) 
  • RIDPATH, Ian. Hvězdy a planety. 1.. vyd. Praha: Euromedia Group (Knižní klub), 2004. ISBN 8024211939. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

The Seven Planets - Jupiter.jpg
Beham, (Hans) Sebald (1500-1550): Jupiter, from The Seven Planets with the Signs of the Zodiac, 1539 (Bartsch 115; Pauli, Holl. 117), second state of five, trimmed just outside the platemark.
790106-0203 Voyager 58M to 31M reduced.gif
Jupiter seen by Voyager 1 probe with blue filter. One image was taken every Jupiter day (approximately 10 hours). These pictures were taken from 01/06 to 02/03, 1979 ; and Voyager 1 flew from 58 million to 31 million kilometers from Jupiter during that time. The small, round, dark spots appearing in some frames are the shadows cast by the moons passing between Jupiter and the Sun, while the small, white flashes around the planet, are the moons themselves. Suggested for English Wikipedia:alternative text for images: animated view of planet getting larger. These pictures were taken every 10 hours over 28 days in 1979; each frame shows Jupiter at the same local time with the Great Red Spot appearing stationary within its cloud belt while clouds move right to left past it; other cloud belts move left to right. The small, round, dark spots appearing in some frames are the shadows cast by the moons passing between Jupiter and the Sun, while the small, white flashes around the planet, are the moons themselves.
PIA19640-Jupiter-Infrared-Animation-20150516.gif
PIA19640: Jupiter's Infrared Glow - Animated Version

http://photojournal.jpl.nasa.gov/catalog/PIA19640

Still Image:

This still from an animation of four images shows Jupiter in infrared light as seen by NASA's InfraRed Telescope Facility, or IRTF, on May 16, 2015. The observations were obtained in support of NASA's Juno mission.

Animation Image:

This animation of four images shows Jupiter in infrared light as seen by NASA's InfraRed Telescope Facility, or IRTF, on May 16, 2015. The observations were obtained in support of NASA's Juno mission by a team headed by Juno scientist Glenn Orton.

Observations like these are helping to provide spatial and temporal context for what the science instruments on board Juno will see once the spacecraft arrives at the giant planet in mid-2016. Juno will pass very close to the planet -- coming within just a few thousand miles (or kilometers) of the cloud tops every two weeks. That up-close vantage point will be balanced by distant views of the planet that show how different features move and change over time in relation to each other.

The IRTF is a three-meter telescope, optimized for infrared observations, and located at the summit of Mauna Kea, Hawaii. The observatory is operated and managed for NASA by the University of Hawaii Institute for Astronomy, Honolulu.

NASA's Jet Propulsion Laboratory, Pasadena, Calif., manages the Juno mission for the principal investigator, Scott Bolton, of Southwest Research Institute in San Antonio. The Juno mission is part of the New Frontiers Program managed at NASA's Marshall Space Flight Center in Huntsville, Ala. Lockheed Martin Space Systems, Denver, built the spacecraft. JPL is a division of the California Institute of Technology in Pasadena.

More information about Juno is online at http://www.nasa.gov/juno and http://missionjuno.swri.edu.
PIA21972 Jupiter Blues.jpg
See Jovian clouds in striking shades of blue in this new view taken by NASA's Juno spacecraft.

The Juno spacecraft captured this image when the spacecraft was only 11,747 miles (18,906 kilometers) from the tops of Jupiter's clouds -- that's roughly as far as the distance between New York City and Perth, Australia. The color-enhanced image, which captures a cloud system in Jupiter's northern hemisphere, was taken on Oct. 24, 2017 at 10:24 a.m. PDT (1:24 p.m. EDT) when Juno was at a latitude of 57.57 degrees (nearly three-fifths of the way from Jupiter's equator to its north pole) and performing its ninth close flyby of the gas giant planet.

The spatial scale in this image is 7.75 miles/pixel (12.5 kilometers/pixel).

Because of the Juno-Jupiter-Sun angle when the spacecraft captured this image, the higher-altitude clouds can be seen casting shadows on their surroundings. The behavior is most easily observable in the whitest regions in the image, but also in a few isolated spots in both the bottom and right areas of the image.

Citizen scientists Gerald Eichstädt and Seán Doran processed this image using data from the JunoCam imager.

JunoCam's raw images are available at www.missionjuno.swri.edu/junocam for the public to peruse and process into image products.

More information about Juno is online at http://www.nasa.gov/juno and http://missionjuno.swri.edu.

NASA's Jet Propulsion Laboratory manages the Juno mission for the principal investigator, Scott Bolton, of Southwest Research Institute in San Antonio. Juno is part of NASA's New Frontiers Program, which is managed at NASA's Marshall Space Flight Center in Huntsville, Alabama, for NASA's Science Mission Directorate. Lockheed Martin Space Systems, Denver, built the spacecraft. Caltech in Pasadena, California, manages JPL for NASA.
Jupiter.Aurora.HST.UV.jpg
This is a spectacular NASA Hubble Space Telescope close-up view of an electric-blue aurora that is eerily glowing one half billion miles away on the giant planet Jupiter. Auroras are curtains of light resulting from high-energy electrons racing along the planet's magnetic field into the upper atmosphere. The electrons excite atmospheric gases, causing them to glow. The image shows the main oval of the aurora, which is centered on the magnetic north pole, plus more diffuse emissions inside the polar cap.

Though the aurora resembles the same phenomenon that crowns Earth's polar regions, the Hubble image shows unique emissions from the magnetic "footprints" of three of Jupiter's largest moons. (These points are reached by following Jupiter's magnetic field from each satellite down to the planet).

Auroral footprints can be seen in this image from Io (along the left hand limb), Ganymede (near the center), and Europa (just below and to the right of Ganymede's auroral footprint). These emissions, produced by electric currents generated by the satellites, flow along Jupiter's magnetic field, bouncing in and out of the upper atmosphere. They are unlike anything seen on Earth.

This ultraviolet image of Jupiter was taken with the Hubble Space Telescope Imaging Spectrograph (STIS) on November 26, 1998. In this ultraviolet view, the aurora stands out clearly, but Jupiter's cloud structure is masked by haze. This image was taken in UV light at 140 nm.
Retrogradation1.svg
Retrogradation: A1, ...A5 are projections of the planet (supplement to Image:Retrogadation.png)
Portrait of Jupiter from Cassini.jpg
Jupiter as seen by the space probe "Cassini". This is the most detailed global color portrait of Jupiter ever assembled. It is produced from several high resolution images taken a little more than a day before Cassini's closest approach to Jupiter.
PIA02863 - Jupiter surface motion animation.gif
Original Caption Released with Image:

"The first color movie of Jupiter from NASA's Cassini spacecraft shows what it would look like to peel the entire globe of Jupiter, stretch it out on a wall into the form of a rectangular map, and watch its atmosphere evolve with time.

The brief movie clip spans 24 Jupiter rotations between Oct. 31 and Nov. 9, 2000.

Various patterns of motion are apparent all across Jupiter at the cloudtop level seen here. The Great Red Spot shows its counterclockwise rotation, and the uneven distribution of its high haze is obvious. To the east (right) of the Red Spot, oval storms, like ball bearings, roll over and pass each other. Horizontal bands adjacent to each other move at different rates. Strings of small storms rotate around northern-hemisphere ovals. The large grayish-blue "hot spots' at the northern edge of the white Equatorial Zone change over the course of time as they march eastward across the planet. Ovals in the north rotate counter to those in the south. Small, very bright features appear quickly and randomly in turbulent regions, candidates for lightning storms.

The clip consists of 14 unevenly spaced timesteps, each a true color cylindrical projection of the complete circumference of Jupiter, from 60 degrees south to 60 degrees north. The maps are made by first assembling mosaics of six images taken by Cassini's narrow-angle camera in the same spectral filter over the course of one Jupiter rotation and, consequently, covering the whole planet. Three such global maps -- in red, green and blue filters -- are combined to make one color map showing Jupiter during one Jovian rotation. Fourteen such maps, spanning 24 Jovian rotations at uneven time intervals comprise the movie. The maps were reduced in scale by a factor of two to make them accessible on the Internet at reasonable rates. Occasional appearances of Io, Europa, and their shadows have not been removed.

The smallest visible features at the equator are about 600 kilometers (about 370 miles) across. In a map of this nature, the most extreme northern and southern latitudes are unnaturally stretched out.

Cassini is a cooperative project of NASA, the European Space Agency and the Italian Space Agency. The Jet Propulsion Laboratory, a division of the California Institute of Technology in Pasadena, manages the Cassini mission for NASA's Office of Space Science, Washington, D.C.
Solar System Template Final.png
Major Solar System objects. Sizes of planets and Sun are roughly to scale, but distances are not. This is not a diagram of all known moons – small gas giants' moons and Pluto's S/2011 P 1 moon are not shown.
Jupiter symbol (fixed width).svg
Autor: Denis Moskowitz, Licence: CC BY-SA 4.0
Planetary symbol for Jupiter, ♃ U+2643
Great Red Spot From Voyager 1.jpg
The Great Red Spot as seen from Voyager 1 This dramatic view of Jupiter's Great Red Spot and its surroundings was obtained by Voyager 1 on February 25, 1979, when the spacecraft was 5.7 million miles (9.2 million kilometers) from Jupiter. Cloud details as small as 100 miles (160 kilometers) across can be seen here. The colorful, wavy cloud pattern to the left of the Red Spot is a region of extraordinarily complex and variable wave motion. To give a sense of Jupiter's scale, the white oval storm directly below the Great Red Spot is approximately the same diameter as Earth.
Suggested for English Wikipedia:alternative text for images: quarter view of Jupiter with the Great Red Spot at middle top as orange oval within a turbulent belt of wavy clouds. Below the Great Red Spot are various bands of turbulent clouds with smaller spots: some pale cream, others dark brown.
Jupiter-Earth-Spot comparison.jpg
Rough visual comparison of Jupiter, Earth, and the Great Red Spot. Approximate scale is 44 km/px.
Jupiter.jpg
Original Caption Released with Image: This processed color image of Jupiter was produced in 1990 by the U.S. Geological Survey from a Voyager image captured in 1979. The colors have been enhanced to bring out detail. Zones of light-colored, ascending clouds alternate with bands of dark, descending clouds. The clouds travel around the planet in alternating eastward and westward belts at speeds of up to 540 kilometers per hour. Tremendous storms as big as Earthly continents surge around the planet. The Great Red Spot (oval shape toward the lower-left) is an enormous anticyclonic storm that drifts along its belt, eventually circling the entire planet.
Hs-2009-23-crop.jpg
Hubble Telescope image of the 2009 Jupiter Impact Scar. The spot is presently twice the length of the United States. The force of the explosion on Jupiter was thousands of times more powerful than the suspected comet or asteroid that exploded over the Tunguska River Valley in Siberia in June 1908.
InnerSolarSystem-cs.png
Autor: Czech Wikipedia user Packa, original uploader was Mdf, Licence: CC BY-SA 3.0
Vnitřní část sluneční soustavy od Slunce k Jupiteru. Bíle jsou zobrazeny planetky hlavního pásu, hnědě planetky Hildiny skupiny. Zeleně je zobrazena skupina Trojánů – planetky kolem libračního bodu L4, které předbíhají Jupiter, se nazývají "Řekové", planetky kolem bodu L5, které se pohybují za Jupiterem, "Trojáni".
Solarsystem3DJupiter.gif
Autor: Lookang many thanks to author of original simulation = Todd K. Timberlake author of Easy Java Simulation = Francisco Esquembre, Licence: CC BY-SA 3.0
plane of the ecliptic of the Earth's orbit around the Sun in 3d view showing Mercury, Venus, Earth, Mars and Jupiter making one full revolution. Saturn and Uranus also appear in their own respective orbits around the Sun
PIA01627 Ringe-cs.jpg
Autor: NASA/JPL/Cornell University, adaptation made by Czech Wikipedia user Packa, Licence: CC BY-SA 3.0
Jupiterovy prstence a jejich pastýřské měsíce
Jupiter symbol.svg
Astronomical and astrological symbol for the planet Jupiter, and alchemical symbol of tin. Found at Unicode U+2643, renders as ♃.
Jupiter from Voyager 1.jpg
Detail of Jupiter's atmosphere, as imaged by Voyager 1.

Suggested for English Wikipedia:alternative text for images: This view of Jupiter's clouds with the Great Red Spot at top right as brown oval to right of wavy white and brown clouds. Below the Great Red Spot are various bands of bluer wavy clouds at smaller scales with smaller light blue spots
Hubble Captures Vivid Auroras in Jupiter's Atmosphere.jpg
JUNE 30, 2016: Astronomers are using NASA's Hubble Space Telescope to study auroras — stunning light shows in a planet's atmosphere — on the poles of the largest planet in the solar system, Jupiter. The auroras were photographed during a series of Hubble Space Telescope Imaging Spectrograph far-ultraviolet-light observations taking place as NASA's Juno spacecraft approaches and enters into orbit around Jupiter. The aim of the program is to determine how Jupiter's auroras respond to changing conditions in the solar wind, a stream of charged particles emitted from the sun. Auroras are formed when charged particles in the space surrounding the planet are accelerated to high energies along the planet's magnetic field. When the particles hit the atmosphere near the magnetic poles, they cause it to glow like gases in a fluorescent light fixture. Jupiter's magnetosphere is 20,000 times stronger than Earth's. These observations will reveal how the solar system's largest and most powerful magnetosphere behaves. The full-color disk of Jupiter in this image was separately photographed at a different time by Hubble's Outer Planet Atmospheres Legacy (OPAL) program, a long-term Hubble project that annually captures global maps of the outer planets.
Jupiter interior.png
This cut-away illustrates a model of Jupiter's interior. In the upper layers the atmosphere transitions to a liquid state above a thick layer of metallic hydrogen. In the center there may be a solid core of heavier elements.
Jupiter gany.jpg
Sonda Voyager 1 získala tuto fotografii planety Jupiteru 24. ledna 1979, když byla ještě 40 miliónů kilometrů vzdálená. Jak se kosmická loď blížila k planetě (asi 1 milión kilometrů za den), v tubulentních mracích se objevovaly stále nové a nové detaily. Nápadná Velká rudá skvrna zachycená pod středem obrázku je obklopená pozoruhodně složitými oblastmi atmosféry. Protáhlý žlutý oblak uvnitř Velké rudé skvrny víří proti směru hodinových ručiček s periodou méně než šest dnů, potvrzuje tak podobnost vodnímu víru, kterou astronomové předpokládali při pozorování ze Země. Jupiterův největší měsíc Ganymede je vidět poblíž levého spodního rohu obrázku. Podle velikosti by se Ganymede řadil spíše k planetám, je větší než Merkur. Tato barevná fotografie byla sestavena v laboratoři (Jet Propulsion Laboratory's Image Processing Lab) ze tří černobílých fotografií prohnaných filtry.
Europa-moon.jpg
This image shows a view of the trailing hemisphere of Jupiter's ice-covered satellite, Europa, in approximate natural color. Long, dark lines are fractures in the crust, some of which are more than 3,000 kilometers (1,850 miles) long. The bright feature containing a central dark spot in the lower third of the image is a young impact crater some 50 kilometers (31 miles) in diameter. This crater has been provisionally named "Pwyll" for the Celtic god of the underworld. Europa is about 3,160 kilometers (1,950 miles) in diameter, or about the size of Earth's moon. This image was taken on September 7, 1996, at a range of 677,000 kilometers (417,900 miles) by the solid state imaging television camera onboard the Galileo spacecraft during its second orbit around Jupiter. The image was processed by Deutsche Forschungsanstalt fuer Luftund Raumfahrt e.V., Berlin, Germany.
Jupiter symbol (planetary color).svg
Autor: Kwamikagami, Licence: CC BY-SA 4.0
white Jupiter symbol on a Tyrian purple (66023C) background, from the planet's association as the king of the planets
Jupiter MAD.jpg
Autor: ESO/F. Marchis, M. Wong, E. Marchetti, P. Amico, S. Tordo, Licence: CC BY 4.0
Image of Jupiter taken in infrared light on the night of 17 August 2008 with the Multi-Conjugate Adaptive Optics Demonstrator (MAD) prototype instrument mounted on ESO's Very Large Telescope. This false color photo is the combination of a series of images taken over a time span of about 20 minutes, through three different filters (2, 2.14, and 2.16 microns). The image sharpening obtained is about 90 milli-arcseconds across the whole planetary disc, a real record on similar images taken from the ground. This corresponds to seeing details about 186 miles wide on the surface of the giant planet. The great red spot is not visible in this image as it was on the other side of the planet during the observations. The observations were done at infrared wavelengths where absorption due to hydrogen and methane is strong. This explains why the colors are different from how we usually see Jupiter in visible-light. This absorption means that light can be reflected back only from high-altitude hazes, and not from deeper clouds. These hazes lie in the very stable upper part of Jupiter's troposphere, where pressures are between 0.15 and 0.3 bar. Mixing is weak within this stable region, so tiny haze particles can survive for days to years, depending on their size and fall speed. Additionally, near the planet's poles, a higher stratospheric haze (light blue regions) is generated by interactions with particles trapped in Jupiter's intense magnetic field.