Kánon D dur (Pachelbel)

Kánon D dur[1][2] nebo špatně přeloženo Kánon v D dur[3] (plným německým názvem: Kanon und Gigue in D-Dur für drei Violinen und Basso Continuo) je barokní skladba Johanna Pachelbela. Složil ji kolem roku 1680 jako chrámovou hudbu pro tři housle a basso continuo, ale od té doby byla přepsána pro celou řadu dalších hudebních nástrojů. Kánon byl v originále spárován s gigou ve stejné tónině, i když dnes se tato část hraje velmi zřídka.

Kánon je postaven na charakteristickém akordovém sledu, který ve druhé polovině 20. století pronikl do populární hudby a byl mnohokrát použit a adaptován v písních různých žánrů.

Popularizace ve 20. století

Kánon byl bez doprovodné gigy v moderní době poprvé publikován r. 1919 Gustavem Beckmannem, který skladbu zahrnul do svého článku o Pachelbelově komorní hudbě. [4] Beckmannův výzkum vznikl z popudu a za podpory badatele a vydavatele na poli staré hudby Maxe Seifferta, který publikoval svou úpravu Kanonu a gigy roku 1929.[5] Tato edice obsahovala mnoho úprav, včetně změn tempa. Poprvé nahrán byl Kánon roku 1940 Arthurem Fiedlerem.[6]

Skutečný převrat přišel teprve roku 1968, kdy Jean-François Paillard nahrál se svým komorním souborem vlastní úpravu kánonu. Ta dodala skladbě poněkud romantický nádech: autor zpomalil tempo a přidal některé prvky jako třeba výrazné pizzicato.[7] Album vyšlo v červnu u značky Erato Records a obsahovalo i jiné skladby, například koncert pro trubku od Johanna Friedricha Fasche.

Hned v červenci 1968 původem řecká skupina tou dobou usazená ve Francii, Aphrodite's Child, vydala singl "Rain and Tears", což byla rocková adaptace Pachelbelova díla.[8] Jen o několik měsíců později, v říjnu 1968, vydala španělská skupina Pop-Tops single "Oh Lord, Why Lord", opět založený na Pachelbelově kánonu.[9] Tato úprava se stala podnětem pro cover verzi "Oh Lord, Why Lord" americké skupiny Parliament v roce 1970.

Právě roku 1970 jedna stanice klasické hudby v San Franciscu pustila do éteru Paillardovu nahrávku a vzápětí byla zaplavena dotazy a žádostmi od posluchačů.[10] Kalifornská sláva skladby se rychle šířila. V roce 1974 vydalo London Records reedici alba z r. 1961 od Stuttgartského komorního orchestru. Album obsahovalo Corelliho Vánoční koncert, ale také, jaksi mimochodem, Pachelbelův Kánon D Dur, z něhož se však mezi tím stal kasovní trhák. Album tak bylo případně přejmenováno: Pachelbel Kanon: the Record That Made it Famous and other Baroque Favorites, a stalo se nejprodávanější nahrávkou klasické hudby roku 1976.[11]

Roku 1977 label RCA Red Seal znovu vydal album vydané r. 1968 s Paillardovou úpravou skladby, a ve Spojených státech bylo toho roku album na 6. příčce prodejnosti mezi klasickými nahrávkami. (Albu konkurovali ještě další LP toho roku: na 13. příčce bylo album rovněž s Paillardovou nahrávkou Go For Baroque!, a na 17. příčce bylo album Stuttgartského komorního orchestru.)[12] Paillardova verze měla významné postavení také na soundtracku k Redfordově filmu z roku 1980 Obyčejní lidé..[7] Zatím albu RCA stoupalo na žebříčku prodávanosti a v lednu 1982 obsadilo nejvyšší příčku, na které se udrželo až do května, kdy bylo sesazeno albem, jež pod vedením Christophera Hogwwoda nahrála Academy of Ancient Music. Ovšem i tata nahrávka obsahovala Pachelbelův Kánon D Dur.[13]

Ze 70. let pochází variace na Pachelbelův kánon z pera amerického skladatele George Rochberga. Z novějších nahrávek je skladbou inspirováno např. aranžmá písně "C U When U Get There" z roku 1997, vytvořené americkým rapperem Cooliem.

Pachelbelův Kánon D dur zahraný na klavír

Reference

  1. ↑ Hudební perličky Pavla Šporcla: Kánon [online]. Česká televize, 2017-11-20 [cit. 2020-09-08]. Dostupné online. 
  2. ↑ Prague Vivaldi Ensemble [online]. Česká filharmonie [cit. 2020-09-08]. Dostupné online. 
  3. ↑ DVOŘÁK, Stanislav. Největší rockové hity, které vykradly klasickou hudbu. Novinky.cz [online]. Borgis, 2014-10-10 [cit. 2020-05-23]. Dostupné online. 
  4. ↑ Gustav Beckmann, Johann Pachelbel als Kammerkomponist, Archiv für Musikwissenschaft 1 (1918–19): 267–74. Canon zmíněn na s. 271.
  5. ↑ Dohr, Christoph (2006), "Preface", Canon und Gigue für drei Violinen und Basso continuo (Urtext). Partitur und Stimmen, Dohr Verlag, ISMN M-2020-1230-7
  6. ↑ Daniel Guss, CD booklet to Pachelbel's Greatest Hit: The Ultimate Canon, BMG Classics (RCA Red Seal)
  7. ↑ a b Fink, Robert (2010). "Prisoners of Pachelbel: An Essay in Post-Canonic Musicology". Hamburg Jahrbuch.
  8. ↑ David Luhrssen with Michael Larson (2017). Encyclopedia of Classic Rock. Greenwood. p. 7. ISBN 9781440835148.
  9. ↑ Kristen Yoonsoo Kim (27 September 2012). "One-Hit Wondering—Johann Pachelbel". Noisey.
  10. ↑ Walton, Mary (17 January 1979). "Move over Mick Jagger; here's Johann Pachelbel". Knight-Ridder Newspapers
  11. ↑ Billboard Year-end Issue, 25 December 1976
  12. ↑ Billboard Year-end Double Issue, 24 December 1977
  13. ↑ Classical LPs Chart, Billboard, 15 May 1982

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Pachelbel's Canon.ogg
Autor: unknown, Licence: CC BY-SA 3.0