Kóan

Kóan (japonsky 公案, čínsky kung-an, korejsky kong-an) je krátký iracionální příběh obsahující nelogickou „hádanku“, která osvobozuje mysl od zavedených konceptů a umožňuje ji zakusit okamžik "před myšlením". Název pochází z nejznámější sbírky čínských zenových kóanů Brána bez dveří, čínsky Wumenguan (無門關 [Wúménguān] (pchin-jin)/[Wu-men-kuan] (O. Švarný)), sinojaponsky Mumonkan (無門関 [Mumonkan]). Sbírka sestává ze čtyřiceti osmi „případů“ (původní význam čínského termínu gong´an, sinojaponského kóan; 公案) s autorovým často paradoxním nebo ironickým komentářem a závěrečným čtyřverším, gáthou. Autorem sbírky byl mnich a učitel Wumen Huikai (1183–1260).

Smysl a význam kóanů

Oldřich Král kóany popisuje jako z principu jednoduché, často eliptické a enigmatické záznamy dialogických promluv či jednání učitelů a žáků, mistrů a jejich rivalů. Pointy promluv a jednání jsou často v otázce a odpovědi, ale i v odmlce, nebo jen v gestu. Pointy vždy otevřené, často paradoxní, svou paradoxní otevřeností prolamují logiku a konvenci očekávaného jednání a předsudečného poznání. Ústně tradované kóany nezprostředkovávaly žádná moudra ani principy, jak to činily především konfuciánské, ale do značné míry i taoistické příběhy, na které čínští buddhisté navazovali; písemně zaznamenané a literárně zpracované kóany neměly literární ambice. Byl to psychologický nástroj, kterým učitel opakovaně naváděl žáka nebo protivníka do jisté duchovní a mentální situace, ze které nebylo jiného východiska nežli vyjít z myslitelného a rozumného.[1]

Výše zmíněné pojetí je však jen pochopením. To je však čistě racionální pohled západního vzdělance, který je pro kóanovou praxi naprosto bezcenný. Pravým smyslem kóanové praxe je získat zkušenost s "myslí před myšlením" (s "myslí Nevím") a jsou návodem k tomu, jak tuto zkušenost použít v reálném životě. Spolu s vedením učitele, dodržováním předpisů a jednáním na základě zkušenosti s kóanovou praxí tvoří jasný rámec pro "správné působení", což je jiné jméno pro správný život.

Jsou zadávány mnichům, studentům zenu, jako předmět meditace. Řešení takového kóanu může zabrat i několik let a nastane teprve tehdy, když žák pochopí jisté principy a dosáhne určité duchovní úrovně. Když se tomu tak stane, řešení kóanu je „nad Slunce jasné“.[zdroj?!]

Několik známých kóanů

  • Kdo jsem? Nevím.
  • Jak vypadala tvoje tvář před narozením tvých rodičů?
  • Oči, kterýma vidím Boha, jsou stejnýma očima, kterýma Bůh vidí mě. Ukaž mi tyto oči.
  • Poté co vstoupíš do svého domu, nech, ať dům vstoupí do tebe.
  • Já a ty jsme se potkali před mnoha a mnoha miliony let. Řekni mi, kde jsme se potkali!
  • Jak zní potlesk jedné ruky? (隻手の声/隻手音声)
  • Goso pravil: „Kdybych to chtěl vysvětlit na příkladu, je to jako by kráva procházela zamřížovaným oknem. Rohy, hlava, tělo a čtyři nohy jsou již skrz. Proč neprojde její ocas?“
  • Kam jde světlo žárovky, když se zhasne?
  • Žák se zeptal mistra: „Co je osvícení?“ Mistr odpověděl: „Když jsi hladový, tak jez. Když jsi unaven, spi!“
  • Světlo a tma jsou vzájemně na sobě závislé. A ty?
  • Mnich se zeptal mistra Kegona: „V jakém stavu se vrací osvícený do světa?“ Na to Kegon: „Jednou rozbité zrcadlo již nikdy nezrcadlí, jednou spadané listí se nevrátí k původní větvi.
  • Dva jdou cestou.
    Jeden nezmokne.
    Ach, tento podzimní déšť!

V kultuře

V kóanech mluví několik postav v americkém seriálu Hvězdná brána, např. Oma Desala.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Wumen Huikai. Brána bez dveří. Překlad Oldřich Král. 1. vyd. Lásenice: Maxima, 2007. 182 s. ISBN 978-80-86921-02-0. 

Externí odkazy