Křídlatka japonská

Křídlatka japonská
Kvetoucí křídlatka japonská (Reynoutria japonica)
Vědecká klasifikace
Říše	rostliny (Plantae)
Podříše	cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení	krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída	vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád	hvozdíkotvaré (Caryophyllales)
Čeleď	rdesnovité (Polygonaceae)
Rod	křídlatka (Reynoutria)
Binomické jméno
Reynoutria japonica Houtt., 1777
Synonyma
Křídlatka hrotolistá [1][2]
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Křídlatka japonská (Reynoutria japonica), nebo také opletka japonská (Fallopia japonica), je nejznámější druh rodu křídlatka. Je to statná, vytrvalá, rychle se rozrůstající invazní rostlina dosahující výšky okolo 2 metrů a vytvářející téměř neprostupné porosty. Byla zahrnuta do seznamu 100 nejhorších invazních druhů světa.

Pojmenování

Vědecké pojmenování křídlatky japonské (Reynoutria japonica) se následkem stále důkladnějších studii příbuzenských vztahů mezi jednotlivými taxony postupně mění. Po zrušení rodu křídlatka (Reynoutria) byla začleněna do rodu opletka (Fallopia) a bylo ji přiděleno vědecké jméno opletka japonská (Fallopia japonica). Je otázkou času kdy toto pojmenování převezme i česká odborná veřejnost, která dosud vesměs užívá binomické jméno Reynoutria japonica.^[3][4]

Rozšíření

Její domovinou je severovýchod Asie (Japonsko, pevninská Čína, Tchaj-wan a Korejský poloostrov), kde obývá vlhčí údolí a horské svahy, vzácněji roste i na okrajích horských políček ve vyšších nadmořských výškách až do 2600  m n. m., většinou na chudé půdě. Evropa s ní byla poprvé seznámena v roce 1825 nizozemským vědcem von Sieboldem, ve větším množství byla dovezena roku 1848 a následně se začala pěstovat a prodávat do mnoha zemí jako dekorační rostlina zahrad a parků. Křídlatka japonská se začala nekontrolovatelně šířit téměř po celé Evropě, nejvíce roste v její severní a střední části. Je pravděpodobné, že veškeré rostliny v Evropě pocházejí z jediného klonu dovezeného roku 1848. Dostala se také do Severní Ameriky, Austrálie i na Nový Zéland.

Na území dnešní České republiky byla ve volné přírodě poprvé zaznamenána v roce 1892. Vyskytuje se hojně po celém území ČR, nejvíce v blízkosti vodních toků a lidských sídel, většinou na vlhkých substrátech s kyselou reakcí. Pouze v jižních a jihozápadních Čechách se vyskytuje v menším množství.^[4][5][6]

Popis

Je to vytrvalá rostlina s výrazně článkovitými dutými, dužnatými, křehkými stonky vyrůstajícími v březnu nebo dubnu z bohatě rozvětvených, silných a dlouhých podzemních oddenků. Oddenky mají tkáň žlutou až oranžovou s tmavším středem, rašící očka jsou červená. Stonky dorůstají do výše obvykle 1,5 až 2 metrů, jsou přímé a v horní části rozvětvené. Na řezu jsou oblé, bývají lysé nebo jemně bradavčité. V mládí jsou zelené s červenavým nádechem a později zůstávají tmavě kropenaté, v dospělosti mají u báze tloušťku až 4 cm.

Lysé listy s poměrně krátkými načervenalými řapíky dlouhými 1,5 až 3 cm vyrůstají na stoncích střídavě. Celokrajná listová čepel dlouhá 10 až 17 cm a široká 8 až 12 cm má tvar široce trojúhelníkovitý nebo až široce vejčitý. Čepel je v místě srůstu s řapíkem uťatá nebo tupě klínovitá, na opačném konci je u spodních listů zakončena tupou trojúhelníkovou špičkou a u horních listů je zúžená do dlouhé ostré špičky. Holé, tuhé až kožovité listy s vyniklou žilnatinou jsou oboustranně zelené až světle zelené, mladé listy mají okraje stočené.

Je to rostlina dvoudomá, mnohokvěté lichoklasy dlouhé 5 až 10 cm vyrůstající z paždí listů jsou sestaveny do lat které jsou delší než řapík listu. V obrysu je trojúhelníkové květenství volné, některé jeho postranní větvičky jsou převislé a sahají pod stonek květenství. Pravidelné pětičetné květy mají nerozlišená okvětí s bělavými, vzácněji nažloutlými nebo narůžovělými okvětními lístky, samičí květy mají lísky neopadavé. Samčí květy mají 8  funkčních tyčinek a samičí 3  funkční čnělky. Kvetou od července do září, opylování zajišťuje létající hmyz.

Plody jsou lesklé trojhranné nažky dlouhé 3 až 4 mm zbarvené černohnědě až černě, mají křidélka po neopadavém okvětí.^[7][8]

Rozmnožování

Ve středoevropských podmínkách se rozmnožuje převážně vegetativně pomoci odlomených oddenků, které bývají zanášeny při povodních s odplavenou zeminou na zcela nová místa. I drobné kousky oddenku většinou vyklíčí a během několika let takto nově získaný prostor zcela zarostou. Semena v Česku pro krátkou dobu vegetace málokdy dozrávají.^[6]

Význam

Škodlivost

Přestože v místech svého původu tomu tak není, na územích sekundárního výskytu je křídlatka japonská považována za jednu z nejúpornějších invazivních rostlin. Za příhodných podmínek se na svém stanovišti pomoci hluboce kořenících oddenků rychle rozšiřuje a zcela vytlačuje původní rostlinstvo a mění nepříznivě i podmínky pro život většiny tam žijících živočichů. Její kořeny a listový opad produkují látky s alelopatickým účinkem, tj. znemožňují růst jiných rostlin. Na mnoha místech České republiky, stejně jako v některých jiných zemích, se přistoupilo k její mechanické a chemické likvidaci, která se musí pro velikou životaschopnost oddenků několikráte opakovat. Pro biologickou kontrolu je využíván Aphalara itadori který byl poté, co byla v Evropské unii schválena biologická kontrola plevele, licencován například pro biologickou kontrolu křídlatky japonské v Anglii.^[9]

V současné době je Aphalara itadori jediným členovcem, který byl rozsáhle studován a bylo prokázáno, že má vlastnosti potřebné jako účinný prostředek biologické kontroly pro kontrolu invazivních druhů křídlatek. To je důvod, proč byl schválen pro použití v Evropské unii. Po rozsáhlém výzkumu bylo prokázáno, že Aphalara itadori podstatně defoliuje druhy křídlatky. Jedinci psyllid se živí meristémem křídlatky . V důsledku tohoto krmení jsou listy ponechány zkroucené a svázané dohromady. Deformace způsobená krmením Aphalara itadori snižuje rychlost fotosyntézy, konkurenční schopnost, růst a celkovou plochu listů. Vyčerpávají zásobu energie křídlatky, což snižuje růst a ukládání kořenů. Toto poškození brání křídlatce v opětovném růstu. Studie ukázaly, že použití A.itadori by mělo za následek rozsáhlé oslabení křídlatky na nadzemní a podzemní biomase.^[10]

Křídlatka japonská byla zahrnuta do seznamu 100 nejhorších invazních druhů světa.^[11][12]

Přínos

Uvažuje se o využití křídlatek jako obnovitelného zdroje energie.^[13][14] Její praktické využívání je dosud v etapě experimentů.

Mladé výhonky jsou jedlé, mají kyselou chuť podobnou šťovíku a dají se použít podobně jako špenát nebo přidávat do polévek. Křídlatka však má poměrně vysoký obsah kyseliny šťavelové (podobně jako šťovík a rebarbora), proto ji nesmí jíst lidé trpící chorobami ledvin, ledvinovými kameny, artritidou a dnou.^[zdroj?!]

Oddenků se využívá v tradičním asijském léčitelství na špatně se hojící rány a proti rakovině žaludku a tlustého střeva.^[2][15] V prodeji jsou i v Česku výtažky z křídlatky, kterým výrobci a prodejci přisuzují širokou škálu pozitivních zdravotních účinky, ale nejsou k dispozici vědecké důkazy potvrzující, že chránily člověka před nějakou nemocí nebo že by léčily.^[16]

Poznámka

Křížením křídlatky japonské s křídlatkou sachalinskou vznikl hybridní druh křídlatka česká (Reynoutria × bohemica), která je obzvláště rozpínavá a proti mechanické i chemické likvidaci nejodolnější. Rozmnožuje se výhradně vegetativně a na stanovištích, kde se vyskytují také její rodiče, je vytlačuje.^[17]

Galerie

• 
  Rostoucí lodyhy
• 
  Rozkvetlá větvička
• 
  Květenství
• 
  Plody s neopadavým okvětím

Odkazy

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Křídlatka japonská na Wikimedia Commons
• Galerie Křídlatka japonská na Wikimedia Commons
• Botanický ústav AV ČR: Biologické invaze: Křídlatky