K-129

Ponorka třídy Golf II
Základní údaje
Typ	Ponorka s balistickými raketami
Třída	Projekt 629
Zahájení stavby	15. března 1958
Spuštěna na vodu	6. května 1959
Uvedena do služby	31. prosince 1959
Osud	potopila se 8. března 1968
Takticko-technická data
Výtlak	2 458 t (na hladině) 3 090 t (pod hladinou)
Délka	98,9 m
Šířka	8,2 m
Ponor	8,05 m
Pohon	3 × Typ 37D vznětové motory 2 000 hp 2× PG-101 elektromotory 1 350 hp 1× elektromotor PG-102 2 700 hp
Rychlost	15 uzlů (na hladině) 12,5 uzlu (pod hladinou)
Posádka	96 (rok 1968)
Výzbroj	4× 533mm torpédomet (vpředu) 2× 533mm torpédomet (vzadu) 3× šachta pro balistické rakety

K-129 byla sovětská ponorka třídy Projekt 629 (kód NATO „Golf“). Byla to ponorka s diesel-elektrickým pohonem vyzbrojená balistickými raketami, která se potopila roku 1968. Část ponorky se podařilo v rámci amerického tajného projektu Azorian (v tisku nazývaný „Jennifer“) vyzdvihnout v roce 1974 utajeně na hladinu.

Historie

K-129 byla postavena v loděnici v Komsomolsku na Amuru a uvedena do provozu v prosinci 1959. Roku 1967 byla ve Vladivostoku modernizována na třídu Projekt 629A (v kódu NATO „Golf II“).

V únoru 1968 ponorka vyplula ze základny na Kamčatce na svou třetí bojovou hlídku v rámci jaderného odstrašování v Pacifiku. V březnu 1968 ztratilo sovětské námořnictvo s ponorkou K-129 radiový kontakt a zahájilo vyhledávací operaci, při níž se ale nepodařilo zjistit polohu vraku. Při katastrofě K-129 zahynula posádka 96 osob.

Američané za pomoci systému pro sledování ponorek (SOSUS – Sound Surveillance System, tajný pasivní sonarový systém pro sledování sovětských ponorek) zaregistrovali výbuch a nakonec poměrně přesně lokalizovali polohu vraku v hloubce 4,9 km (16 000 stop) pod hladinou. Zpravodajská agentura CIA zahájila v roce 1970 tajnou záchrannou operaci, známou jako Project Azorian. Aby nedošlo k ohrožení tajemství, byl požádán výstřední podnikatel Howard Hughes aby nechal postavit loď pro těžbu manganových konkrecí ze dna oceánu. Náklady se údajně pohybovaly kolem 350 milionů dolarů. Byla postavena speciální loď USNS Glomar Explorer (T-AG-193), jejíž skutečným cílem bylo vyzvednutí trosek ponorky K-129 s jadernými hlavicemi a operačními manuály, kódovými knihami a kódovacími stroji. Vrak se Američanům dařilo před Sověty utajit. Velkou část vraku se v roce 1974 podařilo vyzdvihnout až téměř k hladině, ale mechanická porucha v drapáku způsobila, že se přitom údajně rozlomil a dvě třetiny již zvednuté části K-129 klesly zpět na dno. Proto CIA získala jen část ponorky, která obsahovala dvě jaderné hlavice.

Americký novinář Jack Anderson zveřejnil některé části operace v televizi v březnu 1975.

Příčiny katastrofy

Skutečný důvod katastrofy není znám. Jednu z možností představuje špatná ventilace. Během nabíjení olověných akumulátorů vzniká vodík, který musí být odvětrán, aby nedošlo ke vznícení a výbuchu. Také je možné, že vybuchla jedna ze tří na palubě umístěných jaderných raket, podobně jako se to stalo roku 1986 u ponorky K-219.

Sovětský svaz po incidentu prohlásil, že K-129 byla potopena americkou ponorkou. V souvislosti s tím se objevilo tvrzení, že americká ponorka USS Scorpion (SSN-589) měla být o dva měsíce později potopena ze msty. Mezi konspirační teorie patří údajná kolize K-129 s americkou ponorkou USS Swordfish (SSN-579). Teorie vznikla poté, co se tato ponorka v inkriminovaném období objevila na americké základně s poškozenou věží. Věž americké ponorky by však musela být po srážce s K-129 vedoucí k jejímu potopení poškozena mnohem více.

V dokumentárním filmu Tod in der Tiefe z roku 2004 (autor Ives Martyn) odborníci říkají, že K-129 mohla být tzv. rogue (zatoulaná) ponorka, které se snažila odpálit jednu nebo dvě jaderné rakety na Havaj. Pokus o neoprávněné odpálení bez řádného zadání bezpečnostního kódu vedl k poškození ponorky. Ve filmu vyjádřený znalecký posudek je v rozporu se zprávou CIA. Ponorka se podle CIA potopila 1 560 mil severozápadně od Havaje, zatímco rakety SS-5-N (R-21) mají dolet pouze cca 700 mil. Havaj by z této vzdálenosti nemohly zasáhnout.

Další úvahy jsou založeny na strukturálním poškození trupu K-129, který se zlomil buď již v okamžiku nějakého nárazu nebo při dopadu na mořské dno. Pouze tímto způsobem lze vysvětlit skutečnost, že americká záchranná loď Hughes Glomar Explorer (postavená teprve po vyfotografování vraku) měla prostor pro umístění max. 60 metrů dlouhého objektu do interiéru, ačkoliv ponorka K-129 byla téměř 100 metrů dlouhá.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku K-129 na německé Wikipedii.

Literatura

• POLMAR, Norman; WHITE, Michael. Project Azorian : the CIA and the raising of the K-129. [s.l.]: Naval Institute Press, 2012. 264 s. Dostupné online. ISBN 9781591146681. (anglicky)