Kaja Kallasová

Kaja Kallasová
19. premiérka Estonska
Úřadující
Ve funkci od: 26. ledna 2021
Prezident	Kersti Kaljulaidová Alar Karis
Předchůdce	Jüri Ratas
Poslankyně Evropského parlamentu
Ve funkci: 1. července 2014 – 5. září 2018
Volební obvod	Estonsko
5. předsedkyně Estonské reformní strany
Úřadující
Ve funkci od: 14. dubna 2018
Předchůdce	Hanno Pevkur
Členka Riigikoga
Úřadující
Ve funkci od: 3. března 2019
Ve funkci: 6. března 2011 – 1. července 2014
Volební obvod	Harju a Raplamaa
Stranická příslušnost
Členství	Estonská reformní strana (od 2011)
Narození	18. června 1977 (46 let) Tallinn
Choť	Roomet Leiger (2003–2006) Taavi Veskimägi (2011–2014) Arvo Hallik (od 2018)
Rodiče	Siim Kallas a Kristi Kallas
Alma mater	Tallinn Lilleküla Gymnasium (1984–1992) Tallinn English College (1992–1995) Tartuská univerzita (1995–1999) Estonian Business School (2007–2010) Lawrence University
Profese	politička, advokátka a business undergraduate
Náboženství	agnosticismus
Ocenění	velkokříž Řádu rumunské hvězdy (2021) Řád knížete Jaroslava Moudrého II. třídy (2023)
Webová stránka	kajakallas.ee
Commons	Kaja Kallas
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kaja Kallasová, nepřechýleně Kallas (* 18. června 1977, Tallinn, Estonská SSR, Sovětský svaz) je estonská politička, od ledna 2021 premiérka země jako první žena v tomto úřadu; od dubna 2018 působí ve funkci předsedkyně Estonské reformní strany, v letech 2019–2021 a 2011–2014 byla poslankyní estonského parlamentu (Riigikogu). V letech 2014 až 2018 byla poslankyní Evropského parlamentu za Alianci liberálů a demokratů pro Evropu (ALDE). Před svým zvolením do parlamentu působila jako advokátka se specializací na evropské právo hospodářské soutěže.

Dětství a mládí

Kallasová se narodila 18. června 1977 v Tallinnu.^[1] Jejím otcem je Siim Kallas, který v roce 1994 Estonskou reformní stranu založil. V 90. letech byl ministrem zahraničí Estonska, mezi lety 2002 a 2003 rovněž premiérem.^[2] V období 2010 až 2014 byl členem Evropské komise.^[3]

Během druhé světové války, poté co Sovětský svaz v roce 1940 napadl a okupoval Estonsko, byla její matka Kristi jako šestiměsíční nemluvně deportována stalinským režimem s matkou a babičkou v dobytčím vagonu na Sibiř, kde žila až do svých deseti let. Pradědečkem Kallasové byl Eduard Alver (1886–1939), jeden z politiků, kteří stáli v čele vzniku nezávislé Estonské republiky v roce 1918, a také první šéf estonské policie v letech 1918 až 1919.^[4] Kromě estonského původu má Kallasová z otcovy strany také vzdálené lotyšské a baltsko-německé předky.^[5]

V roce 1999 absolvovala bakalářské studium práv na Tartuské univerzitě.^[6] Během studia evropského práva krátce žila ve Francii a ve Finsku.^[7] Od roku 2007 navštěvovala Estonskou obchodní školu, kde v roce 2010 získala titul Executive Master of Business Administration (EMBA) v oboru ekonomie.^[8]

Profesní kariéra

V roce 1999 se stala členkou Estonské advokátní komory a v roce 2002 advokátkou. Stala se partnerkou v advokátní kanceláři Luiga Mody Hääl Borenius a Tark & Co a pracovala jako kouč na estonské obchodní škole. Je rovněž členkou Evropské antimonopolní aliance. V roce 2011 jí byl udělen status neaktivní členky Estonské advokátní komory.^[9]

Politická kariéra

Poslankyně estonského parlamentu (2011–2014)

V politice se začala angažovat roku 2010, kdy vstoupila do Estonské reformní strany. V letech 2011 až 2014 byla poslankyní estonského parlamentu a předsedala výboru pro hospodářské záležitosti.^[9]

Poslankyně Evropského parlamentu (2014–2018)

Mezi lety 2014 a 2018 byla Kallasová poslankyní Evropského parlamentu ve frakci ALDE. Během svého působení v Parlamentu se zabývala strategií jednotného digitálního trhu, energetickou a spotřebitelskou politikou a vztahy s Ukrajinou. Působila ve výboru pro průmysl, výzkum a energetiku a ve výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitele. Byla místopředsedkyní výboru pro parlamentní spolupráci EU a Ukrajiny a také zástupkyní v parlamentním shromáždění Euronest a členkou výboru pro vztahy se Spojenými státy.^[1] Kromě práce ve výborech byla také místopředsedkyní pracovní skupiny pro mládež^[10] a členkou pracovní skupiny Evropského parlamentu (EP) pro digitální agendu.^[11] Obhajovala zejména práva malých a středních podniků a tvrdila, že hranice v digitálním světě brání vzniku inovativních společností. Je zastánkyní inovací a často zdůrazňuje, že regulace nemohou a nesmí bránit technologické revoluci.^[1] Během svého působení v Parlamentu byla také nominována na Evropskou mladou vůdčí osobnost (EYL40).^[12] Na konci funkčního období ji časopis Politico označil za jednu ze 40 nejvlivnějších europoslankyň a jednu z nejvlivnějších žen v Bruselu, kterou oceňovali pro porozumění technologickým otázkám.^[13][14]

V listopadu 2018 vydala své paměti MEP: 4 aastat Euroopa Parlamendis (Poslankyně Evropského parlamentu: čtyři roky v Evropském parlamentu), v nichž popisuje svůj život a práci v Bruselu v letech 2014–2018.^[15]

Návrat do národní politiky (2017–2020)

Dne 13. prosince 2017 oznámil předseda Reformní strany Hanno Pevkur, že již nebude kandidovat na post předsedy, a navrhl, aby místo něj kandidovala Kallasová, která kandidaturu přijala.^[16] Ve volbách do vedení strany, které se konaly 14. dubna 2018 zvítězila, a stala se tak první ženou v Estonsku v čele velké politické strany.^[17]

V estonských parlamentních volbách konaných 3. března 2019 získala Reformní strana vedená Kallasovou 29 % hlasů. Vládnoucí Estonská strana středu sice získala jen 23 %^[18], ale podařilo se jí sestavit druhý kabinet Jüriho Ratase s konzervativní stranou Isamaa a krajně pravicovou EKRE, takže Reformní strana zůstala v opozici.^[19] 14. listopadu 2020 byla Kallasová na sjezdu Reformní strany znovu zvolena její předsedkyní.^[20]

Předsedkyně vlády (2021–současnost)

Dne 25. ledna 2021 rezignoval Jüri Ratas kvůli korupčnímu skandálu na funkci premiéra a Kallasová se stala po sestavení koaliční vlády se Stranou středu první premiérkou v historii Estonska.^[21]

V druhé polovině roku 2021 narušila estonskou ekonomiku celosvětová energetická krize, podniky byly nuceny dočasně ukončit činnost a veřejnost žádala vládní pomoc na zaplacení vysokých cen elektřiny a tepla. Kallasová nejprve vládní pomoc odmítala s tím, že vláda by měla hledat dlouhodobá řešení, a ne rozdávat státní dávky, a neměla by zasahovat do volného trhu.^[22] V lednu 2022 nakonec oznámila plán na snížení nákladů na energie ve výši 245 milionů eur retrospektivně na období od září 2021 do března 2022.^[23] Energetická krize málem způsobila pád koaliční vlády a negativně ovlivnila popularitu premiérky.^[24]

Během rusko-ukrajinské krize v letech 2021–2022 Kallasová prohlásila, že plynovod Nord Stream 2 je „geopolitický, nikoliv ekonomický projekt“, a vyzvala k jeho ukončení. Rovněž uvedla, že závislost Evropy na ruském zemním plynu představuje významný politický problém. Poté, co Rusko uznalo Doněckou a Luhanskou lidovou republiku, požadovala Kallasová, aby Evropská unie zavedla vůči Rusku sankce.^[25] Na domácí scéně byla za své kritické postoje vůči Rusku velmi oceňována, její popularita prudce vzrostla a stala se nejoblíbenější estonskou političkou.^[26]

Po ruské invazi na Ukrajinu označila ruského prezidenta Putina za válečného zločince a její vláda rychle poskytla napadené Ukrajině rozmanitou pomoc, včetně dodávek zbraní, jako jsou protitankové střely Javelin americké výroby^[27] nebo houfnice.^[6] V Estonsku i na mezinárodní scéně na sebe upoutala pozornost jako vůdčí osobnost v úsilí o podporu Ukrajiny, když v poměru k HDP na obyvatele dodala Ukrajině nejvíce vojenského vybavení ze všech zemí na světě.^[28] Časopis New Statesman ji označil za „novou železnou lady Evropy“.^[29] Také důrazně podpořila přijetí Ukrajiny do Evropské unie s tím, že je to morální povinnost.^[30]

Dne 18. července 2022 složil přísahu druhý kabinet Kallasové, který tvořila trojkoalice Reformní strany, Sociálnědemokratické strany a Isamaa. Její předchozí vláda ztratila parlamentní většinu poté, co koalici opustila Strana středu.^[31]

V září 2022 přijalo Estonsko spolu s Litvou, Lotyšskem a Polskem regionální opatření k omezení vstupu osob z Ruska do evropské bezvízové zóny. Podle Kallasové představuje rostoucí příliv ruských občanů vážnou bezpečnostní hrozbu nejen pro čtyři státy sousedící s Ruskem, ale pro celý společný schengenský prostor. V této souvislosti uvedla: „Cestování do Evropské unie je výsadou, nikoliv lidským právem. Je nepřijatelné, aby občané agresorského státu mohli volně cestovat po EU, zatímco ve stejné době jsou lidé na Ukrajině mučeni a vražděni.“^[32]

V únoru 2024 Rusko na Kallasovou a další pobaltské činitele vydalo zatykač. Důvodem mají být jejich „nepřátelské kroky vůči historické paměti“ i Rusku jako takovému. Kallasová však hodlá i nadále podporovat Ukrajinu.^[33]

Osobní život

V letech 2003 až 2006 byla Kallasová provdána za Roometa Leigera. Poté žila s bývalým estonským politikem a podnikatelem Taavim Veskimägim, který působil jako ministr financí. Mají spolu syna, ale v roce 2014 se rozešli. V roce 2018 se znovu provdala za bankéře a investora Arvo Hallika, který má z předchozího vztahu dvě děti.^[34]

Kromě rodné estonštiny hovoří plynně anglicky, rusky a francouzsky.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kaja Kallas na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Kaja Kallasová na Wikimedia Commons
• Kaja Kallasová na Facebooku
• Kaja Kallasová na X (dříve Twitteru)
• Kaja Kallasová na Instagramu
• KUNDRA, Ondřej. Víme, jak čelit Putinovi. Fotografie Matěj Stránský; téma. Respekt. Tallinn: Economia, 3. říjen 2022, roč. XXXIII, čís. 40, s. 14–19. [cit. 2022-10-10]. Zpoplatněný obsah. Dostupné online. ISSN 0862-6545. [Rozhovor na válečné téma]