Kajetan Mérey

Kajetan Mérey de Kapos Mére
Kajetan Mérey jako rakousko-uherský velvyslanec v Itálii (1911)
Rakousko-uherský velvyslanec v Itálii
Ve funkci: 4. března 1910 – 23. května 1915
Předchůdce	Heinrich hrabě Lützow
Nástupce	přerušení diplomatických styků
První sekční šéf na rakousko-uherském ministerstvu zahraničí
Ve funkci: 1904 – 1907
Předchůdce	Heinrich hrabě Lützow
Nástupce	Guido von Call
Druhý sekční šéf na rakousko-uherském ministerstvu zahraničí
Ve funkci: 29. listopadu 1901 – 11. března 1904
Předchůdce	Heinrich hrabě Lützow
Nástupce	Ladislaus Müller
Narození	16. ledna 1861 Vídeň
Úmrtí	2. února 1931 (ve věku 70 let) Vídeň
Alma mater	Tereziánská vojenská akademie
Profese	diplomat
Commons	Kajetan Mérey von Kapos-Mére
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kajetan Mérey de Kapos Mére (německy Cajetan Mérey von Kapos-Mére) (16. ledna 1861, Vídeň – 2. února 1931, Vídeň) byl rakousko-uherský diplomat. Jako absolvent práv působil od roku 1884 ve službách rakousko-uherského ministerstva zahraničí. Vystřídal nižší diplomatické posty v Srbsku, Rumunsku, Francii nebo Turecku. Vynikl jako rakousko-uherský delegát na dvou mezinárodních konferencích v Haagu (1899, 1907), mezitím byl prvním sekčním šéfem na ministerstvu zahraničí (1904–1907). V letech 1910–1915 zastával funkci rakousko-uherského velvyslance v Itálii.^[1][2] V závěru první světové války byl účastníkem mírových jednání v Brest-Litevsku (1917). Po roce 1918 žil v soukromí.

Pocházel ze staré uherské šlechtické rodiny připomínané od 13. století,^[3] byl synem státního úředníka Alexandra Méreye (1834–1927). Kajetan vyrůstal ve Vídni, kde absolvoval gymnázium, poté studoval na Tereziánské akademii a nakonec získal doktorát práv na Vídeňské univerzitě. Po studiích absolvoval krátkou službu v c. k. armádě a v hodnosti poručíka (1883) byl převeden do stavu záloh.^[4] V roce 1884 vstoupil do služeb ministerstva zahraničí, kde působil řadu let s několika přestávkami. V letech 1885–1886 zastával nižší posty v Bělehradě a Bukurešti. Jako dvorní koncipista působil v letech 1886–1889 na ministerstvu zahraničí, kde pracoval v obchodní sekci, jako rodilý Maďar také zprostředkovával styky mezi ministerstvem a zástupci uherského zemského sněmu.^[5] V letech 1891–1893 působil v Paříži, kde získal titul legačního sekretáře, na stejné pozici pak krátce v letech 1894–1895 pobýval v Istanbulu.^[6] V lednu 1895 byl znovu povolán do Vídně na ministerstvo zahraničí, kde byl jmenován sekčním radou, později se stal dvorním radou a ředitelem kabinetní kanceláře ministra zahraničí.^[7] V roce 1899 se zúčastnil mírové konference v Haagu, o dva roky později byl na ministerstvu zahraničí jmenován II. sekčním šéfem s titulem vyslance.^[8][9]

V letech 1904–1907 zastával na ministerstvu zahraničí funkci prvního sekčního šéfa.^[10][11] V roce 1907 byl delegátem na druhé konferenci v Haagu, pro tuto příležitost získal titul mimořádného a zplnomocněného velvyslance, aby byl postaven na stejnou úroveň s dalšími zástupci zahraničních mocností. Svými současníky byl hodnocen jako schopný a obratný diplomat, i když svůj názor v otázce mezinárodního odzbrojeí podřídil postojům spojeneckého Německa. Po návratu z Haagu nastoupil roční dovolenou, která mu byla následně prodlužována, protože pro něj nebyl flek. Do aktivní služby se vrátil v březnu 1910, kdy byl jmenován rakousko-uherským velvyslancem v Itálii.^[12][13] Během svého působení v Římě spojil osobní kvality bystrého úsudku, inteligence a pracovitosti s bohatou sítí kontaktů z dřívějších dob a díky tomu patřil k nejlépe informovaným osobnostem rakousko-uherské diplomatického sboru. Větší vliv měl pod dlouholetou ochranou svého patrona Aloise Lexy, po nástupu nového ministra zahraničí Berchtolda v roce 1912 byla jeho pozice již slabší. Po sarajevském atentátu se nervově zhroutil a od léta 1914 jej v Římě zastupoval Karl Macchio. Mérey setrval formálně ve funkci velvyslance v Římě do května 1915, kdy Itálie vyhlásila válku Rakousku-Uhersku. Již v roce 1914 se však vrátil do Vídně, kde byl pověřen vedením 4. oddělení na ministerstvu zahraničí.^[14] Jako zástupce ministerstva zahraničí byl delegátem na mírových jednáních v Brest-Litevsku (1917). Po rozpadu monarchie žil v soukromí.

Jako sekční šéf na ministerstvu zahraničí obdržel v roce 1904 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.^[15] Během svého působení v diplomatických službách získal řadu vyznamenání v Rakousku-Uhersku a v zahraničí. Za účast na jednáních o Brestlitevském míru obdržel Válečný kříž Za občanské zásluhy I. třídy (1917). Jako jediný k tomuto řádu obdržel briliantovou dekoraci. Mimo jiné byl také držitelem nizozemské Čestné medaile pro účastníky haagské mírové konference.^[16][17]

• komtur Řádu Františka Josefa (1898)
• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• rytířský kříž Leopoldova řádu (1899)
• Řád železné koruny I. třídy (1906)
• velkokříž Leopoldova řádu (1907)

• Řád svaté Anny I. třídy (Rusko)
• Řád sv. Stanislava II. třídy (Rusko)
• Řád červené orlice I. třídy (Německo)
• Řád pruské koruny I. třídy (Německo)
• velkokříž Řádu sv. Mořice a Lazara (Itálie)
• velkodůstojník Řádu italské koruny (Itálie)
• velkokříž Řádu Karla III. (Španělsko)
• velkodůstojník Královského Viktoriina řádu (Spojené království)
• rytíř Řádu čestné legie (Francie)
• velkokříž Řádu sv. Michaela (Bavorsko)
• velkokříž Řádu Albrechtova (Sasko)
• velkokříž Řádu polární hvězdy (Švédsko)
• Řád dvojitého draka I. třídy (Čína)
• velkodůstojník Řádu siamské koruny (Siam)
• Řád Medžidie II. třídy (Osmanská říše)
• Řád Osmanie I. třídy (Osmanská říše)
• Řád lva a slunce I. třídy (Persie)
• Řád posvátného pokladu II. třídy (Japonsko)
• velkokříž Řádu etiopské hvězdy (Habeš)
• komandér Řádu rumunské koruny (Rumunsko)
• velkokříž Královského řádu za občanské zásluhy (Bulharsko)
• Řád Takova II. třídy (Srbsko)
• rytířský kříž Řádu Spasitele (Řecko)
• Vévodský sasko-ernestinský domácí řád (Sasko-Kobursko)
• Řád bílého sokola (Sasko-Výmarsko)
• Řád Gryfa (Meklenbursko-Zvěřínsko)

• CLARK, Christopher: Náměsíčníci. Jak Evropa v roce 1914 dospěla k válce (The Sleepwalkers. How Europe Went to War in 1914); Londýn, 2012 (Praha, 2014; český překlad Zdeněk Hron) 669 s. ISBN 978-80-906242-7-6
• KRÁLOVÁ, Hana: Ve službě monarchii. Rakouská a rakousko-uherská zahraniční služba v 19. století; Praha, 2012; 131 s. ISBN 978-80-86781-18-1
• SKŘIVAN, Aleš: Císařská politika. Rakousko-Uhersko a Německo v evropské politice 1906–1914; Praha, 2022; 509 s. ISBN 978-80-278-0059-9
• ŽUPANIČ, Jan a kolektiv: Na rozcestí. Rakousko-uherská zahraniční služba v posledních letech existence monarchie; Praha, 2010; 216 s. ISBN 978-80-86781-13-6

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Kajetan Mérey na Wikimedia Commons
• Kajetan Mérey in: Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950 dostupné online
• Kajetan Mérey na webu Austro-Hungarian Army dostupné online Archivováno 22. 1. 2021 na Wayback Machine.
• Profesní biografie Kajetana Méreye na webu Rakouského státního archivu dostupné online