Kakadu žlutolící

Kakadu žlutolící
Kakadu žlutolící
Stupeň ohrožení podle IUCN
kriticky ohrožený druh[1]
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia)
Kmen	strunatci (Chordata)
Podkmen	obratlovci (Vertebrata)
Třída	ptáci (Aves)
Řád	papoušci (Psittaciformes)
Čeleď	kakaduovití (Cacatuidae)
Rod	kakadu (Cacatua)
Binomické jméno
Cacatua sulphurea (Gmelin, 1788)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kakadu žlutolící (Cacatua sulphurea) je středně velký bílý kakadu, který obývá ostrovní část jihovýchodní Asie (Timor, Sulawesi, Malé Sundy a další menší ostrůvky). Ve své domovině patří mezi kriticky ohrožené druhy ptáků a je zařazen do seznamu kriticky ohrožených druhů CITES. Hlavním důvodem ohrožení je hlavně odchyt ptáků z divoké přírody pro místní i mezinárodní trh s domácími mazlíčky a zánik přirozených stanovišť.

Již v průběhu 18. století byl kakadu žlutolící importován do Evropy pro domácí chovy, což umožnilo raným evropským přírodovědcům druh blíže prozkoumat. V roce 1739 nejprve druh popsal i ilustroval anglický přírodovědec Eleazar Albin ve své knize A Natural History of Birds na základě exempláře vystaveném v místním hostinci The Tiger v londýnské čtvrti Tower Hill.^[2] Francouzský zoolog Mathurin Jacques Brisson měl možnost se s kakaduem setkat v Paříži a v roce 1760 jej zahrnul do svého díla Onithologie.^[3] V roce 1764 anglický přírodovědec George Edwards o druhu psal jako o „menším bílém kakaduu s bílou chocholkou“ ve své knize Gleanings of natural history.^[4] Francouz Georges Louis Leclerc de Buffon v roce 1779 kakadua žlutolícího zahrnul do Histoire Naturelle des Oiseaux.^[5][6]

K formálnímu popisu nicméně došlo až v roce 1788, kdy německý přírodovědec Johann Friedrich Gmelin popsal kakadua žlutolícího v rozšířeném vydání Linného veledíla Systema Naturae. Gmelin druh zařadil po bok dalších papoušků do rodu Psittacus a pojmenoval jej jako Psittacus sulphureus.^[7] Typovou lokalitou druhu je indonéský ostrov Sulawesi.^[8]

Moderní taxonomie druh zařazuje do rodu Cacatua, který vytyčil Louis Pierre Vieillot v roce 1817.^[9][10] Rozeznává se 5 poddruhů s následujícím rozšířením:^[10]

• C. s. sulphurea (Gmelin, JF, 1788) – Sulawesi a okolní menší ostrůvky (Muna, Butung a ostrovy Tukangbesi);
• C. s. abbotti (Oberholser, 1917) – souostroví Masalembu (mezi Borneem a Bali);
• C. s. djampeana Hartert, EJO, 1897 – od Tanahjampea na Kalaotoa a Madu (nedaleko Sulawesi);
• C. s. occidentalis Hartert, EJO, 1898 – Nusa Penida, od Lomboku na Alor (Malé Sundy);
• C. s. parvula (Bonaparte, 1850) – Timor.

Poddruhy djampeana a occidentalis jsou rozeznávány teprve od roku 2022 na základě studie z roku 2014. Tato studie rozeznala i poddruh paulandrewi endemický souostroví Tukangbesi, který však nebyl uznán Mezinárodní ornitologickou komisí (IOC).^[10][11] Poddruh citrinocristata byl původně považován za poddruh kakadua žlutolícího, avšak v roce 2023 došlo k jeho povýšení na samostatný druh kakadu sumbský^[12] (Cacatua citrinocristata).^[13]

Areál rozšíření zahrnuje Timor, Sulawesi, Malé Sundy a další menší ostrůvky mezi Borneem, Austrálií a Novou Guineou.^[14] Menší, introdukovaná populace se nachází i v Hongkongu.^[15] Tato populace údajně pochází z ptáků, které v prosinci roku 1941 nechal vypustit hongkongský guvernér Sir Mark Aitchison Young z vládního domu bezprostředně před počátkem japonské okupace Hongkongu. Tato populace zahrnuje asi 200 jedinců, což představuje kolem 10 % z celkové populace.^[16][17]

Celková populace kakadua žlutolícího se odhaduje na pouhé 2000 dospělých jedinců.^[14]

Tento středně velký kakadu s krátkým ocasem a zakulacenými křídly dosahuje délky těla kolem 33 cm. Dominantu hlavy tvoří dlouhá, tenká, dopředu zakřivená, vztyčitelná žlutá chocholka. Většina ostatního opeření je bílá. Příuší, peří na spodní straně křídel, spodině a na spodních ocasních krovkách je nažloutlé. Zobák je tmavý, neopeřený oční kroužek modrobílý, duhovka je tmavě hnědá a nohy šedé. Samice má o něco kratší zobák než samec a její duhovka je o něco červenější.^[18]

Habitat druhu utváří lesy, lesní okraje i polosuché oblasti do nadmořské výšky 800 m, výjimečně až ke 1200 m n. m. Obývá i člověkem obdělávanou krajinu jako jsou zemědělská pole a kokosové plantáže. Typicky se vyskytuje v páru nebo v menších hejnech, občas smíšených s elektusy (Eclectus sp.). Zdržuje se hlavně v korunách stromů a v případě, že je tichý, je poměrně náročné jej spatřit. Většinou se však hlasitě projevuje drsným ječícím kek-kek-kek-kek. Podobně jako ostatní kakaduové, i kakadu žlutolící s oblibou podniká dešťové koupele.^[18][19] Na ostrově Komodo patří k přirozeným predátorům nedospělí jedinci varana komodského (Varanus komodoensis), kteří plení kakaduům jejich hnízda.^[14]

Potravu sbírá hlavně ve stromovém baldachýnu, avšak v případě bohatého potravního zdroje, jako je obilné pole, se bez problémů snese za krmením i na zem. V závislosti na lokaci požírá různé druhy ovoce, pupenů, mladých listů, ořechů, bobulí, květů a semen. Z ovoce lze zmínit místní drmky Vitex cofassus nebo Vitex galabra, Gmelina asiatica či Instia bijuga. Z introdukovaných plodin požírá např. banány, manga, fíky, opuncie, tamarindy či kvajávy.^[15]

Na ostrově Buton byli odchyceni jedinci připraveni k páření v září a říjnu, na ostrově Komodo v březnu a dubnu. Hnízdní v přirozených dutinách vzrostlých stromů. Preferuje hlavně dutiny ve tykvotvarém stromu Tetrameles nudiflora a částečně i v zederachovitých stromech z rodu Chisocheton. Samice klade až 1–3 vejce, inkubují oba partneři po dobu kolem 24 dní. Ptáčata vylétávají z hnízda ve věku kolem 10 týdnů.^[15] V divoké přírodě se dožívá 30–40 let, v zajetí i 70 let.^[20]

Jedná se o kriticky ohrožený druh, který v minulosti zaznamenal dramatický úbytek početnosti, který pokračuje dodnes. Na vině je hlavně intenzivní odchyt kakaduů pro místní i mezinárodní chovy. Na úbytku populace se podepsala i destrukce životního prostředí, zejména odlesňování a využívání pesticidů. V minulosti byl druh považován za škůdce a byl loven místními farmáři a někdy byl loven i pro sportovní účely. K lovu patrně dochází v odlehlejších oblastech dodnes i přesto, že je místními úřady zakázán.^[14]

Jedná se relativně hojně chovaný druh, který domácí chovatele láká hlavně svým relativně nenáročným chovem. Podobně jako ostatní kakaduové, i u kakadua žlutolícího je důležitý pravidelný přísun čerstvých větví na okus, protože kakaduům neustále roste zobák, který si potřebují obrušovat. Kakadu žlutolící nicméně dovede být poměrně hlučný.^[21]

• FORSHAW, Joseph. Vanished and Vanishing Parrots: Profiling Extinct and Endangered Species. Svazek 2. Ithaca and London: CSIRO Publishing, 2017. ISBN 9780643106499. (anglicky) 
• JUNIPER, Tony. A Guide to Parrots of the World. London: Christopher Helm Publishers, 2010. ISBN 9780713669336. (anglicky) 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu kakadu žlutolící na Wikimedia Commons