Kamčatka
| Kamčatka | |
|---|---|
 | |
| Stát |  Rusko |
| Souřadnice | 57° s. š., 160° v. d. |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
.svg)
Kamčatka (rusky полуостров Камчатка) je 1 250 km dlouhý poloostrov na ruském Dálném východě o rozloze 270 000 km². Na západě poloostrova se nachází Ochotské moře, na východě Tichý oceán. Podél poloostrova se táhne Kurilsko-kamčatský příkop s hloubkou přes 10 500 m.
Historie
.jpg)
V době, kdy na Kamčatku dorazili první Evropané, byl již poloostrov po 1000 let osídlen kmeny Itelmenů a Korjaků, kterým příchod Rusů přinesl především utrpení a smrt v důsledku zotročování a nemocí. Itelmenové, dříve známí jako Kamčadalové, tradičně obývají jižní část poloostrova, zejména jeho západní pobřeží. Korjakové žijí spíše v severní části Kamčatky. Další etnické skupiny jako Kerekové a Aliutorové již pravděpodobně vymřely. V minulosti žili v jižní části Kamčatky také Ainové, kteří se však po příchodu Rusů stáhli na Kurilské ostrovy. Původní obyvatelé jsou tradičně závislí především na rybolovu a lovu mořských savců, chovají saňové psy, část Korjaků se věnuje i pastevectví sobů. Důležitým zdrojem obživy je tradičně především lov tichomořských lososů (keta, nerka, gorbuša, čavyča) v období jejich tahu.
První Rusové pronikli na sever poloostrova v polovině 17. století. Roku 1650 dosáhl řeky Penžiny Michail Staduchin. Ovšem prvním, kdo pomyslnou hranici poloostrova (řeku Penžinu) překročil, byl Ivan Kamčatyj. V letech 1658–1661 přešel nejužší místo Kamčatky několikrát a dorazil až k veliké řece na východě, kterou Itelmeni nazývali Ujkoal. Dnes tato řeka, stejně jako celý poloostrov, nese jeho jméno.
Poloostrov byl postupně mapován a velmi přesně byl zobrazen již v roce 1697 Semjonem Remezovem. První objevitelské kroky jsou na Kamčatce spojeny se jménem kozáckého důstojníka Vladimira Atlasova. Ten měl dle carského příkazu vybírat od místních obyvatel daně. Někde se to dařilo domluvou, jinde musel použít sílu a zajímat domorodá rukojmí. Jeho úspěchy byly tak veliké, že byl po návratu do Jakutska v roce 1699 ihned povolán do Moskvy k caru Petru I. a tím také začala nová etapa objevování země.
Atlasov se na Kamčatku vrátil v roce 1707 s novými privilegii a příkazy k výběru nových daní. Hrabivý a nemilosrdný Atlasov se tak stal faktickým pánem Kamčatky. Jeho zacházení s domorodým obyvatelstvem i podřízenými kozáky bylo natolik kruté a bezohledné, že se kozáci vzbouřili a poslali stížnost do Moskvy. Atlasov se stihl ukrýt v Nižněkamčatské pevnosti při ústí řeky Kamčatky. Kozáci se však smluvili a roku 1711 jej zavraždili.
Roku 1721 došlo k velkému povstání Itelmenů, kteří pod vedením náčelníka Čugočeho svrhli ruskou nadvládu. Po necelém roce války však byli domorodci ruskými posilami poraženi. Zároveň na Kamčatku dorazil ruský výzkumník Stěpan Krašeninnikov a jeho německý kolega Georg Wilhelm Steller, kteří popsali kamčatskou přírodu i tradiční kulturu Korjaků a Itelmenů.
V roce 1737 zasáhly Kamčatku až 70 metrů vysoké mořské vlny, které způsobily záplavy, zničily pole a většinu osad. Tuto katastrofu podrobně popsal ve své knize Popis Kamčatky Stěpan Krašeninnikov.[1]
V roce 1740 položila expedice Vituse Beringa základ Petropavlovsku-Kamčatskému - správnímu centru moderní Kamčatky. V roce 1803 byla poprvé vytvořena samosprávná Kamčatská oblast, která poté ještě mnohokrát změnila jurisdikci. V roce 1854 se během krymské války britsko-francouzská vojska pokusila obsadit Kamčatku, ale ruská posádka útok odrazila.
Geografie
Většinu poloostrova tvoří vulkány (je jich na 160), středem se táhne rozlehlé údolí, kterým protéká řeka Kamčatka. Toto údolí je jediné na eurasijském superkontinentu, kde lze nalézt gejzíry. Nalézá se zde 29 činných sopek, z nichž nejvyšší je Ključevskaja, vysoká 4750 metrů. Takováto hustota vulkánů na tak relativně malé ploše je světovým unikátem, proto bylo 19 vulkánů zařazeno na Seznam světového dědictví UNESCO. Neaktivní sopka Kronocká aspiruje díky svému perfektnímu kónickému tvaru na titul nejkrásnějšího vulkánu světa.
Podnebí
Kamčatské podnebí je velmi rozmanité, je rozdílné na pobřeží a ve vnitrozemí, jiné je na jihu a jiné na severu. Kamčatka je obklopena mořem, to má za následek zimy bohaté na sníh a studené, vlhké léto. Na chladnějším podnebí se podepisuje i velké množství ledovců.
Kamčatské klima je převážně kontinentální, na severu subarktické. Pro pobřeží poloostrova je charakteristické přímořské klima. Díky geografické poloze u Tichého oceánu je počasí náchylné k častým a rychlým změnám.
Velké množství sněhu, které napadne v zimě, podporuje vznik ledovců, kterých tu je převážně v severní části poloostrova 414 a naopak – bílý povrch ledovců zase odráží sluneční záření, takže léta jsou chladnější, než by mohla být. Sever poloostrova má věčně zmrzlou zem (permafrost).
Značný vliv na počasí mají tlakové níže, které přicházejí od Japonska a ze Žlutého moře a zejména v únoru a březnu způsobují orkány a sněhové bouřky.
Nejteplejší měsíce jsou červenec a srpen. Nejvyšší naměřená teplota na Kamčatce je +37 °C (údolí řeky Kamčatky), minimální teploty na pobřeží jsou až -26 °C, v severním vnitrozemí pak mohou klesnout až k -60 °C.
Počet dní s teplotou nad 20 °C na pobřeží je 1 až 6, ve vnitrozemí 35 až 55. Souhrn ročních srážek je největší na jihovýchodním pobřeží a činí až 1200 mm. Na západním pobřeží jsou úhrnné srážky 300–500 mm, ve vnitrozemí v údolí řeky Kamčatky pak 400–500 mm.
Vítr v zimě na pobřeží může dosahovat až 40 m/s.
| měsíc | Denní teploty (°C) | Úhrn srážek (mm) |
|---|---|---|
| Leden | -6 | 102 |
| Únor | -8 | 90 |
| Březen | -5 | 180 |
| Duben | +1 | 100 |
| Květen | +6 | 80 |
| Červen | +9 | 60 |
| Červenec | +13 | 75 |
| Srpen | +14 | 85 |
| Září | +12 | 100 |
| Říjen | +6 | 100 |
| Listopad | 0 | 180 |
| Prosinec | -5 | 105 |
Fauna
Přírodní podmínky panující na Kamčatce vytvořily ideální životní podmínky pro mnoho druhů živočichů.
Suchozemská fauna
Kamčatská divočina je domovem medvědů hnědých, sněžných ovcí, rosomáků, sobolů a orla skalního. Žije zde také například vlk sibiřský a liška polární Poloostrov je hnízdištěm orla mořského, jednoho z největších druhů orlů na Zemi. Své místo si zde našlo i několik zástupců z čeledi lasicovitých, například vydra říční, či lasice východní.
Vodní fauna
Ve vodách omývajících břehy Kamčatky žije největší mořský savec, plejtvák obrovský. Ze sladkovodních živočichů je třeba zmínit největší výskyt lososovitých ryb na světě. V Kurilském jezeře se nalézá největší populace lososů v celé Eurasii.
Obyvatelstvo
Poloostrov Kamčatka je součást Kamčatské oblasti spolu s Komandorskými ostrovy a Karaginským ostrovem.
Obyvatelstvo o počtu 402 500 lidí je z drtivé většiny ruského původu, největší menšinou jsou Korjaci, kteří mají na severu poloostrova svojí vlastní enklávu, Korjacký autonomní okruh, kde žije zhruba 13 000 příslušníků tohoto etnika.
Raketová střelnice
V 50. letech 20. století zde byla zřízena raketová střelnice Kura (česky slepice), určená jako dopadová plocha mezikontinentálních balistických raket. Nachází se poblíž vesnice Ključi, přibližně 380 km severně od města Petropavlovsk-Kamčatskij na bažinatém neobydleném místě u řeky Kamčatky. Zeměpisné souřadnice jsou 56° 18' 56 severní šířky a 160° 46' 34 východní délky, přibližná rozloha je pouze 10 km². Nedaleko se nachází známá sopka Ključevskaja. Jeho primárním účelem je dopadová plocha pro hlavice balistických raket, kontrola parametrů při vstupu hlavic do atmosféry a měření přesnosti dopadu.
Polygon byl založen 29. dubna 1955 pod kódovým označením „Kama“ jako „Odloučená vědecko-zkušební stanice“ dělostřelecké NII № 4 v Bolševu v Moskevské oblasti. Do provozu byl spuštěn 1. července 1955 skupinou odloučeného radiolokačního praporu. Během krátké doby byl postaven vojenský tábor Ključi-20, síť pozemních komunikací, letiště a další technická zařízení. První balistická raketa (R-7) na polygon dopadla 22. srpna 1955. Za dobu jeho provozu byl polygon Kura cílem zkušebních testů více než 2 600 raket a více než 5 600 hlavic včetně nejnovějších BR Topol-M a Bulava. Cílem střelnice je ověřování trajektorie letu a přesnosti zásahu, nikoliv účinky těchto zbraní. Většina těchto raket měla bojovou hlavici nahrazenou užitečnou zátěží. I díky tomu vděčí Kamčatka za to, že její příroda byla z velké části zachována.
V současnosti zkušební polygon spadá pod Raketové vojsko Ruské federace a patří mezi nejstřeženější armádní objekty. Posádku tvoří více než 1000 důstojníků a okolo 100 vojáků základní služby.
Reference
- ↑ KONDRATOV, Alexandr Michajlovič. Mýty a fakta o potopě světa. 1. vyd. Praha: Lidové nakladatelství, 1986. 186 s. S. 120.
Související články
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Kamčatka na Wikimedia Commons 
Téma Kamčatka ve Wikicitátech
Slovníkové heslo Kamčatka ve Wikislovníku- (anglicky) Sopky na Kamčatce (UNESCO)
- (anglicky) Aktuální čas
- (rusky) Kamčatská komunita Archivováno 22. 4. 2016 na Wayback Machine.
- (rusky) Fotografie Kamčatky Archivováno 22. 4. 2016 na Wayback Machine.
Média použitá na této stránce
The resemblance between the sea ice and the coastline is most conspicuous around Kamchatskiy Poluostrov—a peninsula that extends eastward from the coast, curling toward the south like a knobby claw. Ice fills the bay inside this peninsula, and the land and ice combined span roughly 85 kilometres north to south. South of this peninsula floats a formation of sea ice. A lobe of especially thick ice in this formation mimics the inlet south-west of Kamchatskiy Poluostrov. Much of the ice in this lobe is likely composed of layers of relatively thin ice that have rafted, or stacked, into thick layers. Adjacent to this northward-projecting lobe, the sea ice retreats to the south, imitating the overall shape of the peninsula. Immediately east of the peninsula, sea ice floats close to the coastline. North of the peninsula, another formation of sea ice traces the shape of the coast, separated from shore by open water. The similarity between the eastern margin of the land and the western margin of the sea ice suggests that the ice formed along the shore and was later pushed away and slightly deformed by winds. Down-slope winds can be powerful along shorelines, and many of the volcanic peaks on the Kamchatka Peninsula, including Shiveluch and Klyuchevskaya, provide high points from which such winds can descend. Besides being steady and strong, down-slope winds are also cold, and the frigid wind over the ocean surface has helped form fresh sea ice in areas where older ice was blown out to sea. Newly forming ice is most obvious south-west of Kamchatskiy Poluostrov and east of Klyuchevskaya Volcano.
Autor: Ushakovm83, Licence: CC BY-SA 4.0
Южно-Камчатский, Елизовский район, Курильское озеро, кордон Травяной
Topography of Kamchatka Peninsula.
Russia's Kamchatka Peninsula, lying between the Sea of Okhotsk to the west and the Bering Sea and Pacific Ocean to the east, is one of the most active volcanic regions along the Pacific Ring of Fire. It covers an area about the size of Colorado but contains more than 100 volcanoes stretching across the 1000-kilometer-long (620-mile-long) land mass. A dozen or more of these have active vents, with the youngest located along the eastern half of the peninsula. This color-coded shaded relief image, generated with data from the Shuttle Radar Topography Mission (SRTM), shows Kamchatka's volcanic nature to dramatic effect.
Kliuchevskoi, one of the most active and renowned volcanoes in the world, dominates the main cluster of volcanoes called the Kliuchi group, visible as a circular feature in the center-right of the image. The two other main volcanic ranges lie along northeast-southwest lines, with the older, less active range occupying the center and western half of Kamchatka. The younger, more active belt begins at the southernmost point of the peninsula and continues upward along the Pacific coastline.
Two visualization methods were combined to produce this image: shading and color coding of topographic height. The shade image was derived by computing topographic slope in the north-south direction, so northern slopes appear bright and southern slopes appear dark. Color coding is directly related to topographic height, with green at the lower elevations, rising through yellow and brown to white at the highest elevations.
The Shuttle Radar Topography Mission flew aboard the Space Shuttle Endeavour, launched on February 11, 2000. The mission used the same radar instrument that comprised the Spaceborne Imaging Radar-C/X-Band Synthetic Aperture Radar that flew twice on the Space Shuttle Endeavour in 1994. The Shuttle Radar Topography Mission was designed to collect three-dimensional measurements of the Earth's surface. To collect the 3-D data, engineers added a 60-meter (200-foot)-long mast, installed additional C-band and X-band antennas, and improved tracking and navigation devices. The mission is a cooperative project between NASA, the National Imagery and Mapping Agency of the U.S. Department of Defense, and the German and Italian space agencies. It is managed by NASA's Jet Propulsion Laboratory, Pasadena, Calif., for NASA's Earth Science Enterprise, Washington, D.C.Autor: Marmelad, Licence: CC BY-SA 2.5
Autogenerated image to indicate Russian subjects as of 2008-03. Subject as indicated by filename.
Autor: Asya, Licence: CC BY-SA 3.0
Cобор Святой Живоначальной Троицы
This photo-like image captures clouds hugging the east coast of Russia’s Kamchatka Peninsula while skies inland remained clear. The clear skies revealed a landscape thawing out from winter’s chill. Neatly skirting the peninsula, the clouds over the Bering Sea and the southern part of the Sea of Okhotsk present a textured landscape of their own. Arcs of clouds push up against the coastline, fanning out along the shore. Rather than showing a uniform thickness, the clouds vary from opaque to almost transparent, with a few areas of clear skies revealing deep blue ocean water. On the peninsula, brown-green land surrounds what remains of the snow cover.
Autor: Игорь Шпиленок, Licence: CC BY-SA 3.0
вулкан Крашенинникова, за ним Кроноцкая сопка и Кроноцкое озеро. За Кроноцким озером дымится Кизимен, а еще дальше, на пределе видимости, Ключевская сопка и другие вулканы Ключевской группы.
Brown Bear in Spring
Autor: Giorgio Galeotti, Licence: CC BY 4.0
Koryaksky volcano seen from the Avachinsky's volcano - Kamchatka, Russian Federation