Kanovník

Kanovník, někdy též kapitulár (lat. canonicus), je duchovní (kněz), příslušející ke katedrální kapitule nebo ke kapitulnímu chrámu nebo také označení pro kněze vykonávajícího slavnostní liturgické funkce v určitém kostele. Kanovnická funkce úzce souvisí s kanonikátem. Naproti tomu pojmem řeholní kanovník se označují členové kněžských řádů s řeholí sv. Augustina.

Označení kanovník se začalo používat v době od 4. do 8. stol. jako označení kleriků žijících ve městech a vedoucích společný, čili kanonický život podle řehole podobné řeholi mnišské. Odtud vzešly kapitulní katedrály.

Čestné oslovení kanovníka je jeho milost kanovník.

• Do začátku 16. století jsou kapituly instituce pouze v rámci katolické církve

Po církevní reformaci v 16. století došlo k rozdělení kapitul na:

• poreformační nekatolické – protestantské (např. kanovníci kapitul v anglikánské nebo švédské luteránské církvi).
• kanovníci kapitul v římskokatolické církvi

• středověké kapituly do tridentského koncilu
• kapituly po Tridentském koncilu do druhého vatikánském koncilu
• kapituly po druhém vatikánském koncilu – současné kapituly

Tímto vývojem se také proměnil život a právní postavení kanovníků.

Za vlády císaře Karla Velikého byl nařízen všem klerikům společný život a jeho syn Ludvík Zbožný všem chrámům přikázal řeholi Almaria z Mohuče. Toto vedlo ke vzniku kolegiátních kapitul.

Společný život ovšem netrval dlouho, protože nejdříve biskupové a pak klerikové si oddělovali svůj podíl ze společného majetku nebo alespoň příjmy (např. obročí, lat. synonymum prebenda), které z něho zřetelně vyplývaly, a začali žít na svůj účet. Negativním jevem ve středověkých kapitulách bylo mnohoobročnictví.

Tridentský koncil odstranil mnohoobročnictví zavedením povinnosti rezidence a obecně určil, aby kanovníci byli vysvěceni, a to tak, aby alespoň polovina z nich byli kněžími, ostatní pak alespoň podjáhny. Kde je to možné, tak všichni, nebo alespoň polovina z nich, byli doktory nebo licenciáty teologie nebo kanonického práva. U kanovníka teologa, kanovníka penitenciáře a arcijáhna je vyšší teologické nebo právní vzdělání vyžadováno bezpodmínečně. Kanovníkům, kterým je svěřena duchovní správa (lat. cura animarum), musí být nejméně 25 let. U ostatních kanovníků se připouští věk minimálně 22 let. Kanovník penitenciář musí být minimálně 40letý. U všech se vyžaduje mravně bezúhonný život.

U kanovníků v Rakousku-Uhersku se vyžadují normy stanovené Tridentským koncilem, ovšem je zvláště stanoveno, aby všichni kanovníci byli kněžími, kteří již nějaký čas v duchovní správě působili nebo zastávali nějaký církevní úřad. Šlechtický stav byl vyžadován s jistými omezeními jen v olomoucké kapitule.

• složit vyznání víry do rukou biskupa a kapituly
• zachovávat rezidenci – tzv. rezidenční povinnost
• chodit do chóru (zúčastňovat se společných modliteb)
• sloužit a „obcovat“ konventní mši svatou
• přisluhovat biskupovi při pontifikálních funkcích
• podporovat biskupa při správě diecéze
• z příslušnosti ke kapitule vyplývala pro kanovníky povinnost zúčastňovat se kapitulních jednání

• při zasedání kapituly místo a hlas
• mít v chóru sedadlo (lat. stallum)
• právo na kanovnickou prebendu a na každodenní příjem (distributiones quotidianae). Tam, kde jsou různé prebendy, mívají dle starobylosti (ancienity) ius optionis ohledně prebend uprázdněných, takže bývá pak uprázdněn vždy poslední kanonikát.
• mohou být delegováni od Apoštolského stolce jako iudices in partibus
• mají různá čestná práva jako: právo precedence (ius praecedence – dříve příchozí má silnější právo), tituly, insignie atd.

Platy duchovních, pro něž se užíval termín kongrua, byly v Rakousko-Uhersku u metropolitních a katedrálních kapitul zákonem ze dne 7. ledna 1894^[1] (viz Zákon o zlepšení příjmů dignitářů a kanovníků při metropolitních, kathedralních a konkathedralních kapitolách katolické církve ritu latinského, řeckého a arménského) stanoveny tak, že v Čechách a na Moravě:

• první dignitář má 2000 zlatých
• jiní dignitáři 1800 zlatých
• ostatní kanovníci (nedignitáři) 1600 zlatých

Liší se v kapitulách jak katedrálních, tak i kolegiátních. Zde se přihlíželo k ustanovení partikulárního práva a ke statutám jednotlivých kapitul. Sídelních kanovníků měla v kapitula v Praze (nespecifikováno která) 12, v Olomouci 17, v Kroměříži 8, v Českých Budějovicích a Litoměřicích 7, v Hradci Králové 6 atd. Počet čestných kanovníků se řídil podle počtu sídelních kanovníků, ale byl rozličný. Čestní kanovníci měli v českých zemích jen titul a některé kanovnické insignie. Práva a povinnosti sídelních kanovníků neměli.

Dělo se buď:

• volbou kapituly
• zeměpanskou nominací
• per liberam collationem episcopi – svobodným udělením od biskupa
• na patronovu prezentací

V Rakousku-Uhersku až na nepatrné výjimky (např. kapituly u sv. Víta a na Vyšehradě v Praze, v Olomouci aj.) byla nominace „císařská obyčejná“. Papeži byla konkordátem vyhrazena jen první, respektive druhá důstojnost v katedrálních kapitulách.

Přijetím norem Kodexu kanonického práva z roku 1983 (viz kánony 503-510, Hlava 4: Kapituly kanovníku) se změnilo právní postavení kanovníků a jejich úkol je víceméně liturgický, avšak tradice jednotlivých kapitul je udržována institutem vlastního práva (lat. ius proprium).

Pokud se týče obročí kanovníků a péče o majetkové záležitosti kapitul, zákon č. 218/1949 Sb. v § 11 odst. 1^[2] stanovil: „Veškerý soukromý a veřejný patronát nad kostely, obročími a jinými církevními ústavy přechází na stát.“ Tím na sebe stát vzal právo zasahovat do církevních záležitostí a zároveň povinnost pečovat o církevní stavby a další majetek.

• (česky) Kodex kanonického práva, Zvon 1994, ISBN 80-7113-082-6
• (česky) Ottův slovník naučný, heslo Kanovníci
• (italsky) FAGIOLO card. Vincenzo: Prontuario del Codice di diritto canonico, Vatican 1996, str. 237

• Beneficium
• Kanonikát
• Probošt
• Kapitula
• Kapitulní dignita
• Mnohoobročnictví
• Obročí
• Personát
• Seznam kapitul v Česku
• Řeholní kanovník
• Chórová modlitba

• Obrázky, zvuky či videa k tématu kanovník na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo kanovník ve Wikislovníku