Karađorđe Petrović

Karađorđe Petrović
velký kníže Srbů
Đorđe Petrović - Karađorđe
Doba vlády	1804–1813
Narození	3.jul. / 14. listopadu 1768greg. Viševac
Úmrtí	14.jul. / 26. července 1817greg. (ve věku 48 let) Radovanjski Lug
Pohřben	Oplenac
Předchůdce	První srbské povstání (Osmanská říše)
Nástupce	Druhé srbské povstání (Miloš Obrenović I.)
Manželka	Jelena Jovanović
Potomci	Alexandr Karađorđević
Dynastie	Karađorđevićové
Otec	Q20437379
Matka	Q20434965
Podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karađorđe Petrović (srbsky Карађорђе Петровић, Karađorđe Petrović, 3. listopadu 1762 Viševac – 24. července 1817 Radovanjski Lug) byl zakladatel srbské dynastie Karađorđevićů a vůdce prvního srbského povstání (1804–1813). Někdy bývá uváděn jako kníže. Původně se jmenoval jen Đorđe (Jiří) Petrović, kara v jeho jménu znamená turecky černý (srbsky: Црни Ђорђе, Crni Đorđe). Toto přízvisko mu dali sami Turci, zřejmě díky jeho tmavší pleti. Mezi Srby je uznáván jako jeden z největších Srbů, velký bojovník proti turecké nadvládě a národní hrdina.

Narodil se 3. listopadu 1762 ve Viševaci.^{[pozn. 1]} Stejně jako jeho otec byl strážcem ovcí, což v té době nebylo jednoduché povolání (pokud se ovce ztratily, hrozil nelítostný trest od tureckých pánů). Pastevci tehdy žili spíše jako zbojníci. Karađorđe si svou odvahou, přímostí i smyslem pro spravedlnost získával stále větší úctu svého okolí. Dokonce si dovolil i zastávat se lidí při zvůli tureckých pánů. Vše vyvrcholilo, když chtěl Turek uplatnit právo první noci, které muslimové svým poddaným vnutili, u nevěsty Karađorđa. Vzbouřil se, Turka zabil, zakopal a utekl do Rakouska. Tam pak proti Turkům bojoval jako voják Rakouska a získal si pověst člověka, kterému se vyhýbají kulky.

Nakonec se Karađorđe vrátil do Turky ovládaného Srbska, do Topoly, kde se usadil. Stal se obchodníkem s dobytkem a ovcemi. V té době podle legend již v Turcích vzbuzoval strach. A to tím, že si Turkové dobře uvědomovali, jaký příklad dává ostatním a také svou odvahou. Ještě k tomu jim vždy utekl, když na něj např. poslali skupinu ozbrojenců, zmizel jim v lesích, nebo je pobil.

V Topole se mu 11. října 1806 narodil syn Alexandr Karađorđević, který se po jeho smrti stal hlavou dynastie a v letech 1842–1858 dokonce srbským knížetem.

Na rozmezí 18. a 19. století se proti Turkům tvořily v Srbsku bojůvky a ve vzduchu bylo cítit povstání. Turci se snažili zlomit odpor násilím a zavraždili sedmdesát šest vážených Srbů. Měl mezi nimi být i Karađorđe, ale podařilo se mu včas se ukrýt. Turci tím ale vyvolali ještě větší vlnu nevole, a pak už jedna událost stíhala druhou. Važnější povstání vypuklo v roce 1804 jako následek dlouhodobých nepokojů, které vyvolávalo kruté prosazování slábnoucí turecké moci na svých balkánských teritoriích. Do čela tohoto povstání se nakonec v roce 1804 postavil právě Karađorđe, který byl v tom samém roce v Topole zvolen za vůdce Srbů a prvního srbského povstání proti Osmanské říši. A zpočátku velmi úspěšně, protože byl nekompromisní, ale spravedlivý. Zrádce a dezertéry zabíjel, věřil, že Srbové musejí táhnout za jeden provaz. Smrtí se mstil i těm, kteří kolaborovali s Turky, aby si nahromadili majetek. Srbové nejsou početný národ, ale dodnes jsou hrdí na to, jak Karađorđe vzdoroval a že o něm jako o velkém vojevůdci mluvil s uznáním i Napoleon Bonaparte.

Turci samozřejmě měli obrovskou převahu a Srby by drtili mnohem větší silou nebýt toho, že ji potřebovali i jinde – vedli válku s Ruskem (1806–1812) a dalšími evropskými státy. Srbové a Karađorđevicovy jednotky osvobodili část území a zřizovali školy.

Turci se však dále krutě mstili za své nedávné ostudné porážky a více než dříve terorizovali křesťanské obyvatelstvo. V rozporu se všemi mezinárodními dohodami Porta pokračovala v předešlém krvavém útisku křesťanů a drancování země bestiálními metodami středověkých asiatů.

V roce 1808 byl dokonce Karađorđe Petrović zvolen jako dědičný Nejvyšší vůdce Srbů. Pod hrozbou vpádu Napoleonovy armády, spojenec Srbů Rusko podepsalo mírovou smlouvu s Tureckem v Bukurešti v květnu 1812, pročež museli Srbové čelit osmanské armádě sami.

Karađorđeho povstalecké oddíly se z několika set mužů rozrostly na tisíce a porážely turecké řadové jednotky, které se stále více omezovaly pouze na udržení městských pevností a po řadě bojů vytvořil na území bývalého bělehradského pašalíku vládu, nezávislou na sultánovi. Turci se dál snažili Karađorđa buď zabít, nebo alespoň podplatit a nabízeli mu poklady. Úspěchy povstání však zmařily výsledky bukurešťského míru a Karađorđe v roce 1813 uprchl do Rakouska.^[1].

V roce 1815 vypuklo druhé srbské povstání, které svým rozsahem a úspěšnosti nezaostávalo za povstání prvním. Vůdcem se stal Miloš Obrenović a jeho vítězné akce vedly až k mírovému jednání s Turky. Nemalý vliv na příznivý vývoj srbské situace měly i úspěchy Ruska ve válce s Napoleonem,které zhatily turecké naděje na oslabení odvěkého nepřítele. Obrenovič dosáhl svého uznání dědičným srbským knížetem ze strany Porty roku 1830 a přesto, že byl negramotný, započal úspěšně s budováním základu srbského knížectví. Proces osamostatňování bývalého tureckého vazala probíhal pomalu a podléhal mnoha omezením mezi něž patřil i zákaz zřízení srbské armády.^[2]

V Rakousku se ale roku 1817 nechal se přesvědčit, že je třeba potajmu se vrátit do Srbska a připravit a posílit rodící se další povstání společně s knížetem Milošem Obrenovićem. Ten však byl mezitím Turky za svoji účast v protitureckém hnutí omilostněn a také měl jiný plán na osvobození Srbska, který spočíval ve smírnějším postupu proti Turecku. Charismatický a v národě oblíbený vojevůdce Karađorđe Petrović však do těchto záměrů nezapadal a velmi se příčil Istanbulu.

Sultán přikázal knížeti Miloši Obrenovićovi, aby Karađorđeho zabil, ten ho ale nemohl a nedokázal zabít a tak úkol svěřil Nikolovi Novakovićovi. Ten úkol vykonal a 24. července 1817 Karađorđeho zabil.^[3] Společně s kumpány mu usekl hlavu a tu na znamení loajality Miloš Obrenović poslal do Istanbulu (nikdy se už do Srbska nevrátila).^[4] Protože se Karađorđe nevešel do připravené rakve, usekli mu nohy a dali vedle do pytle.

Na začátku minulého století byly ale Karađorđeho ostatky vyzdvihnuty a dnes jsou uloženy v rodinné hrobce v Oplenci. Na místě koliby, u které Karađorđa rozsekali šavlemi a sekerou (protože kulky mu prý neublížily)^[zdroj?] dnes stojí oltář a kostelík.

Nikola Novaković, který vlastní rukou usekl Karađorđovi hlavu, se později utopil a jeho rod se v Srbsku považuje dodnes za prokletý. Miloš Obrenović sice vládl nějaký čas Srbsku, ale syna mu zabili v puči sami Srbové. Ti se dodnes jako národ stydí za to, že utlačovatelům, Turkům, Srb vydal Srba.

Po zavraždění Karađorđe Petroviće se rozhořel krvavý boj o vládu a nepřátelství mezi dynastií Karađorđevićů a dynastií Obrenovićů. Spor skončil, když byla v roce 1903 vyvražděna královská rodina z dynastie Obrenovićů a Karađorđevićové se ujali vlády nad Srbskem.

• První srbské povstání
• Dějiny Srbska
• Karađorđevićové
• Srbské knížectví
• Miloš Obrenović
• Karađorđe (film)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Karađorđe Petrović na Wikimedia Commons

Předchůdce: -

vůdce Prvního srbského povstání 1804–1813

Nástupce: Miloš Obrenović I.