Karakal

Karakal
Karakal z Jižní Afriky
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia)
Kmen	strunatci (Chordata)
Třída	savci (Mammalia)
Řád	šelmy (Carnivora)
Čeleď	kočkovití (Felidae)
Podčeleď	malé kočky (Felinae)
Rod	karakal (Caracal)
Binomické jméno
Caracal caracal (Schreber, 1776)
Areál rozšíření (červeně)
Poddruhy
C. c. caracal C. c. algira C. c. damarensis C. c. impopoensis C. c. lucani C. c. michaelis C. c. nubicus C. c. poecilictis C. c. schmitzi
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karakal (Caracal caracal, dříve Felis caracal či Lynx caracal) je kočkovitá šelma střední velikosti patřící do podčeledi malé kočky. Žije v Africe a v Asii. Jeho jméno pochází z tureckého qarah qūlāk, což znamená „černé ucho“. Je podobný severněji žijícím rysům, proto někdy bývá nazýván pouštní rys nebo africký rys, ale není s nimi úzce spřízněn. Má štíhlé tělo s dlouhými končetinami a krátkým ocasem. Na konci uší, jež mají černou barvu, vyrůstají tmavé štětiny. Zbarven je béžově, pískově, hnědě, zlatavě či načervenale; na hlavě má černou kresbu. Dosahuje hmotnosti 5 až 22 kg, přičemž samci jsou větší než samice.

Jeho biotopem jsou řídké lesní porosty, savany, kopcovité stepi, křovinaté oblasti a suché horské oblasti. Je to spíše samotářské zvíře, páry se sdružují jen v době rozmnožování. Páří se celoročně. Samice po asi dvou a půl měsících březosti rodí obvykle dvě koťata. Ta se osamostatňují přibližně po deseti měsících. Šelma se ve volné přírodě dožívá maximálně dvanácti let, v zajetí to může být i výrazně déle. Živí se lovem zvířat malé a střední velikosti, především hlodavců, damanů, menších gazel a různých ptáků. Když může, zabíjí i domácí zvířata až do velikosti kozy.

Lidé v minulosti využívali karakaly k lovu ptáků či zajíců. Ačkoliv dochází k fragmentaci areálu a místně může být šelma ohrožena vymizením (například v důsledku lovu jako tzv. škodné), celkově jde o početné zvíře hodnocené podle norem IUCN jako málo dotčené.

Karakal byl vědecky popsán Johannem Schreberem v roce 1776 pod binomickým jménem Felis caracal. Koncem 19. století mu bylo přiděleno v současnosti platné vědecké jméno Caracal caracal Matschie, 1892. Patří tedy do rodu Caracal (podčeleď malé kočky) a spolu s ním do tohoto rodu náleží ještě africká kočka zlatá (Caracal aurata).^[2] Taxonomicky má poměrně blízko i k servalovi (Leptailurus serval), přestože ten náleží do jiného rodu.^{[pozn. 1][3]}

Karakal má svůj původ v jižní či východní Africe. Jako samostatný taxon, přesněji jako rodová linie se zde objevuje asi před 4 miliony lety.^[2] K oddělení karakala a kočky zlaté došlo před 1 až 3 miliony lety.^[4] Příbuzenské vztahy a fylogenezi ukazuje následující kladogram.

Rozličné autority uznávají různý počet poddruhů, obvykle se uvádí nejméně tři^[5] a nejvýše devět.^[2] Jedná se o:

• C. c. algira (Wagner, 1841), severní Afrika
• C. c. caracal (Schreber, 1776), východní a jižní Afrika
• C. c. damarensis (Roberts, 1926), Namibie
• C. c. limpopoensis (Roberts, 1926), sever provincie Transvaal
• C. c. lucani (Rochebrune, 1885), jihovýchodní Gabon
• C. c. nubica (J. B. Fischer, 1829), pás od východního Kamerunu po Núbijskou poušť
• C. c. poecilotis (Thomas and Hinton, 1921), západní Afrika
• C. c. schmitzi (Matschie, 1912), jihozápadní Asie, Pákistán, Indie
• C. c. michaelis Heptner, 1945 je devátým, mnohými autory neuznávaným poddruhem s tím, že jde o synonymum pro C. c. schmitzi. Vyskytuje se ve středozápadní Asii a okolí Kaspického moře

Název karakal pochází z turečtiny (qarah qūlāk), v níž znamená „černé ucho“.^[6] V Africe se mu říká „rudá kočka“ (rooicat), „rudý rys“, nebo „africký rys“. V Nigeru získal přezdívku „gazelí kočka“ (ngam ouide-nanga), protože je znám pro svou schopnost chytat gazely dorkas. V Ladaku je nazýván Ech, v hindštině a perštině sijeh guš.^[7] V arabštině se mu říká anaq al ardh nebo washeq.^[3] V zoologické nomenklatuře byl dříve nazýván Lynx caracal a Felis caracal. V češtině se používalo a někdy nesprávně ještě používá pojmenování rys (rysec) karakal, rys (rysec) pouštní, rys (rysec) severoafrický či rys (rysec) stepní, archaické názvy zněly zbik černouch či pustinný rys.^[6][8]

Navenek se karakal podobá rysům, ale tyto šelmy nejsou nijak zvlášť spřízněny. Na rozdíl od rysů je útlejší, má delší nohy a krátkou na většině těla uniformně zbarvenou srst. Ta může být béžová, šedá, písková, hnědá, zlatavá nebo načervenalá. Spodní část těla je světlejší, bělavě, krémově či světle žlutavě zbarvená. Na břiše se vyskytují skvrny barvy zbytku těla. Barevně karakal velmi připomíná pumu a podobá se jí i stavbou těla, především relativně malou hlavou a mohutnými končetinami. Podle Sunquistů bývají samice světlejší než samci, Heptner a Sludskij píší, že obě pohlaví bývají zbarvená stejně.^[7][9] Skvrny na těle (mimo břicho) dospělí jedinci nemívají, i když je možné, že některá mláďata ano.^{[pozn. 2][10][9]} Na hlavě mají tmavou až černou kresbu. Také uši jsou černé, a na konci opatřené asi 5 cm dlouhými štětinami chlupů. Černě zbarvení, melaničtí, jedinci byli zaznamenáni.^[7] Jeho zadní nohy jsou delší než přední, což dodává karakalově postavě rysí vzezření. Ocas je sice kratší, než je běžné u většiny kočkovitých šelem, ale zároveň delší, než mají rysové z rodu Lynx. Délka těla dosahuje 60–106 cm, plus 18–34 cm měří ocas, výška v kohoutku je 40–50 cm. Hmotnost se pohybuje od 5,2 (samice v Izraeli, na Sahaře a ve střední a západní Asii) do 22 kg (samci v jižní Africe). Samci váží průměrně 12,7 kg, samice 10,1 kg.^{[2][9][7][11]}

Zubní vzorec je I 3/3, C 1/1, P 3/2, M 1/1, celkem 30 zubů. Horní špičáky jsou relativně velké a měří cca 18 a výjimečně až 20 mm. Dolní špičáky jsou asi 17 mm dlouhé. Lebka měří cca 10 až 15 cm v maximální délce, její šířka je okolo 11 cm (při délce 15 cm).^[2]

Karakal se vyskytoval od severozápadní Indie a Aralského jezera, přes okolí Kaspického moře, Turecko, Blízký východ, okolí Sahary až po Jižní Afriku. V zásadě tak kopíroval oblasti, kde žil gepard a jejich oblíbená kořist – malé gazely. Ačkoliv se území výskytu postupně fragmentovalo a populace snížila, rozsah zůstává podobný jako v minulosti (na rozdíl od geparda, který je na mnoha původních místech vyhuben). Jeho biotopem jsou stepi, buše, savany, lesostepi, řídké lesy, polopouště a horské oblasti až do výšky 3 300 m n. m. V nejvyšších polohách byl spatřen v Etiopii a Lesothu.^[2] Čistým pouštím a hustým tropickým lesům se vyhýbá. Vydrží dlouho bez pití, pouze s tělesnými tekutinami kořisti.^[7][3]

Celkovou populaci karakala není možné odhadnout. Jisté je, že na některých místech došlo k jeho výraznému úbytku a stal se lokálně ohroženým. Je to především v severní Africe, Střední Asii a Indii. Naopak v subsaharské Africe je v ně̟kterých oblastech poměrně hojný. Průzkum provedený v West Coast National Park v JAR ukázal populační hustotu 0,23–0,47 karakala na km². Na Arabském poloostrově je jeho populace zřejmě relativně velká a stabilní, ovšem v mnoha částech ji nelze odhadnout a je možné, že lokálně může být druh ohrožen. V Turecku a Íránu zřejmě dochází k úbytku populace.^[3] Populační hustota se pohybuje od cca 2 jedinců na 100 km² (horské oblasti jižního Turecka), přes asi 5 jedinců na 100 km² (semiaridní části západní Indie), po 38 až 47 jedinců na 100 km² (některé rezervace Jižní Afriky).^[2]

Karakal se vyskytuje v těchto státech: Afghánistán; Alžírsko; Angola; Benin; Botswana; Burkina Faso; Burundi (přítomnost nejistá); Čad; Demokratická republika Kongo; Džibuti; Egypt; Eritrea; Etiopie; Gambie; Ghana; Guinea; Guinea-Bissau; Indie; Irák, Írán; Izrael; Jemen; Jižní Afrika; Jordánsko; Kamerun; Kazachstán; Keňa; Kuvajt; Libanon; Lesotho; Libye; Malawi; Mali; Maroko; Mauretánie; Mosambik; Namibie; Niger; Nigérie; Omán; Pákistán; Pobřeží slonoviny; Saúdská Arábie; Senegal; Somálsko; Spojené arabské emiráty; Středoafrická republika; Súdán; Svazijsko; Sýrie; Tádžikistán; Tanzanie; Togo; Tunisko; Turecko; Turkmenistán; Uganda; Uzbekistán; Zambie; Západní Sahara; Zimbabwe.^[3]

Na rozdíl od mnoha jiných koček preferuje karakal otevřenou krajinu a je schopen tolerovat podstatně sušší podmínky než serval. Je nejaktivnější v těch částech dne či roku, kdy teplota klesá pod 20 °C.^[2] Karakalové jsou většinou samotáři, ale výjimečně spolu mohou nějakou dobu žít i dva dospělí jedinci a to zřejmě i mimo období páření.^[7][12] Každý jedinec má vlastní teritorium. Jeho velikost se liší podle toho, zda jde o samici nebo samce. Samci mají obvykle větší území. To může mít plochu od zhruba 5 km² až po více než 220 km², zcela výjimečně až přes 1 000 km². V sušších oblastech s menší koncentrací kořisti jsou teritoria větší.^[3][7] Samci denně ujdou nejčastěji 5 až 15 km, samice 2,5 až 10 km.^[2]

Karakal má dobrý zrak, sluch a čich a tyto tři smysly využívá k vnitrodruhové komunikaci. Při ohrožení škube a otáčí uchem. Na agresivní střetnutí s jinými jedinci reaguje pomalým přibližováním s hlavou drženou pod úrovní ramen. Uši jsou sklopené a vyvrácené ven a ocas sebou škube. Při větším ohrožení má otevřenou tlamu s vyceněnými zuby a sklopenýma ušima, přičemž syčí nebo prská. Vydává celou řadou zvuků, včetně mručení, vrčení, syčení, štěkání, cvrlikání a mňoukání. Kontaktní volání se skládá převážně ze štěkání, cvrlikání a mňoukání. Mladá koťata vydávají pronikavé volání připomínající volání vrabce kapského. V zajetí se březí samice a sousedící samci dorozumívají pomocí štěkavých signálů. Syčivý štěkot byl zaznamenán také při příchodu nových zvířat do výběhu nebo při pokusech o páření subadultních samců. Komunikuje také chemickými signály prostřednictvím moči a pachových značek. Využívá při tom lícní, bradové, anální a prstové pachové žlázy, které jedincům umožňují označovat teritorium a oznamovat například připravenost k páření.^[2]

V potravě není vybíravý a na svém jídelníčku má velmi pestrou škálu živočichů. Ačkoliv je poměrně malý, dokáže ulovit i kořist 2–3 krát těžší, než je sám (zhruba do 50 kg). Jeho potravu tvoří převážně zajíci, damani (Procavia capensis) a malé či mladé gazely a antilopy, které doplňuje menšími hlodavci a ptáky. Mezi jeho oblíbené kopytníky patří gazela dorkas (Gazella dorcas), lesoň (Tragelaphus scriptus), bahnivec (Redunca), antilopa skákavá (Antidorcas marsupialis), chocholatka schovávaná (Sylvicapra grimmia), impala (Aepyceros melampus), dikdik a jiné. Z hlodavců zabíjí místní druhy zajíců (například zajíc africký, zajíc tolaj) a králíků, dále různé zemní veverky, pískomily, krysy a myši, například myš lamelozubou (Otomys irroratus). Z ptáků jsou to koroptve, křepelky, perličky, orebice, pštrosi a mnohé další druhy. Jídelníček si doplňuje plazy, malými masožravci, bezobratlými a vegetací (cca 5 % objemu potravy). Pokud má příležitost, napadá i domácí zvířata, především ovce, kozy a drůbež. Nevyhýbá se ani mršinám. Průměrná denní spotřeba potravy je okolo 1 kg. Loví převážně v noci, v chladném období i ve dne. Útočí rychlým sprintem na krátkou vzdálenost. Loví-li ptáky, je schopen vysokých výskoků s akrobatickými obraty. Spolu se servalem tvoří duo velmi rychlých, mrštných a skákavých koček, které následují hned za gepardem, co se rychlosti běhu týče. Vysokou rychlost však udrží jen na krátkou vzdálenost. Menší kořist zabíjí silným kousnutím do týla, větší oběti zardousí. Karakal také dobře šplhá a někdy vytáhne svou kořist do koruny stromu, podobně jako to dělá levhart skvrnitý.^{[2][9][7][3][11][12][13][10]}

Samice dávají zvýšeným značkováním močí najevo, že se nacházejí v říji. Pářit se mohou celoročně. Období, kdy je pár spolu, trvá obvykle 3–7 dní. Samice často kopulují s více samci krátce po sobě.^[11] Po 68–81 dnech březosti se rodí obvykle dvě koťata (maximum je šest). Samice je porodí ve vykotlaném stromu, jeskyni či v opuštěné noře lišky, hrabáče nebo dikobraza a stěhuje je poměrně často, aby je ochránila před predátory. Mláďata se rodí slepá a oči se jim otevírají po 6 až 10 dnech. Uši se jim vztyčí po asi jednom měsíci věku.^[2] Ve třech měsících věku jsou mláďata schopná lovit, krátce nato jsou odstavena a nejpozději po deseti měsících matku opouštějí, aby si našla vlastní teritorium. Pohlavní zralosti dosahují po 7–14 měsících, ovšem k prvnímu páření dochází obvykle později, u samců nejčastěji po 18 až 20 měsících, u samic po dosažení 14 měsíců. Samici mohou být plodné až do 18 let života.^[2] Karakal se může v zajetí dožít až 20 let, v přírodě žije obvykle do 12 let.^[7][11]

Karakalové se málokdy stanou kořistí jiných šelem, neboť jsou dobře maskovaní, rychlí, mrštní, mají vynikající smysly a umějí dobře šplhat po stromech. Přesto mohou být zabiti lvy, levharty a hyenami, výjimečně i vlky. Sami zabíjejí různé menší šelmy, pokud k tomu mají příležitost. Jedná se o kočky plavé, mangusty, ženetky, lišky a další. Konkurenci pro ně představují všechny středně velké šelmy, především šakalové a servalové, levharti a částečně i gepardi. Největší potravní překrytí (asi 65 až 70 %) má s šakaly čabrakovými v Jižní Africe. Výzkum zjistil, že pokud dojde na určitém místě ke snížení výskytu šakalů, zvýší se počet karakalů.^{[2][9][7][11]}

Nemoci karakalů byly studovány převážně u zvířat chovaných v zajetí. Byly zaznamenány tyto nemoci a paraziti: felinní panleukopénie, ledvinové (močové) kameny, Toxoplasma gondii, a také rozličné hlístice. Jedinec odchycený v Kalahari trpěl felinním immunodeficientním virem. Z ektoparazitů mohou karakaly sužovat různá klíšťata a blechy.^[2] U zvířat odchycených v Turkmenistánu byli zjištěni následující endo- a ektoparaziti: Toxocara mystax, Macracanthorhynchus catulinus, Physaloptera, Hyalomma asiaticum a Syncsternus longispinus.^[9]

Karakalové byli ve starém Egyptě často znázorňováni na nástěnných malbách. Egypťané připisovali jejich pohledu kouzelnou moc a zřejmě pro ně karakalové měli náboženský význam. Někdy je i mumifikovali.^[9][10] V Persii a Indii byli chováni pro zábavu. Lidé je cvičili v chytání zajíců a ptáků a pak mezi nimi byly pořádány závody. Někdy je vypouštěli do hejna holubů, přičemž uzavírali sázky, kolik jich skolí. Údajně dokázali zabít až 12 ptáků, než ulétli.^[9][7] Pro lidi není šelma nebezpečná, ani pokud je zraněná, a napadení karakalem je extrémně vzácné.^[9]

Zemědělci karakaly na mnoha místech považovali (a někde stále považují^[12]) za škodnou a často je zabíjeli, protože jim napadali dobytek. Například v letech 1931–1952 bylo v oblasti Karru v Jižní Africe zabito každý rok průměrně 2219 těchto šelem. V Namibii zabili farmáři v roce 1981 více než 2800 karakalů.^[3] Přes tyto masakry karakalové na jihu Afriky stále bez zásadních problémů prospívají. Na jiných místech jsou vzácnější a někde jim hrozí vyhubení, např. v Turecku, Indii nebo Turkmenistánu. Kromě lovu je ohrožuje úbytek životního prostředí a přirozené kořisti.^[3][7][14]

Karakalovi se v zajetí obecně daří dobře a je rozšířen v soukromých chovech i zoologických zahradách. Je chován i jako domácí zvíře, ale domácí prostředí jen zřídkakdy vyhovuje jeho potřebám. Přirozené chování včetně lovu, skákání a zanechávání pachových značek z něj činí náročného mazlíčka. Prostory výběhu by měly být velké a musí zahrnovat příležitosti podporující fyzickou a duševní stimulaci. Stejně jako jiné kočkovité šelmy chované v zajetí může karakal vykazovat stereotypní chování, jako je například chůze stále stejnou trasou, nadměrná péče o srst nebo dlouhá období nečinnosti. Poskytování alespoň základní stimulace, jako je například schovávání potravy v průběhu dne, může pomoci rozvíjet přirozené chování.^[2]

Pokud je v zajetí držen odchycený původně divoký jedinec, bývá velmi vznětlivý a podrážděný. Alfred Brehm prý jednou k chycenému karakalovi umístil do klece silného kousavého psa. Kočka ho okamžitě napadla, a přestože se srdnatě bránil, nakonec i zabila. Pokud je však odchycen jako mládě, dá se snadno ochočit a využívat následně jako lovecké zvíře.^[9][10]

V zoologických zahradách se dobře rozmnožuje a v Evropě a Severní Americe k této šelmě existují chovné programy.^[2] V ČR chovají karakala Zoo Dvůr Králové, Zoo Jihlava, Zoo Ostrava, Zoo Tábor nebo Zoopark Zájezd.

Karakal je od roku 2002 Mezinárodním svazem ochrany přírody zařazen mezi málo dotčené druhy z důvodu poměrně velkého areálu rozšíření, toleranci rozličného habitatu a relativní početnosti v některých oblastech výskytu.^[3]

Podléhá právní ochraně ve většině států, v nichž se vyskytuje (Afghánistán, Alžírsko, Egypt, Indie, Írán, Izrael, Jordánsko, Kazachstán, Libanon, Maroko, Pákistán, Sýrie, Tádžikistán, Tunisko, Turecko, Turkmenistán a Uzbekistán), v několika jiných je naopak stále legálně loven (Namibie, Jižní Afrika, některé další africké státy).^[12][3]

• BRACZKOWSKI, Alexander, a kol. The Diet of Caracal, Caracal caracal, in Two Areas of the Southern Cape, South Africa as Determined by Scat Analysis. South African Journal of Wildlife Research. 2012, roč. 42, čís. 2, s. 111–116. Dostupné online. (anglicky) 
• FARHADINIA, Mohammad S., a kol. Ecology and status of the Caracal, Caracal caracal, in the Abbasabad Naein Reserve, Iran. Zoology in the Middle East. 2007, roč. 41, čís. 2, s. 5–10. Dostupné online. (anglicky) 
• HASSAN-BEIGI, Yasaman. Conservation Biology of the Caracal (Caracal caracal) in Iran: action plan and conservation genetics. Lisabon: UNIVERSIDADE DE LISBOA, FACULDADE DE CIÊNCIAS, DEPARTAMENTO DE BIOLOGIA ANIMA (Dissertation), 2015. 43 s. Dostupné online. (anglicky) 
• HEPTNER, V. G.; SLUDSKII, A. A. Mammals of the Soviet Union. Volume II, Part 2: Carnivora (Hyaenas and Cats). Washington DC: Smithsonian Institute and the National Science Foundation, 1992. Dostupné online. S. 498–524. (anglicky) 
• ILEMIN, Yasin, GÜRKAN, Behzat. Status and activity patterns of the Caracal, Caracal Caracal (Schreber, 1776), in Datça and Bozburun Peninsulas, Southwestern Turkey. Zoology in Middle East. 2010, roč. 50, s. 3–10. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-08-19. (anglicky) 
• SUNQUIST, Mel; SUNQUIST, Fiona. Wild Cats of the World. Chicago, London: University of Chicago Press, 2002. Dostupné online. S. 37-47. (anglicky) 
• VÁGNER, Josef. Afrika: život a smrt zvířat. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1987. S. 36–38. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu karakal na Wikimedia Commons
• Galerie karakal na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo karakal ve Wikislovníku
• Taxon Caracal caracal ve Wikidruzích
• BREITENMOSER-WURSTEN, C.; HENSCHEL, P.; SOGBOHOSSOU, E. Caracal caracal. IUCN Red List of Threatened Species [online]. 2008 [cit. 2016-02-18]. Dostupné online. 
• Karakal na Animal Diversity Web (anglicky)
• Karakal na lovu (video)