Karel Höger

Karel Höger
Karel Höger (před rokem 1946)
Narození	17. června 1909 Královo Pole Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	4. května 1977 (ve věku 67 let) Praha Československo Československo
Příčina úmrtí	infarkt myokardu
Místo pohřbení	Slavín Vyšehradský hřbitov
Alma mater	Státní český učitelský ústav v Brně (1924–1928) Státní hudební a dramatická konzervatoř v Brně (1929–1932) Filozofická fakulta Masarykovy univerzity (1932–1933) Konzervatoř Brno
Povolání	herec, pedagog, spisovatel, divadelní herec, filmový herec, televizní herec, recitátor a esperantista
Zaměstnavatelé	Národní divadlo Brno (1932–1940) Národní divadlo (1940–1977) Pražská konzervatoř (1945–1971) Akademie múzických umění v Praze (1945–1971) Divadelní fakulta Akademie múzických umění v Praze (1950–1952) Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění v Praze (1951–1971) Divadelní fakulta Akademie múzických umění v Praze (1959–1963) Janáčkova akademie múzických umění
Ocenění	Státní cena Klementa Gottwalda (1952) zasloužilý umělec (1958) národní umělec (1964)
Nábož. vyznání	katolicismus vegetariánství
Choť	Eva Vachková (od 1962)[1] Zdenka Procházková
Rodiče	František Höger a Marie Högerová
Příbuzní	Rudolf Höger (bratr)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karel Höger (17. června 1909 Královo Pole^[2] – 4. května 1977 Praha) byl český herec. Byl to velice jemný člověk s mimořádně citlivým hereckým projevem a kultivovanou výslovností. Jeho první manželkou byla herečka Zdenka Procházková,^[3] v roce 1962 se oženil s Evou Vachkovou.^[4]

Pocházel ze skromných poměrů rodiny dělníka královopolské cihelny a později majitele malého krámku na Mojmírově náměstí č. 13 v Králově Poli, dnes městské čtvrti Brna. Narodil se jako nejmladší ze třinácti dětí^[5], z nichž dospělosti se ovšem dožil jen on a o dva roky starší bratr Rudolf. Otci Františkovi (1843–1923), který řadu let strávil jako voják v armádě, bylo v té době již 65 let, matka Marie (1862–?), rozená Fialová, byla o 18 let mladší. Spolu se svými sourozenci hrál loutkové divadlo, v osmi letech se stal členem brněnského ochotnického spolku Divadlo Bratrství, který působil v budově Semilassa. V roce 1928 absolvoval studium na učitelském ústavu a odešel učit do Lomnice u Tišnova, dále učil v Deblíně a Brně–Židenicích. V té době začal také studium na dramatickém oddělení brněnské konzervatoře, kde také studoval i jeho bratr Rudolf, který byl jinak zaměstnán v propagačním oddělení spořitelny. Konzervatoř ukončil v červnu 1932 (např. společně s pozdějším spisovatelem Františkem Kožíkem) a další rok studoval ještě estetiku na filozofické fakultě brněnské univerzity. Po absolvování prezenční vojenské služby nemohl získat vhodné učitelské místo, namísto učitelování přijal v roce 1932 nabídku od brněnského Zemského divadla na stálé angažmá (několik měsíců hrál pod pseudonymem Karel Hojer^[6]). Současně v divadle od roku 1939 vykonával funkci dramaturga a vedoucího představení pro děti. Zde působil až do roku 1940 a vytvořil asi 120 různých rolí.

V roce 1940 se odstěhoval do Prahy, neboť přijal nabídku na angažmá v pražském Národním divadle, kde pak působil až do roku 1977.^[7] Do Prahy vzal s sebou i svou maminku. Kromě bytu na Letné si držel také garsoniéru na Malé Straně v podkroví nového domu v ulici Újezd č. 44, jejíž zařízení konzultoval se svým přítelem brněnským architektem Františkem Kalivodou (1913–1971).^[8]

Po několika menších filmových rolích se v roce 1941 poprvé objevil ve větší roli společně s Lídou Baarovou ve filmu Za tichých nocí.

V letech 1932–1938 byl členem Československé strany národně socialistické.^[9] Za druhé světové války byl zapojen do protinacistického odboje(detaily VIZ - Viktor Kollanda).^[10] Finančně pomáhal několika rodinám, které měly někoho v koncentračním táboře, spolupracoval s podzemním hnutím na Moravě, podporoval nejmenovaného parašutistu, který se ukrýval na Moravě a po nějakou dobu byl kurýrem šifrovaných zpráv.^[11] Po dobu války také uchovával majetek jisté židovské rodiny.^[12] Po válce mu bylo vyčítáno, že 24. června 1942 spolu s dalšími herci a umělci přísahal v Národním divadle věrnost Říši a navíc byl při této události zachycen na fotografii, jak zdraví nacistickým pozdravem se vztyčenou pravicí.^[13] Očištění se dočkal díky důkazům o své odbojové činnosti za války a po válce obdržel potvrzení o státní spolehlivosti a národní bezúhonnosti.^[10]

Za svůj život hrál mnoho vážných, tragických postav, ztvárnil několik významných mužů z české národní historie: Mikoláše Alše ve stejnojmenném filmu, Bedřicha Smetanu ve filmu Z mého života nebo postavu českého krále Václava IV. ze známé husitské trilogie, dále též fiktivní postavu Ing. Prokopa z filmu natočeného podle Čapkova románu Krakatit. V 50. letech se také etabloval jako úspěšný představitel soudobé filmové kriminalistiky coby kapitán – detektiv Sboru národní bezpečnosti po boku Josefa Beka. Jedna z jeho posledních filmových rolí byla role ve známém komediálním muzikálu Zdeňka Podskalského Noc na Karlštejně, kde hrál arcibiskupa Arnošta z Pardubic.

V letech 1945 až 1949 vyučoval na pražské konzervatoři, v období 1950–52 a 1959–63 byl externím pedagogem na pražské DAMU, od roku 1951 i na FAMU. Zde získal v roce 1963 stálý úvazek a v roce 1966 byl jmenován profesorem. Na FAMU působil až do roku 1971, kurs herectví vedl i na brněnské JAMU.^[14] V únoru 1972 mu tehdejší ředitel divadla Přemysl Kočí zaslal dopis, v němž ho odstavil z divadelní činnosti; Höger se proti rozhodnutí odvolal.^[9] V roce 1977 podepsal tzv. Antichartu ^[15].

Disponoval jemným, měkkým a konejšivě melodickým hlasem s lehkým moravským témbrem, který využíval pro rozhlasovou četbu či pro práci v pořadech pro děti. Účinkoval v rozhlasových hrách Pohádka máje (1938), První parta (1938), Stříbrný vítr (1939), Měla jsem tři syny (1947), Válka s mloky (1958), Srpnová neděle (1960), Hodina v rodném městě (1962), Případ Oppenheimer (1962), Tři směrem k tichu (1963, smazáno), Bylo to na váš účet (1964), Jistý den daleké minulosti (1965), Sedm svědků (1967), Ženich pro Marcelu (1969, smazáno, soukromá nahrávka nalezena u autora textu^{[kdo?][zdroj?]}), Skvělé vyhlídky (1971), Pankrác Budecius, kantor (1973), Jitřenka naší slávy (1973), Šarlatové písmeno (1975), Tygr (1975), O kočičce a mistru instalatérském, který se nezalekl (1975), Humelšnábl a boj se smrtí (1976, smazáno), Až delfín promluví (1976), Slabé odpolední slunce (1977, smazáno, zachováno v archivu herce Bohumila Švarce); načetl mnoho knih, mj.: Klapzubova jedenáctka (1953), Veselí občané sichemští (1957), Borovice (1960), Příhody lišky Bystroušky (1963 a 1969), Mistr Kampanus (1967), Osudy dobrého vojáka Švejka (1973), Za smíchem starého Brna (1976), Apokryfy (1955), či Čapkovo Povídání o pejskovi a kočičce. Nezapomenutelným se stal, mimo jiné, například jeho televizní hlas, který propůjčil jičínskému ševci a hodnému loupežníkovi Rumcajsovi, jeho synovi Cipískovi a loupežnické mamce Mance.

Jeho hlas byl charakteristický v mnoha pohádkách jak Československé televize (např. ladovské pohádky O Mikešovi) a bezpočet hereckých uplatnění v Československém rozhlase.

Několik roli vytvořil i v Československé televizi a rozhlasu, např. v televizním seriálu Byl jednou jeden dům, kde hrál postavu malíře, nebo ve vynikající inscenaci Romeo a Julie na konci listopadu, kde hrál společně s Danou Medřickou. Z dalších TV rolí: Malér (podle Dürrenmatta, 1965), Sám proti městu (1974), Půlpenny (1974). Měl hrát hlavní roli primáře Sovy v seriálu Nemocnice na kraji města, ale uprostřed natáčení zemřel, takže bylo nutné roli dodatečně přeobsadit slovenským hercem Ladislavem Chudíkem a již natočené části musely být znovu přetočeny.^[16]

Tři dny před smrtí podal výpověď z angažmá v Národním divadle, neboť byl nespokojen s personální politikou ředitele Národního divadla Přemysla Kočího. Ten navíc již dlouho Högera osočoval z hereckého neumětelství.^[zdroj?] Smutný vrchol nastal při vynuceném odchodu jeho herecké kolegyně Vlasty Fabiánové.

Podle dokumentu České televize z cyklu Příběhy slavných zastihl zhroucenou Fabiánovou několik minut po tomto verdiktu na chodbě divadla. "Vlasto, co je?" "Dozvěděla jsem se, že si v tomhle divadle už nezahraju!". Nato vešel do ředitelny a prohlásil: "Když si tady nezahraje Vlasta Fabiánová, nebudu tady hrát už ani já!" a toto své rozhodnutí potvrdil následující den na osobním oddělení podáním žádosti o převedení do starobního důchodu. Uvedl i konkrétní datum odchodu - k 1. září. Toto se událo počátkem května 1977.

Přibližně od roku 1970 léčil s kardiovaskulárním onemocněním a trpěl anginou pektoris.^[9][17] O dva roky staršího bratra Rudolfa Högera (14. dubna 1907 Královo Pole – 5. ledna 1977 Brno), který působil jako profesor na JAMU v Brně a jehož smrt jej v zimě roku 1977 rovněž hluboce zasáhla, přežil jen o čtyři měsíce. Herecký kolega Radovan Lukavský v uvedeném dokumentu doslova Högera cituje "Já musím být neustále v zápřahu. Já mám ten dojem, že jak mi spadne řemen, tak skončím."

Jeho epilogem se tak stal monolog v televizním dokumentu, natočeném před velkou rekonstrukcí Národního divadla, které se již nedožil.

• Dne 14. prosince 1995 byla jeho jménem nazvána jedna z ulic městské části Brno-Královo Pole.^[18]

• 1952 Státní cena
• 1958 titul zasloužilý umělec
• 1964 čestný člen Státního divadla Brno
• 1964 titul národní umělec

• 1931 William Shakespeare: Mnoho povyku pro nic, Claudio, Zemské divadlo v Brně, režie Václav Jiřikovský (K. Höger vystupoval pod jménem Karel Hojer ^[20])
• 1932 F. X. Svoboda: Poslední muž, Dr. Marek, Zemské divadlo v Brně, režie František Klika (K. Höger vystupoval pod jménem Karel Hojer)
• 1933 Henrik Ibsen: Císař a Galilejský, Agathon, Zemské divadlo v Brně, režie Rudolf Walter
• 1934 Jiří Mahen: Janošík, Adamčík, Zemské divadlo v Brně, režie Aleš Podhorský
• 1935 J. K. Tyl: Strakonický dudák, Švanda, Zemské divadlo v Brně, Josef Skřivan
• 1936 William Shakespeare: Hamlet, Horatio, Zemské divadlo v Brně, režie Aleš Podhorský
• 1937 Karel Čapek: Bílá nemoc, Pavel Krüg, Zemské divadlo v Brně
• 1938 Karel Čapek: Matka, Toni, Zemské divadlo v Brně, režie Jan Škoda
• 1939 Fráňa Šrámek: Léto, Jan Skalník, Zemské divadlo v Brně, režie Josef Skřivan
• 1940 Jan Neruda: Prodaná láska, Antonín Veverka, Zemské divadlo v Brně, režie Josef Bezdíček
• 1940 Vilém Werner: Červený mlýn, Karel, Národní divadlo, režie Jan Bor
• 1940 Pedro Calderón de la Barca: Dáma skřítek, Don Juan, Národní divadlo, režie Karel Dostal
• 1940 William Shakespeare: Othello, Gratiano, Národní divadlo, režie Jan Bor
• 1941 William Shakespeare: Zimní pohádka, Florizel, Národní divadlo, režie Jiří Frejka
• 1942 Jan Bor, F. Kubka: Zuzana Vojířová, Petr Vojíř ze Sabinova, Národní divadlo, režie Jan Bor
• 1943 Friedrich Hebbel: Gygův prsten, Gyges, Národní divadlo, režie Jiří Frejka
• 1943 Miloš Hlávka: Kavalír Páně, Císař, Prozatímní divadlo, režie Jiří Frejka
• 1945 Alois Jirásek: Lucerna, Zajíček, Národní divadla, režie Vojta Novák
• 1945 William Shakespeare: Večer tříkrálový, Malvolio, Stavovské divadlo, režie Karel Dostal
• 1945 J. K. Tyl: Jan Hus, titul. role, Národní divadlo, režie Jindřich Honzl
• 1945 Karel Čapek: Matka, Ondřej, Stavovské divadlo, režie Karel Dostal
• 1947 William Shakespeare: Jak se vám líbí, Orlando, Stavovské divadlo, režie Karel Dostal
• 1948 František Langer: Jiskra v popelu, Pavelka, Stavovské divadlo, režie František Salzer
• 1948 L. M. Leonov: Jabloňové sady, Irod Antonovič Unus, Tylovo divadlo, režie Miloš Nedbal
• 1949 Edmond Rostand: Cyrano z Bergeracu, titul. role, Tylovo divadlo, režie František Salzer
• 1949 A. S. Puškin, J. Pokorný: Jevgenij Oněgin, titul. role, Národní divadlo, režie František Salzer
• 1950 Alois Jirásek: Jan Žižka, Kašpar Šlik, Národní divadlo, režie Antonín Dvořák
• 1950 J. K. Tyl: Strakonický dudák, Král Alenoros, Tylovo divadlo, režie František Salzer
• 1952 J. K. Tyl: Tvrdohlavá žena a zamilovaný školní mládenec, Jan Pěnkava, Tylovo divadlo, režie Jaroslav Průcha
• 1954 Oscar Wilde: Ideální manžel, Lord Goring, Tylovo divadlo, režie Otomar Krejča
• 1954 Karel Čapek: Loupežník, titul. role, Tylovo divadlo, režie Alfréd Radok
• 1955 Hedda Zinnerová: Ďábelský kruh, Dr. Ernst Oberfohren, Tylovo divadlo, režie Alfréd Radok
• 1956 G. B. Shaw: Svatá Jana, Dunois, Tylovo divadlo, režie Jaromír Pleskot
• 1958 František Hrubín: Srpnová neděle, Alfréd Morák, Tylovo divadlo, režie Otomar Krejča
• 1959 Arthur Miller: Smrt obchodního cestujícího, Willy Loman, Tylovo divadlo, režie Jaromír Pleskot
• 1961 František Hrubín: Křišťálová noc, Josef Struna, Tylovo divadlo, režie Otomar Krejča
• 1963 Imre Dobozy: Zítra pokračujeme, László Ágass, Tylovo divadlo, režie Endre Marton
• 1964 Max Frisch: Andorra, Učitel, Tylovo divadlo, režie Jaromír Pleskot
• 1965 Arthur Miller: Po pádu, Quentin, Tylovo divadlo, režie Karel Pech, Vítězslav Vejražka
• 1968 Arthur Miller: Zkouška ohněm, Místoguvernér Danforth, Národní divadlo, režie Rudolf Hrušínský
• 1970 Bertolt Brecht: Matka Kuráž a její děti, Polní kazatel, Tylovo divadlo, režie Jan Kačer
• 1970 Ladislav Stroupežnický: Naši furianti, František Fiala, Tylovo divadlo, režie Vítězslav Vejražka
• 1970 Václav Štech: Třetí zvonění, Hvězdínský, Tylovo divadlo, režie Václav Hudeček
• 1974 A. P. Čechov: Lesní duch, Ivan Orlovský, Tylovo divadlo, režie Jan Kačer
• 1975 G. P. Ansimov, L. N. Tolstoj: Vojna a mír, Jeden z nás, Národní divadlo, režie G. P. Ansimov
• 1976 František Langer: Periferie, Hlas, Tylovo divadlo, režie Václav Hudeček
• 1976 J. K. Tyl: Středem země do Afriky aneb Skalní duch čili Artézská studně, Jeremiáš Kolčava, Národní divadlo, režie Radovan Lukavský (Karel Höger naposledy na jevišti ND dne 11. 2. 1977 ^[7])
• 1976 Jerome Kilty: Drahý lhář, G. B. Shaw, Divadlo na Výstavišti Brno, režie Stanislav Fišer (účinkoval společně se svou někdejší manželkou Zdenkou Procházkovou, derniéra 1. 4. 1977)^[21]

• ADAMCOVÁ, Alena. Karel Höger (edice Proměny sv. 2), Orbis, Praha, 1962
• BENEŠ, Svatopluk. Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 26, 30, ISBN 80-7023-118-1.
• Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 95, 255, 276, 325, 326, 350, 467, 520.
• FIKEJZ, Miloš. Český film : herci a herečky. III. díl : S–Ž. 1. vyd. Praha : Libri , 2008. 907 s. ISBN 978-80-7277-353-4.  S. 407–409.
• HÖGER, Karel. Z hercova zápisníku, Melantrich, Praha, 1979.
• HÖGEROVÁ, Eva; KLOSOVÁ, Ljuba; JUSTL, Vladimír. Faustovské srdce Karla Högera, Mladá fronta, Praha, 1994, ISBN 80-204-0493-7.
• Postavy brněnského jeviště : umělci Národního, Zemského a Státního divadla v Brně. Díl I, 1884–1984 / uspoř. a red. Eugenie Dufková, Bořivoj Srba. Brno : Státní divadlo, 1984. 840 s. S. 1–3.
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 478. 
• TUNYS, Ladislav. Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 111–2, 122–3, 132, 170–1, ISBN 80-85837-35-8.
• VALTROVÁ, Marie; ORNEST, Ota. Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 73, 189, 268, 326, ISBN 80-85625-19-9.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Karel Höger na Wikimedia Commons
• Osoba Karel Höger ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Karel Höger
• Karel Höger v databázi Archivu Národního divadla
• Karel Höger v archivu Národního divadla Brno
• Karel Höger v Encyklopedii dějin města Brna
• Karel Höger ve Filmovém přehledu
• Karel Höger v Česko-Slovenské filmové databázi
• Karel Höger ve Filmové databázi
• Karel Höger na Kinoboxu
• Karel Höger v Internet Movie Database (anglicky)
• Karel Höger na Dabingforum.cz
• Příběhy slavných – Herec Karel Höger – dokument ČT (2000), dostupné on-line