Karel Höger

Karel Höger
Karel Höger (před rokem 1946)
Karel Höger (před rokem 1946)
Narození17. června 1909
Královo Pole
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí4. května 1977 (ve věku 67 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Příčina úmrtíinfarkt myokardu
Místo pohřbeníSlavín
Vyšehradský hřbitov
Alma materStátní český učitelský ústav v Brně (1924–1928)
Státní hudební a dramatická konzervatoř v Brně (1929–1932)
Filozofická fakulta Masarykovy univerzity (1932–1933)
Konzervatoř Brno
Povoláníherec, pedagog, spisovatel, divadelní herec, filmový herec, televizní herec, recitátor a esperantista
ZaměstnavateléNárodní divadlo Brno (1932–1940)
Národní divadlo (1940–1977)
Pražská konzervatoř (1945–1971)
Akademie múzických umění v Praze (1945–1971)
Divadelní fakulta Akademie múzických umění v Praze (1950–1952)
Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění v Praze (1951–1971)
Divadelní fakulta Akademie múzických umění v Praze (1959–1963)
Janáčkova akademie múzických umění
OceněníStátní cena Klementa Gottwalda (1952)
zasloužilý umělec (1958)
národní umělec (1964)
Nábož. vyznáníkatolicismus
vegetariánství
ChoťEva Vachková (od 1962)[1]
Zdenka Procházková
RodičeFrantišek Höger a Marie Högerová
PříbuzníRudolf Höger (bratr)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Vlasta Matulová a Karel Höger, film Turbina, 1941
Pamětní deska Karla Högera na budově brněnského Semilassa

Karel Höger (17. června 1909 Královo Pole[2]4. května 1977 Praha) byl český herec. Byl to velice jemný člověk s mimořádně citlivým hereckým projevem a kultivovanou výslovností. Jeho první manželkou byla herečka Zdenka Procházková,[3] v roce 1962 se oženil s Evou Vachkovou.[4]

Život a dílo

Pocházel ze skromných poměrů rodiny dělníka královopolské cihelny a později majitele malého krámku na Mojmírově náměstí č. 13 v Králově Poli, dnes městské čtvrti Brna. Narodil se jako nejmladší ze třinácti dětí[5], z nichž dospělosti se ovšem dožil jen on a o dva roky starší bratr Rudolf. Otci Františkovi (1843–1923), který řadu let strávil jako voják v armádě, bylo v té době již 65 let, matka Marie (1862–?), rozená Fialová, byla o 18 let mladší. Spolu se svými sourozenci hrál loutkové divadlo, v osmi letech se stal členem brněnského ochotnického spolku Divadlo Bratrství, který působil v budově Semilassa. V roce 1928 absolvoval studium na učitelském ústavu a odešel učit do Lomnice u Tišnova, dále učil v Deblíně a Brně–Židenicích. V té době začal také studium na dramatickém oddělení brněnské konzervatoře, kde také studoval i jeho bratr Rudolf, který byl jinak zaměstnán v propagačním oddělení spořitelny. Konzervatoř ukončil v červnu 1932 (např. společně s pozdějším spisovatelem Františkem Kožíkem) a další rok studoval ještě estetiku na filozofické fakultě brněnské univerzity. Po absolvování prezenční vojenské služby nemohl získat vhodné učitelské místo, namísto učitelování přijal v roce 1932 nabídku od brněnského Zemského divadla na stálé angažmá (několik měsíců hrál pod pseudonymem Karel Hojer[6]). Současně v divadle od roku 1939 vykonával funkci dramaturga a vedoucího představení pro děti. Zde působil až do roku 1940 a vytvořil asi 120 různých rolí.

V roce 1940 se odstěhoval do Prahy, neboť přijal nabídku na angažmá v pražském Národním divadle, kde pak působil až do roku 1977.[7] Do Prahy vzal s sebou i svou maminku. Kromě bytu na Letné si držel také garsoniéru na Malé Straně v podkroví nového domu v ulici Újezd č. 44, jejíž zařízení konzultoval se svým přítelem brněnským architektem Františkem Kalivodou (1913–1971).[8]

Po několika menších filmových rolích se v roce 1941 poprvé objevil ve větší roli společně s Lídou Baarovou ve filmu Za tichých nocí.

V letech 1932–1938 byl členem Československé strany národně socialistické.[9] Za druhé světové války byl zapojen do protinacistického odboje(detaily VIZ - Viktor Kollanda).[10] Finančně pomáhal několika rodinám, které měly někoho v koncentračním táboře, spolupracoval s podzemním hnutím na Moravě, podporoval nejmenovaného parašutistu, který se ukrýval na Moravě a po nějakou dobu byl kurýrem šifrovaných zpráv.[11] Po dobu války také uchovával majetek jisté židovské rodiny.[12] Po válce mu bylo vyčítáno, že 24. června 1942 spolu s dalšími herci a umělci přísahal v Národním divadle věrnost Říši a navíc byl při této události zachycen na fotografii, jak zdraví nacistickým pozdravem se vztyčenou pravicí.[13] Očištění se dočkal díky důkazům o své odbojové činnosti za války a po válce obdržel potvrzení o státní spolehlivosti a národní bezúhonnosti.[10]

Za svůj život hrál mnoho vážných, tragických postav, ztvárnil několik významných mužů z české národní historie: Mikoláše Alše ve stejnojmenném filmu, Bedřicha Smetanu ve filmu Z mého života nebo postavu českého krále Václava IV. ze známé husitské trilogie, dále též fiktivní postavu Ing. Prokopa z filmu natočeného podle Čapkova románu Krakatit. V 50. letech se také etabloval jako úspěšný představitel soudobé filmové kriminalistiky coby kapitán – detektiv Sboru národní bezpečnosti po boku Josefa Beka. Jedna z jeho posledních filmových rolí byla role ve známém komediálním muzikálu Zdeňka Podskalského Noc na Karlštejně, kde hrál arcibiskupa Arnošta z Pardubic.

V letech 1945 až 1949 vyučoval na pražské konzervatoři, v období 1950–52 a 1959–63 byl externím pedagogem na pražské DAMU, od roku 1951 i na FAMU. Zde získal v roce 1963 stálý úvazek a v roce 1966 byl jmenován profesorem. Na FAMU působil až do roku 1971, kurs herectví vedl i na brněnské JAMU.[14] V únoru 1972 mu tehdejší ředitel divadla Přemysl Kočí zaslal dopis, v němž ho odstavil z divadelní činnosti; Höger se proti rozhodnutí odvolal.[9] V roce 1977 podepsal tzv. Antichartu [15].

Disponoval jemným, měkkým a konejšivě melodickým hlasem s lehkým moravským témbrem, který využíval pro rozhlasovou četbu či pro práci v pořadech pro děti. Účinkoval v rozhlasových hrách Pohádka máje (1938), První parta (1938), Stříbrný vítr (1939), Měla jsem tři syny (1947), Válka s mloky (1958), Srpnová neděle (1960), Hodina v rodném městě (1962), Případ Oppenheimer (1962), Tři směrem k tichu (1963, smazáno), Bylo to na váš účet (1964), Jistý den daleké minulosti (1965), Sedm svědků (1967), Ženich pro Marcelu (1969, smazáno, soukromá nahrávka nalezena u autora textu[kdo?][zdroj?]), Skvělé vyhlídky (1971), Pankrác Budecius, kantor (1973), Jitřenka naší slávy (1973), Šarlatové písmeno (1975), Tygr (1975), O kočičce a mistru instalatérském, který se nezalekl (1975), Humelšnábl a boj se smrtí (1976, smazáno), Až delfín promluví (1976), Slabé odpolední slunce (1977, smazáno, zachováno v archivu herce Bohumila Švarce); načetl mnoho knih, mj.: Klapzubova jedenáctka (1953), Veselí občané sichemští (1957), Borovice (1960), Příhody lišky Bystroušky (1963 a 1969), Mistr Kampanus (1967), Osudy dobrého vojáka Švejka (1973), Za smíchem starého Brna (1976), Apokryfy (1955), či Čapkovo Povídání o pejskovi a kočičce. Nezapomenutelným se stal, mimo jiné, například jeho televizní hlas, který propůjčil jičínskému ševci a hodnému loupežníkovi Rumcajsovi, jeho synovi Cipískovi a loupežnické mamce Mance.

Jeho hlas byl charakteristický v mnoha pohádkách jak Československé televize (např. ladovské pohádky O Mikešovi) a bezpočet hereckých uplatnění v Československém rozhlase.

Několik roli vytvořil i v Československé televizi a rozhlasu, např. v televizním seriálu Byl jednou jeden dům, kde hrál postavu malíře, nebo ve vynikající inscenaci Romeo a Julie na konci listopadu, kde hrál společně s Danou Medřickou. Z dalších TV rolí: Malér (podle Dürrenmatta, 1965), Sám proti městu (1974), Půlpenny (1974). Měl hrát hlavní roli primáře Sovy v seriálu Nemocnice na kraji města, ale uprostřed natáčení zemřel, takže bylo nutné roli dodatečně přeobsadit slovenským hercem Ladislavem Chudíkem a již natočené části musely být znovu přetočeny.[16]

Tři dny před smrtí podal výpověď z angažmá v Národním divadle, neboť byl nespokojen s personální politikou ředitele Národního divadla Přemysla Kočího. Ten navíc již dlouho Högera osočoval z hereckého neumětelství.[zdroj?] Smutný vrchol nastal při vynuceném odchodu jeho herecké kolegyně Vlasty Fabiánové.

Podle dokumentu České televize z cyklu Příběhy slavných zastihl zhroucenou Fabiánovou několik minut po tomto verdiktu na chodbě divadla. "Vlasto, co je?" "Dozvěděla jsem se, že si v tomhle divadle už nezahraju!". Nato vešel do ředitelny a prohlásil: "Když si tady nezahraje Vlasta Fabiánová, nebudu tady hrát už ani já!" a toto své rozhodnutí potvrdil následující den na osobním oddělení podáním žádosti o převedení do starobního důchodu. Uvedl i konkrétní datum odchodu - k 1. září. Toto se událo počátkem května 1977.

Přibližně od roku 1970 léčil s kardiovaskulárním onemocněním a trpěl anginou pektoris.[9][17] O dva roky staršího bratra Rudolfa Högera (14. dubna 1907 Královo Pole – 5. ledna 1977 Brno), který působil jako profesor na JAMU v Brně a jehož smrt jej v zimě roku 1977 rovněž hluboce zasáhla, přežil jen o čtyři měsíce. Herecký kolega Radovan Lukavský v uvedeném dokumentu doslova Högera cituje "Já musím být neustále v zápřahu. Já mám ten dojem, že jak mi spadne řemen, tak skončím."

Jeho epilogem se tak stal monolog v televizním dokumentu, natočeném před velkou rekonstrukcí Národního divadla, které se již nedožil.

Posmrtné pocty

Citát

Jedním z mých dobrých kamarádů byl Karel Höger. Důvěrněji jsme se poznali při natáčení filmu Čtrnáctý u stolu, kde hrál Pavla Čtrnáctého a já hraběte Alexyho....Ke mně byl vždycky přátelský, srdečný, nikdy nedával najevo, že je lepší, nenadřazoval se ničím a nikdy. Takový byl třeba i tehdy, když hostoval v mladoboleslavském divadle, tam jsem ocenil jeho vysokou profesionalitu. Na zkoušky přicházel perfektně připraven. Říci, že znal do písmene text své role, je málo. Jevištní postava ho prolínala, spalovala a současně z něho tryskala naprosto samozřejmě, jako by se v ni proměnil. Byla radost sledovat ho při práci.
— Raoul Schránil [19]

Ocenění

Divadelní role, výběr

  • 1931 William Shakespeare: Mnoho povyku pro nic, Claudio, Zemské divadlo v Brně, režie Václav Jiřikovský (K. Höger vystupoval pod jménem Karel Hojer [20])
  • 1932 F. X. Svoboda: Poslední muž, Dr. Marek, Zemské divadlo v Brně, režie František Klika (K. Höger vystupoval pod jménem Karel Hojer)
  • 1933 Henrik Ibsen: Císař a Galilejský, Agathon, Zemské divadlo v Brně, režie Rudolf Walter
  • 1934 Jiří Mahen: Janošík, Adamčík, Zemské divadlo v Brně, režie Aleš Podhorský
  • 1935 J. K. Tyl: Strakonický dudák, Švanda, Zemské divadlo v Brně, Josef Skřivan
  • 1936 William Shakespeare: Hamlet, Horatio, Zemské divadlo v Brně, režie Aleš Podhorský
  • 1937 Karel Čapek: Bílá nemoc, Pavel Krüg, Zemské divadlo v Brně
  • 1938 Karel Čapek: Matka, Toni, Zemské divadlo v Brně, režie Jan Škoda
  • 1939 Fráňa Šrámek: Léto, Jan Skalník, Zemské divadlo v Brně, režie Josef Skřivan
  • 1940 Jan Neruda: Prodaná láska, Antonín Veverka, Zemské divadlo v Brně, režie Josef Bezdíček
  • 1940 Vilém Werner: Červený mlýn, Karel, Národní divadlo, režie Jan Bor
  • 1940 Pedro Calderón de la Barca: Dáma skřítek, Don Juan, Národní divadlo, režie Karel Dostal
  • 1940 William Shakespeare: Othello, Gratiano, Národní divadlo, režie Jan Bor
  • 1941 William Shakespeare: Zimní pohádka, Florizel, Národní divadlo, režie Jiří Frejka
  • 1942 Jan Bor, F. Kubka: Zuzana Vojířová, Petr Vojíř ze Sabinova, Národní divadlo, režie Jan Bor
  • 1943 Friedrich Hebbel: Gygův prsten, Gyges, Národní divadlo, režie Jiří Frejka
  • 1943 Miloš Hlávka: Kavalír Páně, Císař, Prozatímní divadlo, režie Jiří Frejka
  • 1945 Alois Jirásek: Lucerna, Zajíček, Národní divadla, režie Vojta Novák
  • 1945 William Shakespeare: Večer tříkrálový, Malvolio, Stavovské divadlo, režie Karel Dostal
  • 1945 J. K. Tyl: Jan Hus, titul. role, Národní divadlo, režie Jindřich Honzl
  • 1945 Karel Čapek: Matka, Ondřej, Stavovské divadlo, režie Karel Dostal
  • 1947 William Shakespeare: Jak se vám líbí, Orlando, Stavovské divadlo, režie Karel Dostal
  • 1948 František Langer: Jiskra v popelu, Pavelka, Stavovské divadlo, režie František Salzer
  • 1948 L. M. Leonov: Jabloňové sady, Irod Antonovič Unus, Tylovo divadlo, režie Miloš Nedbal
  • 1949 Edmond Rostand: Cyrano z Bergeracu, titul. role, Tylovo divadlo, režie František Salzer
  • 1949 A. S. Puškin, J. Pokorný: Jevgenij Oněgin, titul. role, Národní divadlo, režie František Salzer
  • 1950 Alois Jirásek: Jan Žižka, Kašpar Šlik, Národní divadlo, režie Antonín Dvořák
  • 1950 J. K. Tyl: Strakonický dudák, Král Alenoros, Tylovo divadlo, režie František Salzer
  • 1952 J. K. Tyl: Tvrdohlavá žena a zamilovaný školní mládenec, Jan Pěnkava, Tylovo divadlo, režie Jaroslav Průcha
  • 1954 Oscar Wilde: Ideální manžel, Lord Goring, Tylovo divadlo, režie Otomar Krejča
  • 1954 Karel Čapek: Loupežník, titul. role, Tylovo divadlo, režie Alfréd Radok
  • 1955 Hedda Zinnerová: Ďábelský kruh, Dr. Ernst Oberfohren, Tylovo divadlo, režie Alfréd Radok
  • 1956 G. B. Shaw: Svatá Jana, Dunois, Tylovo divadlo, režie Jaromír Pleskot
  • 1958 František Hrubín: Srpnová neděle, Alfréd Morák, Tylovo divadlo, režie Otomar Krejča
  • 1959 Arthur Miller: Smrt obchodního cestujícího, Willy Loman, Tylovo divadlo, režie Jaromír Pleskot
  • 1961 František Hrubín: Křišťálová noc, Josef Struna, Tylovo divadlo, režie Otomar Krejča
  • 1963 Imre Dobozy: Zítra pokračujeme, László Ágass, Tylovo divadlo, režie Endre Marton
  • 1964 Max Frisch: Andorra, Učitel, Tylovo divadlo, režie Jaromír Pleskot
  • 1965 Arthur Miller: Po pádu, Quentin, Tylovo divadlo, režie Karel Pech, Vítězslav Vejražka
  • 1968 Arthur Miller: Zkouška ohněm, Místoguvernér Danforth, Národní divadlo, režie Rudolf Hrušínský
  • 1970 Bertolt Brecht: Matka Kuráž a její děti, Polní kazatel, Tylovo divadlo, režie Jan Kačer
  • 1970 Ladislav Stroupežnický: Naši furianti, František Fiala, Tylovo divadlo, režie Vítězslav Vejražka
  • 1970 Václav Štech: Třetí zvonění, Hvězdínský, Tylovo divadlo, režie Václav Hudeček
  • 1974 A. P. Čechov: Lesní duch, Ivan Orlovský, Tylovo divadlo, režie Jan Kačer
  • 1975 G. P. Ansimov, L. N. Tolstoj: Vojna a mír, Jeden z nás, Národní divadlo, režie G. P. Ansimov
  • 1976 František Langer: Periferie, Hlas, Tylovo divadlo, režie Václav Hudeček
  • 1976 J. K. Tyl: Středem země do Afriky aneb Skalní duch čili Artézská studně, Jeremiáš Kolčava, Národní divadlo, režie Radovan Lukavský (Karel Höger naposledy na jevišti ND dne 11. 2. 1977 [7])
  • 1976 Jerome Kilty: Drahý lhář, G. B. Shaw, Divadlo na Výstavišti Brno, režie Stanislav Fišer (účinkoval společně se svou někdejší manželkou Zdenkou Procházkovou, derniéra 1. 4. 1977)[21]

Filmografie (výběr)

Film

Televize

Odkazy

Reference

  1. Dostupné online.
  2. Matriční záznam o narození a křtu
  3. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 149
  4. Karel Höger [online]. Encyklopedie dějin města Brna. Dostupné online. 
  5. ADAMCOVÁ, Alena. Karel Höger (edice Proměny sv. 2), Orbis, Praha, 1962, str. 7
  6. ADAMCOVÁ, Alena. Karel Höger. Praha: Orbis, 62. Dostupné online. S. 82. Dostupné online po registraci. 
  7. a b Karel Höger v databázi Archivu Národního divadla
  8. CHATRNÝ, Jindřich; ČERNOUŠKOVÁ, Dagmar. František Kalivoda v "angažmá" u Karla Hőgera. Brno: Books & Pipes, 2021. (Maturandum, sv. III). ISBN 978-80-7485-247-3. 
  9. a b c Nevyjasněná úmrtí (6/8) – herec Karel Höger – dokument ČT (2000)
  10. a b Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 156, ISBN 80-86182-51-7.
  11. Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 156–157, ISBN 80-86182-51-7.
  12. Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 157, ISBN 80-86182-51-7.
  13. Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 124, ISBN 80-86182-51-7.
  14. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 150
  15. http://www.lidovky.cz/anticharta-za-nove-tvurci-ciny-ve-jmenu-socialismu-a-miru-pm0-/redakce.aspx?c=A070108_122257_ln_redakce_hrn
  16. Nemocnice na kraji města – Karel Höger jako Sova [online]. [cit. 2014-09-28]. Dostupné online. 
  17. Hrdinové mlčí i celý život – Lidovky.cz, 13. 3. 2008
  18. Högrova ulice [online]. Encyklopedie dějin města Brna. Dostupné online. 
  19. Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 170, ISBN 80-85837-35-8
  20. HÖGEROVÁ, Eva; KLOSOVÁ, Ljuba; JUSTL, Vladimír. Faustovské srdce Karla Högera, Mladá fronta, Praha, 1994, str. 431, ISBN 80-204-0493-7
  21. Inscenace Drahý lhář v archivu ND Brno [online]. [cit. 2023-01-08]. Dostupné online. 

Literatura

  • ADAMCOVÁ, Alena. Karel Höger (edice Proměny sv. 2), Orbis, Praha, 1962
  • BENEŠ, Svatopluk. Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 26, 30, ISBN 80-7023-118-1.
  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 95, 255, 276, 325, 326, 350, 467, 520.
  • FIKEJZ, Miloš. Český film : herci a herečky. III. díl : S–Ž. 1. vyd. Praha : Libri , 2008. 907 s. ISBN 978-80-7277-353-4.  S. 407–409.
  • HÖGER, Karel. Z hercova zápisníku, Melantrich, Praha, 1979.
  • HÖGEROVÁ, Eva; KLOSOVÁ, Ljuba; JUSTL, Vladimír. Faustovské srdce Karla Högera, Mladá fronta, Praha, 1994, ISBN 80-204-0493-7.
  • Postavy brněnského jeviště : umělci Národního, Zemského a Státního divadla v Brně. Díl I, 1884–1984 / uspoř. a red. Eugenie Dufková, Bořivoj Srba. Brno : Státní divadlo, 1984. 840 s. S. 1–3.
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 478. 
  • TUNYS, Ladislav. Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 111–2, 122–3, 132, 170–1, ISBN 80-85837-35-8.
  • VALTROVÁ, Marie; ORNEST, Ota. Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 73, 189, 268, 326, ISBN 80-85625-19-9.

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flags of Austria-Hungary.png
Autor: Dragovit (of the collage), Licence: CC BY-SA 4.0
Both national flags of Austro-Hungary, the collage of flags of the Cisleithania (Habsburg Monarchy) and the Transleithania (Kingdom of Hungary)
Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Karel Höger 1946.jpg
Karel Höger, český herec
Höger Matulová Turbina 032.jpg
Vlasta Matulová and Karel Höger, Czech actors in the movie Turbina, 1941
Brno, Královo Pole, Palackého tř., Semilasso, pamětní deska Karla Högera (2022-05-31; 01).jpg
Autor: Harold, Licence: CC BY-SA 4.0
Pamětní deska Karla Högera, Semilasso, Palackého tř., Královo Pole, Brno