Karel Handzel

Karel Handzel
Rodné jménoKarel Rafael Handzel
Narození24. října 1885
Ostrava
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí11. dubna 1948 (ve věku 62 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povolánínovinář, spisovatel, překladatel a redaktor
Národnostmoravská[zdroj?]
Alma materUniverzita Karlova
Žánrpovídka, črta, pohádka a překlad
Významná dílaKlimek
Chachaři
Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karel Handzel, též Karel Rafael Handzel (24. října 1885 Moravská Ostrava, Ostrava[1]11. dubna 1948 Praha) byl moravský novinář, spisovatel a překladatel, píšící i ostravským nářečím.

Život

Narodil se v rodině horníka Adalberta/Vojtěcha Handzela (1858) a jeho manželky Karoliny, rozené Mokrošové (1863).[1] Z jedenácti mladších sourozenců se dospělého věku dožilo sedm: Johanna (1887), Maria (1889), Viktoria (1891), František (1895), Alfons Petr (1898), Rosa (1900) a novinář Jan (1903–1988).

Vystudoval gymnázium v Ostravě, poté češtinu a němčinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze; studia nedokončil a začal pracovat jako novinář a překladatel.

V době 1. světové války bojoval v Haliči, kde byl raněn. Byl zatčen jako politicky podezřelý, roku 1916 odsouzen a degradován. Poté byl znovu poslán na frontu, nejprve na haličskou pak na italskou.[2]

Po vzniku samostatného Československa začal spolupracovat s týdeníkem Velká Ostrava a sociálně demokratickým listem Duch času.

Dne 4. prosince 1921 se v Brně oženil s Eliškou Stoklasovou. Manželství bylo v červnu 1922 rozvedeno od stolu a lože a po necelém roce trvání rozloučeno v září 1922.[3]

Od roku 1923 působil jako redaktor vládního listu Československá republika, kam psal soudničky, fejetony a sloupky. V letech 1927–1948 byl členem Moravského kola spisovatelů. Od roku 1938 pracoval v ČTK, po 2. světové válce v tiskovém oddělení Ministerstva informací.

Dílo

Těžiště Handzelovy beletristické tvorby leží v povídkách z ostravského a hornického prostředí (Světélka v přítmí, Klimek). Do jeho tvorby se promítla především skutečnost, že byl členem umělecké obce Koliba, která hlásala příklon ke slovanskému Východu, k tradici Velké Moravy, k lidovému umění a filozofii. Handzel sbíral, literárně stylizoval a posléze vydával pohádky, pověsti, pořekadla, přísloví; stal se také jedním z prvních sběratelů hornického folklóru. Působil také jako překladatel – překládal z bulharštiny, litevštiny, polštiny a ukrajinštiny.

Příspěvky do periodik

Své příspěvky uveřejňoval v časopisech Světozor, Zlatá Praha[4] a dalších.[2]

Na pokračování vydal roce 1922 v ostravském deníku Duch času „filmový románek“ Ondruš a Heda, inspirovaný příběhy zbojníka Ondráše.[5]

Próza

Překlady

  1. Divadlo a jeho oběti: črty – Adolf Walewski: Praha: Jan Otto, 1910.
  2. Vlk, psi a lidé – Adolf Dygasiński. Praha: Jan Laichter, 1911
  3. Šikmá věž – Mychajlo Jackiv; in: 1000 nejkrásnějších novel č. 14; napsal i úvod. Praha: Josef Richard Vilímek, 1911
  4. Legenda z dávného EgyptaBolesław Prus. in: 1000 nejkrásnějších novel č. 29. Praha: J. R. Vilímek, 1912
  5. Ona a oni – Aniela Kallas. Praha: J. Otto, 1912
  6. Kolovrátek Bolesław Prus. Praha: Alois Hynek, 1912
  7. SoudWladyslaw Reymont. in: 1000 nejkrásnějších novel č. 35. Praha: J. R. Vilímek, 1912
  8. Toník – Ragana Šatrias. in: 1000 nejkrásnějších novel č. 41. Praha: J. R. Vilímek, 1913
  9. Psovod – Józef Kraszewski. in: 1000 nejkrásnějších novel č. 45. Praha: J. R. Vilímek, 1913
  10. Moře rozděliloIvan Lypa. in: 1000 nejkrásnějších novel č. 52. Praha: J. R. Vilímek, 1913
  11. TulákPetko Todorov. in: 1000 nejkrásnějších novel č. 55. Praha: J. R. Vilímek, 1913
  12. Ukrajinské klasy – [Samaritánka – Volodymyr Jaroš; Jeřábi – Mychajlo Jackiv; Tož darujme vodu – Marko Čeremšyna; Šťastná chvíle – Bohdan Lepkyj; Matčin Dopis – Andrij Verchovinec]; Oslí stínRobert Reinick; přeložil Antonín Macek. Praha: Antonín Svěcený, 1913
  13. SrnaWincenty Kosiakiewicz. in: 1000 nejkrásnějších novel č. 59. Praha: J. R. Vilímek, 1914
  14. Kdo nepřítelem?Lazdynų Pelėda. in: 1000 nejkrásnějších novel č. 61. Praha: J. R. Vilímek, 1914
  15. Na vánoce – Wiktor Gomulicki. in: 1000 nejkrásnějších novel č. 63. Praha: J. R. Vilímek, 1914
  16. PolujkaIvan Franko. in: 1000 nejkrásnějších novel č. 69. Praha: J. R. Vilímek, 1914
  17. StaškaGabryela Zapolska. in: 1000 nejkrásnějších novel č. 71. Praha: J. R. Vilímek, 1914
  18. Odkaz srdce – Bolesław Prus. Praha: J. Otto, 1914
  19. Otcové a dětiJonas Basanovič. in: 1000 nejkrásnějších novel č. 93. Praha: J. R. Vilímek, 1916
  20. Duch časuNatalija Kobryńska. in: 1000 nejkrásnějších novel č. 101. Praha: J. R. Vilímek, 1916
  21. Živý telegraf – Bolesław Prus. In: Lípa: Všeslovanská čítanka 1920 s. 185–186
  22. Z velkého domuKazimierz Tetmajer[6]
  23. NevolniceStanisław Rossowski. In: Ženský svět 1910, s. 250

Překlad 11 je z bulharštiny; 8, 14, 19 z litevštiny; 3, 10, 12, 16, 20 z ukrajinštiny, ostatní z polštiny.

Odkazy

Reference

  1. a b Digitální archiv ZA v Opavě. digi.archives.cz [online]. [cit. 2022-04-19]. Dostupné online. 
  2. a b FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 2/I. H–J. Praha: Academia, 1993. 589 s. ISBN 80-200-0468-8. 
  3. Matriky – ACTA PUBLICA. www.mza.cz [online]. [cit. 2022-04-12]. Dostupné online. 
  4. Karel Handzel: Zvonivý nýt. Zlatá Praha. 14. 8. 1914, s. 522. Dostupné online. 
  5. KRYSTNEK, Jiří. Ondrášovská pověst v literatuře české a polské [online]. [cit. 2022-04-13]. Dostupné online. 
  6. a b FRABŠA, František Salesius. Čeští spisovatelé dnešní doby. Praha: Lidová tribuna, 1923. 160 s. S. 39. 

Literatura

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flags of Austria-Hungary.png
Autor: Dragovit (of the collage), Licence: CC BY-SA 4.0
Both national flags of Austro-Hungary, the collage of flags of the Cisleithania (Habsburg Monarchy) and the Transleithania (Kingdom of Hungary)
Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Handzel Karel.jpg
Portrét Karla Handzela