Karel Kutlvašr

Karel Kutlvašr
„Kultivátor“
Karel Kutlvašr (1945)
Narození	27. ledna 1895 Michalovice, České království, Rakousko-Uhersko
Úmrtí	2. října 1961 (ve věku 66 let) nebo 2. září 1961 (ve věku 66 let) Praha, Československo
Místo pohřbení	Olšanské hřbitovy
Civilní činnost	úředník firmy Vielwart a Dědina, politický vězeň, vrátný v Nuselském pivovaru
Vojenská kariéra
Hodnost	divizní generál (armádní generál in memoriam)
Doba služby	1914–1948
Sloužil	Československo Československo Ruské impérium Ruské impérium (1914–1917)
Složka	Československé legie (1914–1920) Československá armáda (1920–1948)
Jednotka	Česká družina Obrana národa
Velel	III. prapor 1. čs. střeleckého pluku 1. čs. střelecký pluk Pěší pluk 1 2. pěší brigáda Pěchotní učiliště Milovice 4. divize Hraniční oblast 35 Vojenské velitelství Velké Prahy Bartoš (VVVP „Bartoš“) V. sbor III. sbor
Války	první světová válka druhá světová válka
Bitvy	bitva u Zborova bitva o Kazaň Pražské povstání
Vyznamenání	Československý válečný kříž 1914–1918 Československý řád Sokol s meči Československá revoluční medaile Československá medaile Vítězství Československý válečný kříž 1939 Řád Milana Rastislava Štefánika II. tř. (i. m.) Řád Bílého lva I. tř. (i.m.) důstojník řádu Čestné legie Croix de guerre 1914–1918 s palmou Řád za vynikající službu Řád rumunské hvězdy II. třídy s meči Vojenský řád sv. Jiří 4. stupně Řád sv. Anny III. stupně s meči a mašlí Řád sv. Stanislava III. stupně s meči a mašlí Kříž svatého Jiří 4. stupně
multimediální obsah na Commons

Karel Kutlvašr (27. ledna 1895 Michalovice – 2. října 1961 Praha) byl československý legionář, důstojník a generál, který velel Pražskému povstání a po únoru 1948 se stal obětí politické perzekuce ze strany komunistického režimu.

Karel Kutlvašr se narodil 27. ledna 1895 v Michalovicích u Havlíčkova Brodu jako šesté dítě v rodině sedláka Josefa Kutlvašra. V tehdejším Německém Brodě v roce 1911 absolvoval dvouletou obchodní školu. Nejdříve byl zaměstnán u firmy Jenč v Humpolci. Později pracoval v Kyjevě jako úředník firmy Vielwart a Dědina, která vyvážela zemědělské stroje do carského Ruska.

V srpnu 1914 se mezi prvními přihlásil do České družiny,^{[p 1]} zakládající jednotky budoucích Československých legií na ruské frontě.^[1] Jako rozvědčík se zúčastnil řady významných bitev. Za hrdinství v bojích byl mnohokrát vyznamenán. Po bitvě u Zborova, v níž byl raněn, se stal velitelem praporu a pomocníkem velitele 1. čs. střeleckého pluku plukovníka Švece. S ním se také podílel na dobytí Kazaně 6.–7. srpna 1918, kde velel legionářskému jízdnímu oddílu.^[2] Po jeho smrti se stal prozatímním velitelem pluku a 25. února 1919 byl ministrem vojenství Milanem Rastislavem Štefánikem povýšen na podplukovníka a následně jmenován i definitivním velitelem 1. pluku. V Rusku se seznámil s Jelizavetou Jakovlevovou, se kterou se později oženil.

Do vlasti se vrátil roku 1920, a zde byl roku 1923 povýšen na plukovníka, tehdy sloužil jako velitel pěšího pluku 1 v Českých Budějovicích. Mezi lety 1923 a 1931 velel 2. pěší brigádě v Chomutově. V roce 1928 byl povýšen na brigádního generála. Stal se tak ve věku 33 let jedním z nejmladších generálů československé armády a zastával postupně řadu velitelských a pedagogických funkcí. V letech 1934 až 1939 velel 4. pěší divizi v Hradci Králové a v době mobilizace v září 1938 převzal velení Hraniční oblasti 35 se stanovištěm velitelství ve Vamberku.

Za okupace byl členem odbojové organizace Obrana národa. Koncem dubna 1945, když se blížilo Pražské povstání byl generálem Slunečkem („Alexem“) jmenován velitelem Vojenského velitelství Velké Prahy Bartoš.^[3] Pod jeho velení tak spadaly všechny podchycené bojeschopné jednotky v oblasti Prahy.

5. května 1945 na Slunečkův rozkaz vyhlásil všem podřízeným jednotkám pohotovost. Krátce na to vydal rozkaz obsadit budovu Pražského rozhlasu, kterou hlídali nacisti. Tím propuklo Pražské povstání.^[4] Kutlvašr velel bojům v Praze až do vítězství povstalců.^[1] Posléze 8. května odpoledne spolu s představiteli České národní rady dojednal podmínky kapitulace německých jednotek v Praze^{[p 2]} výměnou za jejich volný průjezd městem do zajetí ozbrojenými silami západních Spojenců.^[1] To se po únoru 1948 zřejmě stalo jednou z příčin jeho pronásledování komunistickým režimem, prováděného na přání SSSR, který již v létě 1945 začal vyvíjet nátlak na jeho penzionování.^[1]

Jako vojenský velitel Prahy působil až do 28. května 1945, kdy se stal zatímním velitelem V. sboru v Brně, ale již 1. srpna 1945 byl, po stížnostech sovětského vyslance Zorina, odeslán na dovolenou, během níž se rozhodovalo o jeho dalším osudu.

Do služby se, po zásahu prezidenta Beneše,^[6] vrátil až v únoru 1946 kdy začal působit jako velitel III. sboru v Plzni, a po povýšení do hodnosti divizní generál posléze sloužil od roku 1947 jako zástupce velitele Vojenské oblasti 3 opět v Brně.

Krátce po únorovém převratu, již 8. března 1948, byl odeslán na dovolenou a 1. června 1948 přeložen do výslužby. Následně byl 18. prosince 1948 zatčen a coby představitel údajné odbojové skupiny „Pravda vítězí“, jež byla zinscenována provokací 5. oddělení,^{[p 3]} ve vykonstruovaném procesu^[6] 16. května 1949 Státním soudem v Praze odsouzen za velezradu k trestu odnětí svobody na doživotí a současně degradaci na vojína v záloze.^[1] Vězněn byl na Mírově a v Leopoldově.^{[p 4]} V roce 1960, po amnestii prezidenta republiky Antonína Novotného, vyhlášené u příležitosti přijetí „socialistické ústavy“,^[zdroj⁠?] přesněji „dovršení socialismu“ a změně názvu republiky z ČSR na ČSSR, byl z výkonu trestu propuštěn. Z vězení se vrátil ve velmi špatném zdravotním stavu.

Po propuštění z vězení bydlel se svou ženou až do své smrti v Praze-Vršovicích, Rybalkova 69. Jelikož mu byl vyměřen starobní důchod ve výši pouze 230 Kčs měsíčně, živil se nejprve jako hlídač v Jízdárně Pražského hradu a poté, kdy odtamtud musel odejít, pracoval jako noční vrátný v Nuselském pivovaru.^[6] Zemřel náhle při zdravotní prohlídce 2. října 1961 v nemocnici v Motole v ordinaci lékaře MUDr. Endta, jehož otec bojoval po jeho boku v ruských legiích.

V roce 1968 zrušil Městský soud v Praze všechna obvinění z let 1948 a 1949. Plně rehabilitován však byl teprve po listopadu 1989. In memoriam byl povýšen na armádního generála a byl mu udělen Řád Milana Rastislava Štefánika.

Dne 28. října 2017 mu prezident republiky Miloš Zeman in memoriam udělil Řád Bílého lva^[7] vojenské skupiny I. třídy za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu.

• Pamětní deska na rodném domě v Michalovicích^[8]
• Busta a pamětní deska na budově Městského úřadu Praha 4 – Nuselská radnice
• Náměstí Generála Kutlvašra v Praze-Nuslích
• Pamětní deska před domem, ve kterém žil v době svého působení v Chomutově

• 
  Karel Kutlvašr na ruské frontě jako důstojník I. pluku v hodnosti podporučíka^[9]
• 

  (c) I, Ondřej Žváček, CC BY 2.5
  Hrob Karla Kutlvašra na Olšanských hřbitovech v Praze
• 
  Pamětní deska s bustou generála Kutlvašra na Náměstí Generála Kutlvašra v Praze-Nuslích
• 
  Pamětní deska Karla Kutlvašra v Chomutově

• Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945 – 1955, Academia, Praha, 2007, str. 19, 61, 192, ISBN 978-80-200-1502-0
• PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. 
• Vratislav Preclík: T.G. Masaryk a jeho legionáři, in ČAS, časopis Masarykova demokratického hnutí, číslo 97, s. 4-8, ročník XX., leden-březen 2012, ISSN 1210-1648.
• Pavel Švec (ed.): Generál Karel Kutlvašr. Vzpomínky na Pražské povstání. Nakladatelství Epocha. Praha 2020. ISBN 978-80-7557-981-2

• Karel Bacílek (student)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Karel Kutlvašr na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Karel Kutlvašr
• Vojenský historický ústav Praha: In memoriam Karel Kutlvašr
• Článek na valka.cz: Říkali mu bráška „Kultivátor“
• Karel Kutlvašr na stránkách Spolku pro vojenská pietní místa
• Karel Kutlvašr na bojovniciprotitotalite.cz